Kapitán Husťák (11.)

„Jsem doma.“ Houkla od dveří Nina a Jakub se zvednul z křesla. Poslední dvě hodiny pospával, zkroucený do vtipné, ale slušně bolestivé polohy, takže se pajdavě přesunul do předsíně, kde se opřel mezi futra.
„Kolik srdcí si dneska zlomila?“ usmál se na ní, ale když si všimnul, jak se zatvářila, nejistě se po ní podíval.
„No, přinejmenším jedno.“ Špitla a pověsila bundu na věšák.
„Divim se, žes nezmrzla.“ Zakroutil hlavou nad tričkem s krátkým rukávem a ona se praštila do čela.
„Ten blbec má můj rolák!“ vyhrkla a vypadala, jako by tenhle fakt dokázal rozpustit všechny ledovce na světě, a že jich teda bylo.
„Tak si mu o něj zejtra řekneš, ať už je ten blbec kdokoli, ne?“ zvednul Kuba obočí a založil si ruce na prsou.
„To budu radši chodit nahá.“ Zavrčela a procpala se kolem něj do obýváku. Kuba si jenom povzdechnul. Nina chodívala z koncertů většinou euforicky vysmátá, unavená, ale šťastná, jenže dneska to vypadalo na depresivní mrtvo. S pokrčením ramen došel do kuchyně a zalovil ve skříňce, kam táta schovával sladkosti, které vozil ze všech možných koutů Evropy. Chvilku tahal různé dobroty v barevných obalech, než se mu povedlo ukořistit pravou nefalšovanou švýcarskou čokoládu.
„Jsem mrtvá.“ Zabručela Nina, když Kuba nakouknul do dveří a následně vpadnul dovnitř. Ležela na posteli, s končetinami komicky rozhozenými do všech možných stran. V obličeji byla pobledlá a očividně jí dělalo potíže udržet oči otevřené, ale nevyhodila ho.
„Energeťák nemám, ale tohle ti možná bodne víc.“ Usmál se, uloupnul pořádný kus čokolády a nacpal jí ho silou do pusy. Rozesmálo jí to.
--------

