Phyllis 8

VIII. Gymnastka

Panebože, jak ráda bych se vrátila zpátky do postele! Jak já tohle vstávání nenávidím! Je sobota a většina normálních lidí teď leží v posteli, kde taky ještě na několik hodin zůstanou. Jen já a pár dalších cvoků, co se taky chystají až do dalekého Calgary na závody, už ve čtyři ráno zaklapávají otravný, uječený budík. Venku pořád panuje tma a je mi jasné, že to tak ještě dlouho zůstane. Že by se po cestě snad dalo i dospat chybějící hodiny. Ale zároveň vím, že v dodávce, kde nás bude sedět sedum něco takového nepůjde. A nebude to způsobené jen nedostatkem místa. Jakmile se dostanu mezi lidi, ospalost mě z velké části přejde, ač teď mi postel připadá jako to nejlákavější místo na celém světě a zpod vyhřátých peřin se mi ani trošinku nechce.
Včera navečer jsem byla s Tess na přehlídce jejího oblečení a tak jsem šla spát o něco později. Ne o moc, asi v jedenáct, ale i tak se to projevuje. Teď si za to nadávám, zábava tam moc velká nebyla, pozvaní hosté byli povetšinou mě neznámí starší lidi, Tess byla obletována jako hlavní hvězda večera, navíc bez partnera, což v některých mužích budilo přímo enormní zájem. Dominik si nemohl nechat ujít příležitosti a když už ho Tess vytáhla sebou, blíž se seznámil s jednou z modelek, ale pokukovalo jich po něm víc. Předváděl se jako parádní kretén, i když, ruku na srdce, k tomu mu moc nechybí ani normálně. Já ony dvě hodiny, nejkratší možnou dobu, abych nebyla nezdvořilá, strávila pár zdvořilostními rozovory s Tessinými známými i naprosto cizími lidmi, ale většinu doby jsem proseděla u stolu a při pohledu na ony vysoké, štíhlé a upravené modelky mi rapidně klesalo sebevědomí. Se svou postavou nemám nejmenší problém, možná by se i nějaké to kilo navíc hodilo (v některých partiích určitě, i třináctileté holky mají často větší prsa než já) a výška není zrovna věc, za kterou bych se styděla. Možná jsem celkem malá, ale přijde mi to lepší, než všude čnít jako žirafa. Ale ta elegance a ženskost, pozornost kterou budily, zatímco mě si málokdo všiml… Na podobných akcích to tak bývá vždycky, kdo by si v jejich konkurenci všiml o hlavu menší holky, s krátkým tmavým ježkem místo načesaných loken, v poměrně obyčejné sukni a košili, které by sice na ulici zaujaly, ale mezi ostatními Tessynými modeli působí jako odněkud ze sekáče.
Neal s taťkou i zbytkem týmu jsou teď v Moose Jawu, kde včera zahájili náš historicky první zápas v play-off – a info o zápase pro mě bylo tím nejdůležitějším sdělením večera. Z SMS, ve které nestálo o moc víc, než že jsme projeli 6:0 mě málem kleplo a rozhodně mi to nepomohlo ke klidnému usínání. Ve čtvrtek, kdy jsem kluky viděla naposledy byli všichni dost natěšení, věřila jsem jim. Možná ne na výhru, ale tomu náklepu se mi nechtělo věřit. Okamžitě jsem zamířila na net omrknout průběh zápasu, protože mi bylo jasné, že Nealovi, ani nikomu jínému z týmu se o tom teď nebude chtít rozepisovat.
A opravdu mnoho důvodů k dobré náladě neměli, Moose Jaw je podlomil už na začátku, gólem ve druhé minutě a následným přídavkem v páté. Stav 2:0 po pár minutách samozřejmě znamenal nervozitu, z toho pramenící zbytečná vyloučení a během první dvacetiminutovky třetí gól. Žádný div, že na začátku druhé části se Otto do branky už nevrátil. Z desíti střel pustil tři. A náš útok se zmohl na pouhé dvě ohrožení soupeřovy branky.
