Phyllis 13

XIII. Lezkyně

Večer strávím v Nealově a Petrově pokoji, kde je kromě mě ještě několik dalčích hráčů. V jejich společnosti zůstanu zhruba do jedenácti, špatná nálada z prohry se postupem času úplně vytratí a tak kecáme a poté, co Petr vytáhne karty si i zahrajeme prší. V tomhle počtu to umí být celkem zajímavá hra. Přesto, že je mi fajn, vymluvím se, že už se mi chce spát a poměrně brzy je opustím. Jen se s Kurtem domluvím, že zítra zajdeme na stěnu a zmizím. Celkem překvapuju sama sebe, když klepu na dveře Theova a Diazova pokoje. Odpovědí mi je mlčení, ale já tuším, že jeden jeho obyvatel je stále ještě uvnitř, a že nespí.
„Můžu dál, Santo?“ promluvím na zavřené dveře.
„Ty vždycky, trpaslíku,“ zazní zpoza nich známý hlas. A jen co vstoupím, Diaz dodá. „Mylsel jsem, že to je tvůj fotřík. Nikdo jiný, kdo by klepal, mě nenapadl.“
„Nechceš s ním mluvit?“ zeptám se.
„A ty se divíš?“ zadívá se na mě.
Zavrtím hlavou. Dovedu si představit, jak moc je teď taťka na Diaze naštvaný.
„Stačilo mi, že mi vynadal jednou,“ odmlčí se. „I bez toho vím, že jsem korunovanej vůl.“
Na tohle nevím, co odpovědět, tak nastane krátké, ne zrovna příjemné ticho.
„A co ty, trpaslíku, proč si neužíváš večera v nějaké zábavnější společnosti, než jsem já?“ přeruší ho opět Diaz a tíživou atmosféru smaže svým úsměvem snad úplně.
„Doteď jsem si užívala, jenže teď začali ti volové hrát o peníze a já nejsem takovej milionář, abych se mohla sázet, když vím, že prohrávám,“ pokrčím rameny. „Takže jsem se zašla podívat, kam že ses to zahrabal.“
„Zrovna teď bych radši hloub, ale na dvorku je zmrzlá půda. Do té se hrabe blbě.“
„No aspoň, že tak,“ usměju se a usadím se na vedlejší postel. „To by to dopadlo zahrabávat se kvůli jedné chybě.“
„Copak, znovu je z tebe optimistka?“
„Já jsem optimistka furt, jen to občas není poznat.“
„Tak to jsem rád, že teď je,“ odpoví poměrně vážným tónem.
„Já taky,“ přikývnu. „Protože moje současné sportovní výkony mě serou minimálně stejně jako tebe.“
„To má být útěcha, že v tom nejsem sám?“ nakloní hlavu na stranu a já jsem vděčná, za klasickou ironii, která z jeho hlasu opět zaznívá. Ta mi na něm už od konce zápasu chyběla. Možná mu občas nadávám, že není skoro nikdy vážný, ale když už je, moc mě to většinou netěší.
„Taky třeba,“ přikývnu. „A taky abys příště napravil reputaci za nás oba.“
„No… víš, to bych sice rád,“ zatváří se nejistě, „ale nevím, nakolik mi půjde gymnastika. Nevím jestli mám na ni postavu,“ dodá a v tu chvíli myslím, že ho zabiju, protože na jeho váhání jsem fakt naletěla a napjatě čekala, co z něj vypadne.
„Ty si troufáš, trpaslíku,“ zasměje se, když můj útok odrazí tím, že mi chytí obě zápěstí jen jednou rukou.
„To víš, nelekám se velkých cílů,“ ujistím ho, ale vykroutit se mi nepodaří.
„Jen aby ses nepřecenila,“ zazubí se a pustí mě.
„I to k tomu patří,“ pokrčím rameny a v duchu přemýšlím nad pomstou. Ta ale bude chtít vhodný čas a moment překvapení. Ten večer už si na ni však už nevzpomenu, u Diaze zůstanu až do doby, než se tam po půlnoci vrátí Theo a teprve kolem druhé se vrátím do svého pokoje. Z tátovy postele se ozývá klidné oddechování, usoudím, že spí. Nechci ho budit, proto bez rožíhání světla vyhrabu z tašky pyžamo a převléknu se. Poté zalezu pod peřinu a zavřu oči. Během minutky nevím o světě. Dnešek byl dlouhej a náročnej, avšak přes to všechno po dlouhé době zas jednou opravdu skvělej den. Až do poslední minuty.

