Phyllis 15

XV. Optimistka

Páteční večer bych s klidným srdcem mohla zařadit mezi ty nejlepší za poslední týdny, možná i měsíce. Mám energie na rozdávání, na každého se usmívám, nejradějí bych si zpívala. A rozhodně se mi nechce sedět na pokoji s klukama, Denisou a Andreou. Povídání není činnost, která by mě teď uspokojila. Nejradši bych samou radostí udělala pár přemetů či salt. Ale v pokoji mě ubíjí hlavně Denisin pohled. Kdoví proč na mě kouká s podezdřením v očích. Možná jsem jí odpoledne měla říct, že se nemá strachovat, že já vím, že jsem pro Thea jen minulost a nemám v plánu na tom nic měnit. Nejsíš by ji to potěšilo. A nebo ještě víc znejistělo.
A ač je uvnítř fajn, stále je čemu se smát, v pokoji narvaném k prasknutí je hluku že to musí být slyšet až na ulici, já se tu zrovna dnes necítím. Pořád si poposedávám, marně hledám způsob jak svou energii vybít. A přitom pořád narážím na Denisin pohled, což mě rozčiluje ještě víc. Rozhodnu se udělat jí radost (ač zrovna o její štěstí mi upřímně jde ze všeho nejmíň) a vyklidit prostor. Už dlouho pozoruju jak venku sněží a když v jedné vzácné chviličce nastane ticho, ozvu se, „Nechce se někomu z vás jít ven?“
Všechny hlavy se téměř jako na povel otočí k oknu, za kterým se hustě chumelí. A jako první se ozve moje drahé dvojče.
„To by možná stálo za to.“
„Tolik sněhu už u nás není,“ přikývne Otto.
„Taková sněhová válka je fajn věc,“ dodá i Diaz.
Ani se nestihnu rozkoukat a většina lidí v pokoji se začne zvedat k odchodu. Míří do svých pokojů pro něco teplého a pokud možno co nejmíň promokavého. Sedět jich zůstane jen pár. Mimo jiné Andrea s Denisou (díky bohu a jim za to). A ta druhá jmenovaná dokonce chytí za ruku Thea, který jak to tak vypadalo, považoval mnou navrhnutý program za dobrý, a ten se po pár šeptaných větách posadí zpět vedle ní. Jinak ale většina těch, kteří tu byli, odchází, nejen Diaz, Neal či Otto, ale třeba i Kurt, Michel nebo Denisin brách Petr. Vstanu taky a vydám se ze „společenského sálu“ jak je ta místnost, kde jsme seděli nazvaná, k pokojům.
Hodím na sebe rifle (jedinou další věc, kterou tu mám kromě té džínové sukně, ve které jsem chodila doteď), mikinu a samozřejmě bundu, a můžu zamířit ven. Ještě předtím se však přidám k Peterovi, který to jako vždy pojal organizačně a rozhodl se oběhnout všechny pokoje, aby pozval i ty, kteří s námi dole nebyli. Vezmeme to každý z jedné strany a tak zatímco on ven zamíří v doprovodu Dannyho a Thomyho, ke mně se postupně přidají Danco s Thimothéem, T.-Joseph, Tienes a kupodivu i Thomé (když jsem otevřela jejich dveře, abych je pozvala, Thomé prakticky okamžitě odmítl, ale Tienes prohlásil, že oba půjdou. A nakonec měl pravdu. Upřímně, je to poprvé, co si pamatuju, že se ten podmračený kluk účastní nějakého programu. Ani ve městě odpoledne nebyl. Ale teď, když ho začal Tienes ukecávat, přidala jsem se a on kupodivu po chvilce opravdu přikývl.).
Venku se nás sešel opravdu úctyhodný počet, téměř tři čtvrtiny týmu. Plácek, který sloužil jako dvorek hotelu nebyl velký, pár metrů trávy a asi dva stromy a tak jsme se po ktátké debatě rozhodli následovat Kurta na podle něj mnohem lepší místo. A musím uznat, že těch deset minut chůze za to stálo. Malý parčík, ve kterém jsme se octli, osvětlený jen jednou jedinou lampou a plný keříků napůl zapadanými sněhem vypadal úžasně. Usoudíme, že na obyčejnou koulovačku je takového počtu lidí a krásného hřiště škoda a tak ze všeho nejdřív vyzkoušíme něco jako sněhovou obdobu paintballu se třemi životy. Rozdělíme se do šesti minidružstev a jdem se schovat a dohodnout taktiku. Já skončím s Michelem a Thomém. Celkem nesourodý tým. Nicménně to není důvod řešit, uděláme si základnu za jedním rozlehlým keřem a čekáme na zahájení hry. Dopředu si moc neplánujem, cíl hry je jednoduchý, pokusit se, aby to byl někdo právě z vašeho týmu, kdo přežije, proto se dohodnem jen na tom, že se budeme držet na dohled a chránit si záda. Konečně se ozve písknutí, což je signál k začátku.
