Phyllis 14

XIV. Bejvalka

Když se za zvuku poledních zvonů (kostel musí být celkem dost blízko) vyzouvám v šatně z lezeček, nejspíš se zas jednou usmívám jak měsíček. Konečně. Ruky mě bolí jak po dost těžkém tréninku („Nevzdávej to, máš na to. Zkus to ještě jednou, zapři se pořádně nohama a dober si lano.“ Na zabití…), ale jsem štastná. Uznání vždycky potěší a Kitovo „Jsi dobrá,“ mi udělalo radost dvojnásob. A mám takový dojem, že se nezubím jen z euforie, že jsem vylezla na až na konec stropu. Ale moc dobře vím, jak málo se ve svých pocitech vyznám. A v tom bordelu, co teď uvnitř mé hlavy panuje se neorientuju ani trošku. Jedním si však jsem jistá, svět je dneska o něco růžovější, než včera.
Když vyjdu ze šatny, Kit už tam na mě čeká.
„Kde tu vlastně bydlíš?“ zajímá se.
„V hotelu Weekend.“
„To je solidně daleko,“ poznamená. „A s kým tu jsi? Říkala jsi, že z vašeho oddílu jsi zústala už jen ty. Snad tam nebydlíš sama?“
„Ne, na pokoji jsem s taťkou.“
„Takže rodinný výlet za gymnystikou, krásami Saskatoonu a hokejem?“
„I tak by se to dalo nazvat,“ přikývnu.
„Takovéhle výlety často pořádá Joly. Jezdí jako jediná, tak bere rodiče nebo nějaké kamarády, a bývá tam třeba tři, čtyři dny. Jednou jsem se s nimi takhle podíval i do Francie.“
„To musí být dost dobrá, když jezdí tak daleko.“
„Je zatraceně dobrá,“ přikývne. „V potápění ji nebrzdí strach jako na stěně.“
„A jak se ti líbilo ve Francii?“
„Dost. I když za ty čtyři dny se nedalo navštívit ani zdaleka všechno, co bych chtěl. Zajímala mě Paříž, ale místo toho jsme procestovali Belgii a Lucembursko.“ Zatímco mluvíme, následuju ho. Poznám, že jdeme cestou odkud jsem přijela busem. Přemýšlím, jestli mě má v plánu doprovodit. Opravdu to není zrovna kousek. Ale… byla bych za to upřímně ráda. „Den v Bruselu, den v Luxembourgu, dva dny na bazéně, ani jsem netušil jak a už se jelo domů. Ale rozhodně to stálo za to.“
Poslouchám, jak vypráví. Patří mezi ty lidi co mají dar podat i obyčejný nákup v obchodě zajímavě jako by se jednalo o trhák roku. Tak, jak bych to já nepopsala ani kdyby mi někdo dal tužku, papír a dvě hodiny času.
„Ty necestuješ?“ optá se když skončí.
„Cestuju, ale ne tak daleko. Zatím se držím Kanady a USA a sním o něčem vzdálenějším.“ Třeba o Athénách, jak jsem nedávno řekla Zoe. I když o těch zároveň stále víc pochybuju.
„A sem jsi teda jela jen s taťkou?“
„No, jsem tu s taťkou, bráchou a nějakýma bráchovýma známýma,“ vysvětlím. „Ale oni sem nejeli kvůli mně,“ Možná by bylo jednodušší říct, kdo jsou ti všichni „známí“ zač. Možná by mi i věřil. Konec konců, kdybych mu řekla, že jsem Aspenová, moc jiných možností, než mi uvěřit, by mu ani nezbývalo. Jenže… se mi do toho neche. Očividně se zajímá o hokej a ač je fanoušek Saskatoonu, opět by to dopadlo jako už tolikrát.
„Ty jsi ségra Aspena?Toho hráče? A dcera toho trenéra? A jací jsou? Nemohla bys mi sehnat podpis? Nebo mě seznámit?“ někteří lidi jsou v tomhle fakt děsní. A mě už to unavuje. Chci být jen Phyllis, ne sestra Neala.
„Spíš je zajímá hokej, než gymnastika. Určitě sis všiml té skupinky v sektoru hostí.“ dokončím. Tak tam zrovna ti o kterých mluvím nebyli. Ale to neva. Ty lidi tam taky znám. A taky bydlí v hotelu Weekend.
„A na tebe se podívat zašli?“
„Gymnastika se křížila s hokejem, takže by to těžko stíhali,“ zavrtím hlavou. „Hokej byl pro ně hlavní.“
„Sektor hostí…“ zamyslí se, „Tam byl Brandonský fanklub, ne?“
Přikývnu. „Říkala jsem, že je Troml kousek od Brandonu. Přesněji deset kilometrů,“ usměju se. „Oni přijeli busem, já se Salamínou autem. No a když už je tu mám, rozhodla jsem se zůstat a jet domů s nimi.“ Vida jak elegantně se dá pravda podat.
„Takže s tou fanynkou Brandonu jsi nepřeháněla. Jsi ve fanklubu?“
„Členka nejsem, ale na dost velkou část zápasů chodím. Aspoň domácích. Co ty, patříš snad k místnímu fanklubu?“
„To ne, ale taky si nechám ujít málokterý zápas.“
„Co je tady vlastně zajímavého k vidění kromě hokeje a stěny?“ napadne mě. Odpoledne máme sice slíbenou prohlídku od Kurta, ale proč se neinformovat předem.
„Toho je,“ zatváří se jako pravý vlastenec. „Podle toho co tě zajímá.“
„Třeba… něco historického?“ napadne mě. O Saskatoonu vím málo, ale například si jsem jistá, že to je velice moderní město.
