Lotosový květ - 20.část

Dlouhá a úmorná cesta se konečně přiblížila ke svému konci. Přístav Mihapur byl plný zvláštně oblečených a hlasitě pokřikujících lidí. Mezi nimi se v neuvěřitelné změti proplétaly koně, psi a dobytek, prostě úplně jiný svět, než jaký Adriana doposud znala.
Rakesh Khan byl velmi příjemný průvodce, díky němu cesta ubíhala mnohem rychleji.
Když jí vyprávěl o dobách, kdy vystupoval jako fakír, připadalo jí to nesmírně zajímavé.
Jakmile sešli z mola, netrpělivě se rozhlížela s nadějí, že opět spatří svou tajnou lásku. Byl tam však jen ten starý muž, který ji radostně objal a vtiskl na čelo otcovský polibek.
„Vítejte u nás, Párvatí…jsem moc rád, že vás opět vidím. Pojďte, nedaleko odtud již čekají koně, musíme urazit ještě spoustu mil, až do Pandžábu. Nejdříve se ale trošku posilníte, určitě jste hladová a žíznivá.“ Řekl jí povzbudivě a starostlivě se zahleděl na dosud viditelné pozůstatky zranění v její pobledlé tváři.
„Děkuji, už to nějak vydržím. Jste tady sám?“ zeptala se váhavě a oči jí stále těkaly po okolí. Omluvně pokývl rameny a odpověděl.
„Ano, sám. Víte, tak trochu jednám na vlastní pěst. Amar zatím o vašem příjezdu vůbec neví…“
„Ach tak, to jsem nevěděla.“ Odpověděla trošku zklamaně, přesto se nevzdávala své naděje a dodala.
„Nuže, prosila bych jen trošku vody a můžeme pokračovat v cestě, nejsem ještě unavená, cítím se docela dobře.“
Rándžit se usmál a pokynul jí, aby šla napřed. Nemohla si pomoci, ale tento starý muž v ní vzbuzoval až neuvěřitelný pocit bezpečí. Po chvíli už jí Rakesh pomáhal do sedla a vydali se na další dlouhou cestu.
K večeru se na obzoru v mírném oparu konečně ukázaly bílé obrysy města Hisaru, do něhož mířili. Přes vyčerpávající únavu se usmála a srdce jí zaplesalo. Nějak cítila, že každý krok koně ji přibližuje k tomu, kdo v její mysli zanechal tak nádherné a vzrušující vzpomínky. Jen jí stále vrtalo hlavou, proč mu stařec o jejím příjezdu nic neřekl.

„Tak, jsme na místě, tohle je můj dům. Mám pro vás připravenou světničku, je sice maličká, ale velmi útulná. Můžete si vybalit zavazadlo a já vám zatím přichystám nějaké jídlo. Pro dnešek něco lehkého, na co jste zvyklá, ale dříve či později se musíte naučit jíst naše pokrmy. Zítra přijde má hospodyně a pomůže vám zabydlet se. A také Vám představím někoho, kdo vás velmi rád seznámí s našimi zvyky. Nu, tak už běžte, umyjte se, převlékněte a pak za mnou přijďte do kuchyně.“
S úsměvem přikývla a vešla dovnitř. Její pokoj byl skutečně malý jako klícka, a zvláštně zařízený, všude leželo hodně barevných koberečků a polštářků. Široká postel byla ze světlého ratanu a na ní zářil jeden velký sněhobílý polštář. Místo peřiny tu ale byla jen pletená vínová přikrývka. V rohu místnosti na bohatě zdobeném stojanu plápolala louč, ta vydávala zvláštní kořeněnou vůni, která jí byla hodně povědomá a vedle se v mihotavém světle lesklo nevelké stříbrné umyvadlo. Když se rozhlédla kolem sebe, zaradovala se. Na zdech visela spousta obrázků, podle námětů bezpečně poznala, kdo je maloval…
Položila své zavazadlo na stůl a opatrně sundala ze zdi jeden autoportrét. Ze zažloutlého papíru se na ni dívala jeho tvář, samozřejmě se mračil, jak jinak, vlasy měl na něm trošku kratší, než si pamatovala, a rysy více chlapecké, ale byl to on. Něžně obrázek políbila a přitiskla na okamžik na svou hruď. Došlo jí, že tento pokoj zřejmě v minulosti patřil Amarovi, najednou jí zde všechno připadalo mnohem hezčí. Bude ho mít zatím nablízku aspoň takhle…

Po večeři si s Rándžitem celou hodinu povídali. Zdálo se jí, že ho zná už od dětství, byl hodně vzdělaný, uměl o všem poutavě vyprávět. Připadal jí jako nějaký pohádkový dědeček.
Samozřejmě se jej mnohokrát zeptala i na Amara, a i když o něm sám nemluvil, vždy jí s ochotou odpověděl.
Dokonce se dozvěděla, proč před ním zamlčel její příjezd, zamrzely ji jeho obavy, že by si to určitě nepřál. Přesto se ale neubránila dojmu, že před ní něco tají.
Když později uléhala na lože, slastně vdechla tu známou vůni, která byla všude kolem ní, v každém kousíčku nábytku, v polštáři…šťastně do něj zabořila svou tvář, protože věděla, že na něm kdysi spával on. Uvědomila si, že si ani nevzpomněla na svůj rodný domov, na chůvu, otce či svého bratra a mírně se zastyděla. Rozhodla se, že hned druhého dne napíše Timymu dopis.
Pak se zadívala zasněně k oknu, odněkud zvenku zněl něčí tichý zpěv a zvuk neznámého strunného nástroje. Zaposlouchala se do něj a za chvilku, ukolébána krásnou cizokrajnou melodií, usnula…

Druhého dne ji probudil zvučný ženský hlas, znějící z vedlejší místnosti, něco povídala v jejich řeči, pak se k ní přidal ještě jeden, dívčí. Sotva se Adriana stačila obléci, prudce se otevřely dveře.
„Ap kaesé haen? Jste tady, Rándžite?“ s těmito slovy dovnitř vběhla nějaká dívka, oblečená ve zvláštních, hedvábně se lesknoucích modrých šatech, jejich doplňkem
byly kalhoty ze stejné látky a černé, stříbrem zdobené střevíčky, které neměly vůbec žádný podpatek. Uprostřed čela se jí třpytila nějaká drobná ozdoba ve tvaru malé slzy.
„Mujhe maf kile…omlouvám se, ale Sita mi vůbec nic neřekla, nevěděla jsem, že už jste přijela…“ Špitla rozpačitě, usmála se a pročísla si rukama své jako uhel černé dlouhé vlasy. Při tomto bezpochyby povědomém gestu Adrianu mírně zamrazilo.
„Dobrý den, to nic, jen jste mne trošku polekala. Kdo jste?“ zeptala se, ale když spatřila ten nezaměnitelný úsměv a mandlové oči barvy jantaru, rázem jí napadlo, že se vlastně nemusela ani ptát. Následující odpověď jen potvrdila její domněnku.
Dívka sepjala ruce, krátce k nim sklonila svou něžnou, mírně snědou tvář, a řekla tiše.
„Jmenuji se… Rukminí…“