Hned na úvod poznám, že lidi, kteří se rozhodli postupovat ve trojicích možná udělali líp, když nám jedna taková trojka (Philo, Victor a Neal) hned na úvod zlikviduje Michela. S Thomém ze stran házíme jak můžeme, ale jejich úderná síla je výrazně vyšší a tak se z bezpečnostních důvodů dáme na ústup. Není ale moc kam ustupovat, zuřivý boj vládne všude a tak se náš tým mírně řečeno rozpadne, o pár sekund později už nemám ani ponětí, kde se můj spolubojovník právě nachází. Dost mi stačí to, že až příliš mnoho soupeřů ví, kde se jsem já. A tak málem nestíhám ani pálit, jen uhýbám. Nezvládnu uskočit úplně všemu, přesto se s ještě s jedním zbývajícím životem zvládnu uchýlit do alespoň dočasného bezpečí za kmen stromu, kde konečně můžu začít plánovat útok. I když… plánovat. Veškeré mé plány se dají popsat jednou větou – dokud po mě nikdo nejde, nakřečkovat si tu co nejvíc koulí. Jednoduché, ale přesto ne moc úspěšné. Ona totiž ta podmínka „dokud po mě nikdo nejde“ nevydrží moc dlouho, rozhodně ne dostatečně na to, abych si tu „nakřečkovala“ takové množství munice, které mi nedojde během dvou minut. Proto jsem velmi mile překvapená, když se z ničeho nic objeví pomoc – Thomé. Společnými silami útočícího Kurta udoláme.
„To jsem ráda, že žiješ,“ poznamenám. Neodpoví mi. I když, upřímně, ani jsem od něj žádnou reakci nečekala. Ale přesto postupujem dál spolu, parčíkem se teď stejně většinou plíží aspoň dvoučlenné skupinky, těch, kteří útočí sami je málo a rapidně jich ubívá.
„Bacha!“ zavolá nečekaně a padne na zem. Já už tak rychlé reakce nemám a tak před letící střelou uhnout nezvládnu.
„Sakra,“ zakleju nahlas a zvednu ruku, Torstenovi na znamení, že po mě už opravdu házet nemusí. Pak se rozběhnu pryč, na cestičku, kde stojí i ostatní vypadlí. Není jich zrovna málo a během pár dalších minut se přidá jak Torsten, tak Thomé, stejně jako většina ostatních. Až na Neala s Philem, přeživší dvojici vítězné skupinky.
Pro velký úspěch vyhlásíme i druhé kolo a to po dlouhém boji vyhraje Diazova skupinka. Ale hodně blízko k vítězství jsme měli i my, Thomé vypadl až jako poslední. Po skončení tohoto souboje se rozhodneme pro něco klidnějšího a protože sněhu, ač udupaného, je kolem opravdu dost, pustíme se do stavby sněhuláka. Nebo spíš obrovské sněhové lochnessky, což je věc, na které může poměrně bez problémů pracovat všech 18 lidí. Někteří nahrnují sníh, jiní tvoří hrubé obrysy a Thomy dává té plácanině opravdu pěkné obrysy. Hlavně díky němu vypadá naše Snow Ness, jak ji pojmenujeme, po hodině práce opravdu pěkně. Ještě provedeme nezbytné focení na mobily (škoda, že já foťák nemám) a pak už se vydáme zpět na ubytovnu. Na pokoj dorazím až notně po půlnoci, naprosto promoklá (Diaz s Michelem mě ještě po cestě zpátky parádně vykoupali v hromadě sněhu), ale s úsměvem od ucha k uchu. Myslím že ti, kteří si to nechali ujít o dost přišli. Ještě na chodbě jsme pak chvíli postávali a smáli se každé hlouposti, než se začala naše skupinka postupně rozpadat. Nejdřív odešel T-J a krátce na to Thomé, jako poslední dvojice jsem naopak zůstala já s Nealem.