Druhá třetina s Theem v brankovišti proběhla o něco lépe, skóre se posunulo jen jedenkrát, opět ale v náš neprospěch, zbývající dva góly dodali Válečníci v závěru poslední třetiny. Prostě plno chyb od začátku až do konce. Ani mi pak nebylo líto, že jsem tam nemohla být s nimi.
Konečně se odhodlám k tomu, abych vylezla z postele a začnu se shánět po tašce, do které se sbalím. Snažím se brát ohledy na zbývající dva obyvatele domu a nedělat moc velký randál, ani nevím, kdy se vrátili. Ale před moc dlouhou dobou to, tipuju, nebylo.
Kompletní příprava, kterou jsem si jako vždy nechala až na ráno, mi zabere necelých dvacet minut, snídaně polovinu a tak mi opět zůstane nějaký ten čas navíc. Posadím se tedy na křeslo v obýváku a začnu listovat včerejšími novinami, které přede mnou ležely. Nemám totiž odvahu jít si na těch patnáct minut znovu lehnout, i když mě to hodně láká. Kdo ví, jestli by mě pak vzbudil budík. A zaspat bych opravdu nechtěla.
Zběžně si pročtu sport a prolistuju i hlavní část, ale na nic zajímavého nenarazím a tak se vydám pomalu na cestu. Na autobus musím pár minut čekat, ale to mi ani přesto, že je mráz a tma nevadí. Ten klid na ulici se mi líbí. Občas si říkám, jestli nejsem tak trochu cvok, když miluju tmu a prázdno, které takové brzké ráno přináší. Je li k tomu ještě bouřka, nebo klidně i obyčejný déšť, tím líp. Ale jestli jsem cvok, alespoň v tom nejsem sama. Jeden bráchův spoluhráč, Kurt, se mnou tohle hobby sdílí. Jednou po společné akci mě byl doprovodit domů, pršelo, byla už naprostá tma a všichni ostatní se rozhodli ještě posedět, dokud se to venku neuklidní. Já ale spěchala, čekalo mě učení a ranní trénink, chtěla jsem už spát. Nabídl se, že půjde se mnou na autobus, prý se rád projde. Ostatní si sice mysleli, že tou soukromou procházkou zamýšlí něco jiného, ale nakonec jsme se dostali právě k tomuto tématu. A ona čtvtrhodinka čekání (bus měl opět zpoždění) ve stále se zhoršující vychřici mi přinesla i něco jiného, než tohle zjištění. Bavili jsme se i ojiných zájmech skončilo to pár společnými výlety na lezeckou stěnu. Je to jeho obrovské hobby a moje od té doby taky. I když si vedle něj přijdu jako naprostý začátečník.
Poloprázdný autobus mě přiveze až skoro k nádraží, místu našeho srazu, kde už čeká jak dodávka a trenéři, tak celý zbytek naší výpravy – Karen, Felicity, Ingrid, Tony a samozřejmě Salamína. Ivana s Hanzem, trenéři, kteří s námi dnes jedou, už mě netrpělivě vyhlíží. Autobus nejede zrovna včas, ale je to dnešní první, dřív jsem vyjet prostě nemohla. Teď už se ale na nic nečeká, tak se honem usadím dozadu mezi Tony a Salamínu a můžeme vyrazit na cestu.
Nějakou dobu trvá, než se hovor uvnitř auta rozproudí, než se alespoň trocuh probereme. Chvíli probíráme gymnastiku a pak se s Tony dostaneme na téma koní, které má doma čtyři. I Salamína je aktivní jezdkyně, takže jsem jediná z naší zadní sedačky, která tomu až tak nerozumí. Na koni jsem seděla párkrát v životě a moc mě to nebralo. Jsou to pěkná zvířata, ale k zažraným koňařkám rozhodně nepatřím. No ale protože teď mezi dvěma sedím, alespoň se přiučím něco nového.
Asi po hodině se konečně octneme na dálnici a nepopojíždíme po malých silničkách a i téma se vyvíjí zajímavěji. Ale stejně se mi čtyřhodinová cesta zdá nekonečná, záda ztuhlá, ospalá jsem pořád stajně tím spíš, že když v devět vystupujeme před honosnou halou, ve které závody probíhají, teprve svítá. Je zataženo a tak si pořád přijdu jako za hluboké noci.
