Phyllis 9

IX. Fanynka

Ještě nikdy se mi vyhlašování nezdálo tak dlouhé, jako ten den. A přesto, že volný večer i noc, kterou jsme pak v Galgary měli byla stejně jako zpáteční cesta skvělá, zklamání v sobě cítím celou tu dobu. Večer v kině i v kavárně, kam s holkama vyrazíme i po cestě, kterou tentokrát už bezespěchu prokládáme zastávkami. A když pak večer asednu k televizi, abych v přímém přenosu sledovala další porážku našeho týmu od Moose Jawu, zcela chápu jejich kyselé výrazy a nechuť Otty poskytovat interview. Tenhle týden asi nebude doma zrovna veselo.
Kupodivu se však táta s Nealem vrátí v dobré náladě a i mě už depka celkem přejde, nebýt vidiny pondělního zkoušení z chemie, byla bych naprosto spokojená. Brácha se v pondělí vesele fláká, vrátili se až k ránu a naši ho nechali doma a tak na ranní plavání vyrážím sama. Celý den až po onu osudnou chemii probíha v klidu a v pohodě, jen Hannah chybí, takže sedím výjmečně s Terencem až úplně vzadu. Což má taky své výhody. Brácha si umí zabrat dobré místo.
V chemii se ale zázrak neděje, Hartka na mě nezapomene a hned na úvod si mě zavolá k tabuli. Vymlouvat se nemůžu, už od minulého týdne jsem věděla, že půjdu.
Jsem nervózní jak sáňky v létě. Vím, že mi to Sisi vysvětlila, dokonce jsem snad i začala chápat princip co mám dělat, abych daný příklad vypočítala. Ale nechápu PROČ, což mi dost vadí. Už vím do jakých vzorců kdy dosazovat, ale vadí mi, když v tom nevidím účel. A být ten příklad trochu jinak postavený, než jak jsem zvyklá, jsem nejspíš v háji.
„Tak hodně štěstí,“ popřeje mi Terence, když se zvedám z lavice.
„Hm, dík. Budu ho potřebovat,“ šeptnu na odpověď a zamířím uličkou (teď tak nechutně dlouhou) ke katedře.
Přes veškeré nervy a pocit, že bych teď nevěděla ani vzoreček vody se mi celkem zadaří a od tabule si odnáším čistou (i když podle Hartky slabou) dvojku! Pro mě učiněné druhé vánoce!
Dobrá nálada z tohoto drobného vítězství mi vydrží hodně dlouho, ve fránině, na tréninku, dokonce i druhý den večer, když se chystám na zimák na hokej, podpořit novinami značně potápěný Brandonský tým ve třetím zápase. Se šálou okolo krku, připravená řvát co nejvíc. Hlavně se série nesmí dostat do stavu tři – nula. To už by neotočili a naše slavné tažení play-off by skončilo dříve, než by stihlo pořádně začít.
Teda ne, že by teď snad měli k otáčení nějak blízko, ale minulý zápas už nebyl takový debakl jako první, prohráli až v prodloužení. A teď hrají doma. O tuhle příležitost se nesmí připravit.
Stejného názoru jsou očividně všichni z klasického fanklubu, ke kterému se přidám. Usadím se a sleduju, jak se stadion postupně plní. Volné nezůstane ani jediné místečko ze sedmitisícové kapacity. A ještě než se trousení posledních opozdilců úplně zastaví, rozběhne se na středových obrazovkách nad ledem prezentace hostí i našich hokejistů.
Sleduju ji se zaujetím, je mnohem lépe propracovaná než při zápasech základní části, Moose Jawští ze sebe udělali hrdiny Hvězdných Válek a naši se představili jako Pán Prstenů (Návrat Králů). No a poté už konečně může začít zápas. Úvodní buly vyhraje náš tým a první útok vedený Torstrenem Poem zvládne něco, co od nich rozhodně neočekávaliani ti nejoptimističtějš fanoušci – totiž ujmout se vedení hned v první minutě. V předešlých dvou zápasech výrazně lepší soupeři jsou dnes jako vyměnění, přihrávají nepřesně, nedostávají se k šancím, tentokrát jsou to oni, kdo dělá zbytečné chyby. Během první třetiny se Brandon dostane dokonce do dvougólového vedení a zdá se, že dnešní zápas bude mít jasný průběh.