„Tak co dnešní odpoledne?“ nadhodil v momentě, kdy už i Diaz se s námi rozloučil. „Jaké bylo?“
Bezděky se usměju, takže je mu moje odpověď jasná dřív, než vůbec otevřu pusu. „Skvělé,“ dodám i tak. „Už teď vím, že se mi odtud nebude chtít.“
„Snad jsi s tím klukem nezačala chodit?“
„Chodit?“ zasměju se. „Na dva dny?“ Ve skutečnosti mi při té myšlence tak bezstarostně není. Ten fakt se mi nepřipouští zrovna snadno.
Přikývne. „To jsem rád, že to bereš takhle. Já jenom že se celý večer tváříš hrozně šťastně. Za to jsem rád, ale vypadáš jak zamilovaná. A to by pak byl opravdu zatraceně těžký odjezd.“
„Já vím, neboj. To všechno si uvědomuju. Mám to pod kontrolou.“ Nebo si to alespoň snažím vsugerovat.
„A kdo to vlastně je?“ Řeknu mu teda těch pár věcí, co o Kitovi vím – že letos maturuje na stavebce a dál chce studovat na výšce vodní stavby, že je mu 19 a že si vydělává v čajce. Jako odpověď už mi jen popřeje, ať si to teda užiju a rozloučíme se. Do postele už se upřímně těším.

Místo budíčku mě na snídani vzbudí hlad, přecijen, za všerejšek jsem toho zrovna dvakrát moc neměla. Místo jakékoliv další aktivity se však poté, co si ze švédských stolů vyberu toasty se šunkou, stejně jako většina kluků odeberu zpět do postele. Oni mají v deset trénink a téměř nikdo z nich nemá v plánu vstávat dřív (s čestnou výjimkou právě absolvované snídaně), a tak i já se rozhodnu trochu si zalenošit. Nevím, co bych jinak dělala, v reálu už se teď nemůžu dočkat opoledne, a tak jen doufám, že ta doba do něj uteče co nejrychleji.
Do peřin si ssebou vezmu i tátovi včerejší noviny a abych se přiučila, co se současného sportovního dění týče, prostuduju si nejen oba články věnované čtvrtečnímu hokeji, ale zběžně prolistuju i ostatní stránky. Zároveň na stole objevím i Saskatoon Post a tak si omrknu, jak celý zápas hodnotí místní. „Kupodivu“ kladně. Je mu věnovaná celá strana, mimo jiné tam jsou i drobné rozhovory s brankářem Alanem Rowsnem („Brandonští útočníci jsou velmi důrazní a rozhodně je nemůžeme podceňovat.“ Ještě aby jo, chytráku), trenérem („Brandon je silný soupeř, kterého nesmíme podcenit, přesto, že jsme první zápas vyhráli.“ Už se opakujou, umí vůbec říct i něco jiného?) a zřejmě hvezdou dne, bitkařem Narrowem („Brandonští obránci jsou velmi silní, nesmíme je podcenit…“ Ne, to už si dělám srandu, on se přecijen vyjadřoval spíš k jiným otázkám. Musím mu uznat plusové body, protože na otázku „Co by jste dělal, kdyby jste za svůj zákrok opravdu dostal stop na další zápas, jak se krátce po zápase spekulovalo?“ by nevymyslel inteligentní odpověď ani Einstein. Na druhou stranu, on se s vymýšlením odpovědí taky moc nepáral, kde mohl, zkrátil je na minimum. A na rozmazané černobílé fotce v helmě, s otevřenou pusou a zavřenýma očima – takhle dát do novin mě, zřejmě je zažaluju – vypadal upřímně tak trošku jako psychopat.)
Odložím oboje na zem vedle mě a zehledím se do stropu. Je devět jak slyším pípnout tátovy hodinky. Teprve. Do jedné tolik času. A já netuším, co budu dělat. Spát už se mi nechce, čtení mám už dost, učení nepřipadá v úvahu a nic moc jiného mě nenapadá. Za chvíli se všichni sbalí a zmizí až do oběda na stadion a já zůstanu na hotelu sama, s Denisou a Andreou. Leda že bych…
„Tati?“ ozvu se zkoumavě. Spí nebo ne?
