Natálie (2.díl)

Najednou mě úplně přejde chuť k jídlu. S přemáháním do sebe soukám kuře s bramborovým knedlíkem a snažím se vypadat co možná nejklidněji. Ale uvnitř si rozhodně klidná nepřipadám. To ten jeho pohled. Díval se na mě jako na… vetřelce! Najdu to správné slovo a prudce k němu vzhlédnu. Samozřejmě si toho všimne, povytáhne tmavé obočí a neujde mi nepatrný úšklebek, který mi věnuje. Dokonce ani mámu, která přehluší trapné ticho a začne se ho vyptávat na cestu zpátky, neušetří arogantního tónu.
“Ale jó, cesta byla super. Ale lepší byly ty novinky, který jsem se po návratu dozvěděl. Vždycky jsem si přál mít sestru!” Ironicky se usměje a mamka už další pokus o konverzaci raději neriskuje.
Ani jí mít nebudeš, blbečku! Pomyslím si v duchu, ale nahlas nic nekomentuju.
Jediné na co soustředím svou pozornost je oběd, který do sebe s přemáháním naházím a pak s úlevou zmizím ve svém pokoji. Mám zlost sama na sebe. Proč jsem si ty jeho keci vlastně nechala líbit? Seděla jsem tam a mlčela ani nevím proč. Z toho kluka jsem měla špatný pocit… snad z něj šel až strach!
V duchu se zasměju nad těmi hloupými úvahami a přihlásím se na ICQ, abych vše povyprávěla Domče a také se jí omluvila, protože na nákupy mě úplně přešla chuť. Rychle sepíšu vše co se stalo, včetně detailů, které si Dominika rozhodně nemůže nechat ujít. Odpověď mi přijde téměř okamžitě.
Domča: Kecáš! A je hezkej?
Protočím panenkami nad její otázkou. Sažím se jí popsat svoje pocity a ona ze zeptá jestli je hezkej!
Já: V první řadě je to pořádnej vůl!
Domča: A hezkej vůl?:-)
Zasměju se a s velkým přemáháním odpovím, že ujde. Vybavím si jeho vysokou postavu, krátké tmavé vlasy a ostře modrý pohled. No dobře, uznávám. Je to vážně docela hezkej “vůl”. Ale to bude asi jediné pozitivní, čeho se mu dostalo.
Vyruší mě hlasité zaklepání.
Naštvaně křiknu „Dále!“
„Promiň, že rušim..“ Omlouvá se hned Milan.
„Nic se neděje.“ Pokusím se o úsměv ale nejraději bych ho okamžitě vyprovodila.
„Vynosíte s Filipem ty krabice do auta? Bylo by to rychlejší.” Kývne směrem na kopu krabic naskládaných v rohu mého pokoje.
Co má tohle být? Nějaký pokus o seznámení sourozenců nebo co? Zvědavě na něj pohlédnu, ale nedám na sobě nic znát.
„Jasně..“ Popadnu jich co nejvíc unesu a rychle projdu kolem něj i kolem Filipa, který se opírá o futra dveří. Přivolám výtah a modlím se, aby přijel dříve, než se do něj bude chtít nasoukat i ten blbeček. Bohužel mám smůlu a než výtah zastaví, stojíme před ním už pěknou dobu oba dva i s hromadou krabic.
Filip nastoupí jako první a já se raději otočím čelem ke dveřím. Cítím jeho pohled na svých zádech a pořádně mě to znervózní.
“Plyšáky sis sěhovat nemusela, těch máme po Matesovi dost.” Pronese hlubokým chraplavým hlasem až mi z něj přeběhne nepříjemný mráz po zádech.
Okamžitě mi dojde, že komentuje obsah mých krabic. Jsou to vzpomínky na dětství, přeci je nevyhodím!
Jak ráda bych řekla, že jsem mu to svu odpovědí pořádně natřela. Ale bohužel. Nezmohla jsem se na jediné slovo a navíc sem zrudla jako úplná puberťačka! Prkenně jsem tam stála a mlčela, dokud jsem krabice nedonesla k autu a nezmizela zpátky ve svém pokoji.
“Ty seš vážně ztracenej případ!” Zasměju se sama sobě, když konečně všichni vypadnou a já se naložím do horké vany plné pěny. Musím ze sebe smýt ten "úžasný" den.