„Historického? Tak zrovna teď jsi trefila naši slabinu,“ přizná. „Možná tak art muzeum. Jinak jsme město spíš histerické, než historické.“ odmlčí se. „Dá se tu navštívit park, tam je hezky, vedle něj je i zábavní centrum – malý lunapark a spousta obchodů, kin a podobných věcí. Jinak nám tu staví nějaký projekt ´bydlení budoucnosti´ a vznikají tam dost šílené baráky, na to se taky turisti chodí dívat. Na okraji města je vyhlídka a kromě té už stojí za zmínku snad jenom zoo. Jinak takové klasiky jako divadlo, kavárny, dvě hodně dobré čajovny a kino IMAX. Víc už ti toho asi doporučit nezvládnu.“
„Tak z té nabídky si snad i zvládnu vybrat,“ přikývnu. Uvědomím si, že ulice, na které leží hotel Weekend se nebezpečně blíží. Už jsme v místech, která znám. A najednou mi to je líto. „Třeba čajovna by mohla být fajn.“ Hlavně, kdyby šel se mnou. Ale najednou nemám odvahu zeptat se ho přímo. Proto ten náznak.
„Pokud bys teda chtěla tu, tak jedna je poměrně blízko odtud,“ vysvětluje ochotně, „Když půjdeš zpátky na zastávku autobusu, přejdeš silnici a dáš se první ulicí do leva, tak ji nemůžeš minout.“ Viditelně mé lehké postrčení nepochytil.
„Díky. Asi se tam ještě dneska zajdu podívat.“ Zastavím, protože až k hotelu s jeho doprovodem jít nechci. Celkem by mě naštvalo, kdyby se ke mně, poté, co ho tak pěkně zakecám, hlásil Neal či taťka. Mohl by je poznat.
„Doporučuju najít si na to čas. Nejlíp kolem čtvrté,“ doplní tak, jako by tam ten časový údaj ani nepatřit. Tak, že to, co bych obvykle nejspíš považovala za pozvání teď působí jen jako konverační dodatek.
Zkoumavě se na něj podívám. „tak teď si nejsem jistá, jestli ta věta měla nějaký skrytý význam, nebo se mi jen mstíš za ty narážky ohledně tvého úkolu,“ plácnu tedy inteligentně.
„A co myslíš?“ oplácí mi pohled. Jak to ten kluk dělá, že mě z jeho pohledu mrazí v zádech? Pak se nemůže nikdo divit, že vykládám takové kraviny.
„Myslím, že neměla,“ odpovím a po krátké odmlce dodám, „Ale nevadilo by mi mýlit se.“
„Tak tam ve čtyři dojdi. A sama uvidíš, co jsem tím myslel,“ uzavře. Podívá se za má záda, Weekend je od nás jen několik metrů. „Tak ahoj,“ rozloučí se. Kývnu mu na pozdrav, on se bez dalšího slova otočí a vydá se pryč. Musím se přemáhat, abych se za ním nedívala dokud mi nezmizí z dohledu, raději se taky obrátím a zamířím k hotelu. V hlavě mám zmatek. Líp řečeno, mám tam tu jeho poslední větu. Tak tam ve čtyři dojdi a sama uvidíš, co jsem tím myslel. Nevím, proč jsem se vlastně ptala jak to s tou čtvrtou hodinou myslel. Asi proto, že jsem doufala, že jako pozvání. Jen teď si nějak nejsem jistá, jestli tam mám jít. Nerada bych ze sebe udělala blbce. Ale tak trochu se bojím, že už se mi to povedlo. Proč mě ten kluk, do háje, tak moc zaujal? Zamyšleně vejdu do hotelu.
„No nazdar trpaslíku,“ dopadnou mi najednou na ramena něčí ruky, až vyděšeně nadskočím.
„Ty seš strašnej, Diazi. Nikdy bych neřekla, že se dokážeš tak zatraceně potichu připlížit těsně za mě,“ vydechnu.
„Potichu? Já dupal jako obvykle. Ale ty se tváříš zasněně. Cos tam venku prosimtě potkala?“
„Spíš koho než co,“ odpoví za mě Theo, který stojí o něco dál v chodbě a kterého si taky všimnu až teď. „Nebo se snad pletu?“ nakloní hlavu na stranu, když se na něj podívám.
„Nepleteš,“ uznám po pravdě, žádná lepší odpověď mě v téhle chvíli nenapadne. „Na stěně jsem se potkala s jednou holkou, kterou znám i z dřívějška,“ začnu, ale zarazím se, protože zpoza rohu vyjde nějaká dvojice a než zjistím, že to je Neal s Ottem, raději se odmlčím.
„A ty jsi snad na holky, že jsi z ní tak nadšená?“ rýpne si Diaz v té krátké pauze.
„A kdyby jo, tak co?“ odpovím otázkou.
„Tak to bych asi odněkud skočil,“ ozve místo Diaze Theo. „z představy, že bych po půl roce nepoznal, že je holka lesba…“
„Proč zrovna lesba, můžu být bi,“ přeruším ho. Doufám, že kousek za Nealem nejde i taťka.
„Tak to by byl ještě větší blbec, kdyby toho nevyužil,“ doplní pro změnu Diaz Theovu odpověď.
„Co tady, proboha, zase řešíte?“ vloží se do debaty Neal. „Ty chceš uspořádat nějaké orgie, ségra?“
„Tebe neberem,“ ujistí ho Diaz dřív než stihnu odpovědět. „Inscest už je moc i na nás.“
„Já tu nic nepořádám, jen jsem se nestihla dostat k tomu, že tam s tou holkou byl ještě i kluk,“ pospíším si dřív, než by to snad začali nějak víc rozebírat.
„Tak už je to venku. Jdem s křížkem po funuse. Oni už ty orgie mají za sebou.“ Ne že bych si nějak moc pomohla.
„Ta holka je zajímavější představa, já bych se držel jí.“
„jaká holka? Jaký kluk? A kde?“ Neal se očividně trochu neorientuje. „Proč jsem, co se týče mé sestry vždycky ten nejmíň informovaný?“ Tak to dopadá, když slyší jen tu nejšílenější část rozhovoru.
