Phyllis 12

XII. Pesimistka

„Shout, shout, let it all out“ začíná už snad podesáté z repráků a já mám pomalu opravdu sto chutí křičet. Zase se mi nepovede nástup na druhou řadu, zase zvorám tak triviální věc. Ale vztek nepomáhá. Ten v gymnastice nikdy. Ani nervy a stres, kterých se v posledních dnech marně snažím zbavit. Zavřu oči a pokouším se soustředit. Jako bych slyšela Ivanino „měla bys do toho jít pomaleji, musíš se uklidnit.“ Díky bohu, že teď už mě nechává na pokoji, věnuje se ostatním. Posledních pár dní mám opravdu všeho dost, gymnastiku nevyjímaje. Tuhle sestavu dělám už hodně dlouho a přece mi najednou nevychází. Ta věc, se kterou jsem vyhrála kontrolky a kterou jsem zvládala už automaticky se zase stala vzdálenou metou.. A zítra abych se s tím předváděla v Saskatoonu.
„Come on“ opakuje kazeťák, ale já to nedokážu, nezvládám to, co jsem považovala za jisté.
„If I could tell turn your mind and turn the time, dark as night fightting with these shadow lights-“ Natáhnu se a mou tak hrozně moc oblíbenou písničku vypnu. Nemůžu teď slyšet ani ji. Tím spíš, že hlavně ona je důkazem mé současné formy. Jak fyzické, tak psychické. Doma byla tento týden opravdu krize, avšak tentokrát díky mě, taťku napadlo podívat se na netu na náš prospěch a chemie ani nově vylepšená angličtina (pět z nečekaného pondělního zkoušení) se mu ani trochu nelíbilo. A já přednášku o tom, jak bych se měla začít učit, že i Neal to zvládá v pohodě, ač trénuje stejně časti jako já, převedla v hádku, od konce které jsme spolu s tátou ještě nepromluvili. A to bych se ho měla už brzo zeptat, zdali se s nimi budu moct v Saskatoonu ubytovat, z oddílu tam se Salamínou jedem samy (to bude trapas, závody téhle úrovně s mou současnou formou…) a ona tam bude bydlet se svým přítelem…no a já nemám kde, jestli se neubytuju s bráchou a týmem (zrovna v Saskatoonu se hraje další kolo play-off), tak si budu muset shánět nějaý noční vlak domů. A to mě upřímně moc neláká. Takže mi dnes večer nezbude než přerušit dvoudenní mlčení a za tátou zajít.
Ve škole je to teď taky celkem na draka, už kvůli tomu, jek poslední dobou zvládám učivo. Ale navíc mám výčitky kvůli Jos. S Thomym se rozešla a díky tomu, že teď nekomunikuje prakticky s nikým nevím, do jaké míry za to můžu já. Ale mám obavy, že jsem přispěla většinovou měrou.
Avšak jakékoliv žehrání na osud mi přijde jako rouhání, zvlášť ve škole, kde Hannah už několik dní sedí s nepřítomným výrazem. Bývá nevyspaná, nervózní a i učitelé jí tolerují mobil na lavici. Její máma totiž měla o víkendu autonehodu a od té doby leží na JIPce. Na Hannah je díky tomu péče o domácnost i starost o mladší sestru, ale to hlavní jsou obavy o mámu. S Verou jsme se ji hodněkrát snažili přivést na jiné myšlenky, ale marně.
Všechny tyhle myšlenky se marně snažím dostat pryč, když cvičím. Protože s nimi to nedokážu. Jenže ony se nevzdávají a já je nedokážu vykřičet, jak mi radí má skladba. Nedokážu je ze sebe vybít, jak mi radil Diaz. Protože tohle není vztek. Včera jsem i ve sněhu sbalila Nellyho a běžela. Bylo mi prakticky jedno, že se po kotníky zabořuju, tenisky naprosto plné sněhu, že je tma a já jsem na polích oblkopující Troml sama. Jediné, k čemu to pomohlo, bylo vybití hněvu na tátu. Takhle po hádce zůstala jen lítost. Nad tím, že jsem se zase neudržela, protože on se hádat nezačínal. Jen použil to srovnání, které tak nenávidím. „Neal to i přes hokej zvládá líp.“ Jenže jemu jde všechno líp a nepotřebuju, aby mi to navíc někdo připomínal. Proto jsem vypěnila. A pokazila poměrně klidnou atmosféru, která u nás doma v posledních dnech panovala.
