Kapitán Husťák (12.)

„Dobrý ráno.“ Žblebtnul Tobiáš na Husťáka a s tvrďáckým úsměvem na něj mávnul, čímž si vysloužil pořádnou herdu do hrudníku.
„Aaaau!“ protáhnul a ublíženě se po mně podíval. „Proč mě biješ?“
„Paktuješ se s nepřítelem.“ Zamračila jsem se na něj a postrčila jsem ho ke schodům. Věděla jsem, že se Husťák plahočí za mnou, ale nějak jsem se rozhodla, že radši budu odolávat hurikánu, než pohledu do jeho obličeje. Víkend sice proběhnul celkem v klidu, pokud teda nepočítám Kubovo noční randění s Bárou, které jsem měla za úkol krýt, nicméně jsem se pořád ještě pachtila mezi vztekem a splínem, což nebyl zrovna geniální stav.
Mlčky jsme propochodovali chodbou, a když jsem dokázala všem přítomným, že už konečně zvládám otevření dveří kartou, vpadli jsme do posluchárny, kde se mělo konat mučení s profesorkou Švestkou. Jakmile se mi povedlo Tobiáše dost brutálním způsobem přesvědčit, že opravdu nebudeme sedět blíž než deset metrů od toho Husťáckýho maniaka, vydrápali jsme se do nejvyšší řady a skáceli se na sedadla.
Tahle ranní hodina se jevila jako zabijárna prvního stupně. Pozornost mi vydržela prvních pár vět, dva šedé grafy a několikeré odkašlání, ale pak jsem to vzdala, podepřela jsem si hlavu dlaněmi a věnovala jsem se tupému zírání na temeno Husťákovy hlavy. Skoro jsem doufala, že mu tím pohledem podpálím uši, ale když se mu z nich ani po čtvrt hodině nezačalo kouřit, žhářské pokusy jsem zavrhla.
--------

Tobiáš se nudil. Naprosto a dokonale. Čmáral si do sešitu svou soukromou zoologickou, ale když dokreslil rodinku krtků, ztratilo to kouzlo. Znechuceně zahodil propisku a položil si bradu na složené ruce. Po očku pozoroval Ninu, která se zatvrzele mračila na Husťákovu lebku a muchlala si rukávy černého svetru, jako by mohl za globální oteplování i hladomor v Africe.
„Zklidni, nebo si z toho svetru uděláš tílko.“ Zašeptal k ní se smíchem a pobaveně jí silou připlácnul dlaně na dřevěnou desku lavice. Podívala se na něj tak nasupeně, až se podivil, že nezavrčela a nevypustila z nosních dírek trochu rudých jisker.
„Tak ne, tílka jsou fajn.“ Pokrčil rameny a rychle stáhnul ruce zpátky. Měl rád všechny svoje prsty, a to včetně malíčků, takže neviděl důvod, proč by jí dával záminku, aby mu některý z nich ukousla.
„Zmetek jeden.“ Zahučela s trochu omluvným, ale mnohem víc nakrknutým výrazem a rázně si vyhrnula rukávy.
----------

Když se konečně od katedry ozvalo rozhodné „Nashledanou.“ posbíral si Petr věci a vypadnul dřív, než se vůbec ostatní stačili rozkoukat. Připadal si dost nepatřičně, ale nějak se mu nic nechtělo řešit. Prošel chodbou a usadil se na jednu z židlí v tom nejzašitějším rohu celé fakulty. Chvilku jen tak nezaujatě brousil očima po rozrůstajícím se davu lidí, ale pak ho to přestalo bavit, vyštrachal z tašky notes a propisku a s rozhodným pokývnutím začal psát básničku, kterou si sesmolil v hlavě při přednášce.
-----------

„Linhart.“ Oznámila učitelka a zabrousila pohledem po třídě. Kuba se s povzdechem zvednul a doploužil se před katedru.
„Učil ses?“ zeptala se češtinářka s dost výhružným výrazem, takže mu vlastně nedala jinou možnost než přikývnout, i když byl z nočních toulek s Bárou děsivě unavený a učení bylo tím pádem to poslední, na co se o víkendu odhodlal myslet.
„No aspoň něco.“ Pousmála se spokojeně a zadívala se do svých poznámek. „Tak třeba buřiči.“ Pokrčila rameny a s vyčkávavým pohledem se opřela.
Bára se na Kubu podívala s naprosto jasným porozuměním a s naprosto jasnými kruhy pod očima, otevřela sešit a začala mu polohlasem šeptat jednu z maturitních otázek.
---------