„Byla jsem na stěně a lezla jsem tam s nějakou dvojicí místních,“ vysvětlím mu.
„S nebo po?“ zradí mě ten parchant.
„A ty se divíš, že se ti nesvěřuju?“ vyčtu mu.
„Fajn, to byl blbej vtip. Ale co tu s nima řešíte?“
„A hlavně, jestli to byla dvojice, proč jsi z nich tak našená?“ doplní ho Theo.
„Oni se k sobě nechovali tak, že by spolu chodili. A já neříkám, že jsem si s někým z nich něco začala. Ale vy mě nikdy nenecháte domluvit a pak se divíte, že nic nechápete.“
Ticho. Nikdo z nich nic nenamítne. To mě překvapí tak, že málem zapomenu pokračovat.
„No? Tak povídej, trpaslíku. Posloucháme.“
Zavrtím hlavou. „Myslíš, že na světě existuje větší cynik než ty?“ zeptám se Diaze dřív, než podle jeho doporučení pokračuju.
„Jo,“ přikývne s vážnou tváří. „Ernique. Ale dobře to tají.“
Málem se složím, stejně jako ostatní. Ernique je kluk, který snad ani v životě neslyšel slovo ironie a na to, že mu je 18 má možná tak o čtyři roky zaostalé uvažování v některých věcech. Naivnějšího a dobromyslnějšího tvora aby člověk pohledal. Když se uklidním, konečně se dostanu alespoň k druhé větě mého příběhu.
„Tak abych to dokončila, potkala jsem tam tu známou holku a lezla tam s nějakým klukem. Já se k nim přidala a ona po chvilce odešla.“
„Poznala, že došla moc velká konkurence a tak to radši vzdala.“
„Diazi!“
„Sorry, to měl být kompliment. Pokračuj.“
„To je vlastně všechno. Jen že mám na odpoledne možná pozvání do čajovny.“
„Do čajovny?“ zopakuje brácha.
„Možná?“ zachytí Diaz jiné slovíčko. Jen Otta a Theo mlčí. Od toho prvního bych příspěvek do debaty ani moc nečekala, ale Theův pohled mě zaráží. Má tu Denisu, proč se po mě dívá takhle? Je mi divný mluvit před ním o jiném klukovi, ač to je kluk, se kterým nic nemám. A ač máme mezi sebou už snad konečně naprosto jasno.
Diazovu poznámku přejdu bez komentáře, zato Nealovi odpovím.
„Jo, do čajovny. Nemusíš na mě koukat tak podezřívavě, jako bych s ním snad chtěla jít do postele. Vím, co dělám.“
Bezeslova přikývne. Vím, že to nemyslel tak, jak jsem to podala. Jsem ráda, že je tak starostlivej. Jen mě to někdy už štve.
„A to možná znamená co?“ nedá si pokoj Diaz. Taky občas umí být všímavý až příliš.
„To, že se půjdem podívat po městě a možná zajdem i do čajovny,“ zalžu. Diazovi či Nealovi bych možná řekla jak to opravdu bylo. Ale hlavně před Theem se mi svěřovat nechce. „Jinak na tréninku už jste byli, nebo tam míříte teď?“
„Až teď. Ale skoro celou dobu cos byla pryč jsme řešili strategii. Jediná pauza byl oběd.“
Všimnu si, že lidí v chodbičce přibývá, pomalu se tam schází celý tým a přestává být k hnutí.
„Tak na ten si ještě teď zajdu, snad mi ho dají. Co bylo?“
„Vepřové s rýží,“ zklame mě Neal.
„Promiň, že jsem nedošel,“ ozve se vedle mě nový hlas, Kurt. „Snad sis i tak zalozila?“
„Jo, zalozila,“ odpovím a oženu se po chechtajícím se Diazovi. „Máte tu pěknou stěnu.“
„Mimochodem, víš, že odpoledne jdeme do města všichni s Kurtem?“ Diaz občas umí být pořádná potvora.
„Jasně že vím. Proto tě sebou na tu mou procházku nevezmu a ani mě nebudou muset trápit výčitky, že o něco příjdeš,“ oplatím mu to.
„Ty s námi nepůjdeš?“ podiví se Kurt.
„Ne, na stěne si sehnala osobního průvodce,“ doplní ten práskač i zbylé informace.
„Šikovná holka,“ uzná aspoň on. Bohužel si svou šikovností až tak jistá nejsem. Veselé bude, až v ty čtyři dorazím k čajovně a budu tam sama.
„Dík, já vím,“ odpovím mu ale s úsměvem.
Pak už konečně zamíří na zimák a já se vydám do jídelny. Kuchařka zrovna ochotná není a oběd mi s významným pohledem na hodiny vydat odmítne, ovšem s tím, co k němu bylo, nejsem ani moc zklamaná.
Cestou do pokoje se na schodech potkám s Denisou. Kývnu jí na pozdrav, ale když chci jít dál, ona mě osloví. Nakonec celkem neplánovaně skončím u ní na pokoji, takže si na tu klidnou chvilku, kdy je hotel o téměř třicet uřvanejch lidí (tedy alespoň většinou lidí) prázdnější, nelehnu do postele s knížkou, jak jsem původně plánovala. Denisa tu je s nějakou svou kamarádkou, kterou mi představí jako Andreu a obě jsou solidně ukecané. Na mě teď naopak dolehne únava a napadá mě, že bych snad byla radši sama. Ale místo toho dál sedím na Andreině posteli, zády opřená o stěnu, a místy se zapojuju do debaty o všem a o ničem zároveň. Ty dvě hokeji zrovna dvakrát nerozumí (Denisa je sice sestra Petra, ale o hokej se začla víc zajímat až poté, co potkala Thea. Do té doby jsem ji na žádném zápase neviděla), o gymnastice vědí houby a sport celkově jim moc neříká. Vím, že je v tom případě spíš můj handicap, že si s nimi nemám až tolik co říct. Ale baví mě je poslouchat. Jejich svět je o tolik jiný než můj. Denisa má rozjetou slušnou kariéru modelky a když se na ni tak dívám, je mi jasný, co na ní Theo vidí. Patří mezi holky, které bych nazvala „opravdu krásné“, zato Andrea vedle ní působí celkem nevýrazně. Přesto je mi ta drobná a trošku silnější blondýnka z těch dvou sympatičtější. Denisa je usměvavá holka, co umí zajímavě vykládat a má rozhodně o čem, přesto mi na ní něco vadí. Možná jen žárlím. Vím, že mezi mnou a Theem už dávno nic není, ale… přijde mi prostě zvláštní se tu teď s ní bavit, napadají mě otázky jestli a v čem se mu zdá lepší než já. Jsem žárlivá, to vím už dlouho. Ale teď mě samotnou překvapuje, v čem všem.