„Tak jdem na to,“ ozve se Ivana optimistickým hlasem. „Už jsme tu.“
„Ono by tě to nadšení přešlo, kdyby tě čekalo to co nás,“ zamumlám spíš pro sebe, ale Ivana má uši jako pes a nepřeslechne.
„Ale Phyllis, trochu optimismu,“ zamračí se na mě. „Zrovna do tebe bych řekla že se těšíš,“
„Hm,“ zabručím v odpověď. Copak za to můžu, že poslední dobou nemám náladu prakticky na nic?
„Ty máš solidní depku, co?“ přitočí se ke mně Tony v šatně.
„Ani ne,“ zalžu. „Nevyspala jsem se,“ vysvětlím. Je pravda, že i tohle na mě má vliv. Před závody vždy spávám dlouho. „Zato ty máš hodně dobrou náladu,co?“
„Hm,“ napodobí mou předešlou odpověď, i když ona s usměvem od ucha k uchu, že mi až připomene měsíček z pohádek.
„Kvůli komu?“ zeptám se rovnou, protože tenhle úsměv u ní může znamenat jen jedno.
„Ty ale pěkně rychle převádíš téma,“ poznamená, zatímco si skládá oblečení, ve kterém přišla na hromádku a hrabe tašce klubovou šusťákovku, kterou obékne přes trikot. Já jsem rychlejší, už sedím přichystaná k odchodu a čekám na ni.
„Já vím, na to mám talent,“ přikývnu.
„To jo, jak chameleon,“ uzná. „A najednou se zase křeníš.“
„S tím nevyspáním ti totiž nelžu. No a kromě toho je všechno v normě,“ haha, pomyslím si. Nebo ono to možná v normě je. Ale já nejsem ve formě. Vším se teď moc zabívám. Prostě depka. „Ale teď me zajímá odpověď na mou otázku. Kvuli komu?“
„Toho neznáš,“ odpoví.
„A proto mi ho, doufám, popíšeš,“ poznamenám, když se vydáme chodbou do tělocvičny.
„No, jmenuje se Davis, je mu dvaadvacet a bydlí asi dvacet kilometrů od Brandonu,“ podá mi základní informace. Bavíme se o něm ještě i dál a já jí nakonec povím o mojí momentální situaci, co se kluků týče, a pak už se „aktivně“ pustíme do rozcvičky. Tělocvičnou naštěstí hraje hudba, a to celkem dost nahlas, což je zvyk, za který bych pořadatele vždy nejradči objala. Nemám ráda ticho. Je tady spousta holek, dost z nich znám, některé od vidění, některé i osobně. A podle toho můžu říct, že je tady opravdu špička. Že se budu muset na nějaké lepší umístění opravdu hodně snažit..
Taky ochozy se začínají pomaličku plnit, všimnu si, že na jedné straně ale lidi sledují jak tělocvičnu, tak něco za zdí. Jakmile bude chvilka času, zajdu se podívat, co tam je. Možná druhá tělocvična? Nevím, v Calgary jsem závodila jednou a to navíc jinde, takže to tu neznám.
Hudba stichne a hlas z ampilonů nam oznámí, že do deseti minut bychom měli ukončit rozcvičku opustit sportovištěa připravit se k slavnostnímu zahájení. Ještě si tedy rychle vyzkouším pár prvků z mé sestavy, zvlášť ty, kterými si nejsem příliš jistá a jdu se k lavičkám obléct, aby mi neztuhly svaly. Poté se usadím ke zbytku našeho týmu a čekáme na ono proklamované slavnostní zahájení.
To jako obvykle spočívá v krátkém proslovu zakončeném frází „přeji všem závodníkům vynikající výkony a divákům dobrou zábavu.“ Připojím se k potlesku a poté, zatímco se začínají zvedat nejmladší závodnice na kladině, vyrazím se podívat na onen ochoz a zároveň se pozdravit s Rebekou, sice soupeřkou z jiného města, ale jinak dost dobrou kamarádkou.