Odhodlám se ještě jedenkrát, zařeknu se, že naposledy a znovu pustím hudbu, čekajíc na svůj nástup na kraji žíněnky. Teď můžu kašlat na výraz, na ůsměv, kterým se u poroty taky získávají body. Místo toho ve snaze o soustředění zavřu oči. A s prvními tóny své skladby se rozběhnu.
Avšak pokazím už první řadu a když si při dopadu málem zvrtnu kotník, konečně uznám, že dnes už tudy cesta nevede. Že mnohem chytřejší, než se dál snažit, bude maximálně se trochu protáhnout a pro dnešek končit. Už i tak se cítím mizerně, po včerejšku jsem nevyspaná, navečer jsem místo učení běhala po venku a pak to musela dohánět dlouho do noci, ke všemu se bojím, že bolest hlavy může signalizovat i něco jiného, než nedostatek spánku. Proto se rozhodnu dneska dřívější autobus rozhodně stihnout a jen co se nachystám na zitřejší odjezd do Saskatoonu (vlak opět vyjíždí nekřesťansky brzo), zahrabat se do peřin.
Jak se odhodlám, tak udělám a už v osum je u mě v pokoji opravdu tma. Ticho téměř taky, ač jsem si na usínání pustila hudbu, ta rozhodně není nijak hlasitě. Ale mě se jako na potvoru usnout nedaří, Vnímám jednu písničku za druhou a jen si díky tomu uvědomuju, jak rychle ubíhá čas. Což mi na klidu nepřidává. Proto, když Cdčko dohraje do konce (bude devět) ho už znovu nepuštím a raději ležím potmě. Nevím, jestli to pomůže, nicméně po několika otočeních mě parádně vyděsí zvuk budíku a já se s trhnutím proberu. Chviličku potmě dezorientovaně tápu, kde že se zdroj toho šíleného zvuku nachází, načež mobil konečně objevím pod postelí a umlčím. Zároveň postřehnu, že mě večer někdo sháněl.
„Ahoj Phyllis, zira se nemusis trmacet vlakem, v sedm te vyzvedneme, jedeme autem. Souhlasis? Salamina“ stojí ve zprávě následované třemy nepřijatými hovory. Mrknu na hodinky, jako bych ale i bez toho nevěděla, že je sotva půl šesté.
„Jo, budu vam vdecna,“ odpovím a s nadějí, že se i tahle ranní odpověď počítá a za půl druhé hodiny opravdu bobe Salamína se svým trenérem a přítelem v jedné osobě stát před naší brankou, se zhroutím zpět do postele. Nechápu, jak jsem večer mohla mít problémy s usnutím. Teď se mi to bez nejmenších problémů povede dřív, než si uvědomím nutnost nastavení budíku…

Na co však budík, jen by to byla ztráta drahocenného času, pomyslím si celkem vesele, když už sedím v autě na zadní šedačce. V sedm pět ke mně doletěla Tess s tím, že mě venku někdo čeká, že prý s nimi jedu na závody. Musela jsem se smát, když mi pak Salamína popisovala, jak pracně musela Tess přesvědčovat, že si nespletla dům, že jde opravdu pro mě a že já o tom vím. Tess totiž byla skálopevně přesvědčená, že už jsem pryč, nejspíš někde ve vlaku. Všechny věci, včetně bundy a bot jsem si večer dala do pokoje, takže je v předsíni neviděla. Takže než mou nevlastní mámu přiměla mě jít vzbudit, málem o tom stihla zapochybovat sama.
„Vstávej Phyllis, nejspíš jsi zaspala odvoz,“ zatřásla mnou. Sice jemně, ale obsah jejího sdělení ten otřes suverénně dorovnal. Vyletěla jsem rovnou do sedu s otázkou „Cože?!Kolik je?“ a nečekajíc na odpověď jsem se sama začala pídit po mobilu.
