Ange gardien ( 17. )

Mojí úlohu dolévače převzal Ondra. Dřív, než jsem si sedl, popadl džbán a posunkem se dotázal na stav. Zvednutým palcem jsem mu ukázal, že všechno klape, takže i přes Adéliny protesty jí dolil.
„Začínám se trochu motat,“ přiznala po chvilce a zašvidrala do skleničky, jakoby její obsah viděla poprví v životě.
„Ale je to dobrý,“ uchychtla se.
Pobaveně jsem svojí malou múzu sledoval. Tváře měla červené a oči se jí podivně leskly. Nechal jsem jí vypít ještě několik skleniček a teprve, když si začala znatelně šlapat na jazyk se rozhodl, že je čas odtáhnout jí pryč.
„Dovedu tě domů,“ usmál jsem se na ní a pomohl jí zvednout se ze židle. Se smíchem se zapotácela a plnou vahou se do mě zavěsila.
„Do hodiny budu zpátky,“ pokýval jsem na Ondru a táhl Adélu k východu. Venku strašně lilo, takže jsem jí vydoloval z kabelky svetr a ještě jí nacpal do svojí bundy.
„Prší,“ vypískla vesele a vrhla se na klouzavý kočičí hlavy, div neupadla.
„Ale no tak, nezlob!“ napomenul jsem jí, a co nejrychleji se jí snažil převést přes náměstí. S opileckým smíchem nastavovala tvář dešti a vrávoravě cupitala po mym boku. Nešlo než se nesmát, když navíc vypadala tak roztomile. Na mostě mě z ničeho nic pustila a doběhla k zábradlí.
„Adél pojď, hrozně prší.“
Zasmála se a přitáhla si mě k sobě, divže jsem na mokrých prknech neuklouzl. Pevně mě objala okolo pasu a musela se vytáhnout na špičky, aby mi lípla pusu na bradu.
„Déšť je bezva,“ zašeptala a snažila se vytáhnout ještě o něco výš.
Nedokázal jsem se ovládnout. Uvědomoval jsem si, že je opilá a za střízliva by se takhle nechovala, ale nedokázal jsem to zastavit.
Sklonil jsem se a prudce jí políbil. Nebránila se. Ruce sice odtáhla, ale jen proto, aby mi mohla prsty zabořit do vlasů a přitáhnout si mojí hlavu blíž. Roztouženě jsem si jí k sobě přitiskl a po chvíli vjel rukama pod její tričko. Adély kůže byla krásně rozpálená a hebká, tak jsem si jí představoval. Myslel jsem, že zešílim, pokud si jí nevezmu hned a přesně uprostřed toho mostu na kterym jsme mokli a pod náma hučela řeka. Nikde nebylo živáčka, takže jsem v tom neviděl problém. Její ruce mi jezdily pod promoklým tričkem a já začal ztrácet kontrolu. Přitiskl jsem jí k vysokému zábradlí a trochu zadýchaně se začal potýkat s jejím knoflíčkem u džínů. Nebránila se ani teď. Dychtivě mi opětovala polibky i doteky a moje džíny začaly být neuvěřitelně těsný.
S největším sebezapřením jsem se od ní odtrhl a prudce jí chytil za zápěstí.
„Co?“ zachraplala zmateně.
„Pokud budeš chtít pokračovat i zítra, až nebudeš opilá…nebudu proti,“ vydoloval jsem ze sebe a v duchu si nadával do posranejch moralistů. Mohl jsem jí mít hned, teď a tady, kdyby nebylo mýho debilního svědomí!
Nechtěl jsem riskovat, že si to nakonec rozmyslim, takže jsem jí popadl za ruku a táhl ulicí k jejich domu.
Pod stříškou u hlavního vchodu se krčila Pája. Nechtěl jsem riskovat a nechat v tomhle stavu Adélu samotnou doma.
„Ahoj. To je dost, připadám si jak vodnická au-pair na hlídání pulců. Víc svinský počasí sis na tyhle srandy vybrat nemohl!“ zpražila mě na úvod, ale vypadala značně pobaveně, když jsem Adélku opřel o dveře a začal se hrabat v její kabelce, abych našel klíče. Společnými silami jsme jí dostali k nim do bytu a následně do koupelny. Podle Ondry, by jejich máma měla přijít až po půlnoci, ale radši jsem opatrně nakouknul do všech místností, abych měl jistotu.
„Zvládneš to?“
„Jasně, opilou jí nevidim poprví,“ zasmála se její kamarádka a po pás dlouhé vlasy si stáhla gumičkou, aby jí nepřekážely, když začala stahovat z Adély bundu.
„Tys jí teda dal,“ zakroutila hlavou. „Cos do ní všechno lil? Jestli bude zvracet…“
„Měla asi dvě tequilly a hoodně sangrie.“
Nesouhlasně si odfrkla.
