Kapitán Husťák (9.)

Výmysl, že teoreticky randím s Kapitánem Husťákem se roznesl naší novou třídou rychlostí noční povodně. Přišlo to náhle, bez varování a spláchlo to každého, kdo nebyl připraven. Všechny slečny ze třídy na mě zíraly se vzteklým, nebo zklamaným výrazem, ale mně to zas až tak srdce netrhalo. Já byla na tuhle povodeň vcelku vybavená. Moc mi nezáleželo na tom, co si o mně myslí a musela jsem uznat, že mi Petrova blízkost nebyla nijak extra nepříjemná. Prostě a jednoduše jsem neviděla důvod, proč domněnky o našem randění vyvracet.
Další dva dny jsem přežila naprosto bez úhony. Žádný hysterický výlev, žádné rozmáznutí o masku Husťákova modrého ďábla, žádné rozlévání kafe do klína teplých kamarádů. Snad poprvé v životě jsem přežila dva dny v naprostém klidu. To se ale mělo co nejdřív změnit. Večer měl být v Jerichu náš koncert.

Celé páteční odpoledne jsem byla jako na trní, ale nebylo to nic, co by nespravila trocha coly a kytara v ruce. Kritickým okem jsem sjela svoje vzezření v zrcadle a spokojeně jsem se usmála. Měla jsem na sobě koncertové oblečení, jakousi uniformu, určenou výhradně na akce, jako měla být ta dnešní. Rozervané džíny odhalovaly přece jen trochu víc, než by v tomhle počasí bylo moudré, ale na pódiu mě mohlo dost těžko ofouknout, takže povětrnostní podmínky byly tak trochu vedlejší. Šedé tričko s velikým fialovým smajlíkem jsem natáhla na černý rolák a některé pramínky vlasů jsem si zapletla do miniaturních copánků, aby bylo vidět co nejvíc modrých pramenů, které se mi plazily po zádech a ramenou.
V předsíni jsem si nazula nezbytné glády, oblekla koženou bundu a na záda jsem si hodila kytaru, bezpečně uloženou ve futrálu, který ze všeho nejvíc připomínal pytel na mrtvoly. Veškerou aparaturu měli tentokrát na starosti kluci, takže jsem si na pečlivě upravenou hlavu nacpala helmu a vydala jsem se vstříc muzikantské slávě.
Jakmile jsem vpadal do Jericha, bylo mi jasné, že dneska bude ta sláva sakra vydřená. Ruby očividně nestíhal. Různě zděšení chlápci pobíhali sem a tam a tahali šňůry, které měly být dávno připravené. Osvětlovač hystericky ječel na asi šestnáctiletého vychrtlého kluka, který by se ze všeho nejvíc potřeboval vybrečet někde v koutě a týpek, kterého jsme nakonec sehnali na zvuk, postával ležérně opřený o bar a znuděně si podupával nohou, místo, aby taky trochu hrábnul. S výmluvným výrazem zděšení a vyčerpání, jsem podala Rubymu helmu a vydala jsem se najít kluky, kteří snad poletovali někde kolem a tahali komba na správná místa.
Během dvaceti minut bylo všechno správně zapojené a po celém Jerichu postávaly a posedávaly hloučky místní omladiny, která si nás přišla poslechnout. S mírným zpožděním jsme nalezli na podium a po přemlouvání jsme přinutili zvukaře ke spolupráci. Když jsem měla kytaru i mikrofon konečně správně nazvučený, seskočila jsem mezi lidi a prodrala jsem se k Rubymu, abych si obstarala pitivo na hodinový řev.
„Ahoj.“ Zabručel mi někdo u ucha a chytil mě za rameno. Zvedla jsem hlavu a zazírala jsem do Petrovy tváře.
„Co tu děláš?“ vykulila jsem oči a přitáhla jsem si k sobě litrovku vody, kterou mi Ruby šoupnul na kraj baru.
„Přišel jsem si tě poslechnout.“ Usmál se a mně se rozklepala kolena. Měla jsem zpívat a hrát… no a vůbec řádit před Kapitánem Husťákem?
„Přišel sis poslechnout nás.“ Opravila jsem ho a otočila jsem se k němu zády s vodou nad hlavou, abych se prodrala davem. Klusal mi v patách.
„Doufám, že dneska nebudeš zpívat ten song, co jsi na mě zkoušela posledně.“ Zasmál se trochu a já se zastavila.
„No, myslim, že by vypadalo dost divně, kdybys uprostřed koncertu vylez na podium a začal mě ohmatávat.“ Zaksichtila jsem se na něj přes rameno a prošla jsem chodbou do dnešní hlavní arény.
„Jo, to máš pravdu, a proto, až si přestaneš hrát na Joan Jett, vezmu tě na véču.“ Oznámil mi, jako by to byla jasná věc a já se na něj obrátila.
„Kde bereš tu jistotu, že budu mít hlad?“
„Kde bereš tu jistotu, že ho mít nebudeš?“ vrátil mi větičku se stejně arogantním tónem, kterým jsem ho počastovala já.
„Kde bereš tu jistotu, že budu mít hlad na večeři s tebou?“ poopravila jsem otázku a přišpendlila jsem ho neúprosným pohledem.
„Pojď se mnou, chci ti něco říct.“ Zašeptal, takže jsem ho sotva slyšela.
Na tyhle kecy nebyla zrovna vhodná doba. Marek s Kryštofem na podiu nervózně podrnkávali na kytary a Lukáš zkoušel kopák, takže byl nejvyšší čas vpadnout na scénu a začít ječet. Rázným krokem jsem prošla uličkou, vyhoupla se za mikrofon a popadla jsem kytaru.
„Čau!“ houkla jsem do mikráku a vytáhla jsem ze zadní kapsy trsátko. „My jsme Trio-biti a takhle se to dělá tady u nás na jihu!“ hrábla jsem do strun v jediném akordu, na který Kryštof okamžitě navázal s basou a Lukáš s činelem.
„Berem kytky plyšáky i spodní prádlo, takže to sem hrňte!“ zařval vedle mě Marek a rozjel sólovku. Se smíchem jsem nalepila rty na mikrofon a začala jsem řvát.
----------