„Sedm,“ přerušila moji zmatenou histerii Tess a já si nemohla zaboha vybavit ani to, zdali je to brzo, či pozdě. Teprve, když dodala „Venku tě čeká nějaká dívka, co tvrdí že tě vezou,“ doplnili se mi v hlavě zbývající informace a já se div úlevou nesvalila na znak. Takhle jsem se jen mírně bláznivě rozesmála. Díky bohu za to zaspání. Sice se moje snídaně skládala ze tří narychlo sbalených rohlíků, které jsem schroupala až v autě (doslova, v té rychlosti jsem v chlebníku šáhla vedle a místo čerstvých či alespoň včerejších vytáhla něco, čím by se spíš daly nakrmit kačeny), ale nejenom jídlem je člověk živ, že ano. Za tu dobrou náladu ta trocha zmatků zdála. Přes podmračenou, vánici slibující oblohu před námi se mi výhled z okna auta uhánějícího po dálnici na sever zdál hned mnohem růžovější.To, jestli bude mít ona hodinka a půl spánku navíc a nová dávka optimismu v žilách vliv i na můj dnešní výkon na závodech, se ukáže až za pár hodin.
V Saskatoonu jsem ještě nikdy nebyla, pokud nepočítám doprovod na bráchův zápas začátkem sezóny, takže místní hala je pro mě nová. Je obrovská a patří mezi novější a rozhodně i nejkrásnější z množiny těch, které jsem zatím měla šanci navštívit. Přijíždíme s dostatečným předstihem, ale přesto je parkoviště už téměř plné. Prohlížím si SPZky aut a klid, který ve mně vyvolala cesta, ono téměř nemluvné koukání z okna, dvouhodinové snění s otevřenýma očima, dalo by se říct, začíná pomalu mizet. Při pohledu na ty spousty měst, které tady mají své zastoupení, na několik aut z USA… Předem se děsím, až uvidím startovku. Tuším, že tady bude ještě víc zahraničních závodnic. Ne nadarmo jsou to mé druhé reprezentační závody v kariéře. Druhé… a mnohem podstatnější.
Salamína působí suverénně, neobjevím na ní ani nejmenší znaky nejistoty, nepokukuje po autech jako já, neměří si zkoumavě každého kolemjdoucího. Ona je zvyklá, ale já si přijdu jako Alenka v říši divů. Jako dítě, co se poprvé dostane do vysněného Dysneylandu. Ty předešlé závody byly na mnohem nižší úrovni, zhruba jako kontrolky, jen nás tam bylo míň a kromě Kanady přijelo i pár Američanek. Ale tady se mi vše zdá větší, slavnostnější. Jako bych byla maličká, když procházím dveřmi ozdobenými plakáty s nápisy „Velká cena Saskatoonu – mezinárodní závody ve sportovní gymnastice.“ Uvnitř je kupodivu klid, nejspíš to tady mají dobře organizované. A i Salamína ví kam jít. Následuji ji do prezentační místnosti i do šaten, kde se s pohledem raději upřeným na své věci začnu převlékat. Se Salamínou mlčíme, o to víc poslouchám, jak se ostatní holky v šatně baví. Není to sice možná slušné, poslouchat cizí rozhovory, ale nevnímat je by stejně bylo nemožné. A je pozitivní slyšet, že i ty tři holky naproti, které se mi zdají už od pohledu mnohokrát lepší než já, se bojí. Že i ony řeší stejné problémy, jaké probíhají hlavou mě.
Zatímco si ukládám věci do tašky, postřehnu ještě něco, co mě i přiměje se otočit. Na francouzštinu a angličtinu nejrůznějších přízvuků jsem zvyklá. Avšak tomu jazyku, který se mi ozve za zády, nejenže nerozumím, ale ani ho neidentifikuji. Proto se zvědavě ohlédnu a pohledem zavadím o skupinku drobných dívek, až na jednu světlovlasých, v modrobílých šusťákovkách.
„Finland“ zahlédnu na rameni jedné z nich a v tu chvíli mám sto chutí zmizet po anglicku (kdo ví, třeba tu narazím i na nějaké Angličanky…). Zároveň se však ve mně probouzí soutěživost. Ta, kterou jsem několik posledních týdnů postrádala. Touha, dokázat, že jsem dobrá. Lepší, než by kdokoliv čekal. Ne jen do počtu těch slabších, ale opravdu dobrá. Jenže… kdybych alespoň svou sestavu včera zvládla… kdyby se mi alespoň jedinkrát povedla… „Půjdeme?“ přeruší Salamína mé zamyšlení.