Zato vstávání je těžké. Příliš brzké na to, kdy jsem se včera dostala do postele. Na to, jak moc se mi chce spát. Ale aspoň částečně mě jako obvykle probere snídaně, která je podávaná v nekřesťanskou osmou ranní. Alespoň, že je formou švédských stolů a tak se všichni nadlábneme do sytosti. Před klukama jsou dva dny volna, než odehrají druhý zápas na Saskatoonském ledě, předemnou tím pádem hned tři dny dovolené. Tady se mě jejich tréninky netýkají, ty jsou jen čistou přípravou na zápas, do kterého, jak řekl táta, musí dát všechno. Rozhodně s nimi nemusím probírat taktiku, do které se vrhnou hned po snídani. Chviličku sedím s nimi a sleduju, co táta kreslí na papírovou tabuli, ale pak se nakloním ke Kurtovi, s tím, že vyrážím na tu stěnu, jestli ví, kde je a ať tam pak dojde. Přikývne, že to v pohodě najde a mě poradí jet autobusem číslo 6 o tři zastávky. No a prý ho tam mám počkat. Na víc vybavování nemáme ani jeden odvahu, ještě by si našeho minirozhovoru táta všiml, a tak se v tichosti zvednu a téměř po špičkách zmizím. Mám pocit, že se mi to zadařilo opravdu po anglicku a někteří můj odchod ani nezaznamenali.
V pokoji vyhrabu béžové šortky, bílé tričko, a se zděšením zjistím, že jsem si lezačky, které jsem si nedávno konečně koupila, nechala doma. No co, půjčovat tam určitě budou, jen to jsou peníze navíc.
Se značně prázdnou taškou tedy zamířím na nejbližší autobusovou zastávku a tam čekám sotva pět minut, než dojede první šestka. Nastoupím tedy a dívám se celou cestu z okna, abych aspoň takhle poznala Saskatoon i za dne. Celkem pěkné, i když po ránu zatím dost mrtvé město. Kurt ale říkal, že stěnu mají otevřenou už dopoledne, pochází odtud. Takže to tu jako jediný z nás opravdu dobře zná.
No ale dneska jsem už stihla i jinou důležitou věc, promluvit si s tátou. Měl na tom větší podíl on, když se mě hned ráno jako by nic zeptal na včerejší závody. A právě za ten přístup „smažme to, co bylo“ jsem mu vděčná.
Mezitím už přičel čas vystupovat a tak se vydávám hledat „velkou světle modrou budovu s nápisem Sportovní hala“, jak mi poradil Kurt. Ani to mi nedá moc práce a tak mi celá cesta zabere pouhých pětadvacet minut. S takovou mám, tipuju, dobrých čtyřicet, padesát minut, než se sem dostane on. Spoustu času si to tu omrknout a vyzkoušet si bouldry, krátké stěny bez jištění, které tu prý mají mnohem lepší, než u nás.
Zazvoním na zvonek vedle dveří a otevře mi holka tak zhruba v mém věku.
„Chorďas tu bude za chviličku,“ oznámí mi dřív, než zvládnu cokoliv říct, a zmizí. Fajn, tipuju, že Chorďas je ten, koho potřebuju, a tak si zatím prohlížím nástěnku v malé chodbičce. „Chvilička“ se poměrně protáhne, na dobrých 15 minut, než se konečně objeví vysoký černovlasý chlapík s bradkou.
„Ahoj,“ odpoví na mé nejisté „Dobrý den“. Jen doufám, že tahle postava je ten, koho potřebuju.
„Jdeš si zalozit?“ uklidní mě. Přikývnu. „Poprvé?“ nadzvedne obočí.
„No, tady jo. Ale jinak lezu už poměrně dlouho.“
„Fajn, svoje věci máš, nebo potřebuješ něco půjčit?“
„Nemám takže si půjčím zatím akorát lezačky, nejlíp čtyř a půlky“
„Jdeš si zabouldrovat?“ zeptá se, zatímco se přehrabuje ve skříni s botama a hledá mou miniaturní velikost.
„No, zatím zaboudrovat, časem snad dorazí i druhý na lezení,“ přikývnu a nachystám si peníze na zaplacení.
„Tak ať se ti u nás líbí, kdybys potřebovala s něčím pomoct, najdeš mě buď přímo v tělocvičně, tady a nebo v boudě tam venku,“ máchne rukou ke dveřím.
„Dík,“ zakončím náš rozhovor a zapadnu do dámských šaten. Převléknu se, nazuju si červené lezačky a zamířím do jedněch ze zbývajících dvou dveří, které v téhle místnosti jsou. První volba je špatná, koupelnu zatím nepotřebuju, ale na poruhé už trefím chodbu vedoucí do haly (ještě aby ne…). Po několika krocích se předemnou otevře fascinující výhled. Tohle je největší stěna v Kanadě… a opravdu to na to vypadá. Naše Brandonská mi oproti ní přijde jako chudá příbuzná. I v půl desáté tu je asi patnáct lidí, a přece působí skoro prázdná.
Přiměju se přestat hledět jako v Jiříkově vidění, a přesunout se k žíněnkám pod bouldry. Usadím se na jednu z nich a ještě jednou a pořádně si to tu prohlédnu. Deset dlouhých stěn, čtyři z nich až do převisu na stropě, na každé z nich hned čtyři, občas i víc cest. K tomu osm bouldrových, prostě nádhera. Škoda toho nevyužít, proto se konečně zvednu a začnu se rozcvičovat. Během toho po očku zkontroluju i lezce – čtyři bouldrující kluky, onu dívku, co mi otevřela, snažící se na jedné z prostředních stěn, kluka, který ji jistí, další smíšenou dvojice o kousek vedle, tři kluky na převisu – jeden který leze, jeden co jistí a jeden, co nejspíš radí, i celkem letitou dvojici chlapíků o něčem se dohadující prozatím na zemi. Takže třináct, ne patnáct. I tak se mi to zdá na tuhle denní dobu dost.
