Kapitán Husťák (6.)

Petr stál na podiu a zíral za Tobiášem, který právě vypochodoval z místnosti. Nina se nehýbala, ani nic neříkala. Chtěl jí znovu obejmout a políbit, ale najednou k tomu nenašel odvahu. Neměl tušení, kde jí sebral předtím, ale byl rád, že se odhodlal. Byla krásná takovým zvláštním způsobem. Připadala mu krásná, i když na něj ječela. Musel připustit, že je to matoucí. Najednou nevěděl co říct.
„Nino?“ zašeptal trochu zastřeným hlasem, ale ona se neotočila.
„Vystydne nám čaj.“ Řekla po Tobiášovsku a seskočila na zem. Pomalým krokem, jako by doufala, že jí zastaví, přešla místnost a zmizela ve dveřích. S povzdechem se usadil na okraji podia a složil hlavu do dlaní.
------

„Kde ho máš?“ zeptal se Tobiáš kousavě, když jsem se vydrápala na barovou stoličku a podepřela jsem si bradu. Neodpověděla jsem.
„Ruby, dáš mi panáka?“ optala jsem se barmana, a když mi ukázal láhev s vodkou, přikývla jsem.
„Takže se necháš odvézt, moc hezký.“ Rýpnul si znova Tobiáš s ironickým úsměvem. Neměla jsem na něj náladu.
„Ne, pojedu vlakem!“ zavrčela jsem „A koukej sklapnout!“ S ublíženým výrazem si mě přeměřil, ale poslechl. Bez dalších řečí jsem do sebe obrátila panáka, a když mě zaštípalo v hrdle, zaksichtila jsem se. Bylo mi dost zvláštně. Všechny protichůdné pocity se mi v hlavě slily v jedinou šedavou šmouhu a obalily mi mozek neprostupnou vrstvou zmatku.
„Dáš si ještě?“ optal se Ruby a opřel hrdlo láhve o okraj sklenky.
„Dám.“ Zachraptěla jsem a koutkem oka jsem zahlédla Tobiáše, který se zvednul a prošel kolem baru dozadu.
------

Tobiáš s nepatřičným pocitem prošel úzkou klenutou chodbou. Nevěděl, co bude říkat, ale zároveň se mu moc nezdálo, že by ty dva nechal jen tak. Byl překvapený, ale zase ne tak moc. Všechny dnešní události prostě směřovaly k tomuhle nevyhnutelnému okamžiku.
„Jsi tu?“ houknul, když ho chodba vyplivla do místnosti, kterou už znal z koncertů kapely, kterou Nina kdysi dávno v pubertálních dobách založila.
Nic se neozvalo. S trochu nejistým výrazem vešel doprostřed a zamžoural k podiu. Na sbitých prknech seděl Kapitán Husťák s hlavou v dlaních a očividně v hlubokém zamyšlení.
„Hej, Husťáku.“ Ozval se znovu Tobiáš, tentokrát mnohem hlasitěji. Nepamatoval si, jak se vlastně ten maník jmenuje, ale přišlo mu to dost nepodstatné, takže se na to neptal.
„Husťáku?“ zavrtěla se postava a se zvednutým obočím si Tobiáše prohlídla, než jí hlava spadla znovu do dlaně.
„Jo… no..“ koktal Tobík, „takhle ti kdysi říkala Nina… když přijela z tý literárky.“
„Chápu,“ protáhnul Petr, „prostě Husťák.“
„No, ono je to vlastně Kapitán Husťák, ale to už je vedlejší.“ Pousmál se Tobiáš a posadil se na okraj podia.
„Sorry, že jsem vám sem předtím vpadnul.“ Zamumlal Tobiáš po chvilce ticha. Petr jenom pokrčil rameny. Neměl náladu na Tobiášovo blábolení. Vlastně neměl náladu na nic.
„Nechceš si jít sednout k nám?“ ozval se Tobiáš znovu, když mu začalo ticho lézt na nervy.
„Jasně, proč ne?!“ rozzářil se Husťák, ale pak nasadil zvláštní výraz masového vraha. „Dělal sis srandu, že jo.“ Ujišťoval se.
„Ne.“
„A to jako čekáš, že půjdu, budu dělat jako že nic a nechám Ninu, aby mi vzteky nacpala do pravýho ucha slánku a do levýho cukřenku?!“
Tobiáš se jenom pousmál. Tenhle pošuk vůbec neměl tušení, jaká Nina je.
„Ty si myslíš, že je na tebe naštvaná?“ zeptal se tiše jen tak pro orientaci. Husťák s mírně zoufalou grimasou kývnul.
„Vedle, kámo,“ uklidnil ho Tobiáš, „kdyby na tebe byla naštvaná, válel by ses tu v dost směšný pozici, s vyplazeným jazykem a s frakturou lebky.“
„Milá holka.“ Zabručel Husťák.
„To jo. Nikdy nedělá to, co dělat nechce.“
Husťák se na Tobiáše podíval s výrazem dost nejistého klidu. „Takže podle tebe mám dělat, jako že nic.“ Zkonstatoval a znovu si podepřel bradu dlaní.
„Nech jí vydejchat.“ Kývnul Tobiáš a zvednul se, „a teď pojď, nebo…“ neurčitě se zasmál.
„Nebo co?“
„Nebo ti vystydne čaj.“
„Blbče.“
------