Kuba seděl na posteli a ládoval mě čokoládou. Byly chvíle, kdy byl brácha k nezaplacení. Byla jsem moc unavená na to, abych něco dělala, ale trochu moc zklamaná na to, abych byla úplně sama.
„Proč si vlastně dneska nepřišel?“ zeptala jsem se ho, když se mi podařilo polknout další čokoládovou hroudu, kterou mi narval mezi zuby.
„Já… měl jsem rande.“ Zasmál se trošku a já otevřela oči.
„Teda prckůůů,“ protáhla jsem s úsměvem, „Kdo je ta... no, šťastná asi ne, ale vyšinutá by se mohlo hodit.“ Zasmála jsem se, ale když mi dal sourozeneckou herdu do rozbolavělého ramene, smích mě přešel.
„Drž se, ať nespadneš,“ pousmál se a šoupnul zbytek čokolády na noční stolek, „je to Bára.“
„Bára?“ vykulila jsem oči. „Ta Bára?! Ta samá Bára, o kterou se snažíš už třetí rok?! No… trpělivost přináší… Báru!“ zasmála jsem se a pobaveně jsem mu zazírala do obličeje.
„A pak že ne.“ Strčila jsem do Kubíka jemně a zazubila jsem se na něj.
Když vypadnul ze základky a šel na střední, byl z toho mírně nesvůj, ale jakmile první den přitáhnul domu, začal vykládat o spolužačce Báře, která mu pobyt na střední zpříjemňovala už jenom tím, že byla. Sice jsem si asi rok myslela, že je imaginární, ale pak přinesl její fotku. Byla to celkem sympaticky vypadající slečna s tmavýma očima a velbloudím závojem řas. Jenže byla sice sympaticky vypadající, ale zároveň tři roky Kubu odmítající. Očividně až do teď.
„Jo, je fajn.“ Špitnul a váhavě se usmál. „co ty a ten borec, co tu spal?“ zeptal se a mě smích rázem přešel. Pokrčila jsem rameny.
„Dával bys někdy holce vinu za to, že po ní vyjel nějakej chlapík?“ optala jsem se ho, jakožto příslušníka chlapské větve, nadzvedla jsem se na loktech a vyčkávavě jsem se na něj zadívala.
„Jde o to, jestli by mu dala záminku.“ Řekl pomalu, a když jsem padla zpátky na matraci, rozhodil rukama.
„Co sem řek?!“
„Bože, vyvezte mě do Austrálie a předhoďte mě masožravým klokanům.“ Vydechla jsem a zapřela jsem si dlaň o čelo. „Tak jinak, když by ta holka stála na pódiu a zpívala s lidma z davu a jeden z těch lidí by jí po písničce proti její vůli vlepil pusu, protože se vsadil o basu piv, že to udělá, dával bys to tý holce za vinu?“ Po očku jsem se po něm podívala a on se rozřehtal. S protočením očí jsem po něm švihla polštář.
„Pán bude žárlivka, co?“ optal se a mrsknul mi polštář na hlavu.
„Buď, a nebo se po druhé hodině ranní měnim v bezpáteřní bestii.“ Zasmála jsem se a přinutila jsem polomrtvé tělo k pohybu. Kuba se beze slova zvednul a s chápavým úsměvem vypochodoval z pokoje.
Byla jsem ráda, že se po citové stránce daří alespoň jednomu z nás. Bára byla pro Kubu vrcholem Everestu, první velká láska, ta magická. S trochou nostalgie jsem se vydrápala z postele a přešla jsem ke stolu s úmyslem otevřít druhý šuplík, hřbitov artefaktů ze zabitých vztahů, a trochu se porýpat ve starých ranách, ale dřív, než jsem vůbec vztáhla ruku k šuplíku, zabolela mě rána nová. Oči mi padly na výstřižek přišpendlený na nástěnce. „Vítězem literární soutěže Písmobraní 2009 se stal Petr Milota, na druhém místě skončila Nina Linhartová. Oba mladí autoři obdrželi peněžitou výhru.“ Přečetla jsem titulek nahlas a zůstala jsem na něj tupě zírat. Petr Milota se sice stal vítězem v srpnu, ale dneska to dokonale projel. Dneska si Petr Milota místo peněžité výhry odnesl maximálně tak můj vztek, kterým jsem ho chtěla prošpikovat skrz na skrz.
„Petr Milota.“ Zašeptala jsem trochu zaraženě a vykoukla jsem z okna. Dole na ulici stálo modré auto a o jeho kapotu se opíral Kapitán Husťák. Zíral nahoru. Bylo mi fuk, jestli je mu zima, bylo mi fuk, jestli přitáhnul s vysvětlením, ať už byl zmrzlý na rampouch nebo ne, nechtěla jsem ho poslouchat. Nová vlna vzteku mi projela tělem, jako injekce adrenalinu. Se zamračením jsem na tu chodící pohromu vyplázla jazyk a rázně jsem spustila rolety.
--------

„Ten rozeřvanej týpek s Ninou chodí?“ zeptala se Mirka, když vyjeli z města.
„Petr? Zatím ne.“ Pokrčil rameny Tobiáš a obkroužil kruháč.
„No, nevypadalo to, že by spolu někdy mohli něco mít.“ Pokývala. Tobiáš nic neříkal. Vzpomínka na Husťáka, ječícího na pódiu, se mu nalepila před oči a bránila mu myslet na cokoli jiného. Husťák byl očividně hodně zoufalý z toho, co prováděl, ale zároveň nedokázal sám sobě zabránit ve vzteku.
„Láska dokáže být pěkná potvora.“ Ozvala se Mirka, zírajíc do tmy za sklem.
„Ale, slečna má zkušenost?“ usmál se Tobiáš a položil ruku na řadící páku.
„Ještě řekni, že ty žádnou nemáš.“
„No…“ protáhnul. „není zrovna lehký najít povolnýho gaye přijatelného věku, kterej už je smířenej s tím, že je prostě regulérní buzna a ne jenom zmatenej puberťák.“
Se zvednutým obočím se na něj podívala. „Chceš říct, že jsi ještě neměl kluka?“
„A kolik si jich asi tak měla ty?“ Zasmál se a ona ho plácla rukou do hrudníku.
„Jen mě překvapuje, že na to, co jsi zač, se na tebe ještě nějakej přítulnej chlápek nenalepil.“
Tobiáš se na ní letmo zazubil. „Budu to brát jako kompliment.“ Pokýval a vyhodil blinkr. Mlčky provedl auto několika ulicemi, než zastavil před domem Mirčiných rodičů.
----------