„Tobíku?“ ozval se dole přeslazený hlas jeho matky, což značilo jediné, „Je tu Mirka.“
„Už letim.“ Houknul dolu a hodil na sebe bundu. Na dnešní večer se docela těšil, vlastně se těšil na dnešní večer s Mirkou. Měl s ní společného mnohem víc než s Ninou a hlavně s ní měl tajnou dohodu.
„Ahoj,“ usmál se na ní a na okamžik jí objal. Divil se, že jeho matka nezačala slzet dojetím. Mirka se mu jen tichounce zasmála do ucha a poplácala ho po zádech.
„Tak můžeme?“ optala se s úsměvem.
„Užijte si to.“ Řekla energicky jeho matka a on protočil oči. Byl rád, že mu při zavazování tkaniček nevidí do obličeje.
„Jo, užijem,“ přikývnul, když se narovnal, „Napřed koncert, pak večeře, potom pár hodin v baru a hotelovej pokoj, neboj se nic, holčičko.“ Zamrkal na Mirku ve stylu pedofilního dědy a vyhnul se matčině dlani, která závratnou rychlostí prosvištěla vzduchem. Mirka se jen zasmála a s tichým „Nashledanou.“ vypadla ze dveří.
„Teda, ještě pár takových akcí a napíše mě znova do závěti.“ Zasmál se Tobiáš, když šli k autu.
„Jen aby, jedna holka sice udělá divy, ale zas tak moc kouzlit neumí.“ Pokrčila rameny, „Ale musim uznat, že tenhle plán zatím nemá chybu, rodiče jsou vcelku slušně hotový z faktu, že spolu teoreticky randíme.“ Zasmála se, a když jí otevřel dveře, nasedla do auta.
„No jo,“ povzdechnul si, když se našťouchal za volant, „někdy je milosrdná lež nejlepším návodem na přežití.“
-------

„So, don´t worry,
flame is safety zone,
So, don´t worry,
bliss can be within call
but back to our story,
You can pick up the phone
But back to our story,
it's no go just pound at a wall.“