Vidím, že sedí sama, jen s trenérem. Od nich nikdy nejezdí moc lidí. A na závody, jako jsou tyhle se prostě nkdo jiný z jejich klubu nedostal.
Jdu tedy k ní, poptat se jak jde život a jak se dneska cítí. Jsme ve stejné kategorii, obě jdeme na prostné. A ona je zatraceně dobrá… I když já byla v několika posledních závodech lepší…
„Jasně, že s tebou půjdu,“ přikývne, když se jí zeptám, jestli by se mnou na ten ochoz nešla. „Je tam bazén,“
„Znáš to tu?“
„Jo, už jsem tu závodila a navíc ségra závodně plave a má tam dneska kraj. Takže já tam budu stejně prakticky povinně fandit.“
Přesně jek říkala, na druhé straně můžeme vidět menší zmatek, e kterém po pár vteřinách poznám rozplavání, které stajně jako u nás už pomalu končí. A zatímco my začínáme na kladině, oni zahajují podle mého nějak podezdřele dlouhým prsařským závodem.
„Hele, Andrea,“ ukáže náhle Rebeka rukou na drobnou dívenku v dlouhých plavkách, až do půli stehen. Stojí prozatím na druhé straně bazénu, vybavuje se s jakousi snad o hlavu větší holkou a protahuje si ruce. Je skoro stejně pružná jako Rebeka, vidět ji na ulici, možná bych ji tipovala spíšna gymnastku, než na plavkyní. Pro ten sport se mi zdá příliš malinká.
„Je mladší než ty?“ zeptám se.
„Jo, o dva roky“ přikývne a obě místo našich konkurentek či kolegyň snažících se na kladině (Beky je tu stejně sama a bez pohledu na Felicity se celkem ochotně minu) sledujeme postupně vzrůstající Andreynu nervozitu. Od mladého kluka v bílém sedícího za stolem dostane stejně jako ostatní drobný lísteček a zatímco plavou kluci disciplínu číslo dvě – dvěstě metrů prsa, jak zaslechnu z rozhlasu (kterému ovšem tady nehoře nejde skoro rozumět, dost se míchá s tím naším, který právě hlásí hodnocení Antonie Darwellové) postaví se do rohu vedle startů. Sleduju, jak nervózně proklepává ruce i nohy, jeden cvik opakuje třeba i třikrát. Podobné nervy bych si v gymnastice dovolit nemohla. Těstě před závodem jsem vždy v klidu.
Konečně přijdou na řadu opět dívky, i když Andrea se do první rozplavby nehrne.
„Co plave?“ optám se protože hlasu z ampilónu nerozumím.
„Počkej a uvidíš,“ pokrčí Rebeka rameny. „Taky nevím.“
Netrvá dlouho a první rozplavba startuje oproti předešlému velmi rychlý závod – padesát metrů kraul. Skoro hned stojí na blocích další šestice a Andrea si sedá do židličky za dráhou číslo jedna. Schovává obličej do dlení, skoro jako by brečela. Ale tipuju, že se spíš soustředí. Nemá na to moc času, dost brzo se musí zvednout a jít na start. Oproti ostatním závodnicím působí malinká. Ale teď už i naprosto klidná. Dívá se přímo a do startovní pozice se připraví až poslední. Zdá se mi, že i mírně opožděně skočí, ale pesto se vynoří na čele. Vedení však brzo ztratí. Pohybuje se kolem čtrvtého místa. Při otočce si mírně polepší, ale v závěrečném sprintu opět ztratí a pokud se aspoň trochu orientuju v té rychlosti, dohmatává jako pátá.
Přesto, že po téhe disciplíně Andrea dlouho znovu neplave, sledujeme s Rebekou plavce i dál, hlavně mužskou část. I gymnasti mají hezké postavy, ale v plavkách je toho vidět ještě víc než v trikotu. Jen nebýt čepic a brýlí, bylo by to ideální.
Po půl hodině se ale i my musíme jít chystat. Kladina pomalu končí a po přeskoku pak už následuje prostné. my se můsíme ještě nalíčit, učesat a ještě trochu rozcvičit. Pár věcí, které ještě uděláme spolu, než se z nás stanou soupeřky.
