Dvojí život (6. díl)

Do pokoje vstoupila Natálie a v závěsu za ní Patrik. Nikdy jsem nechtěla, aby se tihle dva potkali a teď je to tady. A vůbec – záleží mi na tom ještě? Těkala jsem očima z jednoho na druhého, ale z jejich výrazů jsem nic nevyčetla, nejspíš se úplnou náhodou potkali na informacích. Prostě jen byli ve stejnou dobu na stejném místě.
„Ahoj,“ porušila jsem ochraptělým hlasem trapné ticho. „Musím si s vámi promluvit.“
Podívali se jeden na druhého, nejspíš nechápali, co jim v tomhle stavu chci povídat. Patrik přisunul Natálii k mé posteli židli, která stála u stolu pod oknem.
„Na chodbě jsem zahlédl automat na kávu, dojdu pro ni.“ řekl Patrik a opustil pokoj.
Zůstala jsem sama s Natálií. Zvedla se ze židle a naklonila se nade mě, aby mě mohla políbit. Ucukla jsem a otočila jsem hlavu na druhou stranu.
„Sany, to ti teď budu taky odporná?“ zeptala se se zoufalstvím v hlase a já jsem se rozbrečela jako želva.
„Naty, já za to prostě nemůžu. To všechno on!“ zvýšila jsem hlas. „On ze mě udělal tohle! Ale můžu si za to sama, muselo se mi stát něco strašnýho, když jsem já takovou dobu klamala dva lidi, který miluju.“
Natálie se na mě nechápavě podívala, ale v tu chvíli už vcházel do pokoje Patrik a za ním doktor Kolář se sestrou. Přišli mě zkontrolovat.
„Slečna Novotná potřebuje klid, pokud se má úplně zotavit.“ řekla sestra a Natálie s Patrikem si posbírali svoje věci, rychle se se mnou rozloučili a vyšli na chodbu. Natálie se na mě cestou ke dveřím ještě jednou podívala, v její tváři se zračil smutek.

***

V nemocnici jsem zůstala celý týden, naši za mnou chodili na návštěvy každý den. Natálie a Patrik už se neobjevili. Razantně jsem odmítala veškerou jejich snahu o další návštěvu. Jednou za mnou dorazily i spolužačky Verča, Martina a Lucka, se kterými jsem se začala poprvé bavit na prvním semináři z obecné psychologie. Od té doby jsme společně trávily veškerý volný čas, vysedávaly jsme po kavárnách, jezdily jsme do Škoda-parku na in-liny, chodily jsme na Slovany do bazénu a balit chlapy do barů.
V pondělí šestnáctého mě konečně pustili domů. V nemocnici jsem se šíleně nudila a nemohu říct, že doma by to bylo jiné. Byla jsem zavřená mezi čtyřmi stěnami a nechtělo se mi nic. Vlastně chtělo. Hrozně moc se mi chtělo umřít. Noční můry se stále opakovaly a já jsem nevěděla, co bude dál. Do školy jsem chodila sporadicky, táta mě vyzvedával na mamčinu žádost každý den před školou, s Natálií a Patrikem jsem se nevídala. A vůbec mi to nevadilo. Změnila jsem se. On mě změnil. Najednou jsem při pohledu do zrcadla viděla místo veselé a úspěšné holky trosku, které se zhroutil svět.

***

Uteklo pár dní a byl tu zápočtový týden. A já jsem doháněla všechno, co se dalo. Učení byla jediná věc, která mě odpoutala od reality.
„Holky, mám super nápad,“ přiběhla jednou Verča a začala nám nadšeně líčit svůj plán. „Strávíme Silvestr na chatě na Šumavě! Vyrážíme pětadvacátého prosince, takže si koukejte navoskovat lyže a nažhavit snowboardy. Ne neberu jako odpověď.“
„Když já...“ zkoušela jsem se vykroutit, ale Lucka mě rázně přerušila: „Ty to potřebuješ z nás všech nejvíc, tak mlč!“
A tak jsem měla plány. Odpoledne jsme vzaly útokem nákupní centrum Plaza, kde jsme se pořádně vyřádily, nakoupily spousty vánočních dárků a já jsem konečně na chvíli zapomněla na své starosti.
Večer jsem mamce a tátovi nadšeně sdělila plány na dalších pár dní po Vánocích a byla jsem překvapená, když naši neměli nic proti. Prý se potřebuji dostat na čerstvý vzduch.
Další překvapení přišlo na Štědrý den, kdy jsem pod vánočním stromkem objevila nový snowboard a novou lyžařskou soupravu. Teď už bylo vážně všechno perfektní.

***

Pomalu jsem nemohla ani dospat. Ráno jsem ještě jednou kontrolovala, jestli mám všechny věci. Brýle na snowboard a helmu! Málem bych zapomněla. Ještě peníze, doklady, mobil. Snad mám všechno. Dnes má volno dokonce i táta, a tak mi nabídl, že mě odveze na nádraží. Naposledy se rozhlédnu po bytě, zavolám na mámu hlasité „Ahoj!“ a zaklapnu za sebou dveře.
Se svojí ‚slepičí farmou‘ mám sraz před nádražní halou. Verča s Luckou už vesele pokuřují, Martina jim něco vypráví a všechny tři se lámou v pase.
„Nazdar, nádhery!“ přivítám se s nimi a zapálím si poslední cigaretu. „Čemu se tlemíte?“
„Čauky! Ááále... Martina nám vyprávěla, jak málem natřela jednoho pána v tramvaji snowboardem.“ usměje se Verča.
„Tak to musel mít radost!“ podotknu a Verča se začne znovu smát.
„To taky měl! Měl v ruce plato vajíček z Tesca, prý byly ve slevě.“ zasměje se Lůca.
„No, bože, tak jsem mu z nich rovnou chtěla připravit směs na omeletu.“ odvětí Martina a já se přidám k jejich veselí.
V hale si ještě skočím do trafiky koupit pět krabiček cigaret, aby se mi náhodou na tom čerstvém vzduchu nevyčistily plíce. Pak už můžeme vyrazit na nástupiště, kam každou chvíli přisupí rychlík, který nás doveze až na Špičák. Nalodíme se i se svými zavazadly a užíváme si dvě hodinky pohodové jízdy vlakem.

***

Přesně v jedenáct dopoledne nás rychlík vyplivne na nádraží na Špičáku a my se s našimi zavazadly brodíme závějemi směrem k hotelu Bohemia, který Verča zamluvila pro náš Vánočně-silvestrovský pobyt.
„Páni, musím uznat, že to tu vypadá vážně moc dobře.“ zkonstatuje Lucka a chce pokračovat, ale zůstane jako zkoprnělá a svůj zrak upírá k pětičlenné skupince kluků, která vychází z hotelu. Jeden si právě nasazuje černou čepici s nápisem Horsefeathers na své střapaté tmavěhnědé vlasy. Naše pohledy se na pár vteřin střetnou a já si všimnu, že má modré oči. Dala bych ruku do ohně za to, že toho kluka znám. Ale odkud?!
„No, myslím, že se nám tu bude líbit všem.“ dodá Verča a narovná se, aby klukům ukázala svá velká ňadra, která se dmou i přes zimní bundu.
Když procházejí kolem nás, kluk se mi znovu podívá do očí a pozdraví tichým: „Ahoj.“ Jsem tak vyvedená z rovnováhy, že neodpovím. Holky se na mě sesypou a vyzvídají, odkud toho krasavce znám. A já přemýšlím až do noci, až mi to konečně docvakne...