Zařadím se tedy mezi aktivní bouldraře a vydám se prozkoumávat stěnu, jak jinak než z bezprostřední blízkosti, přímo z ní.
Jako vždycky jsem až přehnaně opatrná,když neznám terén a zvlášť, když lezu bez jištění. Ale během prvních patnácti minut se do toho jakž takž dostanu a už se nemůžu dočkat, až dorazí Kurt a já se budu moct vydat i na zbytek stěn. O to větší je moje zklamání, když ve zvuku mobilu, který se halou rozezní poznám svoje zvonění a volajícím je právě můj spolulezec.
„Promiň Phy, ale až do jedné se odtud nedostanu, tvůj taťka si usmyslel, že celé dnešní dopoledne strávíme přípravou.“
„Dobře, to neva,“ odpovím ledabile, i když mě to celkem mrzí. Kurt se rozloučí celkem rychle, jen mi ještě popřeje dobrou zábavu a ještě jednou se omluví. Vrátím mobil do tašky a když zvednu hlavu, všimnu si, že mě někdo pozoruje. Přesněji jedna z pouhých dvou holek, co tu dneska jsou – ta co mi nepřišla otevřít. Dívá se na mě jakoby zamyšleně a mě dojde, že už jsem ji určitě někde viděla. Že by včera na hokeji? To se mi nezdá, ale odkud jinud bych ji mohla znát?
Kývne mi na pozdrav, tím stylem, že ani ona si není úplně jistá, jestli si mě náhodou s někým neplete a já jí odpovím. Jestli si myslí, že jsem někdo jiný, tak jsem ji v tom právě utvrdila. Vydám se zpátky k bouldrům, což znamená projít kolem ní. A v momentě, kdy se blížím, mě osloví. „Promiň, ale zajímalo by mě, ty jsi odtud?“ A v tu chvíli ji poznám. Před pár týdny před tréninkem byli v tělocvičně Saskatoonští potápěči. A s touhle holkou jsem prohodila pár slov.
„Ne, já jsem tu jen na závodech,“ zavrtím hlavou a myslím, že v tu chvíli i jí dojde, kde že jsme se už viděli. Automaticky při té odpovědi taky zkontroluju, jestli tu je ještě někdo z té party, ale jediný, kdo mi přijde alespoň trošičku povědomý je její spolulezec, který zrovna něco hledá v batohu. No ale to si spíš jen namlouvám, protože nikoho jiného než ji a její blonďatou kamarádku si pořádně nevybavím.
„V gymnastice,“ doplní mě a já s úsměvem přikývnu. Rozesměje se a zavrtí hlavou.
„Tak to je hezký,“ prohlásí. „Přišla sis zalozit?“
Přitakám. „máte to tu krásný.“
„Bouldry ale nejsou to nejlepší,“ ukáže na stěny za sebou.
„To věřím, ale lezu sama a tak se odjistit bohužel nezvládnu,“ pokrčím rameny.
„Jsi tu v Saskatoonu sama?“
„No, z našeho oddílu jen s jednou další holkou a ta tu je se svým klukem,“ přikývnu, protože o tom, že momentálně tu jsem s celým hokejovým týmem se mi mluvit nechce.
„To taky znám,“ zazubí se. „Občas je pěkná nuda jezdit na závody bez ostatních. Jinak já jsem Joly,“ natáhla ke mně ruku.
„Phyllis,“ přistoupím na formálnější způsob seznámení.
„Závody už máš za sebou?“
„Jo, ty byly včera,“ přikývnu. Ukecanost jí rozhodně nechybí. Vysoká, oblečená ve volném tričku a tříštvrťácích, úsměv od ucha k uchu. Působí jako celkem fajn holka. A třeba bych se mohla přidat k nim a přece nakonec měla s kým lozit. „Ale dopadly dost mizerně,“ dodám a všimnu si, že vysoký, blonďatý kluk, se kterým tu je, míří k nám. Dost vysoký, jak si uvědomím, když se příblíží. Do obra Diazova kalibru mu moc nechybí. Kdybych nebyla tak zvyklá být ve společnosti mnohem vyšších lidí, asi bych si po jeho příchodu začala připadat maličká. Ne úplně jistě mu kývnu na pozdrav, ale Joly se hned ujme role seznamovatelky a představí nás. Podám mu ruku a postřehnu, jak si mě zkoumavě prohlíží. I mě se jeho tvář zdá odněkud známá. Že by to byl teda přecijen potápěč?
„Tak zas půjdem lozit, ne? Přidáš se k nám?“ přeruší Joly to krátké ticho, co nastalo poté, co stylově řekla ta dvě jednoduché slova „Phyllis“ a „Kit“ a my shodně dodali „Ahoj.“
„Jestli vám to nebude vadit,“ přikývnu vděčně. Oba zavrtí hlavou, i když se mi zdá, že Kit trochu zaváhá. Stejně tak v jeho pohledu cítím takové zvláštní napětí, přijdu si kvůli němu trochu nesvá.
