Phyllis 10

X. Návštěvníci


Přesto, že oproti některým jsme se vrátili ještě celkem brzo (i když další hodinu nám zabrala cesta), vstávání na sobotní oběd (ranní trénink jsem vynechala, ač mě to štve, poslední dobou to dělám čím dál častěji, i když by to mělo být právě naopak) není vůbec lehké. Tess si neodpustí nějaké řeči o tom, že chodím pařit (zajímavý, že použije jednotné číslo!) čím dál častěji. Ač to říká spíš jako oznámení, než výčitku, minimálně na tátu to zapůsobí.
„Co ranní trénink?“ zajímá se hned.
„Nebyla jsem,“ přiznám neochotně barvu.
„Proč ne?“ zklame moje naděje, že to třeba přejde bez dalších otázek.
„Protože jsem šla spát v pět ráno.“ odpovím už s náznakem vzdoru v hlase.
„A proč ponocuješ, když víš, že máš před tréninkem?“
„A to jsem měla jít sama pěšky domů, když ty s Nealem jste tam zůstávali?“ chytím se jako spásné první myšlenky, která mě napadne, protože mu nechci udělat radost tím, že by se dostal přesně do těch míst, kam chce.
„Kdybys řekla, byl bych tě zavezl,“ pozvedne pobaveně obočí. „Stejně jsi pak pěšky šla.“
„Ale ne sama. A navíc můj žvot není jen gymnastika.“
„Ne? No vida. A když jsme posledně malovali, tak jsi měla velmi podstatné tréninky v době, kdy se doma pracovalo, co?“ zmizí mu z tváře úsměv.
Jídlo mi v tu chvíli přestane chutnat, protože pochopím, že tentokrát nepůjde o pár nepodstatných výčitek, že tentokrát to bude horší.
Zahledím se do talíře raději bez odpovědi, protože hádek jsem si za poslední týdny užila až dost a když spolu výjmečně všichni v rodině komunikujeme, nechci to pokazit. Zároveň v sobě cítím vztek, sama vím, že až nepřiměřený. Ale snažím se ho potlačit, nedat ho nijak najevo. A modlím se, aby se táta už k tématu nevracel. Marně.
„Takže tohle si pro příště zapamatuju. Že tvůj život není jen gymnastika.“ Zopakuje do ticha, které kolem meziím nastane. „A co odpoledne, jdeš?“
„Ne,“ odpovím s ještě větší zdrženlivostí, než předtím. „Neptej se proč,“ zaříkávám ho v duchu a vidím, že tentokrát už bledne i Neal. Takže mu to ještě neoznámil. Zatraceně. Takhle se to dozví ode mě a jěště při hádce. No, to bude radosti.
„Ale? A proč tentokrát?“ nevyslechne mé motlidby.
„Na večer už mám jiný program,“ odpovím opatrně.
„Jaký?“ zeptá se suše. „Že o něm nic nevím,“
V tu chvíli se ozve Neal. „Promiň tati, měli jsme ti to říct dřiv, ale večer nejdu ani já. Jdeme k Anně na večeři. Pozvala nás.“
„Aha, takže k Anně,“ přikývne. Okolo stolu je v tu chvíli atmosféra, která by se snad dala krájet. Tess hledí do talíře, rty sevřené do tenké čárky, Dominik se tváří že se ho to vůbec netýká a zírá z okna, Neal s taťkou si hledí bojovně do očí a já dělám, jako by i pro mě byl nejdůležitější talíř předemnou a podívaná na hladinu polévky zajímavější než probíhající hádka.
„Aspoň že mi to vůbec říkate,“ ozve se po pár vteřinách konečně taťka podivným tónem a jako by nic se vrátí k jídlu. Vrhneme po sobě s Nealem a Tess krátké překvapené pohledy a napodobíme ho. Nejspíš jsme všíchni čekali mnohem horší pokračování a tak, i když mi už ani trochu nechutná a ze všeho nejvíc mě láká vypadnout někam na vzduch, zůstanu až do konce oběda a připojuju se k všeobecné křečovité konverzaci. Jako první se zvedne Dominik a zmizí se slovy, že se musí učit.
„Jdu ven s Nellym,“ napodobí ho Neal a tím mi sebere vítr z plachet. Právě to jsem totiž měla v úmyslu udělat já. Tess se zvedne se slovy, že se jde podívat, zda už doprala pračka a když se chci vytratit i já, táta mě zadrží.
„Aspoň ty neutíkej, Phyllis,“ řekne a zní to tak trochu smutně. Podívám se na něj, vypadá to, že chce něco říct. Ale pak jako by ztratil odvahu, odvrátí pohled ode mě a zvedne se. „Někdo musí sklidit ze stolu,“ oznámí mi nakonec jako by rezignovaně.
