Kapitán Husťák (8.)

Potichu jsem odemkla a rozsvítila. Za dveřmi do obýváku tiše hrála muzika. Naznačila jsem Petrovi, aby byl zticha, a pootevřela jsem dveře. V křesle seděl brácha s hlavou zvrácenou dozadu a podupával si nohou do rytmu něčeho, co znělo jako smrtelný řev masožravé stonožky z jihu Austrálie. Přišla jsem k němu a položila jsem mu ruku na rameno.
„Co jeee?“ protáhnul a zamžoural na mě. „Seš tu nějak brzy.“ Pousmál se ironicky a nakouknul za mě.
„Áha.“ Zvednul obočí. „ani se neptej. Máma má noční a táta šel někam se svýma kámošema, protože se jednomu z nich narodila vnučka. Čistej vzduch.“
„Díky.“ Špitla jsem s úsměvem, když se začal zvedat. Spiklenecky na mě mrknul a zmizel ve svém pokoji.
„Nebudeš mít kvůli mně nějakej průšvih?“ zeptal se Petr a trochu nejistě nakouknul do obýváku.
„Ale ne,“ zavrtěla jsem hlavou, „doma je jen Kuba.“
„Kuba?“
„Jo, to je brácha.“
„Tak fajn.“ Usmál se a kopnul svoje boty ke straně. „Tak kde je ten tvůj hrad?“ S podivným pocitem jsem ho navedla ke dveřím mého pokoje a postrčila jsem ho dovnitř.
„Moooc hezký.“ Ocenil vzezření mojí nory. „Máš to tady… hm… tmavý.“ S protočením očí jsem se přes něj natáhla a zmáčkla jsem vypínač. Když se rozzářil papírový lustr, zvednul obočí a s křivým úsměvem pokýval hlavou.
„Lepší?“ optala jsem se a svlíkla jsem si kabát.
„Jo, teď to tu máš… hm… světlý.“ Plácla jsem ho po zádech a odnesla jsem naše kabáty do předsíně, když jsem se vrátila, seděl na posteli, opřený zády o zeď a držel v ruce něco, co dost nepatřičně připomínalo mojí fotku ze základky.
„A já dneska celej den přemejšlel, jak asi vypadáš s rovnátkama.“ Zasmál se škodolibě a fotku položil na stůl.
„Dáš si něco?“ zeptala jsem se s výhružným pohledem. „Třeba tekutou lávu, nebo několik přesně mířených ran paličkou na maso?“
„A nemáš třeba něco křoupacího?“ optal se, a když jsem na něj vykulila oči, s neškodným úsměvem pokrčil rameny.
„Takže hřebíky.“ Zamumlala jsem a vydala jsem se vyrabovat kuchyni.
Dvě minuty balancování na špičkách a balík křupek byl můj. Našla jsem misku, nasypala tam skoro celý pytlík a otočila jsem se ke dveřím. Neměla jsem tušení, co budeme dělat, možná jsem ho měla vyhodit s tím, že mám doma rodiče, a že by tyhle noční návštěvy nemuseli zvládnout, ale na to teď bylo trochu pozdě. Misku jsem zase postavila a opřela jsem se o linku. Dnešní den byl směsicí protichůdných pocitů. Dnešní den byl dlouhý, děsivě dlouhý, ale já jsme si ho užila. Neměla jsem tušení, co způsobilo tu změnu, ale Kapitán Husťák dneska nebyl zas až tak protivný. Zvedla jsem oči k hodinám, které nám visely nad ledničkou a rázně jsem stopla mojí přemýšlecí chvilku. Bylo skoro půl třetí. S miskou v jedné ruce a s láhví limonády v druhé jsem vpadla do pokoje. Teprve když jsem si všechno postavila na stůl, došlo mi, že je podezřele klidný. Pořád seděl na mojí posteli, opřený o stěnu a pravidelně oddechoval.
„Petře.“ Zašeptala jsem a pohladila jsem ho po tváři. O ruku mi zašustilo jeho strniště.
„Jasně, jsem čilej jako radioaktivní rybička.“ Odfrkla jsem si a doploužila jsem se do obýváku pro deku. Hodila jsem ho na ní a zmizela jsem do koupelny. Když byla očista dokonána, navlíkla jsem se do dlouhého trika a zalezla jsem pod deku. Polštář měl Petr nacpaný za zády, a tak jsem se bez něj musela obejít. Nijak zvlášť mi to nevadilo, přece jen, když vám někdo sebere polštář, může vám jako polštář posloužit on sám. Položila jsem si hlavu na Petrovy nohy a zhasla jsem lampičku.
--------