„Tak si vyber, kterou chceš zkusit,“ pokyne Joly před sebe.
„Já to tu neznám, tak nechám výběr na vás a zatím si zajdu pro sedák,“ odmítnu zdvořile. Nedokázala bych se rozhodnout. Ač tu už nějakou tu chvilku jsem, pořád mi to tu svou velikostí přijde impozantní. A věřím, že oni jako místní najdou něco vhodnějšího, než bych od pohledu trefila já.
Když se vrátím do tělocvičny, o sedák bohatší a deset korun chudší, stojí pod jednou ze stěn, kterou bych oproti jiným, téměř přechytovaným, nazvala nedodělanou. Skví se na ní jen pár „mrdek“ jak Berry, jedna holka, se kterou se občas setkávám na stěně, nazývá hnusné, malé nebo klouzavé chyty. Prostě takové, ze kterých, když se jich člověk chytí, se padá jedna radost.
„Jak na tom jsi?“ osloví mě, zatímco se oblékám, a doufám, že nemají v plánu lézt zrovna tam.
„S čím?“ nepochopím její otázku.
„Jak dobře lezeš?“
„Nevím,“ pokrčím rameny a postřehnu jak Kit, který si asi o metr dál navazuje osmičkový uzel nadzvedl při téhle inteligentní odpovědi obočí.
„Žádný závodní lezec nejsem, ale úplný začátečník taky ne. Zhruba průměr,“ dodám tedy.
„Co tohle?“ ukáže Joly na stěnu, pod kterou stojíme. Nevyslyšela moje zaříkávání.
„Nic horšího jste nenašli, co?“ poznamenám s povzdechem.
„Patří mezi ty techničtější,“ uzná Joly, ale skoro ani nedořekne, když mi odpoví i Kit.
„Jestli lezeš průměr, což znamená pětky až šestky, tak bys ji měla dát.“
Jeho tón ani moc neskrývá útok, až se po něm překvapeně podívám nejen já, ale i Joly. Ale dřív, než se stihne ozvat ona (což má viditelně v plánu), usměju se na něj.
„Fajn, s radostí.“
Upřímně, nejradší bych si vrazila. Podá mi lano s už navázanou osmou, a já se jako ve snu připravím.
„To je sedmička, ne šestka nebo pětka,“ pronikne ke mně jen matně Jolyn hlas. Kéž bych ho radši neslyšela. Být kreslenou postavou v grotesce, tak teď nejmíň zblednu, ne li rovnou zezelenám.
„To je nadsazený, víc jak šestka to nebude,“ zamítne Kit a ke mně prohodí „Tak můžeš, jistím.“
„Lezu,“ odpovím mu podle nepsaných lezeckých pravidel a v podstatě bez jakéhokoliv předešlého prohlédnutí terénu se vrhnu do prvního kroku. Cítím v zádech jeho pohled a taky tuším, že mi dělá jištění nataženýma rukama i teď, dřív, než se dostanu k první presce, abych si do ní mohla cvaknout lano. Přesto moje důvěra k němu zrovna převratná není. Ten jeho pohled a tón… jako bych mu byla něčím nesympatická. Nehledě na to, že s důvěrou v jištění jsem na štíru často. Nedokážu se plně spolehnout na nikoho, koho neznám opravdu dobře. No a tomuhle klukovi, kterého vidím podle všeho poprvé v životě, a který navíc mé chystání se pozoroval pohledem naznačujícím „ty jestli se dostaneš vůbec k první expresce, tak se budu opravdu hodně divit“, své zdraví do rukou vklídám vážně nerada.
Jenže… na druhou stranu, právě ten pohled je to, co mě žene vzhůru. Jsem extrémně soutěživá, a on, aniž to zřejmě ví, uhodil na tu správnou stranu. Takže se málem raději přizabiju, než abych jemu přiznala, že na to nemám.
„A mám!“ utvrdím se v duchu v momentě, kdy se ozve ono alespoň trošku ubezpečující cvaknutí a já mám za sebou první z šesti presek téhle cesty. Mám na to a on bude hledět! Vztek je dokonalá věc a já se naštvu lehce. A vztek mě teď vytáhne až za dobrou polovinu té šílené „přeceněné sedmičky“. Tam se ale jedné z oněch mrdek, po kterých by tu cestu mohli klidně nazvat (tahle patří do kategorie „kluzké svině“) neudržím a jako domluvou mi ujedou i nohy. Ze všech sil sevřu druhý minichyt a rychle šátrám po něčem, co by mě spasilo a zabránilo pádu, ale v tu chvíli mě Kit strhne dolů.
Nemyslí to špatně, alespoň doufám, že ne, ale v momentě, kdy se má ruka rozhodla říct tomu chytu „pá pá“ jsem byla celkem vysoko nad poslední zajištěnou preskou. No a onen pád, jestli můžu jako jeho přímý účastník posoudit, vypadal poměrně nebezpečně. Takže Kit instinktivně dobral lano co nejvíc, abych nepadala oc hluboko. No ale jelikož lano bylo v té chvíli cvaklé pode mnou, moc mi tím nepomohl.
