Lotosový květ - 22.část

Druhého dne se již Adriana nemohla dočkat slíbené návštěvy. Dlouho postávala zamyšleně před zrcadlem a prohlížela si v něm svůj obraz. Viděla tytéž oči, rysy, ale přesto se jí zdálo, že se na ni z chladného skla dívá někdo úplně jiný. Změnila se, a nebylo to jen děsivými pozůstatky Maxova krutého zacházení, které ještě byly v její pobledlé tváři patrné. Jen příliš brzy se z ní stala dospělá žena, a nebylo to tak dávno, co si ještě hrála s panenkama. Ten, kterého tolik toužila vidět, byl pořád daleko, i když nyní dýchala stejný vzduch, jako on. Její bolestné rozloučení s rodinou a zoufalý útěk do jeho rodné země jí na naději příliš nepřidal. Nemohla se smířit s tím, že ani on, ani všichni kolem ní si zatím nepřáli, aby se setkali, stále nechápala proč a její srdce krvácelo. Jediným světlým bodem pro ni byla jeho sestra Rukminí, i když jí ho každičkým pohybem či gestem připomínala, což ji drásalo. Povzdechla a odešla za Sitou do kuchyně. Dlouhou chvíli si krátila tím, že se od ní snažila naučit pár hindských slov a vět, kupodivu jí to šlo velmi dobře.

Konečně se ozvalo zaklepání, a když Sita otevřela dveře, objevili se dva muži z princezniny stráže, kteří přinesli nějakou tepanou truhlici. Zanesli ji do Adrianina pokoje, spěšně se rozloučili a odešli. Vzápětí se objevila i Rukminí, její šaty byly dnes světle zelené, a ještě hezčí, než ty včera. Z Adriany rázem spadly všechny chmurné myšlenky.
„Tak mně tady zase máte. Pojďte, podíváme se dovnitř a něco hezkého spolu vybereme. Vaše šedivé evropské šaty se sem příliš nehodí…“ Po chvilce již vyházela obsah truhlice na postel. Adriana zůstala stát v němém úžasu, tolik barevné krásy ještě nikdy neviděla.
„Co říkáte, tyhle bleděmodré, stříbrem protkané se vám hodí k očím, anebo tamhlety vínové, ty zase k vlasům.“ Švitořila Rukminí radostně.
Chvilku se probíraly tou hromadou šatů, a nakonec si přece jen vybrala ty první, připomínající blankytně modré nebe. Pouze když si oblékala kalhoty, cítila mírné rozpaky, protože takový kus oděvu ještě na sobě neměla, byly ale příjemné na tělo a zdůrazňovaly její štíhlou postavu. Následovaly ještě poslední úpravy, spočívající v tom, že ji Rukminí doprostřed čela nalepila nějakou drobnou lesklou ozdobu a pak ji otočila k zrcadlu. Adriana vytřeštila oči, vypadala skutečně úžasně, jako z pohádky.
„A teď ještě zkrotíme ty vaše vlasy, tady vám je zapletu a zbytek necháme jen tak.“
Adriana se pohodlně usadila na židli a nechala si širokým hřebenem rozčesat své bujné kaštanové kadeře. Dívka si při tom ve své řeči pobroukávala nějakou moc krásnou, ale zřejmě smutnou píseň.
„Copak si to zpíváte? Moc se mi to líbí, jak se ta píseň jmenuje a o čem je?“
Rukminí se pousmála a řekla.
„Tu mně nedávno naučil Amar, měla byste ho slyšet, má moc krásný hlas, a když při tom ještě hraje na sitaru…kdyby to nebyl můj vlastní bratr, určitě bych se do něj beznadějně zamilovala…jmenuje se to Pyaar ka Saaya, ve vaší řeči Stín mé lásky, umím to i takhle…“
Adriana se na ni se zájmem zadívala a dívka začala zpívat…

Ani řeka hořkých slz
co vpíjí se do polštáře
nemůže smazat smutek,
vepsaný do mé tváře.

Jak utěšit srdce zmučené,
co stále žalem schází?
Ne já, to stín mé lásky
Tě nyní doprovází…