V šatně se potkáme s Tony, která si právě zvýrazňuje oči. Přisedneme tedy vedle. Nemám moc ráda přehnané líčení, obvykle neoužívám víc než korektor a řasenku, ale vím, že tady se šetřit nevyplácí. Takže mi přijde, že za pár minut vypadám tak, že bych si mohla jít z fleku vydělávat jako „společnice“ do night clubů. Přitom na Tony vypadá i výrazné líčení vyloženě přirozeně a jen jí to podtrhuje krásu a ani Beky mi )nepřijde tak přeplácaná. Zašklebím se na svůj odraz v zrcadle a zatímco si ty dvě stahují vlasy do pevných drdolů (Tony má nádherné plavé vlny a Beky jako pravá Mulatka havranní kudrliny, škoda, že moje vlasy nevypadají taky tak hezky. Mít je dlouhé, raději jerozpuštěné ani nenosím. Líbí se mi jen v tomhle několika centimetrovém sestřihu), vytáhnu gel a taky si upravuju účes. Tady je můj obvyklý přírodní rozcuch nepřípustný.
Než se z šatny vrátíme zpět do tělocvičny, už se pomalu i přeskok chýlí ke konci. Vydáme se tedy do té části vyhrazené pro rozcvičování během závodů a ještě jednou, naposledy si zkouším svou sestavu. Mám asi hodinu, než ji půjdu naostro.
A právě ten čas uteče až překvapivě rychle. Ani se nenaděju a jdu na řadu. Podle rozlosování první, což mě deprimuje. Raději chodím až ke konci. Sotva se ale postavím na žíněnku a z reproduktorů začne hrát má skladba, na vše zapomínám, tu chvíli je mi jedno, jestli jdu první či poslední. V tu chlíli nevnímám ani porotu, ani diváky. Pro teď pro mě existuje jen svět ležící ve vyhraněném prostoru žíněnky. A jen přítomnost. Nic před tím, ani potom.
S napětím čekám na své hodnocení, stejně jako potom i na hodnocení ostatních. Mám pocit, že se mi dařilo, ale body, které porota zvedne mi málem vyrazí dech. Takhle slabou sestavu jsem podle nich neukázala už dlouho… Salamína, kterou jsem pomalu začínala dohánět mi opět odskočí, i Tony mi dnes velmi těsně dýchá na záda, opravdu se jí zadařilo a dělí ji ode mě jen pár setin. Přitom obvykle bývá i o celý bod za mnou. A Rebeka si dnes po několika porážkách připíše vítězství.
Sleduji její nádhernou sestavu i body a snažím se v sobě potlačit závist a zášť. Nálada těsně po docvičení mě začíná přecházet. Nechápu, jak jsem se mohla v sobě tak zmílit. Vždy cítím, nakolik se mi zadařilo, sama dokážu odhadnout hodnocení poroty. Ale tantokát jsem neudělala žádnou chybu. Myslím, že se mi dařilo cvičit podle mých představ. Tak co bylo špatně?
„Phyllis,“ zavolá si mě k sobě Ivana, když odcvičí všechny závodnice kategorie „ženy“. Celkem dvacet čtyři dívek, šest z nich lepších než já. Mizerná bilance jako už dlouho ne.
„Asi sama tušíš, že se ti to dneska zrovna nepovedlo,“ začne Ivana. Přikývnu. Co jiného dělat? Říct jí že si naopak myslím, že to bylo dobré? Ale o tom teď už i já pochybuju.
„Víš proč?“ optá se na mnohem záludnější otázku a já se raději přinutím soustředit se na to, co mi říká. Od svého obodování jsem roztěkaná, neschopná zaměřit pozornost na nic.
„Ne,“ opdpovím upřímně a zahledím se na ni. „Neuvědumuju si žádnou chybu.“
„Dost ses nesoustředila,“ oznámí mě, čímž mě rozhodí. „Byla na tobě jasně zřetelná nepozornost. Nědělalas chyby, ale chyběl tomu švih, radost. Věci kterými obvykle vítězíš.“
„Já se snažila soustředit,“ bráním se.