Řvalo celé Jericho snad už posté refrén a v jediné vlně skákalo. Byla jsem zpocená, jako bych uběhla maratón. Vlasy se mi lepily na tvář i krk, ale ječela jsem dál. Tenhle song, Safety zone, byl úplně první, který jsme kdy napsali, ale stará klasika očividně nikomu nevadila. Zabloudila jsem pohledem k Petrovi, který postával u repráku a se zamyšleným výrazem na mě zíral. Moc se mi ten pohled nelíbil. Když konečně všichni usoudili, že jim dochází dech, dotáhli jsme poslední akordy a rify a udýchaně jsme se odnástrojovali.
„Díky!“ zahučela jsem troch chraplavě a odlepila jsem si vlasy z obličeje. Bylo mi strašné horko, ale naprosto dokonale jsem si to užívala.
„Teď si dáme malou přestávku, páč si Lukáš,“ ukázala jsem na bubeníka, „musí vzít prášky, aby nás tu všechny nepozabíjel, takže si zatím dejte něco k pití a za čtvrt hodinky jedem dál!“ z davu se sem tam ozvalo zachechtání. Slezla jsem z podia, pořád ještě se zběsile bušícím srdcem a vydala jsem se napříč Jerichem pro další vodu.
„Fíha, to bylo...“ ozval se vedle mě Husťák.
„Úžasný, skvělý, beznadějně dokonalý?“ hádala jsem.
„Energický.“ Pokýval a pronásledoval mě k baru. „Myslim, že ta dnešní večeře nebyl dobrej nápad.“ Brouknul mi do ucha, když jsem na Rubyho posunkovala s prázdnou lahví, ve snaze obstarat si novou.
„Co zapříčinilo tu změnu?“ optala jsem se přes rameno a snažila jsem se, aby můj ochraptělý hlas nezněl ublíženě, nebo zklamaně.
„Až potkáš zrcadlo, pochopíš,“ zasmál se uvolněně, „vypadáš jako z reklamy na deodorant.“
Bez odpovědi jsem sáhla dozadu a odlepila si propocenou látku ze zad.
„Hm, asi máš pravdu, musim se zbavit toho roláku.“ Mrkla jsem na něj a máčkla jsem mu do ruky vodu. Doběhla jsem na záchod, stáhla si propocený rolák a vypochodovala jsem v tričku ven.
„Lepší.“ Vydechla jsem spokojeně, vzala jsem si od něj vodu, lupla jsem mu do náruče ten mokrý hadr a vydala jsem se k prázdnému podiu.
„Tak jo, protože kluci venku pokuřujou, budu vám tu chvilku dělat kapelu sama.“ Zasmála jsem se do mikrofonu. „Ledaže by mi chtěl někdo pomoct.“ Zvedla jsem obočí, a když se ke mně začalo prodírat pár odvážlivců, spokojeně jsem se zaculila. Jedna slečna a dva kluci se vydrápali na podium a podali si se mnou ruce.
„Tak to rozjedem?“ optala jsem se jich s dlaní položenou přes mikrofon.
„Kterou dáme?“ optal se jeden z kluků, vysoký blonďák s nějakým ornamentem, vytetovaným na pravém rameni.
„Hm, co třeba It's only a drop in the ocean?“ optala se slečna, a když jsem kývla, spokojeně se usmála. Ani jsem si nebrala kytaru, sáhla jsem jen dozadu na stoličku u bicích a vzala jsem si Lukášovy paličky, na udržení rytmu bude bohatě stačit, když o ně budu klapat.
„Takže, máte jedinečnou možnost, slyšet akustickou verzi songu It's only a drop in the ocean, a to bez zkoušení a s nečleny kapely, snad to přežijete.“ Pousmála jsem se a s ťukáním paliček jsem udala rytmus.
-------

Tobiáš mávnul Rubymu a protáhnul Mirku dozadu. Zvednul oči k pódiu, kde za mikrofonem stála Nina s naprosto neznámými lidmi a ťukala o sebe paličkami.
„Your lie is small dose of poison. It's only a drop in the ocean.“ začala zpívat banda na pódiu. Tobiáš si proklestil cestu davem a mávnul na Ninu, která mu s úsměvem zamávala paličkou.
„Čau,“ ozvalo se Tobiášovi u ucha a on se otočil.
„Jé, ahoj, co ty tady?“ optal se Husťáka, který se kdoví proč tvářil mírně naštvaně.
„Přišel jsem si jí poslechnout,“ ukázal Petr na Ninu, aniž by se na ní podíval, „má hlas jako Janis Joplin.“
„Jo, až na ty drogy je přesně jako ona.“ Zasmál se Tobiáš a zazíral nahoru, kde se Nina se zavřenýma očima vrtěla v rytmu dost vzteklého songu.
„Shut up bastard! You are right. So shut up! Get lost from my mind!“ řvala Nina se zatvrzelým výrazem a chytila kolem pasu vytáhlého blonďáka, který ji před okamžikem položil ruku kolem ramen.
„Co na ní hrabe, debil jeden!“ zahučel neurčitě Husťákův hlas a Tobiáš se na něj zadíval. Vypadalo to, že se mu tohle paktování Niny s publikem vůbec nelíbí.
----------