Tobiáš zíral na Mirku s neskrývaným zájmem. Měřil si jí zkoumavým pohledem a tápal, jestli to myslela vážně, nebo si z něj dělala srandu.
„No ne?“ pousmála se s uznáním v hlase. „Žádná otázka, jestli nemám nějaký video mě a mojí slečny? Žádný rejpání? To se mi děje poprvé.“
„No, musim ti taky něco říct.“ Pokýval a horko těžko přemáhal smích. Tahle situace byla tak geniální, až měl pocit, že mu z té náhody pukne hlava.
„Snad nejseš bukvice?“ podívala se na něj a v očích jí zablikaly pobavené plamínky.
„Naprostá a dokonalá.“ Přikývnul. „No, teď, když víme, že ani jednomu nehrozí milostné vzplanutí, nechceš si poslechnout, co tam ty kuplířky kujou za pikle?“ zvednul obočí, a když kývla, vypochodovali na chodbu a usadili se na schodech.
--------

„Nino.“ Zašeptal mi někdo u ucha a dotknul se mého ramene.
„Koukej chrápat, teď jsem usnula.“ Zamumlala jsem a pokusila jsem se přetočit. Petr měl ruku přehozenou přes moje tělo, takže jsem se jen neškodně zazmítala a se zahučením dost neslušného výrazu jsem zůstala ležet v původní poloze.
„Ale no tak, nebuď sprostá.“ Špitnul znova a znova mi sáhnul na rameno. „Můžeš mi říct, proč sis pořídila novej polštář, když jich tady máme dost?“
Rázem jsem rozlepila oči. „Tati?“ zamžourala jsem do šera, a když se zachechtal, měla jsem jasno.
„To je jen spolužák,“ zašeptala jsem naprosto dokonale probuzená, „byli jsme na kafi, ještě s Tobíkem, a Petr, moc ho těší, mě přivezl, jenže pak tady vytuhnul a já ho nechtěla budit, takže jsem ho nechala a…“ snažila jsem se vyblekotat pravdu a nic než pravdu, což mi v tu chvíli připadalo blbý a nic než blbý, takže jsem zoufale vymýšlela, co by asi tak mohlo dokonale objasnit nocování cizího chlápka v mojí posteli.
„Klídek, jen jsem se chtěl zeptat, jestli je to auto před barákem jeho.“ Zasmál se, když viděl, jak panikařím.
„Jo, co je s nim.“
„Stojí pěkně blbě, jestli ho tu vyhmátnou městský, dostane botičku.“
„Ahá,“ protáhla jsem, „tak já ho proberu a vypakuju. Dík.“ Zase jsem slyšela to letmý zachechtání.
„Ale houby, jen mi dej jeho klíče, stejně musim za chvíli vypadnout do práce, a nemá smysl, abych chodil spát, tak mu ho dám na parkoviště.“
„Myslim, že má klíče v kapse, kabát visí v předsíni.“ Zarazila jsem se „nepil jsi náhodou?“
„Ne, mami, nepil, v šest musim s kamionem do Maďarska, takže jsem seděl několik hodin v hospodě, srkal kofolu a myslel na to, jak tě najdu s nějakým maníkem v posteli, až se uprostřed noci vrátim.“
„Vtipný, takhle k ránu.“ Zhodnotila jsem jeho výstup sarkasticky.
„Nemáš zač.“ zasmál se pořád ještě šeptem a otočil se k odchodu.
„Tati?“ špitla jsem ještě, „Neříkej o něm mámě.“
---------

Petr se vzbudil tak rychle, jako by mu někdo u ucha nakopnul motorovou. Pekelně ho bolely záda. S trochu zmateným výrazem přeletěl naprosto neznámý pokoj pohledem, ale když mu oči zabrousili k Nině, která pochrupávala v jeho klíně, byl zmatek pryč. Rozhýbal ruku, která mu bezvládně visela přes její tělo, a odhrnul jí vlasy z tváře. Trochu se zamračila, ale v zápětí se jí obličej znovu vyhladil do obrazu naprostého klidu. Podíval se na budík, který měla na nočním stolku. Ukazoval něco málo před šestou, nevěděl, kolik času bude potřebovat, aby se vykopala, a tak se sklonil k její tváři a políbil jí na čelo. Znovu se ošila, ale nevzbudila se, nejistě si uvědomil, že je za to rád. Znovu se k ní sklonil blíž, ale tentokrát jen zašeptal její jméno. Probudila se okamžitě, s úsměvem se protáhla a optala se: „Tak jak se ti u nás spalo?“
-------