„Jo, jasně,“ přikývnu a dám se do práce. Ještě asi pět vteřin stojí u stolu, ale pak už bezezeslova odejde pryč a já ho asi po minutě následuju. V domě je ticho a ani já se ho neodvažuju porušit. Proto popadnu diskmena a i když nemám psa jako záminku, vyrazím ven. Napadne mě zajít k Sisi, lepší, než bloumat sama a přemýšlet, co mi asi táta chtěl a co se to v poslední době z naší rodiny stalo.
Téměř celé odpoledne tedy strávím se Sisi v lese, kam se rozhodneme vyrazit. I psa sebou dokonce máme – jejího westíka. Po téhle procházce sice vypadá spíš jako koule bahna a větviček než jako vznešený pes, ale i tak se tváří spokojeně až do doby, kdy se vrátíme domů a on pochopí, že dalším programem je koupel. Ještě i s tou Sisi pomůžu, sama se divím, kde se v tak malém a ještě před chvílí tak unaveném psovi bere tolik síly a energie, že nám celý našapmónovaný vyklouzne a začne se prohánět dokola po zavřené místnosti, nevím, jak by to dopadlo, kdyby na něj byla sama. Takhle mu poměrně lehce nadběhneme a po kratším boji ho nacpeme zpět do vany. Paní Blacková se nám pak sice směje, že vypadáme, jako bychom se koupali s ním, ale přece se to dá považovat za vítězství. Pes je (víceméně) čistý, boj s česáním zježených (teď už) bílých chuchvalců už ale přenechám jen jeho právoplatné majitelce. Nepotřebuji, aby mě začal nesnášet, že ano? A navíc už bych se měla pomalu vrátit, zhruba za hodinu jsme s Nealem naplánovali odjezd za Annou, tak ať tam přijdu v trochu čistším oblečení.
Ticho, které doma panovalo před mým odchodem je tatam, táta je s Tess nejspíš někde pryč, protože všude až na Dominikův a bráchův pokoj je tma a z toho prvního se ozývá pořádně osolená hudba. Díky bohu, celkem dobrá. Na chvilku nkaouknu k Nealovi, abych se ujistila, že odjíždíme opravdu autobusem v šest a pak už se vydám k sobě chystat. Za normálních okolností bych si k tomu pustila hudbu ale teď to nemá cenu. Abych ji přes Dominikovi Limp Bizkit vůbec slyšela, musela bych ze svého kazeťáku vytáhnout opravdu maximum. A navíc se mi tohle CD celkem dost líbí.
Za necelou třičtvrtěhodinu už je čas vyrazit, aby nám to neujelo. I když se večeře děsím, mám dobrou náladu. Nějak bylo, nějak bude, dalo by se říct. A tak se skoro celou cestu křením a optimismem nakazím i pořád ještě tak trochu přešlého Neala. Ale s ubíhajícími minutami moje nervozita přibývá. Co o ní a její rodině vím? Že její manžel je jeden z nejbohatších lidí v Brandonu a patří mu několik hotelů. Je tedy více než zabezpečená, učí asi spíš pro zábavu, než pro potřebu peněz. Mám tři nevlastní sourozence, staršího bratra, myslím, že se jmenuje Antony? Stoprocentně jistá si tím nejsem. Ani netuším, kolik přesně mu je, co dělá…tátu a nás opustila kvůli dalšímu mému bráchovi, kterého čekala se svým tehdejším milencem a současným manželem. Takže tomu klukovi by mělo být čtrnáct? Tak nějak. A dceru. Nadju. Té je deset. Ale vůbec netuším, jak kdo vypadá, s výjimkou Anny. Jaký kdo je. Vždyť já je vlastně vůbec neznám. S Annou jsem se naposledy mimo školu viděla o Vánocích před pěti lety, kdy jsme se sešli obě celé rodiny a byl z toho parádní trapas zakončený hádkou bývalých manželů. Dárky od ní od té doby dostávám přes babičku a její rodinu si z toho večera nevybavím. Z toho si nepamatuju o moc víc než onu hádku, kdy se do sebe Anna s tátou pustili, táta už měl poměrně dost vypito a na závěr se málem porval s Collinem – Anniným manželem. Tu noc jsem místo vánočního očekávání strávila u Neala v posteli, brečela jsem a on, ač je stejně starý se zachoval skoro jako náhradni rodič a utěšoval mě. Trvalo dlouho, než jsem tehdy usla a od té doby mě definitivně přešla naděje, že by se ti dva jednou usmířili a naše rodina (nebo spíš rodiny) začala fungovat normálně.
A už tady ta chvíle byla, stáli jsme s Nealem před světle žlutou vilkou, v jejímž spodním patře zářila téměř všechna okna. Očividně nás očekávali. Podívali jsme se s Nealem na sebe a pak jsem natáhla ruku k ozdobnému zvonku s nápisem „Hartovi“ a zazvonila.
