Tereza 7

Namalovala jsem se, nasnídala a vyšla do školy. Ve třídě jsme psali nějakou písemnku, ještě že dávám občas pozor, protože tomu učení moc nedám. Jakub nebyl ve škole. Trochu mě to mrzelo. Čekala jsem že mě zase někam zatáhne. Nemohla jsem přestat myslet na jeho oči, jak se na mě včera na záchodě díval. Už aby byl večer a my jsme byli spolu. Ještě mi dopoledne napsal sms: VYZVEDNU TE DOMA V 8. TESIM SE. JAKUB
Poskočilo mi srdce radostí, Patrika jsem poslala do Prahy takže mám klid. Škola se neskutečně táhla. Však to znáte, když se na něco těšíte, táhne se to. Když jsem došla ze školy domů čekalo mě překvapení.
"Ahoj tati, čí je to auto před barákem?" ptala jsem se hned jak sem ho uviděla.
"Ahoj, to je přece Milan" usmál se na mě "promiň já ti to nestačil říct, Milan má pár kilometrů od tud soustředění, tak tu bude týden - 14dní bydlet" vykulila jsem na něj oči. Milan byl můj bratranec z matčiny strany. Viděli jsme se naposledy před 2 lety. Měla jsem z něj vždycky divný pocit.
"Ahoj" pozdravil mě zezadu a já nadskočila, protože mě vyděsil. Otočila jsem se a zírala snad už na muže, pokud vím byl o 5 let starší než já takže mu bylo 22-23? Byl vysoký brunet s atletickou postavou - té si nešlo nevšimnout.
"A.. a hoj" vykoktala jsem ze sebe a zírala na něj dál.
"Dlouho jsme se neviděli Terko. Jak se pořád máš?" a podrbal mě na hlavě jak psa. Co s tím sakra všichni mají?!? Vytočil mě. Ruku jsem mu ztrhla dolů.
"Dobře jak vidíš a už nejsem malý děcko!" sykla jsem na něj.
"No tak Terezo nebuď nepříjemná" káral mě otec.
"Promiň tati, ale v podstatě nechápu proč mě tady drbe na hlavě jak psa!" naštvaná jsem vyběhla do svého pokoje práskla za sebou dveřmi. Možná jsem nemusela být tak nepříjemná, ale na tohle jsem byla zvyklá jen od Jakuba. Asi mě to v tu chvíli dopálilo. Někdo zaklepal na dveře pokoje. Bylo mi jasný že je to Milan a jde se mi omluvit.
"Omluvu přijímám!" zařvala jsem přes zavřený dveře.
"Promiň" řekl smutně za dveřmi a mě došlo jaká jsem káča. Doběhla jsem ke dveřím a otevřela.
"Ne ty mi promiň, neměla jsem na tebe tak vystartovat, ale dožral si mě" usmála jsem se na něj a podala mu ruku na usmířenou.
"Oka chápu, tak já ti to vynahradím dnes večer. Šla by si na zmrzlinu?" zkoušel si mě udobřit.
"Promiň, ale dnes už něco mám" zesmutnil a dělal na mě psí očka "necháme to na jindy jak budu mít čas."
"Oka takže zítra odpoledne jak dojedu ze soustředka, tak si tě rezervuju" usmál se a šel si vybalit do pokoje pro hosty. Zírala jsem na něho jestli to myslí vážně. Nebyla jsem z něho moc nadšená, spíš aby už byl pryč, měla jsem z něj pořád ten divný pocit jako před lety. Nechtěla jsem aby nás spolu vůbec někdo viděl. Spíš ho budu ignorovat a vyhýbat se mu.
Před 8 už jsem byla nachystaná a jen doplňovala nedostatky na mém oblečení a upravila make-up, naštěstí už monokl nebyl skoro poznat a pod vrstvou make-upu už vůbec.
Přesně v 8 hodin někdo zazvonil.