„Sorry,“ zaslechnu jeho omluvu v momentě, kdy se pokusím po vzoru Kurta a jeho zaučování v pádech, kterého jsem si užila víc než dost, odkopnout od stěny, do které narazím o dobré tři metry níž, než jsem byla před chviličkou. „Dobrý?“
„Jo, v pohodě,“ přikývnu, aniž bych se na něj podívala. Rozzuřeným polhedem teď častuju toho, kdo za můj průlet může nejvíc. Takový hladký modrý stiskáč…
„Myslel jsem, že padáš,“ doplní a mě to vzhledem k jeho předešlému chování překvapí. Nevím, jestli to je výčitkami či něčím jiným, nicménně jeho nepřátelský tón je pryč. „Však já padala,“ pokrčím rameny. „Jen o něco pomaleji.“
Zasměje se a já musím uznat, že to zní o něco líp, než to jeho dosavadní podmračené bručení. „Pokračuješ?“ dodá.
„Ráda bych,“ odpovím. „Jen mě mrzí, že si tenhle hnusnej krok užiju ještě jednou.“
„Nezdálo se, že bys tam minule měla problémy,“ poznamená.
„Možná nezdálo, ale měla.“ Možná i větší, než tam, co jsem padala.
Přesto se i napodruhé povede. Ač vztek na Kita už zmizel (bohužel?), něco jiného mě žene dopředu. Touha předvést se. Podobný pocit, který mi ponoukal, ať se cestou z tělocvičny, když jsem si šla pro sedák, ohlédnu. Hlásek, co mi našeptává, že to je zatraceně pěknej kluk.
A že nahoru už mi zbývá opravdu jen kousek.
Bohužel, ten kousek nevypadá zrovna růžově…
„Tohle nesnáším, proč vždycky pod topem bývá taková díra?“ zavolám dolů konverzačním hlasem.
„Aby se ukázalo co v tobě je,“ nadhodí Kit s jasnou výzvou v hlase.
„Popřípadě co není a co ti chybí do výrazně vyšších spolulezců, co?“ zavrtím hlavu, když se marně pokusím natáhnout se přes tu prohlubeň staticky, asi pět centimetrů mi prostě chybí, ať dělám, co dělám. Vrátím se tedy do toho díky bohu výjmečně dobrého chytu pod touhle zradou a postupně si proklepu ruky.
„Taky možné vysvětlení,“ ozve se zdola Joly. „Budeš to muset skočit.“
„Nebo si dej jednu nohu na tření,“ doplní ji Kit. „Musím uznat, že tenhle problém tam řešit nemusím. Zrovna ten krok mám nejradši.“
„Hm, opravdu krásnej, to ti musím uznat,“ zamručím a pokusím se využít jeho rady. Zapřu se nohou volně o stěnu…a noha mi podjede. Díky bohu to Kit čeká a já nejsem moc vysoko nad preskou, tak spadnu jen minimálně. Ani si moc nevydechnu a jdu znova. Natáhnu se…dotknu se toho chytu zespodu…a zklouznu podruhé.
„Dej tu nohu ještě výš.“ radí mi zezdola Kit, ale já se rozhodnu pro změnu zkusit poslechnout Jollyiny rady a odrazit se dynamicky. Chvilku si myslím, že se proletím i do třetice…ale zachytím se a tenhle chyt díky bohu patří mezi takové, které by i Berry nazvala krásnými. Bez dalších problémů a průtahu cvaknu lano i nahoře a můžu se nechat bez výčitek spustit dolů. Mám krásně vítězný pocit, trochu jako bych si snad i kompenzovala včerejší debakl na závodech. Dokázala jsem si, že ještě nepatřím úplně do starého železa. A navíc mě hřeje pohled, kterým mě po návratu na zem častuje Jolly. Jak se tváří Kit nevím, jemu se pohledem vyhnu. Přesto, že to je právě on, kdo mi pomáhá z příliš utaženého osmičkového uzlu.
„Skoro vždycky, když jdu lozit, zjišťuju, že jsem vlastně neschopná. Dneska to platí dvojnásob,“ ozve se Jolly po chvilce spíš tak všeobecně.
„Zkusíš to taky?“ otočí se na ni Kit.
Pokrčí rameny. „No… zkusím.“
„Ještě jsi to nelezla?“ podivím se.
„Ne, oni to postavili teprve nedávno a já ještě nesebrala odvahu.“
Jištění přenechám Kitovi, sama se usadím na žíněnku a pozoruju, co že jsem to vlastně vylezla. Těší mě (trochu zlomyslné, já vím), že Joly to jde o něco hůř než mě, alespoň co se týše počtu odsedání. Na druhou stranu nespadne až do onoho hnusného závěru ani jednou. Leze pěkně, jen moc opatrně. To je sice věc, kterou tvrdím o sobě, že se moc bojím, ale oproti ní… mohla by být dobrá, zatraceně hodně, ale při každém kroku musí mít jistotu, to je na ní úplně vidět.
