Phyllis 11

XI. Kamarád


Zbytek prvního kola play off i následující týden uběhne poměrně rychle, bez podstatnějších událostí. Zápas v Moose Jawu opet prohrajeme a u nás vyhrajeme. Posledního zápasu se všichni značně obávají, už proto, že hrajeme na soupeřově ledu a že když jsme se dostali tak daleko, nikdo nechce skončit. O soupeři budoucího vítěze už je rozhodnuto, Saskatoon přes Everret postoupil celkem hladce 4:2. A po sobotním záverečném zápase je jasné, že je čeká souboj s původně slabším týmem prvního kola. Euforie po čtvrtém zápase se ale neopakuje, venku se neslaví dobře. Do Moose Jawu tým následuje jen asi padesát fanoušků, kteří odjíždí hned po zápase. Domácí nejsou ze svého vyřazení nadšení a ve městě není zrovna bezpečno. I hokejisti, se kterými jsem jela (kromě mě takhle cestovala ještě Denisa, která opravdu začala chodit s Theem) autobusem odjíždí hned v noci a doma jsme už v neděli brzo ráno – kolem druhé. Na ranní trénink, který tentokrát táta klukům ani mě neodpustí jsme tudíž solidně nevyspalí – taťka sice argumentuje tím, že jsme mohli v autobuse spát, ale zřejmě sám dobře ví, že jediný kdo by to tak udělal je samotář Thomé, protože ostatní slavili alespoň cestou. Ale i toho Tienes, snad jediný člověk, který se s ním trochu víc baví, zatáhl aspoň z části do hovoru a zábavy. Po zranění z nedávného tréninku to byl Thomého první zápas, ač na led se dnes nedostal.
Stejně tak došel v neděli poprvé na trénink a já zírala, že jsme se tam sešli všichni(!) To se totiž co si pamatuju, snad nikdy nepovedlo. Stejně jako já zírá i taťka, ale bere to jako plus pro nás a místo původně slibovaného běhání zamíříme do tělocvičny. O kolik je to ale pro ostatní výhodnější, nevím, protože dostanu pokyn udělat pořádnou rozcvičku na gymnastiku. A právě takováto průprava je pro většinu tím neneoblíbenějším. Ale reptání nic nepomůže a tak aspoň Diazovi oplatím jeho narážky když nezvládám při jiných tréninzích jejich tempo. Bhužel ale skončím v jiné skupince, než on, takže si ho moc dobírat nemůžu. Se mnou dá taťka všechny tři brankáře (pravda, ti gymnastiku potřebují asi ze všeho nejvíc), Ottova bráchu Jacoba, Jukia, náhradníka obrovského talentu, ale příliš drobné postavy, Phila, obránce, který dřív, než vyrostl do své kolosální výše gymnastiku dělal, takže je v ní opravdu dobrý a Thomého, tichého a povýšeného jako vždy.
Přes výmyky a podobné srandičky se postupně dostaneme k poměrně složitým prvkům jak na hrazdě, tak na koberci i trampolíně. Hlavně na tom posledním se vyžijeme, salta a různé skoky zvládají většinou všichni bez problémů, se svou energií žíněnky často téměř přeskočí. Celá hodinka a půl uteče až přehnaně rychle.