„Kde je ten blb?“ rozhlídla jsem se nejistě po třídě, která se celkem slušně zaplnila, ale Husťák se zatím nezjevil.
„Hm… chybí ti?“ optal se mě Tobiáš se zvednutým obočím a usrknul trochu kafe, které jsme si o volné hodiny skočili pořídit.
„Jen ho chci mít na očích.“ Pokrčila jsem rameny.
„Jo, kouká se na něj dobře, docela frajer.“ Pokýval, ale když si uvědomil, co právě plácnul, zabrousily mu oči k podlaze a podle všeho tam dalších pár let toužily zůstat.
„Nechceš mi jen tak náááhodou něco říct?“ zeptala jsem se ho a konečně jsem se přestala věnovat civění do davu a sedla jsem si.
„Hm, Ježíšek neexistuje!“ vyhrknul a přinutil se zadívat se mi do obličeje. Asi jsem se tvářila jako nepříliš dobře naladěný lidožrout, protože mu úsměv zmizel ze rtů stejně rychle, jako čokoláda mezi bandou dětí.
„Jen je prostě takovej… koukací.“ Rozhodil rukama a popadnul kouřící kelímek, jako by to byla záchranná bójka.
„Jo, to je,“ uznala jsem a trošku zaraženě jsem se na Tobíka podívala. Nevypadal moc nadšeně, vlastně se tvářil, jako by ho bolely zuby.
„Tobě se Husťák líbí.“ Zkonstatovala jsem a s trochou překvapení jsem si uvědomila, že z toho nejsem zrovna odvařená.
„Ne.“ Zahučel, ale nepodíval se na mě.
„Já se neptala.“
„Nelíbí, vážně ne. A i kdyby, bylo by to jedno, protože za prvé:“ zvednul ukazováček, „Je to heterák, jak z reklamy na motorovku, a za druhé:“ zvednul prostředník, takže na mě zkoušel gesto ála Havel, „Je zblázněnej do tebe.“
„Neblábol Tobíku,“ zakňourala jsem na něj, „jsem holka, ne magor. Navíc tě znám trochu moc dlouho, nemyslíš?“ mrkla jsem na něj a přinutila jsem se k úsměvu, i když se mi do něj teda sakra nechtělo.
Náš rozhovor rázně utnula profesorka, která se nahrnula do dveří a vrhla na nás úsměv, který bych očekávala tak maximálně od hodně vyhladovělého tygra v pořadu o přírodní regulaci počtu zeber.
„Tak co? Už se mezi sebou aspoň trochu znáte?“ optala se a přejela nás pohledem. Do ticha se ozvalo několik tichých zakašlání, ale to bylo tak všechno. Moc jsme se nebratříčkovali, vlastně to ani nevypadalo, že by o to někdo stál. Půlka slečen se chovala silně afektovaně, kluci, kterých tam bylo asi pět, se čas od času odhodlali a pozdravili se mezi sebou, ale to bylo tak všechno.
„Tak to napravíme.“ Spráskla energicky ruce profesorka a po krátké instruktáži, při které jsem málem přišla o oko, protože nedokázala mluvit, aniž by rozhazovala rukama, se první slečna postavila a řekla, že se jmenuje Zuzka a baví jí skládat origami.