Petr sledoval okno Ninina pokoje, dokud za ním nezhaslo světlo. Byl promrzlý na kost, ale celou dobu stál opřený o kapotu. Doufal, že pokud zmrzne dostatečně, s trochou lítosti ho alespoň vyslechne, ale ona se neobjevila. Očividně byla mnohem naštvanější, než čekal.
S dost prazvláštním pocitem se nalodil do auta a zapnul rádio. Bylo tam stejné cédéčko, které poslouchali, když mu usnula v autě, a pak blábolila, až málem smíchy naboural. Připadalo mu to vzdálené a neskutečné. S povzdechem rázně vymámil cédéčko z mechaniky a vyměnil ho za něco bez vzpomínek. Když se autem prohnaly první tóny songu Disharmonic Symphony, vykašlal se na přemýšlení a z plných plic se přidal k řevu chraplajícího zpěváka.
----------

„Když už ses sem vetřel na kafe, tak si aspoň sedni.“ Zasmála se Mirka šeptem a nasměrovala Tobiáše ke stolu. Chvilku tlumeně cinkala s nádobím, a pak se vynořila z kuchyně se dvěma kouřícími hrnky. Posadila se na sousední židli a vážně se na něj zadívala.
„Co je?“ optal se nejistě a zahříval si zkřehlé prsty o hrnek.
„Můžu se tě na něco zeptat?“ zatvářila se nejistě, ale když přikývnul, trochu se pousmála. „Už si s někým chodil?“
„Jo,“ hlesnul, „a už nikdy takovou blbost neudělám. Ten magor byl přesvědčenej o tom, že když je homosexuál, musí se automaticky chovat jako naivní blondýna. Byl to dost působivej odstrašující případ, takže jsem se zařekl, že už nikdy víc a zatím mi to i celkem vychází.“
„A to ti někdy nechybí někdo jinej než Nina?“ zeptala se a přetáhla si rukávy svetru přes konečky prstů.
„Občas se k nám někdo přidá.“ Zasmál se. Nevěděl, co od něj čeká a popravdě nechtěl žádné z jejích očekávání naplnit.
„Jako třeba ten Petr?“
„Jo, třeba.“ Kývnul a najednou mu bylo jasné, kam směřuje. „Je na holky.“ Špitnul a viděl v jejích očích zřetelnou úlevu, že cíl rozhovoru vypátral tak rychle.
„Díval ses na něj dost zvláštně.“ Pokrčila rameny a trochu se napila. Tobiáš si jenom povzdechnul. Petr brousil za Ninou, Tobiáše si sotva všímal. Uvědomil si, že mu to dost vadí.
„Dívám se zvláštně na spoustu lidí, to bude asi tim ksichtem.“ Zasmál se, aby se zbavil protivných myšlenek.
„Ty víš, co tim myslim.“ Protočila oči a se sklíčeným výrazem ho chytila za zápěstí. V tu chvíli ho rychlostí blesku popadla za triko. Bez řečí si ho přitáhla k sobě a prudce ho políbila.
„Miru?“ ozvalo se ode dveří a Tobiáš pochopil. Odstrčil od sebe hrnek a chytil Mirku zezadu za krk. Mirka dopřála své matce ještě dvě vteřiny radostného pohledu, a pak Tobíka od sebe odstrčila. Otočil se ke dveřím, kde stála milovnice pudlů, a v chlupatých papučích na ně blikala bílým chrupem v děsivém úsměvu.
„Brý večer.“ Zahučel Tobiáš a dělal, že se hrozně stydí. Mirka se jenom zasmála a naznačila milovnici pudlů, aby zmizela. Kupodivu jí poslechla.
„Musíme si pro podobný situace vymyslet nějaký znamení. Tyhle překvapení mi takhle uprostřed konverzace o mých platonických homosexuálních náklonnostech nedělaj moc dobře.“ Vysvětloval Tobiáš a snažil se potlačit smích. „A ani nemluvím o tom, že za každou podobně nechutnou akci dostanu dvacku. Fuj, líbat holku!“ otřásl se na oko a dramatickým gestem si utřel pusu. Mirka se rozesmála.
---------

