Kapitán Husťák (10.)

Tobiáš vyběhl na tmavou ulici. Koutkem oka zahlédl Husťákova záda mizející za rohem.
„Petře!“ zakřičel, ale Husťák se nevrátil. Muzika, která v Jerichu bouřila, zněla tady docela zřetelně, ale i přesto ho musel slyšet. S povzdechem se rozběhl ulicí.
-------

Petr rázoval k nábřeží, aniž by o tom přemýšlel. Viděl rudě. Vztek mu probublával tělem a bušil mu ve spáncích jako hodně odhodlaný datel s třesavkou. Už dlouho ho nic takhle nevytočilo.
„Petře!“ zaslechnul za sebou zavolání, ale neotočil se. Bál se, že kdyby na něj někdo promluvil, zabil by ho jako extrémně otravnou masařku.
Došel k řece a opřel se dlaněmi o rezavé zábradlí. Nenadálý dotek chladného kovu ho trochu probral. Nevěděl, co ho to popadlo, ani nechtěl takhle vylítnout, prostě a jednoduše za něj jednaly jeho city. Uvědomil si to v jednom jediném, naprosto jasném okamžiku. Najednou si připadal hrozivě zranitelný. Poprvé v životě měl slabé místo.
---------

Tobiáš proletěl několika chabě osvětlenými ulicemi, uviděl Petra před sebou, ale nezavolal, stejně by to k ničemu nebylo. Teprve, když se prohnal pod další záplavou pouličních lamp a zahnul za roh oprýskaného domu, uviděl stát Husťáka u řeky. Trochu zvolnil, když si uvědomil, že se mu cíl nesnaží zmizet.
„Jsi v pohodě?“ zeptal se udýchaně a zezadu se dotknul Husťákova ramene. Nepohnul se.
„Mám vypadnout sám, nebo čekáš na příhodnou chvíli k utopení jednoho mrňavýho teplouše?“ zeptal se se smíchem Tobiáš, ale úspěch se svým vtípkem nesklidil. Husťák odtrhnul oči od blýskavé hladiny vlnící se v temnotě a s vážným a trochu smutným výrazem se na něj podíval.
„Proč se shazuješ?“ zeptal se a naklonil hlavu. „Proč máš pocit, že jsi něco míň?“
Tobiáš zamrkal, „No, dědičný to nejspíš nebude,“ zamumlal a nervózně se usmál.
„Tak proč?“
„Protože nejsem rád to, co jsem.“ Zašeptal a zapřel se dlaněmi o zábradlí, stejně jako Petr.
„To nikdo z nás.“
„Můžu se na oplátku zeptat na něco já?“ ozval se Tobiáš po chvilce tupého zírání do tmy, a když Husťák neodpověděl, podíval se mu do tváře.
„Proč se snažíš nesoudit lidi?“
„Všichni jsou stejný, odsoudí se sami.“ zabručel Petr a odněkud vytáhnul černý hadr, ve kterém Tobiáš poznal část Ninina šatníku. Husťák procedil látku mezi prsty a mlčky jí hodil Tobiášovi na rameno.
„Ty se taky odsoudíš?“ pípnul Tobiáš slabým hlasem a v duchu si vynadal za to, jak slabošsky to muselo zaznít, ale Petr si v zamyšlení ničeho nevšímal.
„Ne,“ ozval se po chvilce, „Já to právě udělal.“ Odlepil se od zábradlí a vykročil podél řeky.
„Počkej!“ houknul za ním Tobiáš a byl rád, že už to zase znělo jako jeho hlas. Husťák se otočil a Tobiáš mu hodil Ninin rolák. „Ona si pro to přijde.“
„Jednou snad.“ Pokýval Petr se sotva znatelným úsměvem a otočil se k odchodu. Tobiáš se za ním zamyšleně díval, dokud mu tmavá silueta nezmizela ve tmě.
-----------