„Jo, jasně,“ přikývnu a přehodím si přes rameno svou sportovní tašku. Následuji ji ven ze šatny, do obrovské, krásné tělocvičny lemované tribunami. Na můj vkus až příliš plnými.
„Nedívej se tak vyděšeně,“ usměje se na mě Salamína. „Tváříš se, jako bys sem nepatřila.“
„Přesně tak se totiž cítím,“ přiznám.
„Ale no tak, trochu sebevědomí,“ povzbudí mě, než se k nám přidá David a všichni tři se usadíme na lavičku v rohu tělocvičny. Možná ne úplně nejlepší místo, co se týče výhledu na žíněnky, zato mám jako na dlani celé to hemžení v okolí.
„To je fascinující,“ přeruším krátké ticho pro změnu já. „Tolik lidí, tolik reprezentačních dresů…“ zavrtím hlavou, když kolem nás přejde dvojice Angličanek. Opravdu tu jsou i ony.
„Je tu úžasná atmosféra,“ přikývne. „I když nepatří mezi nejdůležitější závody, bývá tu spousta států. Když jsem tu byla poprvé já, připadala jsem si jako ve snu. Někdy tolik národů nepotkáš ani na mnohem významějších akcích.“
„Musí tu být obrovská konkurence,“ nadhodím.
„To je, ale neboj, poslední nebudeš,“ ujistí mě. „Jsou tady ty nejlepší, ale i holky, co by se třeba u nás ani do repre nedostaly. Jenže u nich v zemi jsou třeba nejlepší. A z každé země, co se hlásila, byl alespoň někdo přijatý. I když třeba takové Norky zrovna moc v tomhle sportu nevynikají.“
Jěště chvíli rozebíráme minulé ročníky, kterých se Salamína účastnila, než se jdeme rozcvičovat. Díky bohu za ni, sama bych si tady připadala hrozně ztracená. Tolik byrev, tolik jazyků. Když u startovky oslovím dívku vedle mě v červenobílém (ale ne Kanadském, jak mi brzy dojde) dresu, jen se po mě podívá a neodpoví. Až poté postřehnu nápis Austria.
Celkem 11 států, jak si spočítám na rozpise. 11 států, 42 oddílů, 120 závodnic. Kromě Kanady, USA, Finska, Anglie a Rakouska tu je i Čína, Rusko, Rumunsko (no jo, tři velmoci…), Mexiko, Maďarsko a stát, který by zřejmě potěšil Zoe (díky ní už i vím, kde ho hledat) – Litva. Jen Norky, které bych zde po rozhovoru se Salamínou tak ráda uvítala, chybí. Což se mi nelíbí ani trochu, o možnosti, že bych porazila třeba nějakou Rusku si můžu jen nechat zdát, ta jména, co na startovce čtu jsem byla zvyklá vídat jen v televizi. Na druhou stranu, kolikrát jsem doufala, že se s nimi setkám na závodech. A k tomu teď mám příležitost.
Čas do startu prvních závodnic uteče rychle a tak se se Salamínou přesuneme k žíněnkám, sledovat naše soupeřky. A v mém případě se i stále víc děsit. Má sestava by tady představovala slaboučký průměr, ne-li něco hůř. V případě, že bych ji provedla podle svých představ. Což se mi v posledních dnech zdá nemožné.
Možná jsem ale jen zbytečně pesimistická, protože když se odeberu do menší tělocvičny připravit se, jak fyzicky, tak psychicky, na mou chvíli, vychází mi vše tak, jak si přeju. Přesto cítím, jak se mi slabě chvějí kolena, když nastupuji do rohu žíněnky, před ony plné tribuny. Proč je zrovna teď na hrazdě pauza? Cítím a vidím ty pohledy upřené na mě a mám sto chutí sklopit zrak. Ale to nejde. Na vteřinku zavřu oči, to snad porota „neocení“ mínusovými setinkami, ale s prvními tóny své skladby zvednu sebevědomě bradu a usměju se.
