Společná pomsta 4

Slyšel plesknutí biče a domyslel si, že zase Zoe něco schytala. Nebylo to nějak blízko, ale připomnělo mu to, že pokud tam bude jen tak stát, asi těžko něco zmůže. Začal horečně přemýšlet a pak konečně něco vymyslel. Rozhlédl se kolem, slezl z koně, a začal nosit větší klacky přes cestu. Udělal tam překážku a položil plachtu, pod kterou spal, před překážku. Před jeho provizorní pastičkou byl dlouhý kus cesty, ze kterého měli přijet a pak, hned za překážkou, byla zatáčka. Doufal, že se tam dostane aspoň jeden, dva dospěláci, které snad přemůže, a ten zbytek se taky snad povede. Litoval, že s sebou nemá luk a šípy- nechal je ve vesnici. Jeho kůň zafrkal a pohodil hlavou směrem, ze kterého měli přijet. Už se blížili a jeho kůň mu to připomínal. Max rychle odvedl koně stranou a vytáhl meč.
„Hele, tam něco je. Ty! Jeď tam a odstraň to.“
Šustění plachty mu řeklo, že je poskok už hodně blízko. Jak předpokládal, nájezdník překážku s koněm přeskočil, a tak se ztratil ze zorného úhlu ostatním. Na to Max čekal. Než se nájezdník vzpamatoval, byl bez hlavy. Max rychle chytil koně a tělo odtáhl pryč. Naštěstí se mu to povedlo bez většího hluku. Koně uvázal a připravil si znovu meč.
„Co tam tak dlouho dělá?! To je tak neschopnej?“ ozvalo se, „Ty! Jeď mu tam pomoct!“
Znovu se zvalo mírné zašustění a už se objevil další. Ten se ale začal rozhlížet a Maxe uviděl. Nezavolal pomoc, rozhodl se, že si to s ním vyřídí sám. Slezl z koně, zahákl otěže o větev a vrhl se s mečem na Maxe. Ten jeho útok hravě vykryl, ale síla soupeře ho překvapila. Věděl, že to nemůže moc protahovat a nesmí se prozradit řinčením oceli. Byl mrštnější, než jeho soupeř, a tak se rychle dostal za něj a podřízl ho. Tělo odklidil vedle toho druhého a koně taky uvázal. Hlavnímu nájezdníkovi docházela trpělivost.
„Sakra, co tam ty dvě nemehla dělají?! Vy dva, jeďte tam a rovnou je nakopejte!“
Max sebou trhl. Se dvěma nepočítal. Chtěl něco vymyslet, ale šustění mu řeklo, že už nemá čas. Vytáhl dýku a ještě ve skoku trefil toho prvního. Ten se skácel, a kůň odběhl vylekaně pryč. Ten druhý se zmást nenechal a najisto se rozjel k místu, kde se Max schovával. Slezl z koně a uvázal ho. Pak se s mečem v ruce vydal k Maxovu úkrytu. Max ležel v podrostu lesa a sledoval poskoka nad sebou. Poskok hledal dospělého člověka, ne sedmnácti letého pobertu. Dostal se přímo nad něj a tak Max zavřel oči a bodl směrem vzhůru. Netrefil se ale přesně a poskok bolestí zařval. Trefil se mu jen do nohy a probodl mu jí. Max rychle vyskočil na nohy a poskoka podřízl. Slyšel ale volání hlavního nájezdníka. Snažil se dovolat svých poskoků. Nehodlal se ale hnout z místa. Max rychle vytáhl dýku z mrtvého těla a vyskočil na svého koně. Rozjel se cvalem a přeskočil překážku. Pozdě si uvědomil, že, z jeho pohledu, je za překážkou plachta. Kůň to ale věděl a silně se odrazil. Plachtu přeskočili a řítili se směrem k poslednímu nájezdníkovi. Zdálo se mu, že jeho kůň se nemůže dočkat, až to s tím posledním skoncují a tak ještě zrychlil. Max dýkou zamířil a trefil se vytřeštěnému nájezdníkovi přímo mezi oči. Nájezdník padl k zemi a Max svého koně téměř na místě zastavil. Děti jásaly a rozvazovaly si provazy. Max se na děti podíval.