Ale po první přestávce se na led vrátí ti Válečníci z předešlých zápasů a za zbývajících čtyřicet minut základní hrací doby zvládnou zchladit naše nadšení dvěma brankami za záda Thea Cherifiho, ze kterého se pro období play-off stala brankářská jednička. Posledních deset minut proběhne v horečném tempu a úžasné atmosféře, při které si můžu vykřičet hlasivky, nicméně na stavu se už nic nezmění a je jasné, že se bude prodlužovat.
Infarktový styl hry vydrží i celých patnáct minut nastavovaného času, než se za vytvořé dostatečně silný útok a využije drobné chyby Moose Jawského brankáře k té nejdůležitější, rozhodující brance dnešního utkání. Stadion je v ten momet jediný, vroucí kotel, lidi vyskakují ze svých míst, vzduchem na led sviští celé letky vlaštovek a stuh, kolem jako by sněžilo, tolik bílých a červených papírků se s třepotáním snáší na zem. Spolu s davem skanduju, vyvolávám bráchovo jméno – právě on byl totiž autorem oné branky, připojuji se ke zpěvu hymny. Euforie kolem je málem až přehnaná, odchod hostujících fandů musí hlídat policie. To ale teď nevnímám, stejně jako dokážu žít jen pro gymnastiku, umím stejně jako brácha přestat vnímat cokoli v okolí kvůli hokeji.
Hokejem po ony dva následující dny, kdy se u nás hraje ještě čtvrtý zápas žije celé město a tenhle tlak se i v pátečním zápase projeví pozitivně. Hra je to sice chudá na góly, to jí však na atraktivnosti neubírá. Už potřetí během série se prodlužuje, podruhé v náš prospěch. Tentokrát nastavení netrvá dlouho, po pouhých osmdesáti vteřinách se trefí Diaz, což mě těší skoro stejně hodně, jako branka samotná.
Oslavy po tomto zápase se protáhnou skoro až do rána a nikdo nenamítá, že bychom měli končit, že od sebe odvrátíme štěstí. Tyhle argumenty vytahoval po prvním zápase táta, tentokrát však pochopí marnost a zbytečnost takové snahy a přidá se k nám. Sedlo, podnik ve kterém semtam pořádáme některé oslavy či besedy žije přítomností týmu i fanoušků dlouho do noci, tancuje se, popíjí…
Kolem druhé se celistvá parta začíná celkem rozpadat, někteří kluci mizí ven s holkama, které znají většinou sotva pár hodin, někteří zůstávají věrní stolu, a pivu, pár jich odchází domů. Z parketu, kde jsem se do té doby vyžívala s Danielou – sesrtou Petera Sadlera, Philem a Theem a nějakou vysokou brunetou, kterou znám jen od vidění, mě vyžene série ploužáků. Během prvních pár tónů se ze mě stane páté kolo od vozu, když se Daniela běhěm okamžiku zavěsí do Thea (jestli spolu ti dva nezačnou hodně brzo chodit, budu se divit. Theodor ji totiž nemá jen na tuhle noc, to je mi jasné.) a Phil neváhá a vyzve onu brunetku.
Opustím tedy „bojiště“ a zamířím k baru pro nějaké osvěžení, se kterým mám v plánu přisednout ke stolu někoho známého. Ale dřív, než to stihnu udělat, ucítím na zádech něčí ruku a uslyším nezaměnitelné „nazdar trpaslíku!“
„Ahoj, Santo, co ty tady? Otočím se na Diaze, který přisedne vedle mě.
„No viděl jsem jak tu sedíš sama a co bych to byl za Ježíška kdybych tě nepřišel potěšit?“ odpoví.
„Asi ten samej, kterej mi letos nadělil ponožky a svetr,“ zakřením se.