Uslyšela jsem hlasy, rychle jsem do sebe kopla vodku, kterou mě Ruby bez protestů nalíval, a odsunula jsem prázdného panáka stranou. V zápětí se objevil Tobiáš i s Kapitánem Husťákem a usadili se mi každý po jednom boku. Nejistě jsem se na Tobíka podívala, ale ten jen s úsměvem zavrtěl hlavou a s naprostým klidem se zeptal: „Jak to teda bude v pátek vypadat?“
„Přijdeme na řadu asi chvilku po osmý a budeme hrát, dokud nepadneme, nebo dokud nám nedojdou písničky.“ Zasmála jsem se a po očku jsem pošilhávala po Petrovi, který se tvářil děsivě vyrovnaně. Trochu mě to mátlo.
„Takže zpíváš v kapele?“ ozval se vedle mě a já se mu proti vlastní vůli podívala do očí. Zase byly nečitelně černé. Temná nejistota.
„Zpívám a hraju na kytaru.“ Přikývla jsem, když jsem si uvědomila, že na něj zírám trochu moc dlouho.
„Jak se jmenujete?“ zeptal se s trochu přehnaným zájmem, což značilo, že se zuby nehty snaží udržet neutrální téma.
„Trio-bit.“
„Takže jste tři a koušete.“ Pokýval s úsměvem. „Nápaditý.“
Nic jsem na to neřekla. V ten okamžik mi název kapely připadal jako ta nejstupidnější věc, kterou jsem kdy vymyslela. A takhle to bylo se vším, co ve spojitosti s mým konáním řekl, nebo udělal. Pokaždé jsem si připadala jako pablb. V tu chvíli jsem se pevně rozhodla, že už ho nenechám, aby mi dokazoval, jak slaboduché moje výmysly jsou, ať už se o to snaží, nebo ne.
„Je ti něco?“ zeptal se Tobiáš a zacloumal se mnou.
„Co?“
„Ptal jsem se, jestli budete chtít v pátek nějak helfnout. Stejně sem pojedu, tak bych mohl jet autem a stavit se pro nějakou aparaturu.“
Trochu vyjukaně jsem se rozhlídla. „jo, no, to by bylo fajn, ještě se na tom domluvíme.“ Usmála jsem se a ignorovala jsem fakt, že na mě Husťák nepokrytě civí.
„Tak fajn.“ Povzdechnul si Tobiáš a zvednul se. Když se natáhl pro bundu, došlo mi, co se chytá udělat.
„Ty už jdeš?!“ vyhrkla jsem trochu moc zděšeně, čemuž se Kapitán Husťák zasmál.
„Jo, slíbil jsem mámě, že budu kolem šestý doma.“
„Zase budeš lynčován?“ optala jsem se se soucitem, zatímco si urovnával za krkem kapucu.
„Dneska to vypadalo na něco extra, jestli ta holka na první pohled nepochopí, že dokud bude mít prsa, nemám zájem, tak jí vymáchám hlavu v písmenkový polívce.“ Zavrčel, ale vzápětí se pousmál, když jsme s Husťákem v sehraném stereu vyprskli smíchy.
S veselým zamáváním a bez dalších řečí kývnul na Rubyho a vypochodoval ven. Jericho zalilo ticho, které bušilo do uší ve zběsilém rytmu.
„Dáš si ještě?“ zeptal se Ruby, jakoby mimochodem a zašplouchal na mě poloprázdnou láhví. Neušlo mi, jak se po mně Petr podíval. Jenom jsem zavrtěla hlavou, vzala jsem hrnek s čajem a odnesla jsem si ho k malému kulatému stolku v rohu. Ještě než jsem se pořádně usadila na měkkém křesílku, objevil se na stolku druhý hrnek a naproti mně upadnul do druhého křesla Petr.
„Promiň.“ Zašeptal a zadíval se na svoje ruce. Sklopila jsem k nim oči taky. Vystouplé žíly se mu plazily po předloktích a já najednou zjistila, že odolávám nutkání přejet mu po nich prstem.
„Neomlouvej se.“ Zavrtěla jsem hlavou, když se mi povedlo podívat se jinam. „Jen mě příště varuj.“ Navrhla jsem s úsměvem.
„Fajn, ale jen v případě, že ty příště nebudeš bez varování zpívat.“ Mrknul na mě a zacukaly mu koutky.
„Platí, ale jen v případě, že se mě nebudeš vyptávat na moje kámoše čtyřicátníky.“
„Dobře, ale už nikdy, opakuju nikdy, mi neříkej Kapitán Husťák.“ Zasmál se, a zatvářil se nadmíru spokojeně, když jsem si s nejistým výrazem skousla ret.
„Bonzák jeden!“ zahučela jsem na Tobíkovu adresu a trochu jsem si lokla čaje, abych smazala nepatřičnou chvilku, ale Petr se jenom pobaveně culil.
„Hm.. ještě jsem se tě nezeptal, co vyvolalo tu změnu.“ Zkonstatoval a vzal mezi dva prsty pramínek modrých vlasů, který mi vykukoval pod přílivem černých kadeří.
„Ty,“ zaškaredila jsem se na něj naoko, „nakrknul jsi mě, tak jsem to potřebovala něčím přebít.“
„Vážně je to se mnou tak strašný?“ optal se s veselou grimasou, ale v hlase bylo znát, že mu na odpovědi záleží.
„Víš, někdy bych tě zabila a zakopala pod jabloní, ale jindy mám chuť dát ti pětikorunu, vzít tě domu, hodit na tebe deku a udělat ti kakao.“
„Cože?!“ vyhrknul chraplavě, protože se během mého monologu pokusil napít, což, jak právě zjistil, neměl dělat.
„Prostě jsou chvíle, kdy se chováš jako zatoulaný štěně,“ zasmála jsem se, „opuštěně, vděčně za každý teplý slovo a mile.“
„štěně…“ zavrtěl hlavou očividně v úžasu. „Mluvíš často s lidma takovýmhle stylem?“
„Jenom s tebou.“ Zazubila jsem se. „Protože u tebe, byť seš štěně, je naprosto jistý, že to sneseš.“
Se smíchem jsme se na sebe podívali. Už mi celá tahle veselá chvilka nepřipadala tak stupidní jako před okamžikem. Petr byl očividně celkem pohodářsky naladěný, opíral se v křesle a srkal čaj, jako by se vůbec žádné muchlování neodehrálo, za což jsem byla docela ráda.
„Budeš chtít odvézt zpátky k mašině?“ optal se opatrně. „já jen, abys tu třeba neskejsla kvůli mně, nebo tak něco.“
„Řídit nemůžu, páč jsem pila,“ odpověděla jsem s očima sklopenýma k horkému čaji, „takže pojedu nejspíš busem, nebo vlakem. Ještě uvidim.“ Mrkla jsem na něj. Jenom pokýval a vytáhnul z kapsy mobil. Podíval se na displej, s protočením očí ho zase strčil zpátky a zadíval se na mě.
„Co je?“ optala jsem se se zájmem. „Nahání tě tvoje slečna?
„Jo, asi jí zabiju.“ Zabručel a po očku se po mně podíval, „To byl vtip. Píše mi babička.“ Pousmál se.
„Chceš říct, že člověk jako ty má taky babičku?“ vyhrkla jsem se smíchem. „A já si celou dobu myslela, že jdeš po škole do lesa, zahrabeš se do kořenů a povečeříš pár slimáků.“
„Skoro,“ přiznal, „až na to, že mi slimáky připravuje babička.“