Zároveň se mi hlavou ženou celkem neveselé myšlenky na to, zda se vlastně budu kdy znova někomu zdát dost dobrá já, lepší než ostatní. Než třeba Denisa či jiné modelky z máminých přehlídek. Nebo i takové obyčejné krásné holky, jako je Zoe či Hannah. Párkrát už mě napadlo, že by bylo fajn mít zas někoho, koho můžu držet za ruku, obejmout, s kým si můžu užít víc než nějaký náhodný úlet kterého ke všemu budu později litovat, jako třeba v případě Thomyho. Většinou mě tahle minidepka přejde stejně rychle, jako se objeví, ale teď, jako by mi Andrea četla myšlenky, když zavede téma na vztahy. Těsně předtím jsem se už celkem rozkecala, ale najednou nemám co říct. Phylip byl více ménně lepší kamarád a Theo… co bych jim tu o něm mohla vykládat? Denisa snad ví svoje. A těch pár jednodenních známostí mezi tím se za vztahy považovat nedá. Proti těm dvěma si přijdu zkušená asi jako nevinné batole.
„Ty jsi dřív chodila s Theodorem, že?“ ozve se ale Denisa sama a mě chviličku trvá, než si dám jméno Theodor dohromady s tou správnou osobou.
„Jo, chodila,“ přiznám. Když to tak moc chce vědět…
„Petr mi to říkal,“ přikývne a já se málem zeptám: „A Theo ne?“ Pak mě však zarazí dvě věci. Zaprvé to, že sama vím, že on o minulosti moc nemluví, a za druhé pocit, že ona na tu otázku čeká.
„Co teď, nikoho nemáš?“ zeptá se, když mlčím. Z jejího tónu mám nepříjemný pocit, že právě tenhle rozhovor je důvod jejího dnešního pozvání. Doteď jsme se vídali spíš sporadicky, jednou za čas prohodili pár slov, a najednou se chce víc seznámit.
„Ne, nemám,“ odpovím a přesednu si trochu jinak. O něco víc křečovitě, dalo by se říct. „Od doby, co jsm se s Theem rozešla, nikoho nemám,“ přisadím si po pravdě. Zdá se mi, že doufala v jinou odpověď. Já žárlím bezdůvodně na ni. Je to snad oboustranné?
„Proč ne?“ nakolní hlavu stranou. Andrea jako by teď ustoupila do pozadí a Denisa, i když se tváří mile, mi najednou začne vyloženě vadit.
„A proč jo?“ usměju se.
„Nevím, nikdo se ti nelíbí? Slyšela jsem, že máš něco s Diazem.“
„To je jen hodně rozšířenej drb,“ zavrtím hlavou a pomalu ale jistě lituju, že jsem tohle pozvání přijala. Denisa možná je fajn holka, ale její zvyk (či co to je) oťukat si bejvalky svého kluka, se mi příčí. Zvlášť, když se jedná o mě. „Vždyť je mladší než já,“ připomenu jí a rozhodnu se jejich společnost urychleně opustit. „No a nějak se zatím nenašel nikdo, kdo by zato stál,“ dodám. Nečekám ani na její odpověd a zrovna se zadívám na hodinky. Jsou tři. „Jinak dík za pozání, ale já už budu muset. Stejně se všichni za chvíli vrací z tréninku, tak ať aspoň dorazím na pokoj dřív než taťka.“ Nepřeháním. Slyším už jejich hlasy na ulici. „Tak zatím.“ Z pokoje zmizím rychle, skoro až nezdvořile. Ale její závěrečné otázky se mi moc zdvořilostní taky nezdály, tak proč se s tím párat.
Mám pocit, že mi tenhle rozhovor trochu pokazil dobrou náladu, a když ke všemu ve dveřích téměř vrazím do udiveně se tvářícího Thea, mám v tu chvíli opravdu blízko k mrzutosti. Projdu kolem něj co nejrychleji, aby nestihl nic namítnout a musím se ovládat, abych za sebou nepráskla dveřmi svého pokoje. Sotva přejdu k posteli a zhroutím se na ni, opravdu dorazí taťka.
„Ty jsi tu?“ podiví se upřímně. V tuhle chvíli mám sílu jen na přikývnutí.
„To zírám,“ poznamená.
Usměju se, už proto, že po dnešním ránu jsou snad staré spory zapomenuty. „Neboj, ne na dlouho.“ Ujistím ho. „Jak bylo na tréninku?“ Stačí pak položit ještě jednu otázku, „Jak vidíš nedělní zápas?“ a táta má o téma k hovoru vystaráno. Poslouchám ho, ač moc nevnímám, co přesně říká. Přisedne si ke mně na postel a vykládá mi. Tak jako někteří tátové vymýšlejí pohádky, on povídá o hokeji. A myslím, že jsme oba v té chvíli spokojení. Já rozhodně natolik, že málem usnu. Až když táta skončí, podívám se na hodinky. Skoro půl. Za chvíli bych se mohla pokusit vydat k té čajce.
Ač nevím, zda tam vlastně bude, jako bych uvěřila těm řečem, kterými jsem házela rameny před klukama a řeším, jestli bych se neměla nějak upravit. Chviličku nerozhodně koukám do tašky, než to rezignovaně vzdám. Stejně bych si nepomohla.