„Jako doma,“ proletí mi hlavou, když se rozbíhám. Raději ani neřeším, kde se ta myšlenka vzala, na to teď není vhodná chvíle. Avšak její náplní nedostojím, jako doma si zde ani trochu nepřijdu. Nebo naopak možná ano? Sama cítím, jak jsem křečovitá a po dopadech zbytečně ztrácím rovnováhu. Jedno salto mi naprosto nevyjde a já mám co dělat abych neupadla. Málem se mi až uleví, když konečně přijde konec. Ano, odcvičila jsem. Ale špatně, jak moc, to sama cítím. Proto slabé hodnocení čekám, jen po něm přejedu očima a zmizím v šatně.
Přesto, že ani tam nejsem sama je tam klid, který teď hledám. Zlost se po chvíli pohody opět vrací a s ním i zklamání. Sednu si na lavičku a opřu se hlavou o zeď za mnou. Sedím takhle hodně dlouho, oči zavřené. Salamína odcvičila už dávno předemnou, já byla jedna z posledních. Nepovedená tečka za závodním dnem. Za okny se pomalu stmívá, v tělocvičně docvičuje už ipravdu poslední závodnice, Poté bude hodinová pauza a vyhlášení. Ale to já už tady nebudu. Měla bych vyrazit už teď, cestu na stadión neznám a noční Saskatoon už vůbec ne. Zápas už před pár minutami začal, ale o něj mi ostatně ani nejde. Potřebuju jen před stadionem počkat na Neala s taťkou, abych se s nimi vydala na ubytování. Konečně bych se měla zvednout, rozloučit se se Salamínou i Davidem a převléct se do normálního oblečení. Ale než se k tomu odhodlám, uplyne dalších dvacet minut. Díky tomu musím značně zkrátit loučení a ani se nestihnu osprchovat a odlíčit. Bude to muset počkat na pokoj. Jen si sundám dres, obléknu dlouhou džínovou sukni, kterou jsem dnes ráno narychlo vytáhla ze skříně, tičko, svetr i bundu, obuju se, přes rameno přehodím tašku s věcmi a vyrazím. Ulice jsou překvapivě prázdné a navíc poměrně rychle objevím směrovku navigující k zimnímu stadionu. Což je lepší, než jsem čekala. K obrovské, bílé budově ze které jsem už z dáli slyšela přicházet řev a zvuk bubnů dorazím v době, kdy podle mého odhadu může probíhat poslední třetina. Nemám sebou moc peněz, proto jsem připravená na to, že budu čekat venku, jestli bude vstupné stát víc, než si můžu dovolit. Nakonec ale nemusím vydat ani korunu, podaří se mi dovnitř projít bez placení. I pořadatelé jsou zřejmě příliš zaujatí hrou, než aby kontrolovali východ.
Uvnitř je stadion menší, než se zdálo z venku. Minimálně co se týče počtu míst, je totálně vyprodáno. Nezahlédnu ani jedno volné místečko k sezení a sektor hostí, kde jsou naši je jako na potvoru na druhé straně. A do třetice špatných zpráv, prohráváme jedna nula. Chvíli sleduju hru ze schodů, snažím se zoriontovat, ale moc dlouho tak zůstat nemusím.
„Sedněte si sem, slečno,“ ozve se vedle mě ženský hlas. Otočím se po něm a na druhém sedadle od kraje sedí mladá paní, vedle ní je volno. To ale před chvílí nebylo, přece bych si toho všímla, zarazím se, ale pak si všimnu, že na jejím klíně sedí malý chlapec.
„Děkuju,“ odpovím vychovaně a usadím se na nabízené místo. Hned to je lepší, během pár minut se zaberu do hry, skandování místních i občasné, slabounké ozvěny našeho fanklubu vnímám jen ztěžka. Prvních několik minut mi bylo zatěžko soustředit se i na hru, místo myšlenek na hokej mi v hlavě oxidovaly stále ty stejné, otravné. Zvlášť při pohledu na tátu v ráži na střídačce hostí a na Neala, který se dnes také zdál trochu mimo. Ale až na jeho ospalý výkon jrál Brandon dobře, důrazně a živě. Jenže pořád ještě hůř než Saskatoon, alespoň podle skóre. Hra samotná se mi zdála až infarktově vyrovnaná.