Po tréninku se ale neloučím úplně se všemi, kromě Neala k nám dnes jede i Diaz a to na onen už tak dlouho slibovaný úsvit mrtvých. Dokonce u nás i poobědvá, protože Tess ho bez pohoštění nenechá a pak, zatímco Dominik okupuje počítač (taky si umí vybrat tu nejlepší chvíli, vůl jeden) a já se s ním jako klasicky pohádám (stejně nedosáhnu lepšího výsledku, než že ho opustí za hodinu) a Neal zaleze k sobě, uděláme radost alespoň Nellymu a vyrazíme s ním na chvíli do lesa. Nebo spíš jen na nejbližší pole, kde se mezi námi strhne menší sněhová bitka (s mou trefou tak trochu jednostranná… ale na druhou stranu celkem jde i uhýbat, což se před Diazovýma dělovkama dost hodí) a pak se dokonce rozhodnem postavit sněhuláka. Nebo spíš sněhučerva… Potvora je to i tak pěkná a zabavíme se tím dokonce na delší dobu než na onu bezpodmínečně nutnou hodinu. Vzápětí ho nechtěně i málem zboříme, když se mi nečekaně povede dobrý zásah a Diaz se me za to rozhodne vyválet ve sněhu (což by pro něj nebyl žádný problém, kdybych neuměla tak dobře manévrovat). Nakonec ale už taky skoro vypadám jako sněhulák (z fleku bych se mohla vedle našeho výtvoru postavit a kolemjdoucí by možná ani nepoznali rozdíl) a kromě toho, že plánovaný čas už parádně překračujem mi začne být i zima. Proto konečně zamíříme domů. Kde už nás Neal poměrně netrpělivě čeká. Z jeho pohledu vyčtu, že mě asi bude večer čekat pár nenápadných dotazů, co že to mezi mnou a Diazem je, možná i nějakých připomínek. To teď však nemám náladu řešit, tak se jeho očím vyhýbám.
K počítači si přitáhneme rovnou pohovku, co troškařit se židlema, a přesto se o místo málem porveme (pro tři lidi ho přecejen není moc). Filmovou idilu ale doplníme i talířem brambůrků (zírám, že se u nás něco takového našlo) a sušeného ovoce (no jo, už klasičtější věc). Potom konečně můžem očekávaný film pustit, hezky se zatemněnými okny a na stereo.
Horor je to opravdu skvělý a právě ty poslední dva detaily jeho atmosféru dokonale dokreslí, teď svou nervozitu a napětí moc znát nedávám, to tak, ještě aby se ti dva měli čemu smát, ale je mi jasné, že až dneska večer půjdu sama tmou z gymnastiky, moc do skoku mi nebude. Alespoň, že tam budu mít Diazův doprovod, protože dřívější autobus do Brandonu, než ten, kterým jedu já, není.
V čase zbývajícím do nutného odchodu mám ze všeho největší chuť zalézt do postele a trochu se prospat, ale místo toho zůstanu s těma dvěma u počítače a u her. Zkusit teď zalehnout, cítím se po probuzení asi ještě hůř, než předtím. A proto si celkem zaječím u hry, kde je úkolem najít soupeře v bludišti a odrovnat je nejrůznějšími pastmi či zbraněmi a ve které jsme všichni tři proti sobě.
„To je šílený, zas nedělní večer a já se zas nestihla ani vyspat,“ zavrtím hlavou, když s Diazem čekáme na zastávce.
„Na co spát, to je ztráta času,“ zakření se on.
„Fakt? Teď bych dala království za postel.“
„To já taky,“ odpoví pobaveně, „ale spát v ní je ztráta času.“
„Ty seš fakt děsnej, s tebou zkusit mluvit vážně,“ musím se rozesmát, i když se snažím tvářit uraženě.
„Zato ty bereš věci vážně až moc,“ oplatí mi to. „Na co je škola? Celejch šest hodin spánku.“
„Pro tebe možná,“ pokrčím rameny, „mě se v sedě spí špatně. Nehledě na to, že alespoň občas se snažím dávat pozor.“
„Já občas taky,“ ujistí mě. „Ale tohle jsem náhodou vážně myslel. Proč se na tu gymnastiku třeba dneska večer nevykašleš? Nebo někdy jindy a nedáš si aspoň den veget? Vždyť už ti z toho musí hrabat.“
„Poslední dobou vynechávám moc často. A jde to se mnou z kopce i s výkonama,“ zavrtím hlavou. „Takže musím.“
„Víš co zkus?“ prohlásí po chvilce a já až zírám, že to je opravdu celkem seriózně. „Nemuset, ale chtít. S tím dokážeš víc.“
Překvapeně se na něj zadívám. „Co najednou ta psychologie?“ rýpnu si dost hnusně, snad proto, jak přesně trefil můj problém. Nevím, čím to je, ale posledních několik týdnů jsou tréninky opravdu o povinnosti. O tom, že musím odcvičit, co mi řeknou. Že musím být dobrá. A ne, že chci cvičit jen pro ten pocit zadostiučinění. Jako by se od závodů v Calgary vytratila ta radost z pohybu. Ta euforie, co mě vždy pohltila.
