Společná pomsta 5

„Mám další tři koně. Kdo z vás umí jezdit?“ vykřikl. Přihlásily se tři větší děti. Max jim řekl, kde ty koně jsou, a pomáhal ještě rozvazovat zbytek mrňousků. Zoe k němu přišla a pomohla mu rozvázat poslední holčičku. Podívala se na něj a Max znovu ucítil to lechtání.
„Kdo jsi?“ zeptala se.
„Max.“ odpověděl prostě.
„Já jsem Zoe.“
„Já vím. Poslali mě lidi z vaší vesnice. Mají o vás strach.“
Přijely tři děti na koních. Max před každého posadil do sedla další dítě. Vyskočil potom na svého koně. Podal Zoe ruku a ta se vyšvihla před něj. Děti se radostně rozeběhly před nimi. Všechny byly šťastné, že se jim nic nestalo. Zoe seděla před Maxem na koni a koukala se dopředu. Vypadala zasněně.
„Na co myslíš?“ zeptal se jí.
„Na to, jaký jsme měli štěstí. Co ti o mě mamka řekla?“
„Řekla mi, jak vypadáš, ale nejlíp jsem tě poznal podle toho, že prý jsi vzpurná. Jako jediná ses bránila.“
Zoe se rozesmála. Max si pomyslel, jak moc má krásný smích. Zoe se na něj otočila.
„A jak jsi zjistil, že nás unesli?“ zeptala se. Max jí odvyprávěl, jak přijel do jejich vesnice a jak tam její mamka plakala. Zoe přikývla. Než ale stačila něco dalšího říct, přijeli na dohled vesnice.
„Drž se.“ Řekl Max Zoe do ucha a pobídl koně do cvalu. Zoe se držela sedla a vypadalo to, že se moc nebojí. Max navedl koně na místo, kde před tím viděl její mamku. Pořád tam seděla, obličej schovaný ve dlaních. Uslyšela bušení kopyt a zvedla uslzený obličej. Jakmile spatřila Maxova koně, Maxe a svou dceru, jak sedí před ním, rozzářila se jako sluníčko.
„On je zachránil! Ten chlapec je zachránil!“ vykřikla a rozeběhla se k nim. Další děti jely kousek za Maxem a ty ostatní, co šly, se rozeběhly do náručí svých rodičů. Max zastavil před Zoiinou mamkou a pomohl Zoe slézt. Její mamka jí sevřela v náručí. Pak se vděčně podívala na něj.
„Moc ti děkuji. Vrátil jsi mi mou dceru. Jak se ti mohu odvděčit?“ Max se zamyslel. Zoe byla moc pěkná a milá a jemu se hned tak dál nechtělo.
„No, nemohl bych u vás na nějakou chvíli zůstat?“ zeptal se ostýchavě.
„To je to nejmenší, co pro tebe mohu udělat.“ Odpověděla Zoiina mamka. Maxovi neušlo, že se Zoe, která stála vedle své mamky, rozzářily oči.
„Máme místo i pro tvého koně.“ Vytrhla ho Zoiina mamka zasnění. Max přikývl a podíval se na svého koně, který stál vedle něj. Nejspíš se mu vyhlídka zastávky líbila. Najednou k Maxovi přišel nějaký muž.
„Jako starosta ti moc děkuji za záchranu našich dětí. Jsme ti moc vděční. Bojíme se ale, že se budou chtít vrátit.“
„Nevrátí se. Zabil je.“ Ozvala se Zoe.
„Opravdu? Mladíku, patří ti náš dík. Jak se vlastně jmenuješ?“
„Není zač děkovat. Jmenuji se Max.“ představil se Max a potřásl mu rukou. Starosta kývl a podíval se na Zoiinu mamku.
„Ujala se tě nejlepší kuchařka a hospodyně naší vesnice. Važ si toho.“ Řekl v žertu a odešel. Max se pro sebe ušklíbl a otočil se k Zoiině mamce.
„Jmenuji se Klea.“ Řekla, jako by mu četla myšlenky. Max přikývl a vzal svého koně za otěže. Klea ho vedla k jejich domu a Zoe šla vedle něj. Povídali si spolu a Maxovi se potvrdila původní domněnka- Zoe nebyla jenom hezká, ale i milá a chytrá.