Tetovaný blonďák se jevil jako fanoušek, který si sáhne, kdykoli může, což se mi moc nepozdávalo, ale zase na druhou stranu, proč mu kazit večer? Song nebyl moc dlouhý, navíc se mezi lidmi objevili kluci, kteří čekali, až tahle exhibice skončí a kotel s jejich přičiněním bude pokračovat podle pravidel. Nemělo smysl blonďáka odstrkovat, nebo se na něj ksichtit.
„It's only a drop in the ooooceaaaan!“ zapěli jsme sborově poslední tón a lidi začali tleskat. V tu chvíli se očividně blonďák odhodlal, otočil si mě tváří k sobě a zaútočil na moje rty. Jeho dlaně mi přistály na zadku a zajely do děr, které jsem měla v džínách. Odtáhla jsem od něj obličej, co nejdál to šlo. Držel mě pevně.
„Pusť mě!“ zavrčela jsem ochraptěle a zamračila jsem se na něj. Okamžitě poslechnul.
„Já.. promiň...“ začal okamžitě, „vsadil jsem se s kámošema, že ti dám před všema lidma pusu, takže jsem právě vyhrál.“ Zazubil se mi omluvně do obličeje a já se musela zasmát.
„Co byla výhra?“ zeptala jsem se ho a zadívala jsem se mu do tváře, která nabrala dost nehezkou rudou barvu.
„Basa piv.“ Pokrčil rameny a nejistě se pousmál. Jenom jsem se zařehtala. V tu chvíli se na pódiu objevil tmavý stín a odtrhl nás od sebe.
„Co si sakra myslíš, že děláš?!“ zařval Petr a strčil blonďáka do prsou.
„A co si sakra myslíš, že děláš ty?!“ zamračila jsem se na něj.
„Hrabal na tebe!“ zavrčel a znovu do blonďáka šťouchnul.
„To ty taky!“ vyhrkla jsem a pár lidí se zachechtalo. „Zmizni, řvát na sebe můžem potom!“
„To ani náhodou, ať radši zmizne tenhle úchyl!“ ukázal na blonďáka, který vypadal dost zděšeně ze směru, který jeho sázka nabrala.
„Přestaň se chovat jako hovado!“ zahučela jsem a položila jsem ruku na mikrofon, abych téhle slovní přestřelce zajistila alespoň trošku soukromí.
„Já se chovám jako hovado?! Zvednul obočí nevěřícně. „A tenhle magor je svatej, co?!“
„Kámo, promiň, nevěděl jsem, že tu má doprovod.“ Vložil se do situace blonďák a se zvednutýma rukama se pokusil dostat do bezpečné vzdálenosti, ale Petr ho chňapnul pod krkem.
„Okamžitě ho puť!“ řekla jsem a ignorovala jsem jeho nesouhlasný vzteklý pohled. „Nic neudělal.“
„To na tebe může chmatat každej, nebo co?!“
„A víš, že jo?“ optala jsem se zaujatě a měla jsem co dělat, abych nezačala řvát. „Po tomhle výstupu na mě může chmatat každej, kromě tebe!“ zamračila jsem se na něj, a když s nechápavým výrazem zůstal civět do mých očí, naznačila jsem mu, aby zmizel. Beze slova se otočil a prodral se davem k východu.
„Promiň.“ Špitla jsem blonďákovi, který vypadal, že je moc rád, že vyvázl se zdravou kůží. Jen zavrtěl hlavou a seskočil z pódia. Nahoru nalezli kluci a rozestavěli se na svoje místa. Marek mi s výmluvným pohledem podal kytaru.
„Tak jo, konec srandy,“ zahučela jsem do mikrofonu s dost nepatřičným pocitem, „dáme si song Idiotic crew.“
„Fakt?“ podíval se na mě Kryštof se zvednutým obočím a z několika koutů se ozval smích.
„Definitivně!“ přikývla jsem rázně, a když Lukáš odpočítal doby, začala jsem řvát bez ohledu na hlasivky. Jediné, co mi kolovalo hlavou, byl bezmezný vztek. Tohle měl být náš večer a Husťák ho svojí žárlivostí dokonale zabil.