Černá díra - sedmá část

„No ty vole… Můžeš mi říct, k čemu sem se to upsal?“ zeptal se tiše s potutelným, křečovitým úsměvem, jímž se rozhodl obdařit Mariku. Nechtěl se totiž začít vyloženě tlemit, když jí viděl v zářivě zelených plavkách. „A to sem si vždycky myslel, že já sem ten exot… Ale medúza je teď jak zelenej přelud, takže vyčnívá dokonce víc než já,“ konstatoval se sebezapřením a radši se soustředil na okolí, než aby vyprskl smíchy. Vzhledem k tomu, že Týna na sobě měla hezké, ale trochu avantgardní letní šaty vlastního návrhu i tvorby a Damiána zdobilo černé tílko víc na kusy než vcelku, čínské znaky vytetované na paži a šortky, které za poutky měly zavěšenou celou armádu víček, v jejich partě je nikdo nepřehlédl. Damián si ve skutečnosti na nic nestěžoval a bylo mu pohodlně. Oblečení si zvolil výjimečně podle sebe a Týna mu výběr schválila, aniž by o to nějak zvlášť usiloval, takže všichni byli spokojení a ani nevypadal nějak zvlášť podivně.

„Proč sme se vlastně sešli na pláži?“ zeptal se otráveně, sotva dosedl na rozpálený písek. Celkem jich bylo deset, a tak neviděl důvod, proč se válet na písku a plácat ve vodě, když by mohli podniknout i lákavější věci. „Mě se ptej,“ zahučel Tomáš a dosedl vedle něj. „Dal bych si pivo,“ poznamenal se zasněným pohledem před sebe, který mu v zápětí zastoupila Jana „jenže to bysme sebou nesměli tahat ženský, aby to bylo podle našich představ.“ Damián se tiše zasmál a zamyšleně se rozhlédl. Valná většina tam byla v páru. Tomáš a Jana, Marek a Jitka, Pavel a Katka a pak jen on, Týna, Marika a Michal. Někde uvnitř jako by ho bodl ostrý osten cizího pocitu, který nedokázal rozeznat.

Nějak mu to nedalo, aby si nevzpomněl na svojí poslední holku. Měl jí vážně rád, ale pak mu dala bez vysvětlení kopačky. O měsíc později se dozvěděl, že už to nějakou dobu táhla s jeho dobrým kámošem. Bylo mu z toho blbě, jako by to na něj po roce a půl zase všechno padlo v nejmíň vhodnou dobu. Prudce vstal, naštvaný sám na sebe a rozhodnutý vyhnat z hlavy všechny špatné pocity. Se lstivým úsměvem se podíval Týně do očí. Právě se rozhodlo, že se bude hrát volejbal a ty dva byly sehraná dvojka. „Tak to ani omylem,“ ozval se Marek, když si stoupli k sobě do jednoho týmu „to by nebylo fér! Ty dva sou vedle sebe jak zabijáci!“ Rozhodným pohybem zatáhl Damiána do svého týmu a zamával vztekající se Jitce na protější straně sítě. „Hezky holky proti klukům,“ ušklíbnul se provokativně a vzbudil v nich tak neskutečnou soutěživost.

Na to, nebo právě proto, že to byli kamarádi a páry, se strhla velká bitva o vítězství. Přizvali ke hře i pár cizích lidí na střídačku a Marika jim měla chvíli soudcovat. Všichni do hry dávali co nejvíc energie, slunce pálilo a pot z nich lil proudem i při tak zdánlivě mírumilovné hře jako je volejbal. V jejich podání to byla řež. Hlad po výhře jako by přebil všechny ostatní emoce a vzájemné provokace to jenom umocňovaly. Damián si setřel pot z čela a stáhl ze sebe tílko, které mu bránilo v pohybu. Byl do hry úplně zabraný a zbavil se tak jakýchkoli nepříjemných myšlenek.