„Copak?“ odpoví a ani to nezní ospale.
„Můžu s váma dneska na trénink? Podívat se na zimák.“
„Samozřejmě že jo, vždyť ti to vždycky nabízím. Ale většinou máš lepší program.“
Většinou se mi tam totiž nechce okounět a připadat si jako páté kolo od vozu co sleduje své čtyři kolegy, jak jim to spolu pěkně jde, odpovím v duchu. Ale dneska bych naopak tady nevěděla co dělat. Na pokoji se mi sedět nechce a jít ven sama… Na zimáku bude aspoň teplo (to zní blbě, já vím, ale proti té kose venku…).
„Dneska ne,“ vysvětlím nakonec nahlas.
„Tak budu jen rád, když půjdeš,“ zakončí taťka. „Konečně jednou chceš dobrovolně trávit volný čas pod mím dozorem.“ A pak po kom jsem tak sarkastická.
Převalím se zpět na záda a zavřu oči. A od té chvíle až do doby, než mě vzbudí tátův hlas, si nic nepamatuju. Asi to s tím vyspáním nebylo tak žhavé, jak jsem si myslela. Nicménně v posteli už se mi opravdu zůstávat nechce, takhle lehce by se hodilo vstávat vždy, a tak se s ostatními opravdu vydám městem k zimáku, kde, zatímco ostatní zmizí v šatně, zaberu čestné místo ve středu hlediště. Táta mi sice nabízel, ať si sednu za ním na střídačku, ale odmítla jsem s tím, že nepotřebuju slyšet jeho pokyny z první ruky. A stejně je většinou i on na ledě a byla bych tam sama.
To nahoře nejsem, už během rozbruslování se obecenstvo mírně rozmnoží – dolů až skoro k ledu dorazí pětice holek odhadem sotva patnáctiletých, kousek ode mě se usadí tři malí kluci, podle řečí co vedou opravdoví nadšenci a zřejmě i místní mladí hokejisti. Na jednu z laviček se usadí i chlápek s logem stadionu, zřejmě nějaký zvědavý zaměstnanec. A s ubíhajícími minutami přibívá i lidí – po našich mají trénink Saskatoonští (dík za info, kluci), a tak se na stadionu sejdou dobré tři desítky lidí spadající převážně do už obsazených dvou kategorií – holčiny co nejblíž mantinelu a kluci kolum 9 až 13 let, kteří hokejem žijí natolik, že jim zápasy nestačí. Čestnou výjimku tvoří onen člověk v bundě stadionu, jeden pán kolem padesátky dvě holky tipuju o trochu starší než já, sedící ve stejné řadě o několik sedadel dál, které dorazí až asi tři minuty před koncem a vrhají na mě zkoumavé pohledy (a tak jim je zvesela oplácím). Potom už ale Brandonští vyklidí led a tak bych se i já mohle pomalu zvedat, nicménně vím, že minimálně deset minut jim bude trvat, než se aspoň ti nejrychlejší osprchují, převlečou a vyhrabou ven, a tak své vyhřáté místečko prozatím neopouštím. Proč si konec konců neomrknout i konkurenci.
A konkurence se bohužel zdá zatraceně dobrá. Ne že bychom my hráli špatně, ale víc by mě potěšilo, kdyby to Saskatoonským nešlo až tak dobře. Kdyby alespoň některé přihrávky míjely cíl, kdyby si tak nedávaly pozor na drobné chyby a zaváhání. Saskatoon je už hodně sezón hodně úspěšný tým. Je to na nich vidět. Oba brankáři, kteří se tréninku účastní (jména na tréninkových dresech nemají), chytají fakt dobře,což bohužel bylo poznat už při pátečním zápase. A ostatní jim to rozhodně nedělají lehké.
K východu se vrátím trochu zachmuřeně, ale tahle špatná nálada rozhodně není nic trvalého. Sotva vyleze první skupinka našich hráčů, na ty uvnitř a jejich téměř bezchybné hokejové umění zapomenu a zapojím se do klasické debaty o ničem a o všem, tentokrát pro mě z neznámého důvodu s převažujícím tématem letošních (už tak dávno uplynulých) Vánoc.