„V tomhle to není,“ zavrtí hlavou. Už od minulého týdne si toho na tobě všímám. Máš hlavu plnou jiných věcí, než je gymnastika. Pokud máš problémy v osobním životě, nikdy nebudeš nejlepší. Pokud do cvičení nedáš chuť a radost nevyhraješ.
Ne že bych vás v autě vyloženě poslouchala, ale tvůj hlas nebyl skoro slyšet. A to je nezvyk. Co se dějě, Phyllis?“
„Nic,“ odvětím automaticky.
„Ale no tak. Trénuju tě už dost dlouho na to, abych poznala, že máš problémy,“ nepřijme Ivana tuhle odpověď.
Na chvíli se odmlčím. „Ale ono se opravdu až tak nic vážného nestalo. Jen se toho naskládalo víc najednou,“ odpovím poté. „Nemám prostě náladu.“
„Tvůj táta zase pije?“ zeptá se najednou, čímž mě parádně zaskočí.
„Cože?“ vzmůžu se na inteligentní odpověď. Co ona ví o mé rodině? Má tohle snad vyhrabané z některého z těch článků, kterých v době rozvodu mých rodičů bývyly plné články?
„Trochu tvé rodiče znám,“ vysvětlí. „A vím, že tvůj táta mívá občas problémy s alkoholem.“
„No, za tenhle týden se dvakrát ožral,“ uznám. „Audra se rozhodla vdát za Benjamina přes jeho vůli. A on z toho rozhodně nemá radost. Hádá se kvůli tomu s ní i s Tess. Ale teď je pryč. Na hokeji s bráchou, takže to je dobrý. A až se vrátí, snad bude zas jako vždycky.“ Na chvilku zavládne ticho, než se zeptám „Odkud ho znáš?“
„Znám hlavně Annu, tvou mámu,“ odpoví. „Vím, že se s tebou teď chce vidět. Možná že ani to ti na náladě zrovna nepřidává. Ale mám pro tebe ještě jednu podstatnou zprávu. Nehledě na tvůj dnešní výkon ses za poslední dobu hodně zlepšila. Reprezentace je obrovský úspěch, to sama víš. A pokud si tyhle výkony zvládneš udržet, mohla bys jet na klasifikačky na olympiádu. Neříkám, že bys snad měla šance na postup tam, s tím se ani při těchle trénincích nedá počítat, ale už ta zkušenost je dobrá. Znamenalo by to reprezentační soustředění a následné závody. Mohla by sis sama zkusit, jestli máš o takový životní styl zájem. Jestli si tím chceš opravdu vydělávat, obětovat gymnastice celý život. Alespoň na ten týden bys poznala, co to obnáší. Salamína se před čtyřmi lety rozhodla zůstat tady. Přesto, že v případě přechodu do nějakého špičkového týmu měla šanci se během pár let propracovat do skutečné světové špičky. Myslím, že bys na to taky mohla mít. Kdybys opravdu chtěla. Proto s tebou dneska takhle mluvím. Pokud o tuhle příležitost nechceš přijít, budeš muset na příštích závodech zabrat. Postup nemáš ještě úplně jistý,“ odmlčí se, možná čeká na mé vyjádření, ale já nevím, co říct.