Po dalším čaji, jednom svařáku a balíčku slaných tyček už mi nepřipadalo povídání s Petrem zas až tak nepatřičné. Venku se během našeho vtipkování setmělo. Když jsme zaplatili a rozloučili se s Rubym, bylo město skoro prázdné a dokonale tiché. Petr trval na tom, že mě doprovodí na autobus, za což jsem byla ráda, protože se mi příčilo pomyšlení na celkem dlouhou cestu tmavými uličkami. Celou cestu nemluvil. Ani mi to nevadilo. Byla jsem ztracená ve vlastních myšlenkách, kde hrál proti mojí vůli dost velkou roli. Jak bylo možné, že mě takhle zpitoměl?! Jen okrajově jsem si uvědomovala, že je to ta samá osoba, která mi zmrvila léto.
„Víš jistě, že ti něco takhle pozdě pojede?“ zeptal se nejistě, když jsme došli na nádraží, kde nebyla ani noha. Nervózně jsem se rozhlídla, ale bylo tu absolutně prázdno. S pokrčením ramen jsem došla k tabuli, na které byly vypsány odjezdy všech autobusů, a chytla jsem se za hlavu. Ten poslední odjel před pár minutami.
„Odvezeš mě ke škole?“ otočila jsem se na Petra s otázkou, ale ten jenom přísně zavrtěl hlavou.
„Hm, tak ti teda pěkně děkuju.“ Zavrčela jsem a otočila jsem se k němu zády.
„Neblbni,“ chytil mě za loket a zabrzdil mě, „akorát se někde zabiješ.“ Pak vytáhnul z kapsy klíčky a výmluvně mi s nimi zacinkal před nosem.
„Odvezu tě domů.“ Oznámil a s šaškovskou úklonou dodal: „Limuzína čeká, mademoiselle.“