"To je pro měěě!!!" řvala jsem na celý barák a letěla dolů jak blázen. Dole na mě necivěl jenom táta s Ivanou, ale i Milan. Zkoukl mě od hlavy až k patě, div si u toho nezapískal.
"Sluší ti to, ty jdeš na rande?" zeptal se táta když jsem se soukala do kozaček, který jsem viděla naposledy snad před rokem.
"No jasně" přitakala jsem, zamávala jim a práskla za sebou dveřmi.
Už tam čekal, když mě uviděl zarazil se, asi mě takle nečekal. Vypadal příjemně překvapen.
"Ahoj, sluší ti to" pochválil mě a otevřel mi dveře u spolujezdce jako správný gentleman.
"Ahoj, děkuju taky nejsi k zahození" začervenal se a to se mi moc líbilo, před Paťou se nečervenal. Uslyšela jsem cvaknutí vchodových dveří, otočila jsem se viděla Milana jak se dívá na mě přímo takovým uhrančivým pohledem. Vyměnili si s Jakubem vražedný pohledy. Nechápala jsem to. Co si o sobě myslí? Ukáže se tu z ničeho nic a štve se do toho po čem mu je prd. Nenechala jsem si ale kazit večer, jak se vrátím zeptám se ho co to mělo znamenat. Poslušně jsem si sedla na sedadlo spolujezdce a pomalu jsme se vydali na cestu.
"Kdo to byl?" nevydržel Jakub.
"Bratranec" a dál jsem věc nekomentovala a Jakub se naštěstí nevyptával.
Když jsme dorazili, byla jsem překvapená. Letní kino. Nikdy jsem v něm nebyla a teď tady budu sedět s Jakubem. Byla jsem šťastná jak blecha. Vybral perfektní komedii "Účastníci zájezdu".
"Ta scéna s podšálkama neměla chybu" komentoval film s úsměvem "mám rád český filmy."
"Já taky a strašně se mi líbil" a sedli jsme si ještě na kofolu v útulný hospůdce hnedka za kinem. Naházeli jsme do jukeboxu pár drobných, vybali si pohodovou muziku a zasedli do zapadlého kouta kde byl stoleček akorát pro dva. Povídali jsme si o všem možným. Bylo mi s ním fajn, úplně jinak než když jsem s ním jako Patrik. Konečně jsem o něm zjistila víc z druhé strany. Topila jsem se v těch očích čím dál tím víc. Pan dokonalý. Gentleman každým coulem. A ještě jsem měla sto chutí na něj skočit. Začala jsem si přát aby Patrik nikdy neexistoval. Hrozně mě to uvnitř štvalo. Po zjištění že už je půl dvanácté se zhrozil. Chtěl mě přivézt v pořádku domů a hlavně včas. Zaplatil a vyrazili jsme. Když jsme dorazili před náš dům chtěla jsem radši hned vypadnout. Začal mě zase užírat ten pocit. Svědomí. Kéž by neexistovalo!
"Děkuji za krásnej večer, už musím běžet ahoj" odbyla jsem ho. Nafackovala bych si za to. Otevřela jsem dveře a chtěla vykročit.
"Počkej" řekl a zadržel mě rukou. Otočila jsem se na něj. Pohladil mě po tváři a blížil se svými rty k mým. Nedokázala jsem už od něj utíkat. Políbili jsme se. To je přesně to co jsem nechtěla. Zaklela jsem v duchu a z očí se mi draly na povrch slzy. Líbal mě tak jemně, pomalu, aby ten okamžik nepokazil. Nechala jsem se naprosto unést. Po tváři se mi začaly kutálet slzy. Proboha co to dělám? Co udělám s Patrikem teď? Nemůžu už mu dál takle lhát. Jsem do něj blázen! Po posledním polibku jsem měla oči zavřené a nedokázala je otevřít. Začal mi prsty stírat slzy z tváří.