Na okně mi něco přistálo. V polospánku jsem zašátrala na nočním stolku a krvelačně jsem se zamračila na budík, který tvrdil, že je něco málo před půl druhou. S dost namáhavým, ale nezbytným protočením očí jsem se obrátila k budíku zády a přitáhla jsem si deku víc ke krku. Cinknutí se ozvalo znovu. Bylo mi naprosto jasné, co to asi tak může být. Jestli mi ten magor hodlá ničit koncerty i spaní, pozná, co dokáže taková k smrti unavená ženská v kostkatým pyžamu!
Se zavrčením jsem se vykopala z postele a přešla jsem k oknu, jeho auto bylo pryč.
„Takže halucinace, bezva.“ Zahučela jsem a otočila jsem se zpátky k posteli, která vypadala vcelku povolně, co se týkalo pokračování několikahodinového spánku. Od skla se odrazila další cinkající střela. Po malém zápase s kličkou okna, jsem ho konečně dokázala otevřít a vyklonila jsem se na ulici.
„Kubo?“ ozval se šeptem dívčí hlas a já zjistila, že jem proti vlastní vůli zklamaná.
„Špatný okno, ale oceňuju styl.“ Zasmála jsem se tiše, a když to stvoření udělalo pár kroků pod lampu, poznala jsem slečnu z Kubovy fotky.
„Ty jsi Bára, viď?“ optala jsem se jen tak, aby řeč nestála, a řádně jsem si jí prohlídla. Obyčejná slečna, tak trochu prcek, na to, že jí mělo být kolem osmnácti, ale jinak žádná fiflena v lodičkách, což jsem ocenila.
„Ty jsi Nina?“ zeptala se nejistě a hodila do tmy hrst kamínků. Ani jsem nechtěla myslet na to, jak dlouho je musela mezi městskou dlažbou hledat.
„Jo, občas si nejsem tak úplně jistá, ale dneska to asi budu já. Těší mě.“ Zasmála jsem se. „Chvilku vydrž, já ti toho blázna probudim.“ Mrkla jsem na ní, a když se jen nesměle usmála, odlepila jsem ruce od parapetu a vydala se do Kubova doupěte.
----------

„Páni!“ vydechnul Kuba, když seběhnul na ulici a rozespale se podrbal ve vrabčím hnízdě na hlavě.
„Dobrý ráno i tobě.“ Zazubila se Bára a vjela mu prsty do vlasů, aby z něj zase udělala člověka.
„Čím jsem si zasloužil noční návštěvu?“ zeptal se a snažil se potlačit zazívání.
„Spím u kamarádky.“ Pokrčila rameny se zářivým úsměvem a kriticky se zadívala na výsledek svého kadeřnického umu. Po chvilce zvažování přikývla.
„A u který?“ optal se nejistě a znova se chystal vztáhnout ruku na svoje pačesy, ale Bára ho čapla za paži a donutila ho nehybně stát.
„Přece u tebe.“ Zasmála se, jako by to bylo naprosto jasné a popadla ho za ruku.
----------

„Láááska je láááská, když choděj kluci s holkamááá.“ Zapěla jsem si jen tak pro sebe a zmizela jsem od okna, za kterým právě Kuba zdrhal do tmy s holkou svých snů.
Pohledem jsem se pečlivě vyhnula mojí a Husťákově fotce na nástěnce a zakutala jsem se zpátky do postele. Byla jsem pevně rozhodnutá řešit problém, až se objeví. Jinými slovy, až se v pondělí na parkovišti objeví problémovo auto. Zatím jsem měla ještě celý víkend na regeneraci, a když to alespoň trochu vyjde, na naprosto nezbytnou chvilku pro sebe.