Bláznivá holka na skateboardu 10

„Jak bylo o víkendu?“ ptá se mě Krista, když nám začne další hodina divadelní zkoušky.
„Byli jsme s Falcem na procházce a hádej koho jsme potkali?“
„Koho?“ zeptá s Krista zvědavě.
„Martina.“ Odpovím sklesle.
„Co po tobě chtěl?“ řekne překvapeně, protože o události o se mezi ním a mnou stala ví jen Erik.
„No chtěl se mi jen omluvit, ale i tak z něj mám nepříjemný pocit.“ Vzdychnu nešťastně.
„A ne jen z něj.“ Připojí se k nám Erik a mě se opět udělá špatně.
„No nic. Teď mě omluvte musíme s Michalem Lindě zahrát další scénku.“ Řekne Krista a odejde pryč.
„Jsi na mě naštvaný kvůli sobotě?“ řeknu aniž bych k němu zvedla oči.
„Ne.“ Řekne celkem přesvědčivě a já si všimnu, že zbledl přesně tak jak to dělá od minulého týdne pořád.
„Tak co se děje? Zase si bledý jak stěna.“ Řeknu nechápavě.
„Nic.“ Odpoví, když se po chvíli probere ze svých myšlenek.
„Lžeš.“ Zaskuhrám smutně.
„Co se děje?“ zeptá se nechápavě Krista, která se k nám akorát vrátila.
„Co?“ ozve se nechápavě Erik, který do té chvíle samozřejmě opět nevnímal.
„Tak sakra Eriku.“ Chytnu ho za ramena a zatřesu s ním.
„Co s tebou sakra je? Vypadáš jako, kdyby si umíral. Kde je ten nafoukaný blbeček, co mi pořád lezl na nervy? Sakra!“ rozčiluju se. Když se mu ovšem podívám do oči jeho výraz mě víc vyděsí než podá vysvětlení a tak ho raději pustím.
„Já… já musím jít. Už jsem na řadě.“ Odejde a já nešťastně padnu na lavičku a zavrčím.
„Zabiju ho.“
„Co mu k sakru je?“ řeknu zoufale Kristě a ukážu na Erika.
„Tváří se jako by umíral.“ Dodám vztekle.
„Má trápení s láskou.“ Vysvětlí Krista a sedne si vedle mě.
„V tom případě se nechci nikdy zamilovat.“ Zakňučím nešťastně.
„Proboha Kari? Nebreč.“ Řekne vyděšeně Krista, když se rozbrečím a bojme mě.
„Když já už nemůžu. Erik, Linda, Martin. Je toho na mě už moc.“
„To bude dobré.“ Uklidňuje mě a já přestanu po chvíli vyšilovat. Když po té hraju svou roli, všimnu si, že Erik mluví s Kristou a vrhá po mě vyděšené pohledy. Po té co mu Krista něco vysvětlí se trochu uklidní a nespokojeně si sedne vedle ní na lavičku.

„Ale ne.“ Vzdychnu nešťastně, když proběhne další hudební zkouška na které jsem měla co dělat, abych se nerozbrečela. Erik celkem dostal i barvu, ale moje psychické pocity mě stejně doháněli k depresi a nejhorší bylo, že já ani vlastně do teď nevím proč.
„Co je?“ zeptá se Krista, když s ní a Michalem vylezu před školu.
„Nechala jsem tam ten pitomej scénář.“ Zaskučím.
„Tak si tam doběhni. Erik tam ještě zůstal Vždycky ještě chvíli cvičí.“ Poradí mi a já se s mávnutím rozběhnu zpátky do školy i když se mi udělá opět hrozně špatně. Trochu mě překvapí, že za dveřmi neslyším žádný zvuk a to mě k vstupu do hudebny moc nepodpoří, ale po chvíli přemýšlení nakonec dveře otevřu a vejdu dovnitř.
„Eriku?“ vykřiknu zděšeně, když ho spatřím dost zhrouceně sedět na zemi a rychle za sebou zavřu dveře.
„Karino?“ řekne stejně vyděšeně a já si všimnu, že má zarudlé oči.
„Teď si budeš myslet…“
„Ale nic si nebudu myslet.“ Zarazím ho a sednu si před něj do tureckého sedu na zem.
„Teď mě budeš rozebírat viď? Už jsem postřehl tvé chování v určitých situacích.“
„Pokud o to stojíš?“ řeknu nervózně, protože mě to odhalení docela vyděsilo.
„A co by tě zajímalo?“
„Třeba to proč si takhle ubližuješ kvůli nějaké holce. Nikdy si nevypadal, že by tě zrovna tohle mohlo porazit.“ Řeknu nechápavě.
„Protože je chytrá, hezká a je jediná která o mě nestojí.“
„Tak moment ještě jsem tu já a Krista.“ Řeknu a dloubnu ho do holeně. Chytne mě za ruku a s hodně tajemným výrazem se ke mně nakloní a řekne.
„Já vím co říkám.“ Polknu, ale nemám z nějakého důvodu sílu se vytrhnout.
„Já…“ zakoktám se.
„Já nechápu jak to myslíš.“
„Myslím, že to je jedině dobře.“ Odpoví a přiblíží se ke mně ještě víc.
„Nerad bych abys zase utekla. To už by mé ego nemuselo vydržet.“ Řekne a stáhne mě ještě o něco blíž. Začnu být nervózní a krom bušení srdce, které se zřejmě zbláznilo se mi i zrychlí dech a opravdu by byl asi hluchý, kdyby si toho nevšiml. Postřehnu, že i jemu se dech zrychlil, ale na rozdíl o de mne cítím jen závan na rtech a to mě ještě víc znervózní.
„Říkala si, že bys neřekla, že by mě tohle mohlo porazit. Já si to do jisté doby říkal taky.“ Doslova zašeptá a já visím očima na každém jeho slově. Pak si uvědomím, že někde psali, že je to výzva k polibku tak uhnu pohledem jenže přímo do jeho očí a to způsobí, že mám pocit, že srdce se chystá vyskočit a rozběhnout na procházku. Což mě silně vyděsí. Vidím, že jemu to svým způsobem dělá dobře a o to víc se mi udělá špatně, když se z ničeho nic jakoby přisedne a přiblíží se obličejem doslova pět centimetrů před ten můj.
„Eriku já…“
„Chceš zase utéct. Ale to ti tentokrát nedovolím.“ Dořekne za mě a ani bych si to opět uvědomila začne mě líbat.“ Mám snahu se odtáhnout, ale moje síla tomu neodpovídá.
„Prosím.“ Doslova zakňučí, když se pokusím znovu odtáhnout a on si mě přitáhne. Vůbec nevím co mám dělat. Pomalu ale do čista přestávám logicky uvažovat a to mě děsí. O to víc, že se v těchto pocitech nedokážu vyznat.