„Dáme si poslední song, Poetic of dead silence“ řekla jsem ochraptěle do mikrofonu a bez ohledu na bučení a nesouhlasné „Nééé“ jsme spustili. Měla jsem dost. Hlasivky už mlely z posledního, stejně jako celé tělo, které jsem měla protivně ulepené. Ze všeho nejvíc jsem se těšila na vanu plnou horké vody, na kterou jsem si brousila zuby už od druhé písničky. Dnešní večer ale vyžadoval i naprosto jinou regeneraci. Kapitán Husťák prostě a jednoduše zklamal. Sice mi tak trochu nepatřičně lichotilo, že žárlí, ale i taková žárlivost má své meze. Jenže Kapitán Husťák je odmítl brát na vědomí.
„Airship rise to your ears, but you can't hear nothing.“ Sípala jsem neurčitě zastřeným hlasem a poprvé mi došlo, jak stupidně všechny tyhle rádoby zdrcené láskyplné songy zní. Samá metafora a klam. Vzpomněla jsem si, jak jsme s klukama seděli nad pivem a smolili tuhle slátaninu, nad kterou třináctileté slečny oplakávaly první zmařené lásky. Tenkrát jsme byli víc než optimisticky naladění, zvlášť po třetím pivu. Teď jsem si naprosto jasně uvědomovala, že psát s úsměvem tuhle depresivní směsici vzteku a smutku, a chtít po lidech, aby u tohohle songu zamačkávali slzy, byla pěkně hnusná lež.
„Say it! I want to hear your voice. Say it! Silence is contrary noise.“ Vydechla jsem a dřív než vůbec kluci dohráli poslední tóny, odepnula jsem kytaru z popruhu a opřela jsem jí o reprák. Když konečně Lukáš ukončil dnešní hon za slávou rázným ztrestáním bicích, byla jsem už zamíchaná mezi lidmi a prokousávala jsem se k baru.
Vyškrábala jsem se na stoličku a hřbetem ruky jsem si odhrnula slepené vlasy z čela. Ruby se na mě zářivě zazubil, což znamenalo vysokou tržbu a s chápavým pokýváním mi podal roli papírových utěrek. S vděkem jsem se na ní vrhla a utřela jsem si obličej, na kterém mě poslední dvě hodiny šimraly kapky potu, klouzající mi po kůži k bradě a špičce nosu.
Odněkud se znenadání vynořil Tobiáš a opřel se loktem o bar.
„Líbilo?“ zeptala jsem se šeptem, protože už mi na víc nezbyla síla ani nálada. Zkoumavě se mi zadíval do obličeje a beze slova mě objal.
„Co blbneš?“ vydechla jsem ze zvyku, ale pevně jsem se ho chytila a zabořila jsem mu hlavu do mikiny. Nechtěla jsem si to přiznat, ale Petrův výstup i to, jak vypadnul, mě zabolelo víc, než bych čekala. Nevěděla jsem proč a nechtěla jsem nad tím dumat. Petr byl očividně mírně vyšinutý jedinec, který se nedokázal ovládat, takže nejspíš nebylo o co stát, ale ať jsem se snažila sebevíc, nedokázala jsem si tuhle pravdu vypálit do mozku.
--------

Petr řídil jako dárce orgánů. Nezatěžoval se značkami, ani světly na semaforech, jediné, co mu kolovalo hlavou, byl vztek na to, co udělal. Pěkně to zmršil a navíc si to dost zřetelně uvědomoval, ďábelská kombinace. Proletěl prázdným městem jako střela.
Když zaparkoval před domem a zamknul auto, opřel se o ně a zůstal zírat na dveře. Nevěděl, co bude dělat dál. Za žádnou cenu nechtěl, aby na něj byla naštvaná. Se zadumaným výrazem odlepil zadek od kapoty a udělal dva kroky ke dveřím, pak se ale vrátil, znovu auto odemkl a nasednul. Když už se měl z Niny zbláznit, musel se jí napřed alespoň pokusit omluvit.
---------

Rozloučila jsem se s klukama i s Tobíkem a slečnou Mirkou, kterou mi jen tak zběžně představil a vypadla jsem. Byla jsem ráda, že jsem venku. Vypadalo to, že kdykoli vlezu do Jericha, udělá Petr něco nepředvídatelného.
Zatáhla jsem zip bundy a s helmou v ruce jsem zůstala sedět na mašině. Petr to očividně myslel dobře, ale blbě to dopadlo. Ani jsem nevěděla, co dělám, byla jsem strašlivě unavená, ale nechtěla jsem, aby dnešek skončil takhle. S pevným odhodláním jsem si narazila helmu na hlavu a nakopla jsem motor.
---------

Petr nacpal cédéčko do mechaniky a přinutil jí spolupracovat. Chtěl se uklidnit, ale muzika mu vibrovala v žilách, aniž by tohle jeho přání hodlala respektovat. Naštvaně se zamračil na výřad svítících tlačítek a jedním z nich zvuky zabil. Pod volantem na něj zablikala nějaká kontrolka. „Chcípni!“ zavrčel na ní, ale trochu zpomalil, aby neprošvihl odbočku k benzínce.
--------

Zdárně jsem se vymotala z centra, ale teprve na výpadovce jsem si uvědomila, že si nejsem tak úplně jistá, kudy se dát. Sice jsem měla tušení o směru, ale to bylo tak všechno. Co se týkalo Petra, směr bylo to jediné, čeho jsem se mohla držet, všechno ostatní byla jedna velká neznámá, která mě dobíjela nejistotou při každém jeho citovém výpadu.
Po pár minutách jízdy jsem se vzdala naděje na objevení jeho domu, zajela jsem na benzínku a stáhla jsem si helmu, dotek chladného vzduchu mě uklidňoval. Neměla jsem tušení, co to vlastně blbnu. Proč jsem za ním jela? To on by měl přitáhnout a omluvit se. Měl mi všechno vysvětlit. Uvědomila jsem si, že vím naprosto přesně, co bych chtěla, aby řekl.
Zavřela jsem oči a zaklonila hlavu. Poslední týden byl jízda na horské dráze. Poslední týden byl dobrovolná emocionální sebevražda.
Ozval se zvuk přijíždějícího auta, ale já jsem oči neotvírala, teprve, když vedle mě zakvílely brzdy, vyděšeně jsem sebou škubla, vylítla jsem na nohy a s tepem v infarktových hodnotách jsem se podívala na modré auto, které tak nenadále zdecimovalo můj přemýšlecí maratón. Srdce mi mlátilo do hrudního koše jako by se skrz něj chtělo prodrat ven.
---------