Přibližně v polovině představovací besídky se otevřely dveře a přes práh se přehnal Husťák s omluvným výrazem a tichým „Dobrý den.“ Sesunul se na svoje místo, a zaraženě se podíval na slečnu, která si zrovna sedala, zatímco se Tobiáš, který byl na řadě, začal hrabat na nohy.
Tobiáš odříkal dojemnou historku svého života. Prásknul na sebe všechno včetně sběratelské vášně ohledně knížek a svého snu prokousat se vysokou a začít učit češtinu, což většina ocenila uznalým pokýváním, a když konečně dopověděl úplně všechno, co potřeboval, přišla jsem na řadu já.
„Jmenuju se Nina Linhartová.“ Řekla jsem a trochu jsem zaváhala. Husťák se na mě díval. Jasně, dívali se na mě všichni, ale to bylo tak trochu vedlejší. Husťákův pohled mě zamotal do pavučiny, ve které jsem se mohla akorát tak neškodně zmítat a křičet o pomoc. Ošila jsem se a tiše jsem si odkašlala. „Jsem z Českého Krumlova, což je kousek a mám ráda horkou čokoládu, animovaný filmy, Terryho Pratchetta a tady Tobíka, protože ho znám přinejmenším čtyři roky, takže jsem si zvykla.“ Zasmála jsem se a chystala jsem si sednout.
„A zájmy?“ optala se profesorka, která si podle výrazu doma dělala soupisy úchylek a koníčků svých studentů a za dlouhých zimních večerů si vybírala svoje oběti.
„Hraju v kapele, jezdim na motorce, což jste si asi všimli,“ strčila jsem nohou do helmy, která se mi povalovala u lavice, „a čas od času tak trochu píšu.“ Pokrčila jsem rameny. Víc věcí se mi vyprávět nechtělo. O nové známosti jsem nestála, takže nebyl důvod vykládat třiceti lidem na potkání, že nesnáším koprovku a momentálně i Husťáka.
„Jsem Petr Milota,“ zabručel Husťákův hlas a já se proti vlastní vůli napjala jako struna, „a taky občas píšu,“ nedbale na mě mrknul a chystal se zase skácet zpátky do lavice, ale profesorka ho zastavila.
„A jiné zájmy? Tipovala bych sport.“ Usmála se na něj podezřele mile a já protočila oči. Ten magor řekne dvě věty a všichni tvorové něžného pohlaví v místnosti klesnou do kolen. Neuvěřitelné.
„Jo, adrenalinový sporty.“ Zazubil se a významně se na mě podíval. „Což jde ruku v ruce s faktem, že je momentálně nejoblíbenější činnost hádání se s Ninou.“ Zasmál se a jen tak ledabyle na mě mávnul rukou.
„Sklapni!“ procedila jsem skrz zuby a on se se smíchem posadil.
„No, když jste takhle hezky rozervané mladé duše, nepochybně vás potěší, že se dalších pár měsíců pořádně pověnujeme romantismu.“ Zazubila se profesorka a šoupla nám pod nos dvě stránky nějakého textu. „Přečtěte si to a zkusíme si to rozebrat, ať vím, jak na tom jste.“
-----------