Během několika vteřin se otevřeli vstupní dveře aterasu zslilo další světlo. Ven se vyřítili dvě zlaté, chlupaté koule, téměř slétly z několika schúdků a se štěkotem a vrtěník kraťoučkými ocasy se přihnaly k brance. Krátce po nich se v našem zorném poli objevila Anna. Měla na sobě jiné oblečení, než nosívala ve škole, uvolněnější a domáčtější. Přesto působila elegantně.
„Jsem ráda, že jste tu,“ přivítala nás. „Tak pojďtě dál a pozor na ty naše dvě potvory, asi se vám budou pokoušet vyskočit až do náruče."
Otevřela jsem tedy dveře a jako první vešla dovnitř. Oba kokři se po mě opravdu okamžitě vrhli a vynucovali si pozornost nadskakováním a olizováním rukou.
„Spote, Rotty, ke mně!“ pokusila se je Anna zavolat, ale nebyla moc úspěšná.
Oba hafani měli z návštěvi očividně příliš velkou radost a já z nich taky.Chvilku trvalo, než jsme se přes ně dostali dovnitř a napomohli nám v počátečním tématu. Anna se starostlivě ptala, zda nám nevadili, já zas jak jsou staří a podobně. Vyzuli jsme se a přijali od Anny přezůvky. Chviličku jsem si připadala opavdu skoro jako doma, ale jak přišla chvíle, kdy jsme ji následovali do obýváku, ve kterém seděla celá rodina, najednou jsem si opět přišla jako vetřelec. Vadili mi zvědavé pohledy, které po nás vrhali malá roztomilá blonďatá holčička i postarší pán s ostře řezanými rysy. Vedle nich sedí ještě asi patnáctiletý klučina působící jako andílek, až na otrávený výraz, který má na tváři. Ani ten mi na sebevědomí nepřidá. No a posledním členem rodiny je týpek s delšími vlasy, vzezřením připomínající hipísáka. Jako jediný není blonďák, ale tak tmavé vlasy jako já s Nealem taky nemá. Všimnu si, že má hodně hezké, hnědé oči. Ten se tváří celkem nezúčastněně.
„Tak vás tady vítám,“ začne Anna s úsměvem, načež nám začne představovat svou rodinu.
Postupně si se všemi podáme ruce, působí celkem sympaticky, ale to ze mě rozpaky nesmyje. Usadíme se s Nealem do křesel a čekáme co bude dál. Anna nám jako pravá hostitelka nabídne pití i nějaké ovoce. A rozhovor začne Collin vyptáváním se Neala na hokej. Zdá se, že tohle téma zaujme i do té doby nepříliš nadšeného Thomase, zato já si přijdu tak trochu navíc.
„A co ty, Phyllis? Jak se máš?“ zaslechnu ale přeci jen něco směřujícího k mé osobě přesto, že ostatní ještě pořád rozebírají bráchův sport a Nadia si hraje buď se Spotem či s Rottym. Natolik se v nich zatím neorientuju.
„Celkem dobře,“ usměju se na Antonyho, vděčná za pozornost. „Tebe hokej nezajímá?“
„Ani ne, jsou lepší věci,“ pokrčí rameny.
„Co třeba?“
„Třeba potápění,“ odpoví.
„Takže jsi potapěč?“ zajímám se. Přikývne. „A jaké potápění tě přesněji zajíma?“ využiju znalostí ze sportu, kterému se věnuje několik spolužáků.
„Jaké? Jak to myslíš?“ pozvedne obočí a já se leknu, že jsem plácla kravinu. Nedám to na sobě však znát. „Normální hloubkové, freediving, sportovní…“ upřesním a v jeho očích vyčtu uznání.
„Vyznáš se,“ složí mi kompliment. „hlavně hloubkové zkuším ale i focení pod hladinou. Ty se snad některému z těch sportů věnuješ?“
„Ne, na to bych nenašla čas, i když potápění mě láká.“
„Ale nějaký sport tipuju děláš, taková sportovní rodina…“
„No, gymnastiku,“ přikývnu.
„A jakou?“ napodobí mou předešlou otázku.
„Sportovní,“ usměju se.