Marika se zkoumavě zadívala na Týnu, která právě byla na střídačce a upřeně pozorovala hru. Týna si jejího pohledu všimla a rozpačitě se usmála. „Proč taky nehraješ?“ zeptala se zvědavě, zatímco sáhla po opalovacím krému. Ošklivě si spálila ramena, takže už bylo pozdě, ale přeci jen je chtěla něčím zchladit. „Nejsem talent na sporty, Damián by ti mohl vyprávět. Zvorám co můžu a sem strašně neohrabaná,“ trhla Marika omluvně rameny a lehce se pousmála. „Vždyť to nevadí, hrajeme jenom pro zábavu,“ dostalo se jí povzbudivé odpovědi. Jen zakroutila hlavou. „Díky, ale vážně ne. Takhle mi to vyhovuje.“

„Jak dlouho se vlastně znáte?“ zajímala se, aby si potvrdila jednu domněnku. Týna se na ní nechápavě otočila a Marika jen kývla hlavou směrem k Damiánovi. „To už bude deset let,“ pochopila vzápětí Týna. „Máš ho ráda, že jo?“ zeptala se Medúza opatrně a přemýšlela dopředu, jak to navlíknout. Týna okamžik přemýšlela, a pak s pousmáním odpověděla: „No jinak bysme se spolu asi nebavili tak dlouho.“ Marika se bezmyšlenkovitě poškrábala za krkem. „Má teď nějakou holku?“ prohodila ledabylým tónem a všímla si, jak Týna v prvním momentě ztuhla a okamžik na to zakroutila záporně hlavou.

Damián se znaveně natáhl do písku, aniž by se obtěžoval otřít osuškou nebo ji dát pod sebe. Hrudník se mu zvedal a zase klesal, zavřel oči a byl rád, že nepropadl žádné hloupé depresi a všechno to ze sebe dostal sportem. Nejdřív volejbal, pak plavání a nějaké to dovádění, no a ve výsledku byl z toho všeho docela utahaný, takže myšlenky neměli šanci na nevítané toulání. Marika seděla vedle něj. Dnešní den nedělala skoro nic jiného, než že všechny pozorovala, a když to teď praktikovala i na něm, ucítil její pohled a neochotně otevřel oči. Až na tenhle její zvyk si uvědomil, že mu vůbec nevadí. Je pravda, že teď to byl jiný člověk a ne to dítě, které znal. Zvláštní byla pořád, a i když na rozdíl od svého vzhledu na sebe v konverzaci nestrhávala příliš pozornosti a byla spíš nevýrazná, člověk si s ní příjemně popovídal.

„Můžu… Můžu se tě na něco zeptat?“ začala nejistě, ale obličej se jí po krátkém zaváhání rozjasnil. „Hmmm?“ zabručel a zvedl se do sedu, aby jí lépe slyšel. „Víš, co kdyby sme se zkusili líp poznat a třeba… Já nevim. Je nějaká šance, že by z toho něco vzniklo, nebo už někoho máš?“ vyrukovala na něj s tou nejmíň očekávanou věcí, takže byl dost zaskočený. Byla fajn, ale co jí na tohle měl říct? Nějak v sobě nenašel ten pocit, že by z toho mohlo být něco víc než přátelství, aniž by to dokázal opodstatnit. „Víš já…“ zarazil se překvapeně a nenacházel slova. Utahoval si z ní, někdy hodně jedovatě, ale ve výsledku to tak nikdy nemyslel a nechtěl s ní mluvit krutě nebo hnusně. „Někoho máš,“ kývla s úsměvem hlavou a dál dělala, jako by nikdy nic z toho nevyslovila. Trochu se mu ulevilo, že nemusel nic vysvětlovat, i když to nebyla tak docela pravda. Nechal jí při tom, protože mu to vůči ní přišlo jako nejohleduplnější možnost a drobná lež se snad časem ztratí.

Marika se usmála a rukou si zajela do dlouhých vlasů. Dnešní pokus jí nestál moc sil jen trochu hraní a doufala, že aspoň něčemu pomůže. Třeba by si konečně ti dva uvědomili, co už podle ní dávno bylo vidět. Přece jen to Damiánovi tak trochu dlužila, za to co pro ní kdysi dělal.