„Já chci jít spinkat,“ hlesla Adéla a tvář si položila na Páji rameno, což mě rozesmálo.
„Pomůžu ti.“
Se značnou námahou, protože náš malý opilec usínal v sedě, jsme z ní stáhli svetr, vestičku, triko i džíny a zatímco jsem svojí polonahou múzu přenášel do jejího pokoje, Pája vyhrabala z její skříně tričko, do kterýho jsme jí následně nasoukali.
„No nic, já mizim. Díky, že si mě neposlala do háje.“
Pobaveně protočila oči.
„Nedělám to pro tebe, ale pro ní. Někomu, kdo mě zavřel na pánských záchodech, nepomáhám.“
Přátelsky jsem jí drcnul do ramene, naposledy se zadíval Adélce do tváře a vypadl z jejich bytu.
S klukama jsme měli spicha v pizzerce, kde zůstal Ondra. Nechtěl jsem je nechat čekat moc dlouho, takže jsem chvilkama popobíhal a doufal, že někde nehodim držku.
Všichni už tam byli, když jsem udýchaně vrazil dovnitř a nahrnul se k jejich stolu.
„Ahoj. Všechno v pohodě?“
Do jednoho přikývli. V Ondrovo kamarádovi jsem poznal Pepu, který se na mě přátelsky zazubil a celkově vypadal, že je dnešní adrenalinovou akcí dost nadšenej.
„Za půl hodiny by se měl objevit u skály. Navrhuju, rozdělit se. Dva půjdou zprava a dva zleva. Musíme ho nechat projít bez toho, aby nás viděl, pak už nebude mít kam zdrhnout, leda do řeky.“
„Počasí je ideální, nebudou nám tam courat lidi,“ nadhodil Ondra spokojeně a na znamení jeho slov se venku zablesklo a mohutně zahřmělo.
„Mobily máte? Budeme hlídkovat každej kus od vás, a kdyby někdo šel, dáme si vědět, nebo pro vás rovnou doběhneme.“
Souhlasně jsem přikývl a zvedl se.
„Bude litovat, že si se mnou něco začal, bastard hnusnej!“ zachrčel jsem namíchnutě a zřetelně cítil, jak mi nová vlna nenávisti proudí tělem. Nenáviděl jsem toho kluka celou svojí duší a tělem. Nenáviděl jsem ho tak moc, že jsem to cítil dokonce i fyzicky.
Bez dalších řečí jsme zaplatili a vydali se do bouřky, která venku zuřila. Kráčeli jsme mlčky, semknutý do hloučku a já si připadal podivně povzneseně a prostě borecky. Za mnou stála parta kámošů, která byla ochotná jít v tomhle svinskym počasí a pomstít jednu malou bezbrannou holku.
U odbočky ke skále jsme zastavili. Ondra s Pepou se vydali doprava a my s Martinem zůstali na místě.
„Kam se schováme?“ nadhodil tlumeně.
„Za poslední barák,“ rozhodl jsem po chvíli. Vydali jsme se po cestě a za plotem posledního baráku se zašili co nejblíž ke skále, kdy rostlo několik keřů.
„Bezva. Jen doufám, že se ten magor ukáže!“ zachrčel jsem vztekle a vytáhl Adély mobil. Žádná zpráva nepřišla, což mě trochu uklidnilo. Měl ještě 15 minut. 15 minut jeho zbytečnýho života, kdy ho bude trápit tak maximálně promočený tričko.
„Takže ty a ta malá žába, co s náma byla na pizze jo?“ nahodil Martin z ničeho nic a vztekle si odhodil ofinu, ze který mu tekla voda do očí.
„Nejspíš.“
„Nejspíš? To po tobě ještě neskočila?“ zasmál se trochu překvapeně, což mě trochu rozladilo.
„Každá se mnu nechodí jen kvůli sexu!“
„To taky netvrdim, ale ty máš rád tyhle postelový známosti.“
„Adéla je jiná!“ Pobaveně se rozřehatl, jako bych mu řekl bezva vtip, ale nijak to nekomentoval.
Tohle čekání mě ubíjelo. Každou chvilku jsem netrpělivě kontroloval oba mobily a otíral si oči od mokra. Bouřka nabrala na intenzitě. Prudký vítr do nás narážel i s dešťovýma kapkama, blesky každou chvilku osvítily prostor před námi, takže jsem jasně viděl vysokou skálu a rozbouřenou řeku, která se kus od nás valila korytem, a hromy duněly tak hlasitě, že jsem měl chuť zacpat si uši.
Mobil v kapse mi zavibroval. Rychle jsem ho vytáhl a přijal hovor.
„Právě nás minul. Pudu za nim.“
„Kdyby někdo šel, dej vědět,“ drcnul jsem do Martina a ten přikývl.