Petr se snažil soustředit na jakousi povídku přecpanou hřbitovy, zříceninami a spoustou přeslazených scének, ale moc mu to nešlo. Chtěl Ninu pobavit, ne jí zase nakrknout. Nějak začínal ztrácet sílu na urovnávání rozepří.
Když konečně nešťastná hrdinka povídky skočila do propasti a její milý bez mrknutí oka odcválal do tmy se svojí loupeživou skupinou a jejím majetkem, byl rád, že to mají za sebou. Takovou pitomost dlouho nečetl.
„Tak co, líbilo?“ optala se profesorka a přejela třídu pohledem. Petr se otočil. Většina slečen se tvářila, jako by se měly každou chvilku rozbrečet, kluci protáčeli oči, protože nejspíš čekali nějakou pořádnou honičku a Nina se tvářila znechuceně.
-----------

„Nelíbilo.“ Ozvala jsem se. „I Máj je proti tomuhle realistická četba.“ Zamávala jsem papírem ve vzduchu a hodila ho zpátky na lavici.
„Copak jí nebylo předem jasný, že jí ten chlápek lže?“ rozhodila jsem ruce. „Podle mě by průměrně vyvinutej jedinec jejího věku tušil, že to bude bouda. Navíc, byl to zbojník, ten těžko bude vláčet lesem borku, která žila v panským domě a neumí si uvařit ani čaj.“
„Zajímavý názor.“ Pokývala profesorka, „tak to vypadá, že jsem narazila na neromantickou duši.“
„Nina má pravdu,“ řekl Husťák a zadíval se do papírů, „tady se píše „Až druhého rána kohout rozezní svůj hlas, přijď, milá na hřbitov. Pod kaplí slíbíme se jeden druhému. Pak tvůj dům bude můj a já tvým se navždy stanu.“ Dočetl a zvednul oči. „Přece jí muselo bejt jasný, že mu jde jenom o její majetek.“
„Ale byla zamilovaná.“ Argumentovala profesorka a klouzala mezi námi pohledem.
„A to jí bránilo logicky myslet?“ zeptal se Husťák a já musela uznat, že s tímhle výrazem a tónem by dokázal prodat i pytel smetí.
„Jasně, proč se v každým romantickým textu musí s tou slečnou točit svět? Zamilovanej člověk má pořád svojí osobnost, ale v tomhle je její já potlačený, co to jde.“ Přihodila jsem si a zadívala jsem se na něj. Koutkem oka na mě mrknul.
„My se jen snažíme říct, že láska nezatemní nikomu mozek takovým brutálním způsobem, jako se tu píše. A to je problém většiny textů z období romantismu.“ Dopověděl za mě a já jsem rázně přikývla: „Přesně, všechny tyhle povídky a rádoby zamilovaný příběhy jsou prostě jenom snůškou blábolů.“
„Blábolů o lásce, která by ale nikdy nemohla v takhle koncentrovaným množství existovat.“ Kývnul a odsunul papíry stranou na znamení, že náš výklad skončil. Pobaveně se na mě podíval, což jsem mu oplatila úsměvem. Oba jsme se vyčkávavě zadívali na profesorku, která se tvářila dost zaraženě.
„Tákže,“ protáhla a zalistovala ve svých poznámkách, „protože vám ten výklad takhle společně jde, budete první na řadě v možnosti dostat zápočet. Na příště si společně připravíte prezentaci s vaším výkladem historické povídky Točník od Klicpery.“ Zazubila se na nás a zaklapla desky.
„Společně?“ vyhrkla jsem a bránila jsem se pohledu na Husťákův obličej.
„Společně.“ Přikývla a posbírala si věci. „Tohle bylo jen cvičné, takže to dneska zabalíme a budu se na vás těšit příště.“ Usmála se a zmizela na chodbě.

„Hm, tak společně.“ Zvednul obočí Tobiáš a zazubil se na mě, když jsem začala ládovat věci do tašky. Ignorace mi připadala jako slušná prevence před brutálním zmasakrováním kamaráda, takže jsem se jí dost odhodlaně držela, i když jsme vylezli před školu. Tobík pořád něco žvatlal, ale já ho neposlouchala.
„Nino!“ houknul za mnou Husťákův hlas a já se otočila.
„Ano?“
„Promiň, že jsem ti takhle zavařil.“ Pokrčil rameny omluvně a zalovil v tašce. Vytáhnul můj rolák a s rozpačitým úsměvem mi ho podal.
„Zavařil jsi nám.“ Opravila jsem ho a našťouchala jsem si ten hadr mezi sešity. „A dík, že jsi mě v tom nenechal samotnou.“ Usmála jsem se trochu nejistě a kývla jsem na Tobiáše, který z Husťáka nespouštěl oči. Musela jsem do něj trochu strčit, aby se ze svého transu probral.
„Tak se měj, ještě něco mám.“ Pokrčila jsem rameny a obrátila jsem se k němu zády.
„No jasně, kretén, magor, blb…“ hučel Tobiáš cestou k mašině.
„Ještě jsi zapomněl na zmetka.“ Zavrčela jsem na něj a nesmlouvavě jsem si ho změřila. „Nejede ti náhodou autobus?“ optala jsem se dost zle. S pokýváním na mě mávnul a vydal se na zastávku.
----------

Petr se ploužil k parkovišti, chtěl dát Nině čas, aby vypadla, ale ona seděla na motorce a lovila něco v tašce. S povzdechem kolem ní prošel a odemknul auto.
„Nechceš si třeba popovídat u kafe?“ optal se, když konečně někde vyhrabal špetičku odvahy. Zvedla k němu oči a s úsměvem zavrtěla hlavou. „Už jsem říkala, že ještě něco mám.“
Jenom kývnul a nasednul do auta. Nejistě se po ní podíval. Natahovala si rukavice a očividně vůbec nehořela touhou podívat se na něj, natož s ním mluvit. S dost zvláštním beznadějným pocitem nastartoval a zmizel v záplavě aut.
„Tak tohle jsem vážně podělal.“ Zahučel a šoupnul do mechaniky cédéčko Nininy kapely.