Na hotel dorazíme krátce po půl dvanácté a první místo, kam všichni zamíří, je jídelna. Já až takový hlad nemám, dnes jsem toho zatím moc nedělala a tak mi po více než vydatné snídani nemělo při čem vyhládnout. Nicméně jdu s ostatními a na rajské si i dost pochutnám. Jen se pak do schodů spíš valím, než abych šla. Na chiličku se za mnou na pokoj staví Neal, ale o před třičtvrtě na jednu ho taktně vyhodím, měla bych se chystat. Ne že bych se měla čím upravovat, mám tu jen sukni (jdem do zábavního střediska, kde říkal něco o lanovém centru, takže ta nehrozí) a rifle, volba je tedy jasná. Zbývá mi jedno čisté tričko – takže ani tady si nemám moc z čeho vybírat, no a jinak… deset minut si na hlavě hraju s pramínky, abych vytvořila co nejlepší přírodní rozcuch (ač mam podezření, že to na konci vypadá naprosto stejně, jako na začátku), do uší si dám nenápadné naušnice – červené hvězdičky, umyju si zuby, navoním se a pokusím se na sebe do zrcadla usmát. No co, to co mi ukazuje, nevypadá tak, jak bych si přála, ale víc už s tím neudělám. Mám přesně minutu na to, abych sešla dolů, tak raději vyrazím.
Nezdá se, ža by byl někdo známý na chodbě či dokonce venku, až ke dveřím nikoho nepotkám. A na ulici stojí jen jedna postava. A tu tam vidím zatraceně ráda.
„Ahoj,“ usměju se na uvítání jednoduše.
Odpoví mi stejně a zdá se mi, že to možná nejsem jen já, kdo je nervózní. Ruce má sice ležérně v kapsách, ale i já se klidně usmívám. Přetvářka je krásná věc…
Skloní se, aby mi dal pusu, když v tu chvíli za sebou zaslechnu otevírání dveří. S trhnutím, kterým ho zřejmě překvapím, se otočím, abych spatřila Thomého, jak s pohledem upřeným do země míří směrem do města. Sám, díky bohu.
„Máš černé svědomí?“ okomentuje mou reakci s (jak jinak) nadzvyhlým obočím.
„Ne,“ zavrtím hlavou. „Jen jsem se prostě lekla.“
„Ten byl taky od vás?“
„Jo,“ přikývnu. „Ale znám ho jen od vidění.“
„A co jinak večer taťka, nemělas kvůli pozdnímu návratu problémy?“
„Ne,“ zavrtím s úsměvem hlavou. „Ten byl ve svém živlu.“ V ten moment se zarazím. „Četl si o hokeji a tak nevnímal okolní svět“ chtěla jsem říct. Ale…to že je můj taťka velký fanda, už sice ví, ale přecijen, takhle podáno by to pro nezasvěceného asi znělo dost divně… „Měl tam kupu novin s článkama o čtvrtečním hokeji, tak ani nevěděl, kolik je hodin,“ zkoriguju to do uhlazenější formy. S trochou neklidu si uvědomím, že stále ještě stojíme před hotelem. A kdyby můj tatínek, který včera „byl ve svém živlu“ zrovna teď vykoukl, byl by asi celkem překvapen, v jakém živlu je zrovna teď jeho dcera, když se tu téměř na prahu objímám s cizím klukem.
„A co dnes, bude mít ještě co číst? A nebo budeme muset víc spěchat?“
„Ono těch článků nebylo až tak moc,“ zatvářím se naoko zklamaně, „Ale na druhou stranu, dnes jsem pozdní návrat předem nahlásila. Takže můžu klidně pařit až do rána.“ S trochou nadsázky. Před zápasem na můj návrat nikdo čekat nebude. Ale dojít až poté, co se někdo z nich ráno probudí, by bylo trošku riskantní…
„Tak to jsem na tom hůř,“ usměje se pobaveně. „Naši počítají, že se vrátím ještě dneska, maximálně opravdu hodně brzo ráno.“
„Tak když teda máš tak málo času, neměli bychom už raději vyrazit?“ nakloním hlavu na bok.