„Natáhni se pořádně, máš na to. Držím tě, nespadneš,“ ozve se Kit a já poznám, že si myslí to samé, co já.
„Proboha, to nejde!“,“ zavrtí hlavou, poté, co se i ona pokusí o statické podání. Jenže se nepostaví úplně na špičku a tak i jí kousek chybí. „Dober, sedám si.“
„Ne, zkus to rovnou, je to lepší,“ zavrtí hlavou Kit. „Skoč to jako Phyllis. Když to nedáš, nic se ti nestane. Nemáš moc kam padat.“
Ale Joly pád ani teď neohrozí.. Odhodlává se hrozně dlouho, ale jakmile to konešně zkusí, chytí se napoprvé. Byla by lepší než já, kdyby se nebála. Už kvůli své výšce. Ale i jinak. Má krásnou techniku, ani síla jí nechybí. O potápění nevím až tak mnoho, ale když jsem jednou u spolužáka vyděla ty flašky co při závodech drží pod vodou před sebou v natažených rukou, došlo mi, že to zdaleka není jen o síle nohou, jak jsem si do té doby myslela.
„No vidíš, že to jde.“ pochválí ji Kit. „Jsi dobrá.“
S touhle větou mě nečekaně mírně bodne u srdce. Vím, že to je přehnaný pocit, ale je mi líto, že ji neřekl mě. Občas umím žárlit opravdu bezdůvodně.
„Nebylo to nakonec tak těžký,“ uzná ona. Na chvilku je opustím a jdu se odívat na mobil, kolik je hodin a jestli se mi někdo neozval, a když se vrátím, zaslechnu jen Jollyno rozesmáté „já už musím,“ a více ménně úprk do šatny. Dveře za ní zaklapnou těsně před tím, než se k nim dostane Kit. Nejspíš je v té rychlosti stihla i zamknout, protože když se za ně Kit dobývá, nepovolí ani o kousek. Vrátí se tedy ke mně.
„Ty tu ještě zůstáváš?“zeptá se mě.
„Určitě,“ přikývnu. „Ona už jde?“ tak trochu mi není jasné, co mělo to, co jsem právě viděla znamenat.
„No, dneska tu dlouho nepobyla. Nějak přehnaně spěchá domů.“
„Domů?“ až teď mi dojde, kolim je hodin. „A co škola?“
„Někteří mají to štěstí na ředitelské volno,“ zazubí se. „Ale ty, pokud vím, u nás na škole nejsi,“ pozvedne tázavě obočí. Viditelně jeho oblíbené gesto.
„No, to nejsu. Já nejsu ani odtud z města,“ souhlasím. „Byla jsem tu včera na závodech a prodloužila jsem si to do víkendu.“
„Odkud teda znáš Joly? Taky plaveš?“
„Leda ve vaně,“ zavrtím hlavou. „Náhodou jsme se potkaly, když byla u nás ve městě na závodech s potápěním.“
„Odkud jsi?“ zajímá se.
„Z Tromlu,“ odpovím. Je mi jasný, že název naší malé vesničky mu nic neřekne, ale já ji vždy uvádím radši, než Brandon.
„Tak ten neznám,“ přizná.
„Kite?“ ozve se ode dveří ještě Jolyn hlas. Zadívá se tím směrem.
„Ty se mi raději neukazuj,“ zavolá na ni.
Joly se jen usměje. „Do neděle se ti klidně budu vyhýbat, jestli na mě večer nezapomeneš.“
„Jasně, to víš, že ne. Jen musíš přijít tak hodinu předem.“
„Fajn, díky. Tak zatím.“
Mávne jí na pozdrav a i já se připojím se svým „ahoj“. A sotva se za ní zavřou dveře, najednou mě nenapadá, co říct. Přecijen, Kit je pro mě naprostý cizinec a ač mi seznamování většinou nedělá problémy, teď znejistím. Jeho nepřátelský pohled je sice už pryč, ale přesto se mi najednou těžce hledá nějaké téma ke konverzaci.
„Tak jdem pokračovat, ne?“ přeruší to pro mě celkem nepříjemné ticho on.
„Jo, jasně,“ přikývnu a rozhlédnu se. Kam dál…
„U vás vlastně máte stěnu? V tom… Tromlu?“ vzpomene si dobře.
„Přímo v Tromlu není, ten je malý jako díra po granátu,“ použiju Diazovo nejmírnější přirovnání, „ale v okolí se nějaké najít dají. Jen ne na téhle úrovni.“
„A na jakých závodech jsi tu vlastně byla? Ani nevím, že tu teď něco máme.“
„No tak co vím já, máte tu toho celkem dost,“ poznamenám, zatímco se chystám na další stěnu, před kterou zastavíme. „Třeba hokej.“
„Tak o tom vím, nenechá mě pokračovat ve vyjmenovávání dalších sportů. „Ale v tom, aspoň doufám, ty nezávodíš.“
„Ne,“ zasměju se. „Já bych mohla dělat tak maximálně puk. Říkám to jen proto, abych vyvrátila tvé tvrzení, že tu nic nemáte. Kromě toho tu vím i o gymnastice a vyděla jsem letáky i na motokáry.“
„A ty jsi gymnastka?“ zeptá se. „Tuhle stěnu zkus po šedé cestě,“ dodá ještě k jinému tématu.