Proto jsem raději přestala vnímat skandování. Bylo těžké, nedat najevo radost nad povedenou akcí Brandonu, štvalo mě, když chtěli naše hráče vypískat. A měla jsem co dělat, abych se udržela v klidu, když padl druhý gól – vyrovnávací.
Ten výrazně zvedl agresivitu jak publika, tak hráčů a já si začala připadat jako exot už proto, že jsem byla široko daleko jediná, kdo ten zápas sledoval v klidu a tichosti. Zvlášť, když jeden ze Saskatoonských obránců zastavil tři minuty před koncem Neala rozjetého na bránu takovým způsobem, že se málem nezvedl sám z ledu. Okamžitě bylo všude plno skandování „Simulant“ a nadávek na rozhodčího, přesto, že tohle pískal opravdu oprávněně. Ovšem píšťalkou to celé neskončilo, i ona přišla už trochu pozdě, dřív, než stihli rozhodčí vůbec zareagovat se do onoho obránce pustil Diaz, který v té chvíli byl jen kousek od Neala. Čímž nejenže rozzuřil místní publikum ještě víc, až jsem se mezi nimi málem začala bát (v tu chvíli bych byla opravdu nerada, aby někdo nějakým způsobem vykoumal, odkud že jsem), ale zároveň udělal snad tu největší kravinu pro vývoj zápasu, jakou mohl. Za „povzbuzování“ „Vypadni!“ si šel sednout na trestou lavici a místo tolik vítané přesilovky se hrálo čtyři na čtyři. Což byla věc, která Saskatoonským vyloženě vyhovovala. Už proto, že dřív, než jsme se stačili rozkoukat, byl stav opět příznivější pro ně. Celá hala v tu chvíli doslova explodovala a na zbývající minutu a půl už si ani nikdo nesedal. Ač jsme měla blbý pocit, že tím snad Saskatoonské taky podporuju, strávila jsem poslední vteřiny také ve stoje. Nejen kvůli vlastní bezpečnosti, ale i proto, abych vůbec viděla na led. Se závěrečnou sirénou jsem na chvilku sevřela rty, než jsem ještě jednou poděkovala paní, která mi uvolnila místo k sezení v jinak totálně plném stadionu, a pomalu, následujíc první odcházející lidi, jsem se vydala k východu. Nečekala jsem na nikoho z našeho fanklubu, stejně o mě asi nevěděli, a rovnou jsem se vydala čekat na bráchu a taťku k východům šaten. Venku se za tu dobu, co jsem strávila uvnitř citelně ochladilo, a tak jsem za podezřívavého pohledu chlápka, co onen východ hlídal, vešla na chodbu a opřela se o topení.
„Na někoho čekáš?“ nevydrží to nakonec a vykročí směrem ke mně. Tady totiž fanouškové obvykle nemají co dělat. Ale moje suverenita ho zřejmě zarazila.
Nahlas mu neodpovím, jen přikývnu. Baví mě provokovat.
„A můžu vědět proč tady a ne venku?“ zaútočí přímo. Na to, že jejich tým před chvilkou vyhrál nemá zrovna přívětivou náladu.
„Protože venku je moc zima,“ neodolám přesto, abych si nerýpla.
„Ale tady nemáš co dělat.“ To už stojí přímo u mě.
„Jak už jsem řekla, na někoho tu čekám. Takže mám,“ odseknu poměrně prudce. Diaz by možná měl radost, že si tu vybíjím vztek podle jeho rad. Ten pořadatel vypadá, že by se se mnou nejraději i porval.
„Jestli tu čekáš na hráče, tak to laskavě čekej venku. Sem fanoušci nemají přístup,“ přimhouří oči a působí, že by mě opravdu byl ochotný i osobně vyprovodit, kdyby se během jeho věty neotevřely dveře jedné šatny a z ní nevyšla dvojice hráčů. Trochu zalituju, že Saskatoonských, mohlo by být efektní, kdyby se ke mně znali. Takhle mě jen oba sledují podobně podezřívavými pohledy, jako zpočátku pořadatel, je mi jasné, že jeho ne zrovna tiše vyřčené doporučení nemohli přeslechnout. Jeden z nich se dokonce i ohlédne, ale já se k odovědi nemám, dokud se za nimi nezavřou dveře.