„Jdeme,“ přikývne a uchopí mě za ruku. „Ne že by se mi nelíbil váš hotel, ale mylsím, že tu jsou i zajímavější věci k vidění.“
Což je věc, ve které mu musím dát za pravdu. Krásy m města jsem z části poznala už včera dnes se seznamujeme jen s interiérem zábavního centra – no ale i ten stojí za to. Dost lituju, že nemám plavky, aquapark vypadá víc než lákavě a představa Kita v plavkách snad ještě líp, ale i Lunapark, který zvolíme za nejvhodnější z atrakcí, není špatný. I když si zpočátku přijdu poměrně přestárla, najdou se zde i atrakce pro takové blázny jako jsme my. A navíc – na věku přeci nezáleží, ne? Trenažery motorek, opičí dráhy (aneb ono lezecké centrum - celkem nadnesený výraz) různé hry jako stolní fotbal, ping-pong či lezecká stěna jedoucín do protisměru, se i nám zdají dost zábavné. A když nás omrzí tohle, není proč dělat si starosit, hned vedle je muzeum hlavolamů.Tam se dá vyřádit zase jinak, když si proti sobě zahrajeme jakousi logickou hru, kterou suverénně prohraju (a když už v duchu přemýšlím, jestli jsem opravdu tak blbá, nebo mám jen smůlu, přizná se Kit, že ji zná a hrál už mockrát). Jinde se marně pokouším sestavit klenutý oblouk z šesti částí, které drží pohromadě až v momentě, kdy tam jsou všechny, a které jsou tak velké, že už udržet dvě v jedné ruce je nadlidský výkon, takže když do boje začnu zapojovat i kolena, slituje se, přestane se smát a pomůže mi.
Stejně tak na některé další hlavolamy prostě nepřijdu (a deptá mě, že je jich většina), jenže času je málo. A tak spíš než tím, jak sestavit správně barvy podle udaných pravidel se pokoušíme sočítat, kolik svých odrazů vidíme v maličké místosti plné zrcadel – a neustále se nemůžeme dohodnout, nebo kreslíme gravitačním kyvadlem pískové obrazy. Nakonec ač jsem nevěřila, žemě to tam bude nějak moc bavit, nás ven vyžene až zavíračka.
Zpočátku jsme mluvili o nápadu jít do kina, ale s ubíhajícím časem je stále jasnější, že tenhle program padne. Filmy máme sice oba rádi, ale čas se krátí – líp řečeno letí jako splašený a kino by bylo jeho plýtvání. Stejně jako třeba účast ne některé z akcí, které se v centru večer pořádají. pravda, žnějí zábavně..ale radějí se rozhodneme jen zajít na věčeři do pizzerie a vyrazit někam ven – do klidu. Je sice pravda, že i tanec s Kitem je věc, kterou bych si ráda vyzkoušela, ale diskotéky jsou hrozný žrou času. Stejně jao třeba to kino. A pak, i tak už mám lidí dost, však uřvané společnosti si ještě užiju zítra na hokeji… a pak zřejmě i celou cestu domů - minimálně.
Mám už pořádný hlad, jak si uvědomím v momentě, kdy otevřu jídelní lístek. Teprve když se pročítám všemi těmi „italskými recepturami s plody moře, olivami“ či pouze „šunkou a sýrem“, dojde mi, kolik hodin už vlastně uplynulo od oběda, a kolik jsem toho za tu dobu stihla.
Mimoděk se zadívám na Kita. Je na tom zřejmě podobně jako já, taky je poměrně zabraný v té útlé hnědé knížečce. Má sevřené rty a několik světlých pramenů mu padá do čela. Raději poměrně rychle uhnu pohledem, protože si v tu chvíli poprvé za dnešek uvědomím jednu věc. Že je to sice všechno hrozně pěkné, ale na jak dlouho?
„Neboj, mám to pod kontrolou,“ slíbila jsem bráchovi, když na mě vrhl jeden z těch svých starostlivých pohledů. Ale stále víc poznávám, že jsem se mýlila. Že nemám.
Nevím, co na něm vidím, co mi chybí u všech ostatních kluků, se kterými se setkávám. Napadlo mě i jestli to náhodou není právě to vědomí nedosažitelnosti a pomíjivosti toho, co tady teď zažívám. Ale ať je to tak nebo ne, vím, že odjezd bude nejspíš opravdu hodně zlý.