„Jestli se bude cokoli dít a nebudeš to chtí říct nikomu jinému, zajdi alespoň za mnou. Protože to nejhorší, co můžeš s problémy dělat je dusit je v sobě. V jiných sportech třeba vztek pomáhá. V plavání,“ kývne hlavou směrem ke stěně, „ti může dodat rychlost. Ale v gymnastice ti na eleganci nepřidá. Pamatuj na to.“
Přikývnu. Zdá se, že je to všechno, co mi chtěla, ještě chvíli mě sleduje, než se otočí zpět ke středu tělocvičny, kde mezitím zahajují svou soutěž gymnastky na hrazdě. Já tentokrát nemám náladu sledovat ostatní, ba ani s Beky pozorovat plavání. Raději se vydám už teď do šatny a sprchy. Vím, že to je zbytečně brzy, stejně budu čekat na ostatní, ale pod proud vlažné vody se vyloženě těším. Zavřu se do koupelny kde jsem díky bohu úplně sama, svléknu se a vlezu do nejzazšío sprchového kouta. Vodu nastavím na poměrně studenou a pustím ji na sebe. Vím, že jsem se neodlíčila, takže asi vypadám jako strašidlo, ale kdo mě tady může vidět? Nastavím obličej proudu vody. Přijde mi, že ze mě smývá nejen pot, ale i těžkosti. Problémy, kterých bylo za poslední týden dost. Opravdu ne nijak vážných, v tom jsem nelhala, ale jako by na mě začal doléhat všechen ten stres z nestíhání, z toho, že nemám žádný čas pro sebe. Jen škola, tréninky a ve volných chvílích se málokdy zastavím, málokdy jsem sama. Stále něco domluveného, s někým venku. Je to úžasný, nikdy se nenudím… ale večer obvykle dojdu a nejsem schopná udělat víc, než padnout do postele. Přitom bych se měla chystat do školy, pomoct doma. Ono se na to těžce ztěžuje. Každý řekne „to je ale tvoje chyba, máš si toho plánovat míň. Chápu, že máš ranní trénink, školu a odpolední trénink. Ale ty tréninky s hokejistama je spíš zábava. A akce s kamarády taky. Kdybys chtěla, mohla bys mít spoustu času.“ vím, že právě tohle si myslí spousta spolužáků, když od nich o přestávce přepisuju úkol, který jsem doma nestihla udělat. Že podobně uvažuje náš třídní, když opět přijedu pozdě, ač se tak snažím. „Zaspala jsem,“ řeknu vždycky. To není pravda. Naopak, vstávám až zbytečně brzo. Ale když už nemusím ráno na trénink, jsem schopná sedět dvacet minut bezmyšlenkovitě v posteli a poslouchat hudbu. A čas letí. „To stihnu“ říkám si vždycky. A i kdyby ne…než se znovu dostanu domů, čeká mě toho tolik…
A i proto si teď užívám tu chvilku, co pro sebe mám. Protože za celý uplynulý týden se taková nenašla. Ani večer v posteli jsem už neměla náladu přemýslet nebo třeba snít. To jsem radši rychle zavřela oči a doufala, že usnu, zatímco zpoza zavřených dveří ke mně pronikaly hádající se hlasy Tess a táty. Nejhůř bylo ve středu, kdy se opět ožral. Hrozně se chytl s Dominikem, skoro se porvali. A ač mi v tu chvíli táta hrozně vadil, poté, co jej Tess se vším úsilím konečně odtáhla do ložnice a já s Dominikem v obýváku osaměla, musela jsem se ho zastat. Přes všechno, co tenhle týden vyvádí, přes všechny ty flašky, co vypil přes míru, přes všechny hnusný věci, co mi kdy ve vzteku nebo v opilosti řekl je to totiž pořád můj táta a já ho mám ráda. Protože kromě té spousty špatných věcí udělal mnohem víc takových, kvůli kterým si ho musím cenit. A tehdy jako bych si na to znovu po dlouhé době opět vzpoměla, když ho začal očerňovat. Už dlouho jsme se nepohádali a tehdy jsme si ten půst vynahradily i rvačkou, kterou zastavila až Tess. Parchant jeden, to se mu to vyskakuje, když váží o dobrých třicet kilo víc než já!
Po patnácti minutách konečně usoudím, že už jsem jim přecijen vyplácala vody víc než dost a tak bych tuto svou koupelnovou seanci mohla ukončit. Zabalím se do ručníku a zamířím k zrcadlu. Tam si smyju i zbytek líčidel a připadám si skoro jako „nová“. Mít tak šanci zacvičit znovu… Tenotkrát bych nebyla sedmá! Teď už ne! Vím, že se pomalu blíží vyhlašování, na které bych měla jít. Salamína bue první, možná i někdo od nás získá nějaké ceny v jiné disciplíně. Neměla bych být takový sobec abych je ani nešla podpořit. A tak se obleču opět do klubových barev a pokud možno s přirozeným úsměvem zamířím zpět do tělocvičny.