Ange gardien ( 16. )

Hned po obědě, kdy jsem je k němu musela pod hrozbou zabavení laptopů zahnat, znovu zmizeli do pokoje a já zůstala pro změnu sama. Neměla jsem náladu stát jim za zády. Neměla jsem náladu prakticky na nic, takže jsem se natáhla na gauč, pustila si filmík a dřív, než jsem se stačila začít vůbec soustředit, přemohl mě spánek.
Vzbudil mě až někdo, kdo netrpělivě cloumal mým ramenem.
„Ale no tak, já tu ruku budu ještě potřebovat,“ zazívala jsem trochu nevrle a podle tichého smíchu, jsem poznala Ondru.
„To už jste dopařili?“
„Marián už dávno odešel. Vstávej a obleč se.“
Zmateně jsem se posadila a chvilku tupě zírala na jedno místo, než mnou Ondra zase zatřás.
„Co ti šibe?“ zavrčela jsem naštvaně. Byla jsem rozespalá, takže jsem měla právo chvilku ten šok z probuzení vydýchat.
„Zajdeme si na večeři, tak polez. Volal jsem mamce a není proti.“
„Na večeři?“
„Jéé ty seš jak zpomalenej film,“ zasmál se a dost nešetrně mě vytáhl na nohy.
„Mně se nikam nechce,“ zaskučela jsem a doufala, že od tohohle plánu co nejdřív upustí.
„Smůla sestřičko,“ pokrčil rameny a zatáhl mě do pokoje.
„Obleč se a jdeme!“
Unaveně jsem se doploužila ke skříni, do který jsem dalších pět minut tupě zírala, než jsem se konečně trošku probrala a donutila se k oblíkání. Přepadl mě zvláštní pocit…ten který jsem celý rok zdárně potlačovala. Dneska večer jsem chtěla být vidět. Nechtěla jsem, aby mě ostatní přehlíželi…
Nasoukala jsem se do sepraných džínů a tmavě zeleného trička s hlavou Paula Franka, navrch hodila černou džínovou vestičku a do velký kabelky nacpala svetr. Zadumaně jsem se měřila v zrcadle a najednou ze mě spadlo něco strašně těžkýho. Zase jsem to byla já. Ne úplně ta stará bezstarostná Adéla, ale něco z ní se konečně vrátilo. Rok byl pořád dost krátká doba, abych se dokázala se všim vyrovat, ale dost dlouhá doba, abych se dostala z nejhoršího. Táta by nechtěl, abych se takhle trápila…nechtěl by to! Upravila jsem si křížek na krku a chvilku na něm nechala prsty.
„Tak jdeš?“ zařval z chodby brácha, tudíž jsem si hodila na rameno kabelku a vyšla z pokoje. Snažila jsem se nevšímat jeho zaujatého výrazu a nazula se do sandálů.
Brácha zamknul, hodil mi klíček do kabelky a s pobavenou úklonou mě pustil hlavním vchodem na ulici.
„Tak kam zajdeme?“ optala jsem ho a nasála vlahý vzduch, který byl cítit po dešti. Na západě jsem zpozorovala tmavě šedý mraky, který toho byly nejspíš příčinou.
„Do pizzerie na náměstí.“
„Mamka tam už je?“
„Mamka? Co by tam dělala?“
„Vždyť jsi říkal, že nebyla proti?“ vyhrkla jsem trochu nechápavě.
„Což souhlasí,“ zasmál se pobaveně. „Ale nebude tam.“
Naštvaně jsem ho praštila do břicha.
„Mohla jsem klidně zůstat doma!“
„Muj nápad to nebyl,“ zazubil se tak nějak samolibě a já jen povytáhla obočí.
„Marián začal skučet, že nemá doma nic k jídlu a že má strašnou chuť na pizzu a že určitě musíme přijít.“
Při vyslovení jeho jména mi projelo tělem něco mezi prudkým nárazem srdce a vlnou adrenalinu. Ten kluk se mnou fakt dělal divy. Při vzpomínce na jeho rty mě polilo horko, za což jsem si v duchu nadávala.