Přesto, že mám ještě čas navíc, pomalu se už vydám na cestu. A má praktický význam nechat si pár minut rezervu, hned před pokojem narazím na Neala. Popřeje mi dobrou zábavu a jen tak jakoby mimochodem stihne pozjišťovat i ty informace, které jsem před tréninkem říct nestihla. Zároveň mi nabídne, že když chvilku počkám, oni za chvilku vyrážejí s Kurtem a možou mě doprovodit. To ale s díky odmítnu.
„Jaký si myslíš, že by udělalo dojem, kdybych tam došla s doprovodem dvaceti kluků?“ zavrtím hlavou. „To bych se nedivila, kdyby zdrhl.“
„No, ale rozhodně bys ho zaujala,“ zasměje se.
„To už jsem, doufám, zvládla.“ A jestli ne, nedojde tam, Jednoduchá věc.
„Tak si to teda užij,“ popřeje mi ještě jednou.
„Díky,“ usměju se. „Ty taky. Čau večer.“
Poté už úspěšně vyrazím na cestu, jen ještě asi padesát metrů od hotelu potkám Thomého, vracejícího se z tréninku nejspíš až teď. Aspoň podle tašky, co si nese. Kývnu mu na pozdrav, ale on si mě pořádně ani nevšimne. Dívá se upřeně do mobilu, jako by to byla ta nejdůležitější věc na světě. Pokrčím nad tím rameny a pokračuju.
Čajovnu objevím lehce, dorazím k ní dokonce s minutovým předstihem a celá ulice v ten moment zeje prázdnotou. Stejně jako dalších pět minut, než se to konečně rozhodnu vzdát a s pevně sevřenými rty otevřu vstupní dveře. Zatímco jsem čekala, stihla jsem si přečíst, že otvírají ve čtyři. Což znamená dvě věci. Za prvé už vím, co tím myslel, a za druhé, že jsem si opravdu jen něco namlouvala. Když otevřeli až teď, nemůže mě čekat uvnitř.
A opravdu. Jsem první a jediný host, a když tak procházím krásnými šerými interiéry až dozadu, do malé útulné místnůstky, přijdu si najednou hrozně sama,. Jdu pomalu, na oko uvolněným krokem a mám sto chutí vraždit. Nejradši bych se otočila, ale hrdost mi nedovolí vrátit se dřív, než kluci vyklidí hotel. I tak by mě zajímalo, co jim řeknu, až se mě zeptají, jak jsem se měla.
Ale tohle není jediné, co mě mrzí. Těšila jsem se, že ho zas uvidím. Ty tři hodinky strávené s ním byly fajn a myslela jsem, že i on se dobře bavil. No, očividně jsem se spletla.
Usadím se mezi polštáře a rozhlédnu se. Pokojík je laděný do zelena a ta prý uklidňuje. K tomu svíčky, tichá indiánská hudba a tipická vůně čajoven… opravdu nádherné místo. Přesto mě moc neláká představe sedět tu bez společnosti. Kdybych si alespoň vzala knížku.
Dovnitř tiše vejde číšník s jídelním, nebo spíš čajovým lístkem v ruce. Položí ho na stolek, stejně jako zvoneček, a vytáhne zapalovač, aby rozsvítil svíčku předemnou. Poté stejně nenápadně jako přišel i odejde. Klid nade vše.
Neúspěšně se pokusím sama pro sebe usmát a otevřu temně zelenou brožurku. A ač jsem předem rozhodnutá vzít vícenálevový zelený čaj jako vždy, pročítám se jí dobrých patnáct minut. Teprve když otočím poslední stránku s vodníma dýmkama a mírně nepřítomě si prohlédnu obrázek na zadní straně, zazvoním na zvoneček.
Ten má být diskrétnější alternativou volání na číšníka, ale mě stejně přijde, že jeho najednou tak hlasitý zvuk působí rušivě. Stejně jako kroky, které se po jeho zazvonění přiblíží.
„Co si dáte, slečno?“ optá se mě kluk ve sportovních kalhotech a tričku s nápisem „Indiana“, což je jméno tohoto podniku. A až když promluví, pořádně se na něj podívám. A v tu chvíli…
„Trvalo ti to,“ rozesměje se, ale málem ani nestihne doříct, když se na něj vrhnu. Pro tu chvilku úplně zapomenu, že to je kluk, kterého neznám, přetahuju se s ním stejně jako třeba s bráchou nebo s Diazem. A na rozdíl od soubojů s těma dvěma i alespoň na chvilku vyhraju, Jenže, když se octnu nad ním (nebo by se i dalo říct na něm, což je ale termín, kterému se raději vyhýbám) a on se s úsměvem na rtech a upřeným pohledem zeptá „a teď toho využiješ jak?“ nedokážu rychle najít žádnou pohotovou odpověď. V tu chvíli zabere a se slovy „Tvoje chyba,“ se naše pozice během chvilenky prohodí. Napadne mě, co by si asi pomylsel třeba takový vedoucí téhle čajovny, kdyby teď vešel a uviděl svého číšníka v podstatě ležící na zákaznici, ke všemu po bitce mírně zadýchané, a musím se rozesmát.
„Co je?“ zajímá se.
„Nic.“ Zavrtím hlavou. „A když už ses tak ptal, ty toho snad nějak využiješ?“ oplatím mu ten jeho pohled, ale narozdíl ode mě se mi nezdá, že by ho tahle situace nějak rozhodila.
„Já se tě akorát přišel zeptat, co si dáš. U toho teď asi i zůstanu.“
„Vícenálevový zelený,“ udělám tedy asi nejzvláštnější obědnávku v životě.
„A který? Máme jich víc.“ Sakra, to jenom mě se blbě soustředí, když se na něj dívám z odhadem patnácticentimetrové vzdálenosti?
„Indiánskou babičku,“ doplním.