Při posledních slovech se Adriana neudržela a z jejích očí najedou vyhrkly slzy.
„Ale no tak, tohle jsem vážně nechtěla, nenapadlo mne, že vás to tolik dojme, i když…mělo mě to napadnout…“ řekla omluvně Rukminí. Aby ji přivedla na jiné myšlenky,
zvolala hlasitě.
„Tak, hotovo, ještě střevíčky a jste dokonalá. Až vás Amar takhle uvidí, úžasem určitě ani nepromluví!…A příští týden půjdeme na slavnost růží, tančí se tam a zpívá, aspoň poznáte, jak se naši lidé umí bavit, jen budeme muset bohužel snášet Bharatův nudný doprovod.“řekla mírně rozmrzele s rozpustilým úšklebkem, což Adrianu rozesmálo. Když konečně ustal dívčin vodopád slov, odvážila se jí zeptat.
„A co Amar, bude tam taky?“
„Kdepak, on se takových slavností příliš nezúčastňuje, nemá rád hlučnou společnost. A víte co? Na trh zatím nemůžeme, mám to zakázáno…hm, prý je to pro mne příliš nebezpečné…a za dveřmi číhá stráž, které se mi zatím nepodařilo zbavit. Mohla bych vás třeba představit mému otci. Nikdo vás v paláci nezná, Amar odcestoval dnes časně zrána do Dillí za obchodem a Rándžit se to ani nemusí dozvědět. Ten starý tajnůstkář mne někdy děsí, ale protože ho dobře znám, vím, že nic nekoná bezúčelně. Asi má k tomu, že tají vaši přítomnost, nějaký důvod, nemůžete se ale ukrývat věčně. No, uvidíme. Ale otce to velmi potěší, něco už jsem mu naznačila, a stojí při mně. A pak Bharatovi uprchneme na trh, odtamtud to bude mnohem snazší. Tak co, souhlasíte?“
Adriana rozpačitě zamrkala, ale přesto přikývla. Lákalo ji každé místo, které bylo nějakým způsobem spojeno s Amarovou přítomností.

Po půlhodině už jen s úžasem zírala na překrásný palác, připomínající zámek z pohádky.
Když vešli do prostorné haly, plné ornamenty zdobených sloupů, dýchla na ni vznešená majestátnost tohoto prostředí, až jí z toho přeběhl mráz po zádech. Stráže je zavedly až k mohutným vyřezávaným dveřím. Ty se po chvíli otevřely a Rukminí vběhla dovnitř.
Adriana však zůstala rozpačitě stát na prahu a srdce jí tlouklo až v krku, moc ji mrzelo, že zde zrovna dnes není Amar, pochopila ale, že v tom případě by tady dnes asi nebyla ona. Rukminí se pro ni vrátila a sykla na ni.
„Tak pojďte přece, nemusíte se ničeho bát…“ Adriana se omluvně usmála a nechala se za ruku odvést do obrovského bohatě zařízeného pokoje. Vzadu na lůžku pod baldachýnem ležel na bělostných saténových polštářích muž. Když k němu přistoupily, pootočil k nim hlavu a usmál se. Kdysi černé husté vlasy a plnovous byly hodně protkané stříbrem času, jeho snědá tvář byla zbrázděná vráskami a poznamenaná vleklou a vysilující nemocí, ale přesto z ní zářily známé oči barvy jantaru. Adrianu píchlo u srdce, plaše se usmála a uklonila. Rukminí se k němu přitočila a řekla radostně.
„Přišly jsme tě na chviličku potěšit, drahý otče…tak tohle je ona…Adriana…a víš, co jsi mi slíbil…“dodala významně.
Mahárádža se nadzvedl na lůžku a pokynul Adrianě, aby se k němu posadila, chvíli ji pozoroval, pak ji jemně pohladil po tváři, otcovsky objal a políbil na čelo. Při tomto doteku se ale zarazil, jako by se dotkl něčeho horkého.
„Namaste…jsem rád, že vás konečně mohu spatřit. Rándžit nelhal, jste krásná, tak jako byla má milovaná žena Julia... A poznávám ve vás tu obrovskou sílu, o které hovořil. Já už u toho možná nebudu, ale můj syn ji jednou bude potřebovat, musíte toho daru využít, nesmíte tu pomoc odmítnout …prosím vás o to, jako jeho otec…“zašeptal ztěžka a jeho tváří přeběhl stín.
Rukminí se na něj překvapeně podívala.
„Otče? O čem to mluvíš? Jakou pomoc?“
„Omluv mne, ale nyní o tom nechci a ani nemohu hovořit. A neměj obavy, tvůj bratr se o vaší návštěvě nedozví, slíbil jsem ti přece diskrétnost. A...teď už raději odejděte, jsem unavený, chci spát.“ řekl vyčerpaně, pak se ještě naklonil k Adrianě a zašeptal sotva slyšitelně.
„A vy, Párvatí, nezapomeňte na má slova…“ Všimla si, že se mu v očích zaleskly slzy, a trochu ji to znepokojilo.

Rukminí po chvilce zapomněla na ten zvláštní rozhovor a opět jí ze rtů plynula záplava veselých slov. Adriana ale jen zamyšleně přikyvovala a ani nevěděla, jak se ocitly na tržišti. Skoro nestačila vnímat, co se kolem ní děje a kam všude ji Rukminí zavedla.
Mrzelo ji, že neustále všichni před Amarem zamlčují její přítomnost, znepokojovalo ji také, že jej zřejmě obestírá nějaké podivné tajemství, o kterém zatím neměla ani ponětí.
Nesmírně jej milovala, láskou hlubší než moře, tím si už byla navzdory tomu, kým byl, nyní jistá a proto se chtěla vše dozvědět.
Existoval jen jediný člověk, který ji v tomhle mohl pomoci a odpovědět na spoustu otázek.
Amarův pěstoun Rándžit…