O sportech, hlavně o potápění se vydržíme bavit ještě dlouho, nejvíc mě překvapí, že se v podvodním focení pořádají i mistrovství světa. Takže mě zajímá, jak se to hodnotí, co to obnáší, ani pořádně nevnímám, o čem že se vlastně baví ostatní a Neal. Ale poměrně brzo je čas přesunout se do jídelny k večeři. Usadíme se tedy u velkého, oválného stolu. Tady začne poměrně obecnější rozhovor, o škole (díky bohu ne o chemii), o našich plánech, o zimní dovolené, na které Hartovy byli i o lyžáku, který jsme s Nealem v lednu absolvovali. Hovor plyne celkem pohodově a oproti očekávání je mi celkem fajn. Nadja je sympaticky střelená, i když možná kapánek rozmazlená, Thomas mi chováním trošku připomíná Dominika, jako by se od své rodiny distancoval. Collin působí veselým dojmem baviče a Antony mi byl sympatický už na první pohled, protože nevypadá tak dokonale andílovsky (blond vlasy a až na Annu modré oči), jako zbytek rodiny. No a Anna se pořád usmívá, působí, že je opravdu šťastná, ač se jí zároveň v očích zračí starost a něco jako lítost či výčitky svědomí. Je jiná, než ji znám ze školy, jiná, než mám zafixovanou z posledního rodinného setkání. Taková, jako nejspíš bývala dřív, taková, jaká byla moje máma.
I po jídle zůstaneme chvilku sedět u stolu a bavíme se, ale Thomas s Nadjou se začnou brzy nudit a zjišťovat, jestli si raději nemůžou zapnout televizi a podobně. Tak je Anna pošle do pokojíků, ať se zabaví sami a přesuneme se opět do obýváku. Collin donese a načne láhev archivního vína (ne že bych se v tom snad vyznala, ale tipuju ho na opravdu hodně drahé) a povídáme si, tentokrát se Anna zajímá o gymnastiku a my s Nealem zase o Thoma s Nadjou. Přijde mi, že mezi nimi panuje ta pravá rodiná pohoda a uplynulá večeře na mě velmi silně zapůsobila. Kolikráz se u nás takhle všichni sejdem? A jak by to vypadalo, kdyby k nám přišli třeba jejich děti? Ono stačí, když dojde Audra. Třeba s Nadjou jsem si rozuměla, i s Thomasem, ale můj vztah s Dominikem je víc než napjatý. O Antonym ani nemluvě, dokonce se domluvíme, že mi někdy nějaké fotky pod vodou pořídí. Vůbec se hodně mluví o dalších plánech. Vypadá to, že si Anna přeje, abychom zase někdy přišli. A nejen ona, ale i celá její rodina. A když to vezmu kol a kolem, tak i já. Cítím se tady…jako doma. I když ne, to by bylo špatně vyjádřené, doma to je poslední dobou o něčem jiném. Ne že bych tam nebyla ráda, ale stejně poslední dobou dávám přednost víkendu strávenému na závodech nebo někde mimo.
V deset se už musíme zvedat, aby nám s Nealem neujel autobus domů. Před tím se ještě poměrně dlouze loučíme a domlouváme na další návštěvě, kterou si tentokrát z celého srdce přeju i já. A ke svému překvapení zjistím, že se těším i na nejbližší chemii. Že jsem zvědavá, jak se teď bude Anna chovat. Jestli stejně jako dřív, nebo něco poznám…A co já a Neal. Jak nám půjde tvářit se jako by nic?
Anna nás jde vyprovodit až před dům, kde se k ní ještě otočím. Celou dobu mě tíží jedna otázka a nechtěla bych odjet bez toho, abych se na ni dozvěděla odpověď.
„Anno?“ oslovím ji tedy, když je Neal chvilku mimo doslech a ještě něco řeší s Collinem u vstupních dveří.
„Copak?“ podívá se na mě, poprvé za večer bez úsměvu, jako by vytušila, co mě bude zajímat.
„Proč se teď s tátou tak nesnášíte?“
Povzdechne si a pohladí mě po vlasech, což je gesto, které mě značně rozhodí. „Kvůli věcem, které doprovázeli náš rozchod,“ odpoví. „Neloučili jsme se v dobrém a oba jme tehdy byli poměrně veřejně známí. A když se do hry vloží média, dokáží celou věc ještě mnohokrát zhoršit.“
Obě si všimneme, že k nám míří Neal, a Anna se znovu usměje. „Ale to už je všechno minulost, Phyllis, a nechtěla bych, aby to ovlivňovalo náš nynější vztah.“
Přikývnu, ale neodpovím. Nevím co. „Tak ahoj,“ rozloučí se s námi naposled Anna a my jí oba poslušně odpovíme, než se vydáme na cestu.
Téměř až domů mlčíme, oba hlavy plné svých myšlenek. Až kousek od naší branky se ozve Neal. „Tak nakonec to stálo za to, nemyslíš?“
Přikývnu. „Jo, to stálo. Konečně můžu přestat mít hrůzu z chemikářky, už mi bude vadit jen ten předmět,“ zakřením se. U nás doma už je tma, jen v Dominokově pokoji se ještě svítí. Rodiče už asi spí. I já už se dnes dost těším do postele a tak se ničím moc nezdržuju a během pár minut ležím zahrabaná pod peřinou.