„To není psychologie, tomu se říká nebejt slepej,“ odpoví klidně. „V tomhle jste s Nealem stejní. Berete si všechno strašně moc k srdci a nedokážete vypnout. Snad nikdy. Ani vypnout, ani se vybít. Ja se pohádám s fotrem, v dalším zápase se porvu a hraju jako jindy. Pohádáš se ty a takhle to neventiluješ. Seš akorát podrážděná a takhle unavená. Ale nijak to ze sebe nedostáváš.“
„V gymnastice možu sotva zmlátit soupeřku,“ namítnu v obraně.
„Ne, ale Neal by klidně mohl a stejně to nedělá. A těch možností je víc, nejen se hned začít rvát, to jsem ti ani doporučovat nechtěl. Ale třeba vyběhat se, pořídit si boxovací pytel, pořádně si zařvat, cokoliv kde ze sebe dostaneš energii.“
„To jsem dřív zoušela, vzít Nellyho a vyběhnout ven…“
„Dřív,“ přeruší mě ještě než dořeknu. „Dřív jsem si u tebe takovéhle nálady nikdy nevšiml.“
„Za jak dlouhou dobu, znáš mě chvíli,“ namítnu, ale už víceméně ze zásady.
„Ale myslim, že už celkem dobře. Podle tvýho bráchy až moc. Dneska mě v šatně málem podrobil výslechu.“
Jeho poslední slova jsou přerušená příjezdem autobusu. A poté, co nastoupíme s překvapením zjistím, že poprvé za dobu, co Diaze znám pro změnu já, nevím co říct. Šokuju sama sebe i po jiné stránce, a to svým chováním. Jako by nic mu opřu hlavu o rameno a on mě obejme kolem ramen. Zavřu oči, jako bych se chtěla na chvíli vyspat. Pro tuhle chvíli je mi naprosto jedno, co by si brácha pomyslel, nezáleží mi na tom, že ten kluk vedle mě je dost vyhlášenej děvkař a pro jistotu o rok mladší. Stejně si s ním nemám v plánu nic začít a jsem přesvědčená, že tenhle názor je oboustranej. V poslední době je Diaz jeden z mála lidí, na které si dělám čas i ve svém volnu. Za pár uplynulých týdnů jsme hodněkrát vyrazili ven a s tím, že mě zná dobře ani trochu nepřehání. A právě teď jsem mu za ono netipické mlčení hodně vděčná.
„Trpaslíku, vstávej, vystupujem,“ vyruší mě jeho hlas až po několika minutách.
„Já nespím,“ zamumlám záměrně ospaleji, než jsem. „jen tu medituju.“
„A já myslel, že vybíjíš vztek,“ zazubí se.
„Na koho, na tebe?“ pozvednu obočí.
„Hele, neutahuj si ze mě, nebo až se bude příště Neal tak zvědavě vyptávat, něco peprnýho si vymyslím. A uvidíš doma to rodeo.“
„To bude myslím i tak,“ ujistím ho. „I když dneska možná jen pár nenápadných dotazů.“
„No jo, bratříček se stará,“ zasměje se. „A nevěří ani tobě, ani mě.“
„V tom druhém případě se ani není čemu divit,“ oplatím mu a konečně se zvednu. Já už vystupuju, ač Diaz jede ještě o pár zastávek dál. Rozloučíme se a vykročím do chumelenice, která se venku opět spustila. Zima se opravdu ještě nevzdává, naopak, teď se ukazuje v plné své síle. Alespoň je cesta opuštěnými nedělními ulicemi o to příjemnější. Ve světle lamp se bílé chuchvalce vířící vzduchem třpytí jako ze stříbra a žlutá záře pronikající okny tělocvičny mi přijde dokonce lákavá. Před vchodem se už choulí tři postavy. Kývnu jim na pozdrav, než se sehnu pro hrst té bílé nadílky.