„Dobře,“ přikývne a pak se i on rozesměje. „To jsi takhle útočná na každého?“
„Většinou jen na své dva bratry. I když tam jde obvykle spíš o sebeobranu,“ zavrtím hlavou. „Ale-“ začnu první větu dřív, než si uvědomím, že jsem ji vlastně vůbec nechtěla říkat.
„Ale co?“ chytí me ta to jediné, první zrádné slůvko.
„Naštvalo mě, jak sis ze mě udělal srandu.“
„Naštvalo? Proč?“ nadzvedne obočí. To se mu to ptá. V téhle pozici se mi rozhodně neodpovídá zrovna snadno. Navíc když jde o otázky, u kterých bych si musela odpovědi promyslet i normálně.
„Možná spíš rozhodilo než naštvalo,“ opravím se. „Přišla jsem si jako blbec. Protože jsem čekala, že tu budeš a ty nikde. Ríkala jsem si, že jsem asi něco blbě pochopila.“ Někdy je upřímnost nadevše. I když si nejsem jistá, jestli je to zrovna tenhle případ.
Pustí mě a vstane. „přece bych tě nezval někam, kam bych sám nepřišel,“ ujistí mě. „Jen ten čaj, víc si nedáš?“ Zavrtím hlavou a on se tedy vydá k východu.
„Já si právě nebyla jistá, jestli se o pozvání jednalo,“ odhodlám se dodat i zbytek ještě, než zmizí a on se ve dveřích otočí.
„To byl účel. Jenže pak jsem se bál, že si to špatně vyložíš a nedorazíš. Ale naštěstí se tak nestalo.“ Až pak vyjde z místnosti a já raději sklopím oči ke svíčce hořící na stolku, ač v místnosti stejně nezbyl nikdo, kdo by mohl vidět můj současný výraz.
Vrátí se asi za pět minut a v rukou rozhodně nedrží jen obědnaný čaj. „Doufám, že nemáš nic proti vodní dýmce,“ nadhodí, když tu metr vysokou konstrukci položí na zem.
„Ne, nemám. Ale sama ji rozhodně neutáhnu, takže pokud tu máš práci…“
„Teď už mám na práci jenom být tu s tebou, dneska nedělám.“
„Tak proč…“ začnu, ale nedokončím.
„Chceš se znovu prát?“ zasměje se mému výrazu. „Jen pro efekt,“ vysvětlí pak. „Bylo to mnohem zajímavější než tě prostě počkat venku. A stálo to za to.“
Zatímco mluví, nachystá mi první nálev (tohle, pokud vím, ve službách čajoven obvykle nebývá) a připraví dýmku.
„Jaká je?“ zajímám se. Moc se v tom nevyznám, najít si čas a vyrazit do čajky pro mě znamená většinou přepich.
„Mátová,“ odpoví. „Doufám, že jsem vybral dobře?“ zadívá se na mě.
„To nevím,“ pokrčím rameny. „Nikdy jsem ji neměla,“ přiznám. Beze slova mi podá šlaušek a tak zkušebně potáhnu. A vzápětí se rozkašlu jak starý tuberák. To mu samozřejmě opět připadá veselé.
„Nekuřačka, tipuju,“ poznamená.
„Jo, ale to není tím. Zaskočilo mi.“
„To říká každý,“ popíchne mě. Místo odpovědi si podruhé potáhnu, tentokrát bez zakuckání. Se svým vysvětlením jsem totiž nelhala. Vyfouknutí dýmu mi teď přijde téměř jako vítězné gesto.
„Gratuluju,“ poznamená takovým tónem, že mi dojde, že se před ním rozhodně nemusím ostýchat použití ironie nejtěžšího kalibru.
„Díky,“ odpovím jako vznešená dáma a stejně elegantně se mu tu dýmku pokusím i podat. Sedět vedle mě, bylo by to ideální, ale fakt, že se musím natáhnout dopředu, protože stále ještě dřepí na zemi, mi celkový efekt trošku pokazí. Až teprve poté, co si sám poprvé potáhne si přisedne na pohovku.
„A ty? Jsi kuřák?“ napadne mě.
„Ne, to bych si dal,“ zavrtí hlavou.

Čas v čajovně letí až přehnaně rychle, jen zírám, jak rychle uběhne doba, než na dýmce dohoří první uhlík. To je jediná časová jednotka, podle které se tady orientuju. Přijde mi, že vytahování mobilu za účelem určení času by pokazilo atmosféru. Už i to, že musí odejít, aby doplnil nový uhlík mě celkem zklame.
Minuty ubíhají, zatímco nad čajem rozebíráme vše možné i nemožné, od hokeje a gymnastiky, přes školu (a školku:-)) až po nejšílenější možnosti ranního probuzení či způsoby sebevraždy (sama jsem se divila, jak se dá o tomhle tématu pokecat). Souběžně s hovorem si předáváme dýmku a díky dvěma jednoduchým faktorům – ač se to mnohým zdá nemožné je ještě ukecanější než já a já na dýmku moc zvyklá nejsem, se v půlce druhého uhlíku začnu cítit jako (mírně řečeno) mírně opilá. To, že jsem nějak podezdřele vysmátá, vím už dávno (dalo by se říct že od narození), ale když se mi začne motat hlava, je to už horší. Zvlášť, když vyzkouším na Kitovu radu zavřít oči.
„Jako na houpačce,“ poznamenám. Svět se opravdu stal nestabilním místem. „Možná mě odtud budeš muset vynést.“
„Neboj, do zavíračky času dost. Přinejhorším tě uložíme do kumbálu, a až se probereš, odejdeš po svých.“ Jemu je viditelně zatím fajn. Což mě taky, Až na tu hlavu.
„To je starostlivost. O své hosty byste měli pečovat líp,“ vyčtu mu naoko vážně.