Celým tělem se mi rozlila vlna adrenalinu, která mě roztřásla. Ne strachem, ale čirou nedočkavostí.
Pomalu jsem kráčel a jeho postavu jsem zahlédl až v zatáčce u splavu. Ondru jsem ještě neviděl, což mi nevadilo. Nejradši bych po tom všivákovi hned skočil, ale držel jsem pěsti pevně u těla.
„Vida vida…to je náhoda,“ protáhl jsem sarkasticky, když se na mě otočil a o krok couvl.
„Co tady sakra děláš?!“
„Přece sis nemyslel, že tu Adéla bude!“
„Co se do toho vůbec sereš?!“ zařval nepříčetně. „To se mě tak bála, že na mě poslala tebe?!“
„Ta nemá ani tušení, že tu seš!“ zavrčel mu za zády Ondra.
Brejloun zmateně těkal pohledem z jednoho na druhýho, než se mu na tváři roztáhl arogantní úšklebek.
„To chcete jít dva na jednoho vy srabi?!“
„Srabi?“ nevydržel to Ondra a prudce svého bývalého kámoše chytnul pod krkem.
„Ale když jsi málem znásilnil mojí sestru, to si nebyl srab ty svině?!“
„Ona po mě vyjela sama!“
Tentokrát jsem nevydržel ani já a prudce toho šmejda nabral pěstí do břicha.
„Co to meleš za sračky? Kdyby to chtěla sama, tak neběží přes celý město bosky a pološílená strachy!!“
„Takže ta malá coura běžela za tebou jo?!“
Ondra ho pustil, ale jen proto, aby ho mohl praštit do obličeje. Nad hlavou nám zahřmělo, takže nikdo nemohl slyšet Michalovo zařvání, když jsem mu dal do obličeje další ránu. Z ničeho nic se na mě prudce vrhnul a začal mi mlátit do obličeje hlava nehlava. První ani druhou ránu jsem nečekal, takže je nebyla šance vykrýt, ale na třetí jsem se připravil a vyhnul se jí. Ondra ho trhnutím srazil k zemi a prudce do něj kopl.
„Opovaž se k Adéle ještě někdy přiblížit ty hajzle! Jednou k ní budeš blíž jak na padesát metrů, slyšíš ty xichte?! Stačí jednou a dostaneš takovou nakládačku, že tě budou muset z toho chodníku seškrábat!!“
Michal na zemi vyplivl chuchvalec krve. Prudce jsem ho nakopl do žeber, což si neodpustil ani Ondra.
Nahnul jsem se k němu a za vlasy zvednul jeho hlavu ze země.
„Ještě jednou mi vlezeš do cesty ty srabe a už nebudeme jenom dva! Mimochodem…jestli nás nabonzuješ a je mi jasný, že se ti bude chtít, tak si to hodně rychle rozmysli. Adéla tě může udat za znásilnění a tobě nikdo, rozumíš nikdo, nedosvědčí, že jsme to byli my!! Máme lidi, který nás budou krýt, takže si to promysli dobře!!“
Prudce jsem jeho hlavu pustil a v tu chvíli mi zavibroval v kapse mobil.
„Jo?“
„Jdětě k Pepovi! Brousí tu fízl, tak radši zmizte! Počkám, až odtáhne a sejdeme se na náměstí,“ zašeptal Martin, takže ho přes déšť nebylo skoro slyšet, ale většinu jsem pochopil. Naposledy jsem žďouchnul špičkou boty do svíjejícího se Brejlouna a popadl Ondru za mikinu.
„Padáme vole!“
Běželi jsme až k Pepovi, který byl přitisknutý ve vchodu jednoho z domů a podmračeně vykuřoval.
„To byla akce volové. Sem mokrej jak debil a ke všemu sem ani nikoho nezmlátil!“
Pobaveně jsme se rozřehtali a vytáhla Pepu z podchodu, takže nám nadával celou cestu až na náměstí do kreténu, protože mu zmokla cigareta. Nemělo cenu se někam schovávat, když jsme i tak byli zmáčený do poslední nitky. Posadili jsme se na kašnu uprostřed náměstí, a když jsme se s Ondrou zadívali jeden na druhýho, vyprskli jsme smíchy na novo.
„Víš, že jsem se v životě nepral?“ svěřil se mi po chvilce a rozesmátě zavrtěl hlavou.
„S tebou se Adéla nudit nebude.“
Dřív, než jsem nad tim mohl začít nějak víc hloubat, doběhl k nám Martin a udejchaně se chytil za bok.
„Ty krááávo! Jestli si nezajdem na panáka a brko, tak zhebnu!“
Pobaveně jsme všichni naráz vyprskli smíchy a zmáčení se vydali městem k Martinovi, kterej měl kvartýr jen sám pro sebe.