"Stalo se něco Terezko? Proč brečíš?" otevřela jsem oči. Srdce jsem cítila až v krku. Nedokázala jsem ze sebe vydat ani hlásku. Zakroutila jsem hlavou, polkla a vyskočila z jeho auta. Musela jsem od něj utéct, bylo mi do breku. Když jsem otevřela dveře, byl klid. Táta s Ivanou už spali. Svítilo se v kuchyni. Milan. Chtěla jsem rychle projít do svého pokoje, ale jak jsem spěchala a hlavu měla zkloněnou dolů aby nebyly vidět uplakané oči, narazila jsem do něj.
"Ale ale, kam pak? Co pak se ti stalo Terezko? Někdo ti ublížil?" zeptal se jedovatě a pomalu mě tiskl ke zdi.
"Ne, nikdo mi neublížil, nestarej se a laskavě se nepleť do mých věcí. Co to mělo znamenat dneska?" vytočil mě. Jak kdyby dnešní usmíření vůbec nepadlo.
"Seš moc malá holka na to aby sis mohla takle vyskakovat Terezko a navíc někdo na tebe musí dávat pozor" a nalepil se na mě, začal nasávat moji kůži u krku a postupoval výš. Vzrušil se. Byla jsem naprosto v šoku z toho co dělá. Odstrčila jsem ho a běžela po schodech nahoru, tam jsem se zastavila, otočila jsem se. Stál tam a díval se na mě pobaveně.
"Seš naprostej úchyl, nedotýkej se mě nebo si to odskáčeš" sykla jsem na něj.
"Terezko, Terezko, jsi tak naivní" zakroutil hlavou a usmál se pro sebe.
Zalezla jsem si do svého pokoje. Byla jsem šokovaná Milanovou reakcí. Ještě tohle mi scházelo, aby mě otravoval navíc můj úchylnej bratranec. Byla jsem naštvaná, rozmrzelá a zamilovaná. Opravdu si to nepřejte zažít všechno dohromady. Hodila jsem horkou sprchu, ještě že mám koupelnu u sebe nahoře, veliká výhoda. Nasoukala jsem se do pyžama a věděla že tohle bude jedna z těch bezesných nocí. Usnula jsem hodně pozdě, už jsem byla hodně unavená. Neustále jsem se budila, zdály se mi divné sny. Jak mě někdo honí a já nemůžu běžet a stojím pořád na místě. Když jsem opět procitla ze snu, srdce mi bušilo div mi nevyzkočilo z hrudi. Držel mě Milan a vyděšeně se na mě díval.
"Co tady děláš?! Okamžitě mě pusť!" lekla jsem se a lapala po dechu. Z vyděšených očí se změnily v opět chladné a plné arogance. Přitiskl mě násilně k sobě a začal mě líbat, nuceně mi slídil jazykem v mé puse a drtil mě pod vahou svýho těla. Vytřeštěně jsem se na něj dívala a rukama se ho snažila od sebe odtáhnout. Pod jeho vahou to bylo zbytečný.
"Tak hele holčičko, řvala si ze snu, že bys mrtvýho vzbudila, šel jsem se podívat jestli tě někdo nevraždí" pronesl když odlepil svoje rty od mých. Neudržela jsem se a vrazila mu facku. Ani se nehl. Neměla jsem naprosto žádnou sílu.
"A co si sakra myslíš že děláš? Už mě nech laskavě na pokoji nebo.."
"Co? Půjdeš za tatínkem a budeš žalovat?" vysmál se mi.
"Pokud to bude nutný tak jo" zašeptala jsem, ale věděla jsem že bych to neudělala "padej od tud." Pomalu se zvedl, měl na sobě jenom trenky, bylo vidět že posiluje.
Jakmile vypadl z pokoje vstala jsem a zamčela. Konečně jsem naprostým vyčerpáním usla.
Ráno jsem se jako vždycky nemohla vyhrabat z postele. Došla jsem dolů do kuchyně že si dám kafé aby mě to trochu probralo a nějakou snídani. Zrovna tam museli být všichni. Otec si četl noviny, Ivana dělala že něco dělá a Milan si mě prohlížel s pobaveným úsměvem.