„Opravdu?“ podivý se omluvným hlasem, který mi trochu připomene Diaze. Přikývnu. „Když jinak nedáš…“ pokrčí rameny, zvedne ze sedačky polštář, položí ho vedle sebe a posune se tak, abych měla místo na lehnutí, „tak z tebe udělám VIP. Ti můžou spát i tady.“
A tak si lehnu. Nakolik to je dobrý nápad, netuším, protože jak mi postupně otrne, několikrát si potáhnu i v téhle pozici a tím se opravdu dostanu do stavu, kdy si nejsem jistá, zda se vůbec zvednu. Nicménně mě hrozně baví sledovat dým, který nade mnou Kit vyfukuje. Snaží se o kolečko a já se mu směju, že mu to nejde. Proto se mě pokusí polechtat a když se mi nepodaří udržet vážnou tvář a prozradím tím, že jsem lechtivá, jsem v koncích. Málem porazíme stolek, než se znovu uklidníme a mezitím ten malý zbyteček dtuhého uhlíku, který v dýmce ještě byl, zhasne.
„Mám dojít pro další?“ zeptá se.
„Ne, ten už by byl jen tvůj.“
„že končíš jsi mě varovala už asi třikrát,“ připomene mi s úsměvem. „Horší, než notorický alkoholik.“
„Ale tentokrát to myslím vážně.“
„Jasně, vážně,“ zopakuje po mě. „Tak dobře,“ dodá pak smírně.
„Chci si pak ještě projít město,“ doplním. „A ráda bych toho byla schopná ještě dneska.“
Zadívá se dolů na mě. Po té druhé krátké bitce už neležím hlavou na polštáři, ale na jeho nohách. Vlastně si to pořádně uvědomím až teď. Znejistí mě to, ale měnit se mi to ani trochu nechce. Kdo ví, kde ten polštář skončil, když jsem se jím snažila zakrýt, sebral mi ho a kam ho hodil jsem postřehnout nestačila. No a navíc už stejně za chvilku půjdem.

Zas až taková chvíle to nakonec nebyla. Z čajovny vycházíme za tmy, až těsně před půl osmou. Galantně mi podrží vchodové dveře a když vyjdeme na zasněženou, lampami do zlatava osvětlenou ulici, opět mě chytí za ruku. A tady venku je tak krásně, že najednou, poprvé za tu dobu, co jsme dneska spolu, nevím co řict. Někdy však slova nejsou to nejdůležitější.
Uvnitř jsme povídali ještě dlouho poté, co zhasl i druhý uhlík. Často o stejně bláznivých tématech jako předtím, ale místy i vážněji. Nevím, jestli to byla ta blízkost nebo množství dýmky, ale rozpovídala jsem se i o své rodině. Ne konkrétně, přímo o Nealovi či tátovi, ty jsem nechala bezejmenné, ale spíš o mámě, o Anně. Nehrála jsem si na žádnou chudinku, konec konců v kompletním manželství žije jen padesát procent lidí (a Kit patří do té šťastnější poloviny). Když on vykládal o své rodině, musela jsem se smát. Jeho táta je blázen snad ještě větší než můj. Ale on se smál taky, když jsem popisovala náš klan. Ony se ty fakty dají taky pojmout s humorem. I to šílené tátovo gesto s roztrhanou pozvánkou na Audřinu svatbu se dá s odstupem času podat vesele. Ale zrovna tomu jsem se raději vyhla. Kit je dobrý posluchač, zdá se mi, že na lidi působí podobně spolehlivě jako třeba Otto či brácha – že často řeknou i víc, než původně plánovali, ale nemusím ho hned napoprvé vyděsit.
Nejvíc vděčné téma obvykle bývají mé věčné rozpory s Dominikem a to platilo i tentokrát. Koneckonců, sourozenecké bitky zná každý. A ty války, co občas s mým nevlastním bratrem vedeme, opravdu stojí za to. Když mě před týdnem zamkl v pokoji a odmítal otevřít, takže jsem nakonec lezla oknem, bylo sice na zabití (s tím, že bydlím v prvním patře v jedné chvíli málem doslova), a velký souboj o krabici od bot (na ponožky ideální věc), která nakonec skončila jako bezcenný cár lepenky poté, co jsme jí po sobě začali házet jako municí nám Tess doteď neodpustila. Trefu jsem měla lepší. Možná jsem se raději měla dát na házenou.
Mluvili jsme a mě postupně stále víc připadalo, že ani nic jiného není. Jen ta zelená místnost, vůně čajů, světlo svíček, tichá hudba…a Kit. Nevím, jak to začalo, že mě prsty pohladil po tváři. Zarazilo mě to, ale chtěla jsem, aby pokračoval. Zavřela jsem oči a doufala, že nepřestane. A o chvilku později…

Procházeli jsme noční ulicí a já se snažila urovnat si v hlavě myšlenky. Zjistit, co si od toho vlastně slibuju. Bylo to zvláštní, o ničem takovém jsme nemluvili, v tom jsme byli stále jako kamarádi, ale šli jsme ruku v ruce a chvilky ticha nevyplňovalo jen mlčení. Trochu to připomínalo nějaký úlet, jak jsem si zvykla nazývat kraťounké, neplánované vztahy. Až na to, že jsme se k sobě chovali jako bychom spolu chodili. Což bylo s představou loučení za dva dny přinejmenším absurdní.
Rozhodla jsem se nad tím raději nepřemýšlet a raději vnímala to, jak si hraje na průvodce. Zavedl mě do ulice oněch hypermoderních domků, o kterých mluvil, a překvapovalo mě, že skoro o každém něco ví.
„Tohle má být návrh pro japonsko, dům vystavěný na pouhých šesti metrech čtverečních,“ ukázal na neuvěřitelnou nudli před námi. „Je prý opravdu běžně obyvatelný, i když, jednou jsem měl možnost podívat se dovnitř, a rozhodně bych ho nedoporučoval klausrtofobikům. Nebo velkým rodinám.“ Jak už vím z dřívějška, letos maturuje na stavebce, takže kromě zajímavostí se sem tam dozvím i něco technických podrobností.