„Máš sebou mobil?“ houkla jsem, abych se konečně začala soustředit na něco jinýho a brácha se podezíravě zamračil.
„Proč?“
„Já si ho zapomněla doma, tak kdyby se něco dělo.“
Zamračení vystřídal úsměv a místo odpovědi přikývl. Město bylo dneska neobvykle tiché. Z restaurací i hospod zněl smích, ale po ulicích se moc lidí nepotloukalo. Znovu jsem nasála vodou nasáklý vzduch do plic, a když jsme došli na most, neodolala jsem, abych si nestoupla doprostřed k zábradlí a nezadívala se na tekoucí proud. Teprve po chvilce zamyšlení jsem zaregistrovala proti sobě raft plný vodáků.
„Ahooooj,“ zakřičeli všichni sborově a dřív než jsem se nadechla k odpovědi, dva kluci na háčku se rozmáchli a já byla mokrá jako myš. Polekaně jsem zaječela a ti blbečci se málem pobili pádlama, jak se řehtali. Brácha byl vysmátej možná ještě víc než oni a musel se opřít o zábradlí kousek ode mě. Díky bohu jsem si zavčas všimla partičky, která jela za těma, co mě postříkali, tudíž jsem při pohledu na jejich nepříliš dobrácký obličeje, rychle couvla a plnou dávku vody schytal Ondráš. Tentokrát jsem šla do kolen já.
„Vy šmejdi, rafťácký!“ zařval naštvaně, ale když viděl, jak se dusim smíchy, spustil i on a řehtali jsme se na mostě jak páreček magorů, který právě zjistili, že výraz „chlupatý“ se používá pro policajty a ne pro extrémě zarostlý jedince.
Pořád dost vysmátý jsme se posadili na dřevěný obrubník u zábradlí a já si rukou prohrábla vlhký zplihlý vlasy.
„Jsem rád, že se zase směješ,“ prohodil po chvilce ticha, kdy jsme se ještě tu a tam pochechtávali a já si opřela hlavu o jeho rameno.
„Já taky.“
„Od tý doby, co jsi s Mariánem, vypadáš šťastnější.“
„Marián je…dost zvláštní člověk,“ pousmála jsem se a zkoumavě se zadívala Ondrovi do tváře.
„Ty jsi šťastný?“
„O mě přeci nejde,“ zavrtěl odmítavě hlavou.
„Tak to kecáš pěkný kraviny!“ rozčílila jsem se, čemuž se jen zasmál.
„Teď už jsem, když to chceš vědět. Nebylo to zrovna lehký, zvlášť když jsem viděl, jak strašně tě to, co se stalo, ničí.“
Díky jeho prohlášení jsem dostala strašný výčitky svědomí. Musel se s tim vypořádat sám a ještě mě dokázal podporovat. Utrápeně jsem ho objala.
„Omlouvám se.“
„Nemáš za co. Máme jeden druhýho ne? Nějak už to všechno zvládneme.“
Přitiskla jsem ho k sobě ještě pevněji a cítila, jak se mi v očích hromadí slzy. Dřív, než mi stačily stéct po tvářích, vytáhl mě Ondra na nohy a lehce pocuchal ve vlasech.
„Jdeme, nebo se Marián rozhodne vystopovat ruskou mafii za to, že nás unesla.“
„Nebo Jakuzu,“ nadhodila jsem a oba jsme vyprskli smíchy. Díky mokrýmu tričku i vlasům mi po chvilce začala být trochu zima, ale byla jsem moc líná vyndat si svetr. Okamžik, kdy jsme přecházeli náměstí, a na druhém konci na nás mával Marián, byl příliš hezký na to, abych si ho nechala něčím kazit.
