Únos XXV.

Já to zkusím,“ ozval se Lukáš.
„Teď není čas hrát si na hrdinu, ale jestli opravdu chceš, můžeš,“ řekla Anna.
Lukáš jen přikývl. Souhlasil se vším, co Anna řekla.
„Pozor, může se stát, že už nás nechce a potřebuje se nás zbavit!“ varovala ho Hanka.
„Tak to podle mě zase ne. On nás tu chce, a to, co děláme, ještě není to, co dělat budem . Podle mě má s náma ještě jiné úmysly. Nebudeme mu jen uklízet kancelář nebo ji zařizovat jeho gorilám,“ odporovala Anna.
„To je jedno. Jdu to zkusit. Uvidíme, co se stane,“ oznámil holkám Lukáš.
Všichni se drželi od své večeře dál, jakoby to byl jedovatý had, který je může kdykoliv uštknout. Lukáš si jeden chleba vzal a ochutnal ho. Nic necítil.
„Nic necítím, ale počkáme aspoň deset minut, minule to taky nepůsobilo hned,“ rozhodl Lukáš za všechny.
Čekali asi čtvrt hodiny, všichni s napnutými nervy. Nic se ale nedělo. Nevěřili tomu, ale opravdu se nic nestalo. Všechny se tedy přemohly a vzaly si. Jen Lukáš už neměl.
„Chceš půlku toho mýho?“ zeptala se ho potichu Anna, která stála vedle něj.
„Je to tvoje, nedávej mi,“ řekl jí.
Anna ale moc nečekala na jeho odpověď. Utrhla půlku svého chleba a vrazila mu ji, i přes jeho protesty, do ruky.
„Ve většině románů a filmů je to naopak,“ pomyslela si s úsměvem.
Všichni dojedli a znovu si sesedli do kolečka. Začali hodnotit svou situaci, ale zároveň čekali, jestli se jim něco nestane. Nic se nedělo.
„Tak co bude s tím plánem na útěk?“ zeptala se Mariana potichu.
„Nevím. Nevíme, kde jsme. Ani nevidíme ven, takže nemůžeme zhodnotit šance. Víme, kdy je den a kdy je noc, podle toho, jak chodíme něco dělat. Nahoru je to pár pater. Co kdybychom to nevyběhli? To je taky možné,“ přemýšlela Anna nahlas.
Zase ale nestačili dokončit svoje úvahy, protože přišla jedna z goril. Vzala prázdný talíř a odnesla ho. Ve dveřích se ještě otočila a řekla jim, že mají jít spát.
„Nemůže být brzy! Může být maximálně osm! Nehodlám jít spát tak brzo!“ odporovala Milli.
„Je půl osmé. Budete ale chodit spát kdykoliv to pán přikáže!“ zvýšila gorila hlas.
Všichni pokrčili rameny a šli si lehnout na svou slámu. Protože jim bylo jasné, že mluvit už nemá smysl, mlčeli a za chvíli už všichni spali. Kromě Lukáše. Nemohl usnout. Koukal se na spící Annu, a říkal si, jak vypadá roztomile a zároveň zranitelně, když spí. Annu jeho pohled probudil. Podívala se na něj a usmála se.
„Nespíš?“ bylo to spíš ujištění než otázka.
„Nemůžu usnout. Za prvé je moc brzo a za druhé se na tebe nemůžu vynadívat. Vypadáš strašně roztomile,“ při posledních slovech se Lukáš trochu začervenal.
„Abych řekla pravdu, nikdy jsem si tě ve spánku neprohlížela,“ přiznala Anna.
„To bude asi tím, že vždycky usneš dřív než já,“ zasmál se Lukáš.
Anna s úsměvem přikývla.
„Tím to asi bude,“ řekla.
Byla ráda, že i přes vážnost situace se dokážou smát.
„Takže spát nebudeš?“ zeptala se ho aby změnila téma.
„Budeš se mnou ponocovat?“ odpověděl otázkou a šibalsky se mu zalesklo v očích.
„Nebudu,“ vyplázla na něj jazyk.
„Proč? Prosím, prosím, smutně koukám,“ napodobil psí oči.
Anna se ušklíbla.
„Máš smůlu. Za to, že jsi mě vzbudil, tak ne,“ odmítla vzdorně.
„Prosím!“
„Ne. A jdu spát.“
„No tak, Ani! Prosím! Já se budu nudit!“
„A co chceš místo spaní dělat?“
Lukáš měl jasnou představu, co by chtěl dělat, ale nahlas nic neřekl. Chtěl se s ní líbat. Moc chtěl, ale bál se.
„Třeba si povídat,“ odpověděl místo toho.
Anna jasně pochopila, že na to Lukáš nemyslí.
„Nemyslíš na povídání, že ne?“ usmála se na něj.
Lukáš si povzdychl.
„Jak to, že mě vždycky tak dobře prokoukneš?“ podivil se, „To jsem tak průhlednej?“
„To ani ne, ale vem si, že teď spolu trávíme každej den a taky už tě nějakou dobu znám,“ odpověděla Anna.