"Dobré ráno" pronesla jsem jak mučedník, až táta zvedl hlavu a podíval se na mě.
"Proboha co si včera dělala? Vypadáš unaveně."
"Jo, já měla jsem zlý sny" a koukla se nenávistně po Milanovi.
"Po rande?" změřil si mě táta.
"Rande bylo víc než super, s tím to nemá nic společnýho" uchlácholila jsem ho.
"Nechceš hodit do školy? Pojedu kolem" nahodil Milan. Sprosťák!
"Ne děkuji, mám sraz s kamarádkou a půjdeme do školy spolu" usmála jsem se na něho, přetvářka zapracovala dokonale - jako ta jeho.
Dopila jsem rychle kafé a šla se zbalit do školy.
Měla jsem sraz s Hor za kostelem. Potřebovala jsem se někomu svěřit. Hned jak jsem jí uviděla tak jsem na ni spustila. Obě dvě jsme promeškaly první hodinu a místo toho řešili co dělat dál.
"Tak mu řekni pravdu" navrhla Hor.
"A riskovat že o něj přídu?" zakroutila jsem hlavou.
"A co chceš teda jinýho dělat Terko? Nemůžeš ho jenom tak vymazat, to prostě nejde."
"Já vím" spadla mě hlava do dlaní "že ne."
"Terko vzchop se támhle jde Jakub s klukama" a drbla do mě. Hned jsem se podívala jejich směrem a zamávaly jsme na ně.
"Jsem celá opuchlá, kruci že já jsem vůbec dneska lezla z postele" zaklela jsem.
"Ahoj holky, kde pak jsme byly první hodinu?" ptal se se zájmem Ivoš. Vstala jsem, nadhodila ten nejhezčí úsměv a ladně pronesla. "Prostě se nám nechtělo."
To už jsme s Hor vyprskly smíchy a konečně se začala uvolňovat situace.
Ve škole se to táhlo. Vždycky když si Markéta kontrolovala mobil, musela jsem se zasmát. Snad si nemyslí že jí někdy napíše..
O přestávce jsme si opět vyměnili s Jakubem pár pohledů. Díval se na mě celej den zamyšleně. Asi ze mě musí být trochu zmatenej. Dál jsem se přetvařovala, ale Jakubovi pohledy mě odzbrojovaly. Nedokázala jsem se na něj dívat. Před poslední hodinou jsme se stěhovali do jiné učebny. Skoro úplně nahoru. Měla jsem zaplou mp3 a smutně koukala do země. Nedokázala jsem se postavit před hotovou věc. Nemohla jsem se rozhodnout. Najednou mě opět něco popadlo za ruku. Jakub. Podíval se na mě vyčítavě a táhnul mě nahoru. Nahoře nikdo nebyl, jen staré lavice a prach. Gentlemansky mi sundal židli, utřel od prachu a pokynul abych se na ni posadila. Když jsem si sedla, klekl si ke mě.
"Terko víš chci si s tebou vážně promluvit.. já chci vědět proč mě k sobě nepustíš? Proč se chováš tak odtažitě?" a je to tady, chce po mě vědět pravdu!
"Já.. ehm a.. e...ee.." začala jsem zase koktat. Pohladil mě po vlasech, začaly mi téct slzy. Vzala jsem jeho tvář do dlaní, políbila ho a nadechla jsem se.
"Já nemůžu a přitom vím že musím" tekly mi slzy po tváři, vstala jsem a zastavila jsem se u okna.
"Jsem hroznej zbabělec Jakube. Nakonec to všechno pokazím" vstal, přišel ke mě zezadu, obejmul mě a zašeptal do ucha "proč nemluvíš narovinu Terezko... Já to takle nedám" a jeho stisk zesílil, vdechoval moji vůni a třel svoji tvář o mojí. Otočila jsem se a objala ho. Pevně. Musíš být silná Terezo.. Co sis nadrobila....