„Řekl vám už někdo, že do sprchy se nejdřív musí člověk svlíknout?“ rozesmál se, když nás oba sjel zkoumavým pohledem a rukou mi pocuchal mokrý vlasy, až z nich vylétly kapičky vody.
„Já už to někde slyšel, ale říkal jsem si, že to bude obecně rozšířená lež.“
Všichni jsme vyprskli smíchy a vtrhli do pizzerie. Obsadili jsme zastrčený stolek pro čtyři osoby a hned potom, co jsme se smíchem dovyprávěli storku s vodákama, si objednali z menu. Marián vypadal nadmíru spokojeně, že jsme přišli. Vrhal na mě jeden úsměv za druhým, probíral s Ondrou nějakou střílečku a chvilkama nám vyprávěl zážitky z vody tak rychle, že jsem ho ani nestačila sledovat a bylo mi jasný, že z toho kluka musim dostat zákonitě tik v oku.
„Adél? Chutná ti sangrie?“ vyhrkl na mě z ničeho nic v půlce jídla a já jen neurčitě přikývla, dřív, než bych si to mohla důkladně promyslet.
„Bezva. Přineste nám velkou sangrii,“ poprosil pohotově číšnici, když mu odnášela skleničku od coly.
„Tady jí mají fakt dobrou,“ vysvětlil, když narazil na můj udivený pohled a nevinně pokrčil rameny. Po chvilce nám na stole přistál snad třílitrový džbán plný červené sangrie a ledu. Vyděšeně jsem si to monstrum změřila.
„Toho je pro 10 lidí ne?“
Se smíchem mi nalil vrchovatou skleničku a já k ní nedůvěřivě přivoněla. Tohle pití jsem sice znala, ale nějak jsem si nevzpomínala jak chutná, nebo co s člověkem vůbec dělá.
„Na zdraví,“ přiťukli si se mnou oba a já na tvář vytlačila úsměv.

* * * * * * * * * *
Nenápadně jsem Adéle doléval sangrii pokaždé, když jí měla ve skleničce míň jak polovinu a Ondra moje počínání sledoval trochu rozpolceně. Souhlasil s plánem Adélu opít, aby jí naše dnešní akce, kterou jsme plánovali, nedělala starosti, ale očividně se mu vidina, že se jeho sestřička opije do němoty, moc nelíbila. V kapse mi zavibroval telefon, takže jsem na Ondru významně koukl a odešel od stolu. Vylezl jsem před pizzerku a zůstal u dveří, jelikož se spustil hroznej slejvák. Tu a tam se zablesklo, ale ještě nehřmělo. Vyndal jsem z kapsy Adélky mobil a přečetl si příchozí zprávu.
„Budu tam!“
Ušklíbl jsem se. Tenhle plán byl geniální. Celý odpoledne jsme si lámali s Ondrou hlavu, jak Michala vylákat ven, bez toho, aby něco tušil a opravdu přišel a nakonec jsme na to přišli. Vzali jsme Adélky mobil a napsali tomu šmejdovi, že se s nim chceme setkat. Samozřejmě si myslel, že mu píše Adéla. S uspokojením jsem zandal mobil zpátky do kapsy a vytáhl ten svůj. Vytočil jsem jedno z čísel, které jsem si opsal z Adélky mobilu a přiložil telefon k uchu.
„Jo?“ ozvalo se nejistě.
„To jsem já. Myslim, že už je čas na přesun.“
„Dobře. Za tohle chlapečku, budu chtít víc, jak belgickou čokoládu,“ ozvalo se se smíchem.
„Za tohle ti složim třeba celou operu o belgický čokoládě.“
Vyprskla smíchy a když se uklidnila, potvrdila, že bude na domluveným místě. Rychle jsem vytočil další číslo a počkal, než mi to Martin vezme.
„Tak co?“
„Za hodinu a půl se sejdeme v pizzerce.“
„Jasně kámo.“
Spokojeně jsem zavěsil a nadechl se vzduchu, který voněl deštěm.
Michal bude litovat, že se vůbec kdy narodil!