„Cože?!“ zareaguju nejdřív na druhou větu. „To je cesta pro obry, ne? Jo, gymnastka,“dodám.
„No, stavěli jsme ji s Joly,“ informuje mě, „ale není ani zdaleka tak těžká, jak se od pohledu zdá. Jak jsi jinak dopadla? Vyhrálas aspoň?“
Zavrtím hlavou, zatímco se chytím na prvním kroku. Nadechnu se a vydám se na cestu.
„To bohužel ani náhodou. Nedařilo se mi. Poslední dobou se mi celkově moc nedaří.“
„Zanedbáváš tréninky?“ To je otázka jak od taťky. I když, ten by se neptal. Ten by za ní měl pěknou řádku vykřičníků a dodatek „tak se pak nediv“.
„To ani ne,“ odpovím. „Spíš si kladu moc vysoké cíle,“ dodám a vzápětí se u jenoho takového vysoko položeného cíle málem zřítím.
„Bez toho snad závodit ani nejde. Co že tu jsi vlastně až do víkendu? Nespěcháš domů?“
„Co doma? Když už tu jsem, aspoň si prohlídnu město, jsem tu poprvé. No a taky se zajdu podívat na konkurenční sporty. Třeba na ten hokej. Víš, že se celkem blbě soustředí na lezení, když u toho mluvím?“
„Vážně? Já myslel, že je výsadou chlapů, že nezvládají víc věcí současně.“
„Tím chceš naznačit, že se mám bát o své jištění?“
Zasmál se. „Ne, to ne. To ještě zvládám. Co včera, tos na hokeji byla?“
„Včera? No, na části. Měla jsem ty závody a viděla jsem jen pár posledních minut. Spíš si vychutnám až druhý zápas. Tys tam byl?“
„Play off bych si nenechal ujít,“ zazní zdola jeho odpověď. Když se po něm od druhé presky otočím, narazím opět na jeho zkoumavý pohled.
„Copak?“ zkusím.
„Včera jsem si tě tam všiml,“ oznámí mi. „Vypadalas, s prominutím, trochu šíleně.“
„Měla jsem líčení ze závodů,“ vysvětlím. „Spěchala jsem. A nestihla se odlíčit. Vím, že to je na běžné nošení trošku příliš extravagantní záležitost, ale nějak jsem na to skoro úplně zapomněla.“
Neodpověděl, dokud jsem se nedostala až nahoru a nespustil mě zpět na zem.
„Zvládneš mě, doufám, jistit?“ optal se.
„Samozřejmě,“ přikývnu.
„A jak se ti vlastně ten zápas líbil?“
„Ten kousek?“ zamyslím se. „Byl skvělý, obě strany hrály dobře, jen výsledek mě trochu zklamal. A ta bitka se mi zdála zbytečná.“ Zadržím se od dalšího komentáře. Chtěla jsem ještě dodat, že se to při nasazení, s jakým hráli, dalo čekat a některá z tátových slov z dnešního rána, ale rozmyslím si to. Nezná mě, nemusím ho hned na úvod vyděsit. A koneckonců, ptal se mě jen na to, jak se mi to líbilo. Ne na názor doplněný o rozbor trenéra.
„Fandíš snad Brandonským?“ zadívá se na mě.
„Nic proti Saskatoonu,“ pokrčím rameny, „ale Brandon mám radši. Už proto, že leží poměrně blízko Tromlu,“ vynechám ten podstatnější důvod. Cizí lidi mívají sklony mi mé příbuzné nevěřit.
„Tak to pro Krále byla ta bitka opravdu zbytečná,“ přikývne. „Nebýt faulu, co ji začal, Aspen mohl dát gól. A nebýt odplaty toho jejich hráče, měli by přesilovku.“
Aspen z té bitky hlavně doteď kulhá, chytráku, pomyslím si v duchu. Občas mi vadí, když mi někdo opakuje pro mě dávno známé fakta, jako bych na ně snad sama nepříšla. Nejdřív mě trochu ironicky napadne zahrát si na blbečka nějakou stupidní otázkou, ale přecijen, Kit je mi sympatický(a teď už možná i já jemu) a nevím, jestli by tenhle smysl humoru pochopil. Se sarkasmem raději opatrně.
„Právě tohle se mi víc líbí na gymnastice. Když je někdo lepší, nikdo ho nezfauluje, aby mu zabránil v tom ukázat to. Tam se nehraje na to ´když to jinak nepůjde, prostě ho zlikviduj´. Ten Saskatoonský hráč to podle mě dost přehnal. Nějaké podražení nebo hákování by se ještě dalo. Ale tohle byl opravdu hodně tvrdej zákrok. Bez nadsázky skoro likvidační.“ Nakonec se přecijen celkem rozjedu. „Vždyť se ten druhý, ten Aspen,“ moje dvojče a to mluví za vše! „nemohl bez pomoci ani dostat z ledu!“
„Takové věci se dejme tomu v zápalu boje stávaj, nebo se to tak aspoň dá brát. Zato protiútok Brandonského obránce už bylo vyloženě napadení,“ oponuje mi.
