Společná pomsta 1

Drak se překvapeně rozhlédl kolem sebe. Jeho úkryt mohl najít, podle proroctví, jedině jeden určitý člověk. Ale on si dal tak záležet, aby se žádný takový nenarodil, a, pokud už žil, postaral se o to, aby prostě jeho plenění nepřežil. Jak ale viděl, přeci jen mu nejspíš jeden človíček přežil. Podle proroctví mohl jeho úkryt a zároveň ho i zabít jen chlapec, který byl přímo v dění jeho plenění, ale přežil ho. A to proběhlo už před osmnácti lety. Sice asi před rokem vyplenil jednu menší vesnici, ale viděl, že to přežila jen dívka. Ale taky tam po něm střílel z luku nějaký chlapec. Vypadal úplně stejně, jako tenhle. Drak se zadíval přesněji a viděl, že to opravdu byl on. Sice se snažil, aby všechny lidi ve vesnicích, které plenil, zabil, ale asi se mu to nepovedlo. A to se do všech vesnic vracel nejmíň třikrát, aby se ujistil, že opravdu nikdo nepřežil. Teď byl ve svém úkrytu obklíčen asi stovkou mužů. Rozhlédl se po nich a okamžitě poznal Vyvoleného. Bylo mu asi sedmnáct, možná osmnáct. Měl na sobě, na rozdíl od ostatních, zbroj, která vypadala trochu k světu. Zbroj ostatních byla značně zrezlá. Vyvolený měl u pasu dýku a blyštivý meč držel v ruce. V očích měl odhodlaný výraz a drakovi bylo jasné, že to bude, i přes věk a nezkušenost soupeře, hodně těžký souboj.

Max opravdu byl Vyvolený. Už od malička tušil, že je nějak výjimečný. Po tom, když v jednom roce viděl, jak mu ohavný veliký drak zabijí rodiče, zatímco on byl chovaný pod sedlem svého oblíbeného koně, který zoufale ržál ve své, tehdy hořící, stáji, došlo mu to úplně. Hned, jak drak spokojeně odlétl, dorazili vojáci. Prohlíželi mrtvoly a mluvili mezi sebou. Jeden voják projížděl kolem sedla. Jeho kůň ucítil, že pod sedlem je něco zajímavého, zastavil a začal to tam očichávat. Voják svému koni věřil, slezl a podíval se pod sedlo. Našel tam schouleného a plačícího Maxe. Opatrně ho vytáhl zpod sedla a posadil ho na svého koně. Dojel klusem k ostatním vojákům a vzrušeně hovořil o tom, že nejspíš našel Vyvoleného. Max v sedle usínal a vůbec netušil, jak se dostal do měkké postele v domě vojáka, který ho zachránil. Voják byl na celkem vysokém místě a díky tomu měl velice pohodlný dům. Max to ve svém roku věku ještě nějak moc nechápal a pomalu zapomněl na to, co jako malý, prožil. Když mu to ale přibližně v jedenácti letech řekli, okamžitě si na to všechno vzpomněl. Vždycky dumal nad tím, že když mají oba jeho rodiče řídké blonďaté vlasy, jakto, že on má dlouhé, husté a hnědé vlasy. Bylo ale mnoho dalších znaků, ve kterých se svým rodičům nepodobal. Tímhle se to vysvětlilo. Všechno se mu vybavilo. Pochopil, co bude muset udělat. Hned, jak mu to připomněli, přihlásili ho do Královské školy pro budoucí rytíře. Jeho adoptivní otec ho, jako voják, učil jezdit na koni, bojovat a střílet z luku a kuše. Ve škole ho ale čekal pořádný trénink. Hned od začátku se s ním snažili zacházet, jako v bavlnce, což ho ale během dvou týdnů začalo štvát. Šel tehdy za ředitelem a doslova si vydupal, aby se k němu chovali jako ke každému jinému žákovi. Měl jeden jasný cíl a toho se hodlal držet. Nechtěl se na nic jiného ohlížet.