Lotosový květ - 24.část

Konečně se přiblížil den, kdy se měla ve městě Hisaru konat slavnost růží. Adriana se po celou dobu snažila ze všech sil překonat tíživý pocit z toho, co se od Rándžita dozvěděla, pořád ale nebyla rozhodnutá. Právě se setmělo a někdo zaklepal, mírně sebou trhla.
„Ťuky, ťuk…to jsem já, jste už připravená?“ ozvalo se ve dveřích jejího pokoje. Byla to Rukminí. Vešla dovnitř a uznale zhodnotila Adrianin vzhled.
Adriana povzdechla a nějakým zázrakem vykouzlila na své tváři úsměv, ani nevěděla, kde k tomu vůbec vzala sílu.
„Ale jistě, můžeme jít…“ Po chvilce už seděla v sedle a za doprovodu královské stráže se obě dívky vydaly k místu konání slavnosti.
Adriana nevycházela z úžasu, bylo tam tolik krásy, až oči přecházely. Všude bylo spousta nádherných květin, záře z ohňů a pochodní, a zněly překrásné melodie. Asi po hodině ale ucítila podivné mrazení, zmocnil se jí nepříjemný pocit, že ji někdo pozoruje. Rozhlížela se nervózně kolem sebe, ale nikoho podezřelého si nevšimla. Až najednou se ve stínu u jednoho ze stánků s ozdobami mihla povědomá postava.
Zprvu myslela, že se jí to zdálo, ale nebylo zřejmě pochyb. Najednou se jí hrdlo sevřelo úzkostí a zatahala Rukminí za rukáv.
„Nějak mi není dobře, ráda bych už jela domů. Nebojte se o mne, dojedu sama, vy se klidně dále bavte, zítra nashledanou…“ Rukminí se na ni sice s obavami zadívala, ale pak se obě dívky rozloučily. Pro jistotu s ní poslala jednoho muže, který ji na koni doprovodil aspoň k rozcestí, z něhož již byly vidět bílé zdi Rándžitova domu.
Když dojela až k němu, zjistila, že je ztichlý a opuštěný, všichni byli zřejmě na slavnosti. Seskočila z koně, jako šílená vběhla do pokoje, opřela se o zeď a ukryla svou rozpálenou tvář do dlaní. Byl to určitě Amar! Možná ji také viděl! Bláznivě si přála, aby to byla pravda, zároveň se jí ale zmocnil strach. S úzkostí si uvědomila, že slyší zvenku dusot kopyt cizího koně.

Najednou se rozletěly dveře dokořán a uprostřed nich stál on, letmo se rozhlédl po zšeřelém pokoji a pak ji spatřil. Choulila se za dveřmi a celá se třásla. Chvíli stál nehnutě, ruce zaťaté v pěst a jeho tělo obklopovala slabá zář. Do šera jasně svítila jeho bílá košile, u krku bohatě vyšívaná, a ve vínovém, zlatě zdobeném, ke kolenům sahajícím kabátě vypadal velmi vznešeně. Své černé vlasy měl mírně rozcuchané a ve snědé tváři překvapený výraz. Pak k ní přiskočil a jak nejpevněji to dokázal, ukryl ji ve své náruči.
„ Pyar mein…Nemohu tomu uvěřit, jste to vy? Skoro jsem vás nepoznal, vypadáte v našich šatech úžasně! Kde jste se tu vzala? Kdy jste přijela?“ šeptal jí rozrušeně do vlasů. Opět to bylo tady, ta známá vůně, hlas a horkost jeho těla, která ji propalovala až do morku kostí.
Nyní ale jeho doteky pálily o něco více, než dřív. Odhodila veškerý strach, toužebně se k němu přitiskla a zašeptala.
„Na nic se neptejte, držte mně pevně, prosím, když to neuděláte, tak určitě zemřu…“
Na chviličku ji přece pustil, aby poklekl na jedno koleno a zabořil hlavu do jejího klína, pak se pomaličku zvedal a svými horkými polibky pokrýval její tělo systematicky od břicha, přes ňadra a šíji. Pak něžně přejížděl ústy po její bradě, roztouženě mu nabídla své rty. Konečně! Nemohla se ho nabažit, vtahoval ji do sebe, jako vír v řece, že skoro nemohla dýchat. Odhodil ze sebe kabát a ona mu začala horečně rozepínat košili. Zarazil ji jemným gestem a zašeptal do ucha. Vzrušeně vnímala na své kůži jeho horký dech.
„Nespěchejte…dnes máme spoustu času a soukromí, chci si to náležitě vychutnat…“ Nedala se odbýt a řekla mu tiše.
„Říká se ale, že láska je jako pramen čisté vody, tak se zhluboka napijte a uhaste svou žízeň…“
Odmítavě zavrtěl hlavou a odpověděl.
„Ale na vyprahlé poušti musíte pít pomalu…“ a jemně ji políbil na obě víčka.
„Snažil jsem se na Vás zapomenout, ale nedokážu to, navzdory všemu zlému vás miluji, snad víc než svůj život…“ Po této větě myslela, že se asi zblázní. Najednou zapomněla na všechny hrozné zážitky z minulosti, na své předsudky či jeho původ nebo prokletí, a spadly z ní poslední zábrany.