„Zaprvé, nečekám na hráče, ale na Brandonského trenéra. A za druhé, nejsem fanoušek, ale jeho dcera,“ odpovím konečně, když už se opravdu bojím, že se mě onen pořadatel, co by taky očividně potřeboval vybít trochu toho nahromaděného vzteku, rozhodne vážně vyvést ven. Takhle jen chvilku nasupeně kouká, načež se se vrátí ne své původní místo, pohled ze mě ale nespustí. A to až do momentu, kdy se ve dveřích šatny konečně objeví Neal spolu s Petrem, Michelem, Ottem a Diazem. Poměrně vděčně se k jejich skupince připojím a vydám se směrem na ubytovnu.
„Taťka je kde?“ zajímám se akorát.
„Zatím v šatně,“ informuje mě Neal. „Nemá zrovna nejlepší náladu.“ To nikdo z nich.
„Proto jsem dneska tak rychle zmizel,“ doplní ho Diaz, avšak mnohem neveselejším tónem, než obvykle mluví. Stejně tak i působí, naštvaně, možná trochu zamyšleně. A naše procesí je celkově zamlklé. Jen Michel se zeptá, jak jsem dopadla a když odpovím, že špatně, zavládne opět dlouhá odmlka.
„A co že jsi tak podivně zmalovaná?“ zeptá se Diaz těsně před hotelem. Ani nedoplní svoje obvyklé oslovení.
Instinktivně si sáhnu na obličej, protože mi nejdřím nedojde, co má na mysli.
„Mám líčení ještě ze závodů, jestli jsi myslel tohle,“ uvědomím si, že musím mít opravdu slušnou ránu.
„No, asi jo. Protože obvykle vypadáš o něco normálněji. A líp. Ty třpytky nad očima, to už je fakt až moc.“
Zavřu oči, jako bych snad chtěla demonstrovat, jak hezky nalíčené je mám. Probůh, já musím mít ránu, mám na sobě fakt všechny ty spousty make-upu, co používám na závody, i nagelované vlasy. Musím vypadat jako cirkusačka. Už chápu, proč ten pořadatel i oba hokejisti tak vyjeveně hleděli. Nejen, proto, že jim někdo vlezl, kam neměl. Ale i proto, že ten někdo byl zmalovaný, jako malá holčička, co se tajně dostane k maminčiným šminkům. No, pravda, možná o trochu profesionálněji.
Tahle představa mě dostane, a když Diazovy vysvětlím, že takhle nalíčená závodím, rozesměju se. Málem ani nepostřehnu Michelovu reakci, že pokud nechceme, aby nás někdo na první pohled poznal, stačí si vzít helmu a nemusíme si na tvář kreslit cizí obličej.
„Úplně jsem na to jak vypadám zapomněla,“ ozvu se, „a pak se ještě divila, proč na mě všichni tak hledí. Hlavně dva Saskatoonští hráči, co vyšli z šatny před váma.“
„Asi jsi je upřímně zaujala,“ usměje se trochu Neal. „Škoda, že to líčení nemáš v našich barvách.“
„To bych tam pobyt na tribuně nepřežila,“ zavrtím hlavou. „I tak jsem si nepřišla zrovna bezpečně.“
„Kotel tu měli pořádnej, to je pravda,“ uzná Petr. „Ale snad se za nás nestydíš, že ses k nám nehlásila?“
„Copak jsem řekla, že jsem se k vám nehlásila?“ pozvednu obočí.
„No, protože jsi živá s zdravá, předpokládám, že pokud ano, nedávala jsi to moc najevo.“
„To nedávala,“ uznám. „Takovej hrdina nejsem.“ A z ničeho nic se mi v hlavě vybaví citát: „Ranní ptáče vše odskáče, i údělem prvních křesťanů bývali ti nejsilnější lvi.“ Dám ho tedy k dobru a když za sebou zavřu dveře pokoje, který sdílím s taťkou (takže se rozhovoru s ním nejspíš opravdu brzy nevyhnu), mám radost, že těch pět mělo alespoň o trochu lepší náladu, než když opouštěli zimák.