I to je ale důvod, proč nemám nejmenší chuť zabývat se tématem budoucnosti. Za celou tu dobu jsme probrali spoustu věcí, ale co bude dál, až opět odjedu domů, nebo co že to mezi námi vlastně je…to jsme ani jeden byť jen slovem neřešili. Jedna část mé mysli se mě včera snažila přesvědčit, že jsem pro něj jen úlet, a že jestli jsem já co proto, tak je to oboustrané. Vím, že měla pravdu. Ale, zatraceně, je li tomu tak, tak si to teď alespoň nebudu kazit! Ještě jednou, znovu jsem se zahleděla do jídelníčku, ale myšlenky na jídlo mě přešly. A když přišel číšník zeptat se, co si dám, objednala jsem si první věc, na kterou jsem si vzpoměla. Konec konců, prč nezkusit něco nového.

A musím uznat, že „něco nového“ se ne vždy vyplatí. Pravda, většina toho, co jsem na pizze měla, jedlá byla, ale že bych z toho skákala nadšením do stropu se říct nedá. Proto jsem byla poměrně dost ráda, když jsme konečně vyšli ven.
„Jestli nemáš nějaké konkrétní přání, tak je tu ještě jedna věc, kterou bych ti rád ukázal,“ ozve se Kit, když jsme opět na čerstvém, nočním vzduchu.
„Nechám to na tobě,“ pokrčím rameny. Saskatoon neznám, program bych vymýšlela těžko. Pokud by on navštívil Brandon… „řekneš mi alespoň, co to bude?“ přeruším tuhle myšlenku rychle nahlas.
„Něco celkem moderního. A kousek za městem,“ naznačí, ale ať se snažím jak chci, víc z něj nedostanu. Jen, že to je nějaká stavba a že je vedle park. Vím moc dobře, že tu žádný zámek nemají a katedrála za městem? Na druhou stranu, u které jiné budovy je park?
Park uvidím hned jak vystoupíme, ale budovu žádnou. Poté co autobus odjede, je však slyšet slabé hučení. Vezme mě za ruku a vykročíme vstříc tomu zvuku a nějakému světlu, které odtama viditelně vychází. Ve sněhu je celkem dost stop, takže to je asi docela dost navštěvované místo. Ač oproti prošlapaným městským chodníkům, kde se sníh mění na šedivou uhlazenou hmotu téměř okamžitě, to přecijen nic není..
Jsem upřímně zvědavá, co se přede mnou objeví, až projdeme kolem poslední řady stromu, které mi zavazí ve výhledu. A Kit to zřejmě ví, protože tak pomalu jsme snad ještě nešli. A ke všemu si ze mě kvůli nedočkavosti dělá srandu. V oddalování se viditelně vyžívá (stejně jako v efektech, jak jsem si ostatně mohla všimnout už včera v čajovně) a tak když se předemnou náhle otevře výhled na to, za čím jedeme, je to opravdu impozantní pohled.
„Tak tady můžeš vidět Saskatoonskou přečerpávací elektrárnu,“ ozve se opět svým téměř průvodcovským hlasem. Jako už klasicky dodá rovnou i pár dalších informací (no jo, stavař se v něm vážně nezapře).
Zavrtím hlavou, aniž bych u toho pohybu odvrátila pohled od oné elektrárny.
„Kousek od nás máme taky jednu. A jestli má tohle být to samé…tak ten co to vymýšlel byl asi opravdu génius.“
„To si taky myslím. Zvlášťoproti všem ostatním návrhům…máokdy se stává, aby přehrada byla turistickou atrakcí.“
Ale u téhle se tomu ani nedivím. Sejdeme až dolů, pod obrovskou hráz, přes kterou jen v několika malých pramíncích stéká voda a Kit zamíří přímo k chodníčku, který vede pod celou tou masivní stavbou. Je tam zavřená branka.
„Může se tam?“ napadne mě? Beze slova přikývne a otevře ji. Není zamčená. Náskeduju ho a příjdu si hrozně malinká, když se dívám na tu zeď nade mnou. Pokud vím, tenhle efekt dřív měli vykonávat kostely a chrámy. Na druhou stranu továrnám a podobným stavbám se říká novodobé paláce. Tak tady to opravdu platí.
Nevím, jestli by tohle místo nezrtatilo ve dne kouzlo. Část určitě. Protože to hlavní, to, co člověka uchvátí, jsou barvy. Stavba sama o sobě je zajímavá, a i v pravé poledne bych se nad ní zřejmě pozastavila. Ale nasvícení a odlesk těch barev ve vodě a na sněhu…
„Přečerpávací elekrtárna…to musí někdy pouštět ta stavidla, ne?“ ozvu se v mmentě, kdy zastavíme uprostřed můstuku, přímo proti jednomu z pramenů, díky světlu temně modré vody.