„Se školou to tu máme jako pravidelnou exkurzi,“ vysvětlí, když se ho zeptám, odkud to vlastně všechno tak dobře ví. „Museli jsme dělat výkresy dobré třetiny těch domů. Zrovna minulý týden jsem skončil s tím japonským. Teď máme vymyslet vlastní alternativu na tak malý prostor,“ odmlčí se. „Nejradši bych jim vyfotil stan,“ usměje se. „Stejně to musí být na hlavu žít v něčem tak uzounkém. To aby se člověk bál přibrat, co kdyby pak neprošel chodbou.“
„Co třeba nábytek? Jak ten se do toho stěhuje?“ napadne mě.
„V celku tak možná dírou ve zdi. Jinak se musí sestavit až uvnitř.“
„A v tomhle skutečně někdo bydlí?“
„Většina z těch domů je obydlená,“ přikývne. „Ale zrovna tenhle majitele pořád ještě shání. Tebe, jak vydím, dost zaujal,“ poznamená.
„To víš, hned bych se tam stěhovala,“ neodpustím si. Ta představa naší poměrně početné a částo celkem dost temperamentní rodiny v tomhle je fascinující. S Dominikem bychom možná byli lepší než demoliční četa. „Jen nevím, jestli by to přežil ten dům,“ dodám.
„On se nezdá, ale je dost odolný, aby vydržel i menší zemětřesení. Nechci tě podcenit, ale z tohoto bys hromádku třísek asi udělat nezvládla.“
Ovšem minidomek už je bohužel jeden z posledních na té střelené ulici, takže zamíříme zpět do centra. Je už po deváté, když procházíme opět kolem čajovny a tak usoudím, že bude možná jistější vyrazit pomalu domů. Horší je, že se mi ani trochu nechce.
„Zítra máš čas?“ optá se a já jsem ráda, že to nenechává na mě.
„Jasně, já tu v podstatě žádný program nemám.“ Zatočíme do ulice, která je už jen kousek od našeho hotelu. A mě málem klepne, když si všimnu, že sotva dvacet metrů před námi jde obrovská grupa lidí. Brandonský hokejový tým. „Takže pokud máš nějaký nápad, ráda se přidám,“ dokončím větu a zastavím se. Zadívám se na něj. Pochopí a skloní se ke mně. A já jen doufám, že to nebylo moc nápadné. A hlavně se modlím, aby se někdo z té tak pomalu se vzdalující skupinky neotočil a nepoznal mě. To by mě v tuhle chvíli upřímně kleplo a raději si ani nechci představovat Kitovu reakci, kdyby se ke mně hlásili.
„Nápadů by bylo,“ usměje se a asi ani netuší, jak moc se mi uleví, když ten menší dav za mými zády dospěje až k rožku a odbočí za něj. „třeba zábavní centrum stojí za to. Je tam sice dost věcí pro děti, ale pokud by nám ty nestačily, je tam i pár adrenalinovějších atrakcí, popřípadě třeba kino, posezení a podobně.“
„To zní dobře,“ uznám.
„Já vím,“ přikývne. „Co kdybych tě v jednu vyzvedl u hotelu?“ optá se a já řeším, jak diplomaticky odmítnout a přesunout sraz na bezpečnější místo. Nejen, že nechci, aby zjistil, kdo je můj brácha (toho se naopak bojím čím dál míň), spíš se teď chci vyhnout narážkám, které by si třeba takový Diaz rozhodně neodpustil. Ne vždy se dá nazvat dokonalým amorem.
„Dobře,“ přikývnu nakonec přecijen a rozhodnu se, že to nechám na štěstí. Popřípadě mu vyrazím kousek naproti, jako pravý nedočkavec. Však ono nějak bylo, nějak bude.
A taky nějak je. A mě je teď hrozně líto, že už se pro dnešek musíme loučit. Ale neprotahuju to, už proto, v jaké blízkosti hotelu stojíme a taky že by mě kromě kluků mohl vidět i taťka. No a ten by mohl být vzhledem ke své neinformovanosti celkem překvapený. Kromě téměř přátelké pusy mu řeknu jen „ahoj,“ a zmizím ve dveřích. A sotva je za sebou zavřu, opřu se o ně a mám sto chutí bláznivě se rozesmát (zadrží mě od toho děsivá myšlenka jestli nejsou náhodou prosklené, ale díky bohu ne. Zlatý to hotel.). A nerozhodí mě ani mírně šokovaný pohled recepčního. Do schodů doslova vyskáču a do pokoje vletím jako hurikán. Taťka který pročitá noviny jen překvapeně zvedne hlavu, když přehopsám pokoj až k posteli a zvysoka na ni žuchnu. Nedokážu ale sedět dlouho, na to mám energie příliš a tak jdu zkontrolovat, co že to taťka čte. „První semifinálový zápas – Brandon:Saskatoon – 1:2“ a „Faul Christophera Narrowa odstartoval diskuzi o zpřísnění pravidel v juniorské lize,“ hlásají titulky.
„Jen do něj,“ prohlásím spokojeně a zabodnu prst do fotky zachycující bitku Diaze s tím Narrowem. Oba tam jsou už bez rukavic, Diaz i bez helmy. Má kouzelně zuřivý výraz.
„Můžou být oba rádi, že nedostali stop, volové.“ otituluje je taťka. „Kdes vlastně byla?“ zvedne pak hlavu od novin. „Kluci se vrátili tak čtvrt hodiny před tebou.“
„Venku. S jedním známým,“ odpovím neurčitě.
„Známým?“ vrátí se taťka k novinám, takže vím, že mám vyhráno. „Přes gymnastiku?“
„No, v podstatě jo,“ přikývnu. Joly znám díky gymnastice. A Kita díky Joly. „Vrátím se později večer. Jdu za Nealem a ostatníma,“ dodám. Taťka jen přikývne. Má článek o hokeji. Je ve svém světě.