„No jo, toho ještě pořád lituju,“ uzná, „ale na lepší dárek bys nesměla celý rok tak zlobit.“
„Já? No dovol? Celou dobu se tak snažím a takhle to dopadne. To se na to můžu rovnou vykašlat,“ namítnu.
Mezitím mi barmanka konečně podá objednanou kolu a tak jí výměnou předám dvacku.
„No, vidím, že to bereš vážně, když piješ tohle,“ zavrtí Diaz hlavou.
„Jsem abstinent, no,“ pokrčím rameny a jsem na sebe hrdá, že se mi to povede udělat s naprosto vážnou tváří.
„Cože?“ vyděsí se Diaz tak jak jsem čekala. „No to snad ne…“
„No, a proč ne,“ ohradím se naoko uraženě, Diaz chyběl na Theově oslavě, ten mě neviděl v tom stavu, do kterého jsem se tam „proabstinovala“.
„No… málokdy člověk potká abstinentku…“ dostane se do pro něj tak netipických rozpaků „A navíc-“ dál už ale nedořekne, protože se neudržím a rozesměju se.
„Ty potvoro, já tě vzal vážně.“ Pochopí skoro hned. „víš jak mě to vyděsilo? Už jsem si říkal že jsi druhý Turbo-Joseph!“
Jeho pojmenování pro chudáka T-Je mě rozesměje ještě víc, málem se složím na zem.
„Že abstinentka, už teď jsi ožralá,“ pokračuje a já se konečně zmůžu k odpovědi.
„To ne, dneska jsem fakt nic neměla. Teda skoro nic…“ zakřením se.
„No, to „skoro“ je vidět,“ přikývne. „Ale původně jsem se přišel zeptat, jestli by sis nešla zatancovat?“ zeptá se, čímž mě upřímně překvapí.
„Šla, a to ráda,“ odpovím. „Jen zatím nebylo s kým,“ odpovím. „A tak tu sedím a čekám, než někdo dojde…“ zahraju smutný obličej.
„Já to hned poznal,“ pokýve hlavou naoko vážně a chápavě. „A ač mě to netěší, uznal jsem, že tě v tom nemůžu nechat,“ dodá a hned se kryje, i když, upřímně, zrovna on se mé pomsty obávat nemusí.
„Copak, takhle mi odplácíš za mou dobrotu?“ směje se.
„Dobrota by mi nevadila, ale upřímnost se nevyplácí,“ poučím ho.
„Já zapoměl, za pravdu se každý zlobí. Tak já to zkusím jinak: zatančíte si se mnou, slečno?“ vysekne mi poklonu z uctivé vzdálenosti.
„Ty ses mě dát na herectví, tam by tě za takovéhle kousky nechtěl nikdo zabít,“ zavrtím hlavou nad přesvědčivostí se kterou se téměř promění v rytíře na bílém koni.
„A já se dal na hokej, aby mě za to nikdo zabít nedokázal,“ zašklebí se. Mezitím začne další písnička a tak se konečně dostaneme k onomu tanci. Ten ale v málu připomíná ploužák, který předvádí většina okolních párů. My své blízkosti využíváme tak maximálně k dalšímu rozhovoru. Chvíli se pokoušíme jeden druhému dupnout na nohu, samozřejmě aniž bychom přitom koukali neelegantně na zem. Naopak, kdo uhne pohledem prohrál stejně jako ten, komu ten druhý přišlápne botu.
Po dvou písničkách se rozhodneme změnit lokaci a vyrazit ven. Tam aspoň nebude randál. Ploužáková část je stále ještě v plném proudu, když se odebereme k východu. Těsně před ním se otočím a srazím se s pohledem bráchy, který mě sleduje s nesouhlasem v očích. Ale než stihnu jakkoli zareagovat jsme venku.