Přikývne, ale opět nahlas neodpoví. Pátravě se na něj zadívám a něco v jeho výrazu mě trochu zarazí. Ještě cestou sem ho něměl. Ještě když mi se svým klasickým zaujetím vykládal o pár technických podrobnostech (které bych diplomaticky zařadila do kategorie :co može obyčejná holka z gymplu pochopit) tak tam to něco nebylo. Jako by se v momentě, kdy jsme vkročili na tuhle lávku cosi stalo.
„Kdy? Dnes už to nebude?“ zeptám se a sama jsem překvapená, jak nepříjemně si naráz přijdu, když ruším to ticho. Jak najednou zase cítím nervozitu.
„Už je pozdě,“ odpoví. „Teď za noční proud čerpají vodu nahoru. Ale zítra to bude puštěné. Kdybys měla zájem a ještě čas sem kolem sedmé až osmé zajet…“
Teď zamrazí i ve mně. „Kdybys měla ještě čas“
„Zájem budu mít určitě. A čas…doufám, že taky.“
„Kdy odjíždíš?“ zadívá se přímo na mě a ač u něj se rozhodně nedá říct, že by ironicky mluvil častěji, než normálně, jako třeba u Diaze, je zvláštní a ne moc příjemný pocit vidět, jak bylo tohle řečeno vážně.
„Nevím,“ odpovím tiše. „To záleži na ostatních. Možná v neděli večer, možná až ráno.“ Nedokázala bych neděli nahradit slovem „zítra“. „Nevíš, od kolika se hraje?“
„Od čtyř. Takže zhruba do půl sedmé.“
„V tom případě asi do rána čekat nebudeme. No ale většinou se ani nejezdí hned. Když Brandon vyhraje, určitě půjdou někam slavit. Když ne, tak i tak bude trvat, než se všichni připraví. Nebude to dřív jak v devět.“
V pohledu, kterým mě sleduje je opravdu něco zvláštního.
„No co, přecijen, nejsem na jejich venkovním zápase poprvé,“ dodám. Mám pocit, jako by chtěl slyšet nějaké vysvětlení toho, proč jsem si tak jistá nebo proč jsem určila zrovna tenhle čas. Ač nevím proč.
„To mi bylo hned jasné, taková fanynka,“ poznamená a vážný tón v tu chvíli vystřídá sarkasmus. Ne ironie, ale vysloveně útočný sarkasmus. Možná něco jako tehdy na stěně. Vrhnu po něm nechápavý pohled, ale vysvětlení se nedočkám. Místo toho jako by nic pokračuje. Zato mě to v hlavě vrtá dál.
„Do devíti to sem bez problémů stihnem, busem je cesta na čtvrt hoďky, autem ani ne na polovinu. Tak jestli budeš chtít vidět to, co je na Saskatoonu podle mě nejhezčí…“
„Budu, určitě,“ odpovím. Ta drobná chladná mezera, co se objevila, když jsme sem vešli, se teď jako by rozšířila na celé okolí. Nevím, co říct a i on mlčí. Pozoruje vodu pod námi, ale na mě se ani neotočí, když se bezeslova vydá dál. Vykročím za ním, zbytek mostku projde dost rychle. Teprve za ním se odhodlám a chytím ho za ruku.
„Stalo se něco, Kite?“
Konečně se na mě podívá. „Ne, nic,“ odpoví a tentokrát to je on, koho je sotva slyšet. „Jen jsem si na něco vzpomněl.“
Neptám se na co, mám pocit, že by mi na tu otázku stejně neodopvěděl. A ač ho teď možná trochu překvapím, místo dalších otázek ho obejmu. Cítím, že se nejdřív trochu zarazí, ale pak mi objetí opětuje. A taky vytuším, že ho něco trápí. Mimoděk mě napadne, jestli je to to samé, co zatěžuje myšlenky mě. Že ať si to přiznám, nebo ne, slova „neděle“ a „zítřek“ opravdu patří dohromady. A ze všeho nejhůř, že je k sobě pojí „odjezd“. Jenže… do všech těchto pojmů ještě pořád zbývá celých (nebo alespoň skoro celých) dvacet čtyři hodin. Už proto bychom si je měli užít.