„Nino!“ vyhrknul Petr, když se konečně vymotal z pásů a vylítnul z auta. Udělal dva dlouhé kroky a popadnul jí do náručí. Přitiskla se k jeho tělu, ruce mu zkřížila za krkem a zvedla k němu hlavu. Její obličej byl naprosto klidný, bez jediné známky výčitek, nebo vzteku, byl za to rád.
„Co tu děláš?“ zeptal se jí trochu zmateně, když si uvědomil, kde jí vlastně našel.
„Proč ty nikdy neodhadneš, kdy máš sklapnout?“ Povzdechla si s úsměvem a vytáhla se na špičky, aby ho mohla políbit.
---------

Lehce se dotknul mých rtů, ale potom se odtáhnul a vážně se na mě zadíval.
„Opovaž se něco říct.“ Zachraptěla jsem s přimhouřenýma očima.
„Já jen..“
„Ne!“
„Ani když?“
„Ani náhodou!“ zpražila jsem ho pohledem a vjela jsem mu prsty do vlasů na zátylku. Sklonil se ještě o kousek níž a políbil mě na krk, okamžitě mi naskočila husí kůže.
„Jsi krásná.“ Zašeptal mi letmo do ucha a přidržel si mojí hlavu v dlaních. Vážně se mi zadíval do očí. „Nechtěl jsem řvát.“ Špitnul a pohladil mě palcem po lícní kosti. „Nechtěl jsem ti to dneska zkazit.“
„Já vím.“ Zamumlala jsem a dotkla jsem se jeho ruky, kterou si pořád ještě přidržoval mojí tvář nadosah.
„Ale nelíbilo se mi, co jsi udělala.“ Podíval se na mě vyčítavě. Chytila jsem jeho ruku a odtáhla jsem mu jí od mojí kůže.
„Děláš si srandu?“ zeptala jsem se ho, protože mi nebylo úplně jasné, jestli to myslí vážně. Jenže podle jeho pohledu, bylo neuvěřitelné skutečností. On mi dával vinu.
„Co jsem teda podle tebe měla dělat?“ zeptala jsem se ho a zapřela jsem se mu dlaněmi do hrudníku, abych se od něj mohla odtáhnout. Nebránil mi v tom.
„Mohla jsi udělat spoustu věcí, vynadat mu, uhnout, prostě ses měla chovat jinak.“ Řekl a bylo znát, že ho vzpomínka na blonďáka znova dožrala.
„Takže chceš říct, že jsi ječel právem, protože jsem se asi tak dvě vteřiny nechala ochmatávat chlápkem, přibližně o dvě hlavy vyšším a taky podstatně silnějším, než sama jsem?!“ zavrčela jsem, protože mi vztek sežehl krk a já mu nedokázala včas zabránit.
„Chci říct, že jsi ho neměla svést, aby na tebe hrabal, dala jsi mu záminku, když ses k němu tak hezky tulila už při tý písničce!“
„Nemyslíš, že je to moje věc?!“ zeptala jsem se se zájmem a poodstoupila jsem od něj o krok dozadu.
„To si teda nemyslim! Nechci, aby ses na každýho lepila.“ Zahučel.
„Tobě do toho nic není, jestli teda nemáš na srdci něco, strašně důležitého, co by vysvětlilo veškerý tvoje výstupy!“ Zvedla jsem obočí s vědomím, že jsem mu připravila půdu pro okamžik pravdy, ale on jenom zavrtěl hlavou. Trochu sklesle, ale mnohem víc vztekle jsem hrábla za sebe a popadla jsem helmu. Nacpala jsem si jí na hlavu a stáhla jsem tmavý kryt, aby mi neviděl do očí, které se mi začínaly koupat v soli.
„Nino, počkej.“ Vztáhnul ke mně ruku a chytil mě za paži, ale vytrhla jsem se mu. „Copak nevidíš, že mám oči jen pro tebe?“
„Tenhle blábol si pamatuj,“ zavrčela jsem přes helmu, „můžeš ho na mě zkusit příště, až budeš mít zase utkvělou představu, že se chovám jako děvka!“ Se slzami vzteku jsem nakopla mašinu a vylítla z benzínky. Když jsem nutila stroj ke smrtelnému tempu, v duchu jsem si vynadala za okamžik, kdy jsem si poprvé řekla, že Kapitán Husťák není zas až takový vůl.