Jsem šťastná, že jsem opět na čerstvém vzduchu a v klidu, i když ten moc dlouho nevydrží, protože se začneme s Diazem přetlačovat o místo na chodníku. Spory vyřeší lavička, kterou objevíme a na kterou se usadíme. Chviličku rozebíráme zápas a probíhající oslavu, než se dostaneme k trochu všeobecnějším tématům. Na sledování Úsvitu mrtvých se dohodnem až na další neděli, prý až poté, co budou mít vítězství v kapse. Ale než toho stihneme probrat víc, objeví se na obzoru Neal. Přemýšlím kolik má tahle náhodná procházka společného s podezdřením, které jsem vyčetla z jeho pohledu. Nicméně zamíří přímo k nám.
„Co vy tu tak sedíte jako dvě hrdličky,“ osloví nás.
„Cukrujeme, ale tvé sestře to moc nejde, nějak mě pořád nebere vážně,“ odpoví Diaz se zakřeněním. „Člověk jí pořád říká vyznání a ona nic…“ zatváří se smutně.
„To víš, to má po mně,“ přičte si neexistující zásluhy hned Neal.
„Jeho by se ti taky nepodařilo svést,“ vysvětlím, čímž ty dva dostanu. To tak, aby si ještě utahovali ze mě.
„O to bych se radši nepokoušel,“ ohradí se Diaz.
„To bych ti ani neradil,“ vyděsí se Neal. „Máme sice tvořit dobrý tým, ale odtud potud.“
„No a co že ses tady tak nenápadně objevil, bratříčku? Šels zrovna náhodou okolo?“ otočím se na Neala.
„Ne, sleduju tě. Na každém kroku sestřičko,“ zazubí se na mě. „A kromě toho mířím domů, takže se jdu zeptat jestli se nepřidáš.“
„Proč tak brzo?“ podiví se Diaz.
„Nějak mě dneska přešla nálada,“
„Vyhráli jsme, to je přece dostatečný důvod pro radost,“ namítne Diaz.
„To mě těší. Ale dneska si tu radost radši užiju v posteli.“
„Sám?“
„Ne, s plyšákem,“ odvětí Neal.
„Tak to ho ode mě pozdravuj. Můžeš ho za mě i políbit,“ nenechá si Diaz pokazit náladu. Dnešní večer je jeho. Průměrný hráč střelcem vítězného gólu. A Diaz je dostatečně bezstarostný, aby si nezatěžoval hlavu problémy ostatních. Zato já si všimnu, že s bráchou dneska opravdu není vše v pořádku a tak se ozvu.
„Už půjdu taky, musím se na zítřejší trénink aspoň trochu vyspat.“
Diaz chvilku vypadá, že něco namítne, ale nakonec se jen zakření. „Tak dobrou noc, vy ospalci. Jen doufám, trpajzliku, že jdeš taky spát jen s plyšákem.“
„Co je tobě do toho, Santo,“ zakřením se. „Já si klidně pozvu do postele i Nellyho!“
„To je kdo?“
„Pes,“ zazubím se. „Tak čau,“ rozloučím se.
„Čau zítra,“ ozve se i Neal, než vyrazíme na cestu.
Zpočátku jdeme vedle sebe mlčky, než nám Sedlo zmizí z dohledu a připomínají ho jen modré kruhy bloudící po obloze.
„Proč končíš tak brzo?“ otočím se na něj potom. „Co se stalo?“
„Nic,“ zavrtí hlavou. „Jen se chci vyspat.“
„Spát můžeš celé dopoledne,“ zavrtím hlavou. „Takže tohle jediný důvod nebude.“
„Jediný o kterém se chci bavit,“ odvětí a odvrátí se ode mě. Zároveň znatelně zrychlí krok. Přizpůsobím se ale zároveň se nestačím divit. Co se to stalo? Jeho chování mě vyděsí, najednou mi přijde, že ten kluk vedle mě není moje dvojče, o kterém jsem si myslela, že vím všechno, ale naprosto cizí člověk.
„Škoda protože pokud by to šlo, ráda bych ti pomohla,“ ozvu se tiše.