Bylo teprve šest. Škola nám začínala až před desátou, ale nechtěla jsem riskovat, že tu máma Petra najde, a tak jsem se vykopala z postele a nalítla jsem do kuchyně objevit něco, co by se dalo ve spěchu našťouchat do žaludku. Bylo rozhodnuto, že buchta, která zbyla z víkendu, vyřeší každý problém, a tak jsem se vrátila do pokoje s několika kousky na talířku a s dvěma hrnky čaje na podnosu.
Petr nevypadal nijak udivený, ani vykolejený z toho, že jsem na něm posledních pár hodin spala, což mi, kdoví proč, udělalo celkem dobře. Nasoukali jsme do sebe snídani, vystřídali jsme se v koupelně, a když jsme se obuli a zachumlali do kabátů, vypadli jsme před barák.
„Kde mám auto?!“ vyhrknul a nevěřícně zíral na dokonale prázdnou ulici.
„Unesli ho mimozemšťani!“ odpověděla jsem a podívala jsem se stranou, aby neviděl, že se směju.
„Ukradli mi auto.“ Zašeptal a pokýval hlavou, očividně mírně v šoku. „Mně ukradli auto!“
„Ber to z tý lepší stránky, když budeš chodit pěšky, nebudeš se podílet na globálním oteplování.“ Zasmála jsem se, ale zmlkla jsem, když se po mně dost vražedně podíval.
„Auto máš na parkovišti, tady bys dostal akorát tak botičku, takže bylo násilně přesunuto někam, kde mu obouvání od policajtů nehrozí.“ Uklidnila jsem ho, postrčila jsem ho správným směrem.
Když jsme došli na parkoviště a našli jeho káru, byl očividně moc rád, že jí vidí.
„Tak kam to bude?“ optal se, když jsme oba seděli vevnitř a zapínali si pásy. „Máme asi tři hodiny, než zase vypukne nějaká školní komedie.“
Jen jsem pokrčila rameny, dolehlo na mě nevyspání, takže jsem ze všeho nejvíc chtěla tupě zírat a omílat si v hlavě slovo „umírám.“ Vypadalo to, že to chápe. Mlčky nastartoval, zapnul rádio a vyjel z parkoviště.

„Stává se ti běžně, že když si někam sedneš, usneš?“ zaduněl mi u ucha Petrův hlas a já se na něj nevrle podívala. „To sedí od někoho, kdo se nechal pozvat na křupky a vytuhnul mi v posteli ... kupodivu taky v sedě.“
„No dobře, dobře, tak se nečerti.“ Zasmál se.
Vykoukla jsem z okýnka. Stáli jsme před starým domkem na okraji silnice, těžko říct v jakém městě a z okna na nás přes záclonu koukala stínová silueta.
„Tak kde se mě chytáš zakopat?“ optala jsem se se zájmem a ukázala jsem na postavu v okně. „Tvůj komplic?“
„Ne, je to mnohem horší,“ zasmál se, očividně hodně pobavený, „to je moje babička.“
„Musim dovnitř?“ zkrabatila jsem čelo, a když kývnul, s povzdechem jsem otevřela dveře.
„Nikdy by mi neodpustila, kdybych jí odepřel možnost nalít tě horkým kakaem.“
Skutečnost nebyla tak hrozná, teda až na okamžik, kdy se mě Petrova babička zeptala: „Nedáš si kakao?“ Petr se otřásl tichým smíchem a zmizel někde v domě, takže jsem tam zůstala sama ve společnosti dámy v letech, která na mě cenila protézu v milém úsměvu a spiklenecky na mě pomrkávala, kdykoli jsem na ní zůstala civět moc dlouho.
„Tak jedem?“ optal se Petr, když vpadnul do dveří v čisté košili a s báglem v ruce. Jenom jsem dopila kakao, poděkovala za ně a vypochodovala za ním před dům.
Než jsme se dostali ke škole, s malou zastávkou na kafe, byl akorát ten pravý čas. Do školy se pomalu loudaly hloučky zachumlaných postav, a tak jsme vylezli z auta a nakráčeli do dveří.
„Hej, oni přijeli spolu!“ ozvalo se jedno z hlasitých zašeptání a já se ohlídla. Za námi kráčela Ilona, peroxidová královna třídy, s bandou méně blonďatých, ale očividně neméně pitomých slečen, které mě vraždily pohledem.
Petr se jenom pousmál, naklonil se kě mně a špitnul: „Dej mi ruku.“
„Co blbneš?“ sykla jsem po něm.
„Já nevim, kdo tady má rád divadlo, navíc nechci, aby mě Ilona někde naháněla.“ S nesouhlasem jsem už už otvírala pusu, že mu tohle divadýlko zarazím, jen ať si s ním Ilona provádí, co chce, ale to už sevřel moje zkřehlé prsty ve své dlani a políbil mě na tvář.