Zvedl ji lehce do náruče a pomalu kráčeli k její, vlastně jeho bývalé posteli. Krátce pohlédla k oknu a znepokojeně zjistila, že měsíc už pomalu odkryl celou svou stříbřitou tvář, do úplňku zbývaly necelé dva dny. Své myšlenky ale zaplašila, pak ji jemně položil na lůžko a pokračoval ve své mazlivé hře, při které byli za chvíli oba na pokraji šílenství. Když už to nebylo k vydržení, rozvinula se, jako růže v paprscích slunce, a rozechvěle přijala úplně vše, co jí Amar nabízel. Brzy se kouzelná noc přehoupla do druhé poloviny a s příjemným vyčerpáním oba, navzájem schouleni v náručí, usnuli.

Jakmile se rozednilo, Adriana sebou polekaně trhla a otevřela zeširoka oči, pohlédla stranou, ale stále tam byl. Ležel na boku, rukou si podpíral hlavu, upřeně ji pozoroval svýma zářivýma jantarovýma očima, které jí stále tolik okouzlovaly, a pramen hustých černých vlasů mu rozpustile spadal do tváře. Trošku se za těch pár měsíců změnil, jeho rysy byly mírně ostřejší a uprostřed čela mezi tmavým obočím se mu objevila starostlivá vráska. Nemohla také přehlédnout lehký stín v jeho tváři.
„Dobré jitro, jak jste se vyspala?“ zeptal se tiše, naklonil se k ní a políbil na špičku nosu. Pak žádostivě zamručel, přitáhl si ji pevně k sobě a svými horkými rty začal mazlivě přejíždět po jejích ramenou a šíji.
„Úplně do růžova…princi Amare…“ řekla škádlivě. Zamračil se a odtáhl se od ní.
Pak se zvedl z postele a oblékl si kalhoty. Když přistoupil ke stolu, mírně se zarazil a lehce se dotkl staré knihy, ležící na něm. Adriana úzkostně zamrkala, zlobila se sama na sebe za svoji neopatrnost. On však mlčky odešel k umyvadlu a opláchl si tvář.
Pomalu vstala a přistoupila k němu, prsty lehce přejela po jeho tetování a něžně se svými rty dotkla zjizveného ramene. Slabě povzdechl, otočil se k ní a pevně ji objal.
„Omlouvám se. Ale nemám rád, když mne tak někdo oslovuje. Proto jsem vám o svém skutečném původu nic neřekl.“
„To nevadí, prozradili mi to jiní. Myslíte si, že vás budu milovat jinak, když nyní vím, kdo jste? To se mýlíte. Pro mne zůstanete napořád Adam Burns, který s láskou pečoval o každé naše stéblo trávy či květinu…“ Konečně se usmál a dlouze ji políbil. Najednou ale opět jeho oči pokryl zachmuřený výraz, vzal její tvář do svých dlaní a palci jemně kroužil kolem jejích pootevřených rtů. Pak řekl zastřeným hlasem.
„Kdo vlastně jsem, tím si nejsem jistý ani já sám…neměla jste sem jezdit, ještě si o tom s Rándžítem promluvím, ten pošetilý stařec zřejmě nedbal mých slov…“ pak něžně zvedl její paži a řekl smutně.
„Mrzí mne to, ale nedokážu se ve vaší přítomnosti ovládnout, a takhle to dopadá…“
Nechápavě se na něj zadívala a pak pohlédla na svou ruku. Spatřila tam totéž, co té první noci, spoustu drobných popálenin, jako od žhavých uhlíků.“
„To nic není, Sita si s tím určitě poradí.“šeptla a pomyslela na to, že oproti tomu, co jí tenkrát provedl Max, je to úplná maličkost, v duchu děkovala Sitě, že ji toho svými léčivými mastmi konečně zbavila.
„Ale nesmíte jí prozradit, že je to moje práce, znáte ji, i když mne nesmírně zbožňuje, vyškrábala by mi oči. Nesnáší, když se někomu ubližuje…“
„Nebojte se, já už si něco vymyslím…přijdete zase zítra? Budu na vás čekat…“špitla prosebně.
Mírně se zarazil a odvrátil hlavu stranou, v očích se mu podivně zablesklo, pak se na ni podezíravě zadíval.
„Zítra? Proč zrovna zítra?“ Jeho pohled se do ní ostře zabodával.
Skoro jí vyschlo v krku, ale nedala nic najevo, věděla díky Rándžitovi, že se právě marně pokouší vniknout do její mysli.
„Krpya… Prosím…“ vykouzlila na své tváři svůdný úsměv a ovinula mu paže kolem krku.
Překvapeně povytáhl obočí, pak rezignoval a s povzdechem odpověděl.
„Tak dobrá, ale jen na chvilku, mám pak totiž…ehm…něco velmi důležitého na práci.
A nyní mne omluvte, musím jít, v paláci mne už určitě hledají, a jak znám svou sestru, jistě po mně již vyhlásila pátrání.“
Pak ji ještě jednou něžně políbil, oblékl se a vyšli spolu ruku v ruce do vedlejší místnosti, kde už Sita chystala snídani. Udiveně se na ně podívala, Amar na ni mrknul a usmál se.
„Namaste…Kya hal hai, Sita?“ Pak ji políbil na čelo a ona se celá rozzářila, oběma však s přísným výrazem ve tváři pohrozila.
Zasmáli se tomu a pak se Amar s nimi rozloučil a odešel.
Adriana zůstala chvíli stát a najednou se jí roztřásly nohy, když pomyslela na zítřek. Rozhodla se totiž, že konečně zjistí pravdu a zdrží ho co nejdéle, jak to jen půjde.
Té noci měl být právě úplněk…