„Tohle se tě netýká.“
„Týká,“ zavrtím hlavou. „Už proto, že jseš můj brácha a mě na tobě záleží,“ odmlčím se. „A proto, že když já tě věčně zatěžuju svýma problémama, nějaké tvoje ještě unesu.“
Zatočí na polňačku, kterou si cestu domů můžeme zkrátit. I tak je to ale dobrých pět kilometrů, protože v noci autobusy nejezdí a táta s autem je pořád ještě v Brandonu. A tam se nakonec přeci jen ozve.
„Jde o jednu holku,“ řekne s náznakem pohrdání v hlase. „A o Phila.“
„O tu brunetu?“ zeptám se. Přikývne „Chodili jste spolu?“
„To byla právě věc, ve které se naše názory očividne lišily,“ odpoví. „Já myslel, že jo.“
A co se stalo? Napadne mě nejdřív, ale tu otázku spolknu v momentě, kdy si ji vybyvím. Phila zcela neokrytě balila a přitom jí muselo být jasné, že Neal ji vidí.
„Na tu se vykašli, nestjí za to,“
„To už teď vím taky,“ zvýší Neal nečekaně hlas až málem nadskočím. „Kdybych věděl, že jí jde jen o jedno, neřešil bych to. Klidně bych si s ní užil. Ale ona se tvářila že to bere vážně. Uvěřil jsem jí, že je jiná.
Ale nejvíc mě mrzí že jsem se kvůli ní pohádal s Philem. Kvůli takové…“ odmlčí se „to je na tom asi nejhorší. Teď si nemůžeme dovolit neshody v týmu. A já vůl se s ním kvůli ní málem porvu. A to chci být dobrý kapitán…“ zavrtí hlavou.
„Na tohle oba do zápasu zapomenete,“ pokusím se o trochu optimismu.
„Na to se právě nezapomíná,“ namítne. „Samozřejmě, že budem muset. My dva potřebujem spolupráci, když spolu hrajem v útoku, ale…“ zavrtí hlavou. „Čekal jsem, že je jiná. Že to není holka, pro kterou jsem „ten hokejista z novin“. Že když ji pozvu někam, kde budou i ostatní kluci, nevyjede hned po někom dalším. Zatraceně.“
Mlčím. Ráda bych mu dodala optimismu, ale musím upřímně uznat, že nevím jak. Od letního světového poháru osumnáctiletých, kdy byl Neal poprvé jako kapitán juniorské repre se o něm často píše v novinách i v nejrůznějších, nejen sportovních časácích. Od tý doby je idol nejen školy, ale i spousty jiných holek. A právě v té době ukončil poslední trvalejší vztah a myslela jsem, že o nic jiného než o občasné úlety teď nestojí.
„Budu si muset najít takovou holku, která neví, co to je hokej,“ pokusí se nakonec o úsměv on sám.
„Ale prosimtě, s tou by sis neměl co říct,“ namítnu vice méně z legrace.
„To s tou většinou „fanynek“ nemám taky.“ Zvážní opět, takže si za tu větu nadávám. „Občas si říkám, proč na ten hokej vůbec chodí. Můžou rovnou čekat v šatnách.“
„Ne všechny jsou takové,“ odporuju.
„Ne, ty bys po teoretické stránce mohla z fleku hrát, to uznávám.“
„A nejsem ani zdaleka sama. Jen se taky musíš dívat po těch holkách, které po zápase před šatnou nečekají.“
Chvilku zavládne ticho, ve kterém se ale asi zřejmě rozhodna přeřadit na lehčí notu.
„No ale ty venku po zápase čekáváš,“ zahledí se na mě, tón už ale prozrazuje, že tentokrát od toho nečeká vážne míněnou debatu.
„To víš, mě nejde o nic jiného, než dostat vás všechny do postele,“ oplatím mu.
„Já si to myslel. A pak se divíš, že náhodou procházím okolo, když mi tu rozkládáš tým.“
„Neboj, za to se ti ještě pomstím. Až jednou někdo zaklepe na dveře v té nejlepší chvíli, věz, že to jsem já.“
„A ty se připrav na to, že pokud ty dveře tím klepáním nevyrazíš, tak se za ně nedostaneš.“