„To taky bylo jako napadení míněné,“ pokrčím rameny. „A byla to pěkná kravina.“ Jenže Diaz už je takovej. Něco ho naštvě a on přemýšlí až potom. Až když sedí na trestné lavici a vidí, jak se jeho spoluhráči snaží vydržet oslabení. Nemyslí to zle a později lituje. Tohoto zvlášť. Podle taťkového výrazu není ani trochu jasné, jestli si vůbec ještě letos zahraje. „Ale když už jsi řekl, že takovéhle zákroky se v zápalu boje stávaj, tak poslední dobou je praxe mít taky bitkaře, co brání nejlepší hráče svého týmu. No a Aspen mezi ně v Brandonu patří.“
„Jo, to asi patří. Jenže takové hvězdy si většinou hlídají i obránci druhého týmu. Takže pokud to bereš takhle,“ pokrčí rameny.
Chvilku se na něj mlčky dívám, než se rozhodnu tu debatu raději diplomaticky ukončit. „Nevydáš se raději nahoru?“ pokynu ke stěně, u které stojíme. „Hádáním toho stejně moc nezměníme.“
Přikývne a přejde ke stěně. Až u první karabiny se na mě otočí.
„Měnit bych ani nechtěl. Ale s tebou se hádá fajn.“
„Fajn?“ podivím se. Ale neodpoví, místo toho leze dál. A jde mu to zatraceně dobře. Jestliže jsem si zatím přišla dobrá, teď mě ten pocit přechází. Čím to je, že klukům jde tolik věcí automaticky líp?
„O gymnastice toho vím zřejmě míň, než ty o hokeji, ale nechceš mi něco předvést?“ nadhodí, když ho spustím na zem.
„Teď?“ poměrně upřímně se vyděsím.
„Nejlíp,“ přikývne
„A co mi za to předvedeš ty?“ Tahle věta se dá brát jako provokace, minimálně tím stylem, jakým to podám já (ani nevím proč) a zdá se mi, že ho znejistí.
„Záleží na tom, o co si řekneš,“ odpoví a nakloní hlavu mírně na stranu. I teď je v jeho hlase výzva. Jen jiná, než předtím.
„Cokoliv?“ rozhodnu se pokračovat ve hře.
„Cokoliv co zvládnu.“
„Tak fajn, mám jeden nápad,“ přimhouřím oči.
„To jsem na něj zvědavý. Ale nejdřív jsem na řadě já.“
„Takže něco z gymnastiky, jo?“ ujistím se.
„No, prozatím jo,“ odpoví.
„Prozatím?“
„Podle toho, o co si pak řekneš ty.“
„Mylsela jsem, že jsme tu za účelem, abychom lozili,“ poznamenám. A sotva domluvím, převrátím se do mostu ze stoje, vykopnu nohy do stojky a vrátím se do původní pozice. Jednoduché, elegantní, působivé. Vyditelně minimálně pro něj. „Ne abychom si tu dávali úkoly,“ doplním.
„Co se týče mě klidně se k lezení vrátím. Ale teď jsi na řadě ty.“
„Já vím,“ odpovím, zvednu ze země lano a bezeslova se vydám pod tu část stěny, která se táhne až na strop. Následuje mě a když taky zastaví, podám mu jeden konec.
„A toho lezení se budu držet. U nás převis nemáme a tak bych si ho někdy chtěla zkusit. Proto bych byla ráda, kdybys mi ukázal, jak na něj.“
Rozesměje se a lano si ode mě vezme. „Herečko,“ otytuluje mě. „Víš co už jsem všechno čekal?“
„Copak, můj úkol tě zklamal?“ nakloním hlavu na bok.
„Ne,“ dívá se na mě, zatímco rukama automaticky váže omičkový uzel. „Ulevilo se mi.“ Nicneříkající Výraz by v tu chvíli mohlo být jeho krycí jméno. A mě ať někdo říká, že není poznat, kdy mluvím vážně!
„No, ale nicménně to lano si vem zpátky. Půjdeš první.“
„Nepůjdu, v životě jsem na stropě nebyla,“ vyvalím celkem vyděšeně oči. Ano, strom je už dlouho můj sen, ale to neznamená, že když se k němu konečně poprvé dostanu, musím jít jako první.
„Jenže na druháka ti to ani trochu nepomůže. To je mnohem těžší. Ukážu ti jak. Poradím ti. Zespodu. Strop se s horním jištěním leze zatraceně špatně.“
Chvilku se na něj ještě nedůvěřivě dívám, ale pak rezignuju a lano si od něj vezmu. „Abych se dostala vůbec tam nahoru,“ poznamenám.
„Jestli jsi vylezla Číňana,“ ukáže na mou úvodní stěnu, „Tak tohle pro tebe nebude problém.“