Únos XXVII.

Všichni k ní okamžitě přilezli.
„Je dobře schovaná. A opravdu zabírá celou celu,“ poznamenal Lukáš.
„Tak co s ní uděláme?“ zeptala se Milli.
„To je snadné. To samé, co s tou první,“ odpověděla prostě Mariana.
Pustili se do rozbíjení kamery se stejnou vervou, jako u té první.
Když ji rozbili, slezli dolu a podívali se ještě jednou na své dílo.
„Skvělé!! Co teď?“ zajásala Milli.
„Ani, od čeho máš tak rudou tvář?“ zeptala se Marietta.
Všichni se na Annu podívali. Anna jim totiž neřekla o těch dvou fackách.
„Něco si nám zatajila, že?“ odhadl Lukáš.
¨ Anna jim tedy řekla to, co jim předtím zamlčela.
„To je hroznej debil!“ naštval se Lukáš.
Všichni přikývli.
„Nevím, jak vy, ale já jdu spát,“ oznámila ostatním Marietta a na potvrzení svých slov si zívla.
„Hm. Já jdu taky,“ přidala se Anna a mrkla se po Lukášovi. Ten jen přikývl. Ostatní se přidali taky. Popřáli si dobrou noc a šli si lehnout. Tentokrát trvalo o něco dýl, než bylo slyšet tiché oddechování naznačující, že spí.
„Konečně už nás nebude moct sledovat,“ řekl potichu Lukáš, když si lehl vedle Anny.
„Stejně něco nechápu,“ přemýšlela Anna nahlas, „Když je tak naštvanej a nechce, abychom byli spolu, proč nás nechává v jedné cele?!“
„Třeba tady žádný jiný cely nejsou a nebo si myslí, že když budeme spolu hodně dlouho, půjdeme si po krku,“ odpověděl jí Lukáš.
„Hm. Takovou radost mu neudělám,“ prohlásila rozhodně Anna.
Lukáš se jen pousmál. Už pochopil, že je Anna celkem tvrdohlavá. Odhrnul jí vlasy z čela a opatrně ji pohladil po zarudlé tváři.
„Jsi strašně tvrdohlavá a zároveň statečná,“ řekl jí.
Anna se usmála.
„To samé mi řekl Leny. Když mi to řekli dva lidi, tak to asi bude pravda,“ usmála se.
„Kdy ti to řekl?“ zeptal se Lukáš s údivem.
„Před tím, než…“ podívala se na své jizvy.
„Aha. Tak to jsi nám ale neřekla,“
„Neříkala jsem to dopodrobna,“ pokrčila Anna rameny, „nebylo to podstatné.“
„Hm, když to říkáš, …“ rezignoval Lukáš.
Anna mu položila ruku na rameno.
„Pořád se tím trápíš?“ zeptala se ho jemně.
„Mám- li být k tobě upřímný, tak celkem jo,“ odpověděl Lukáš a sklopil oči.
„Ale proč? Nemůžeš za to. Vždyť už jsem ti to jednou říkala.“
„Já vím, ale i kdybys mi to říkala třeba stokrát, budu si to za vinu dávat pořád.“
„Aha… Takže se tím hodláš užírat až do konce života?“
„Asi jo.“
Anna se k němu natáhla a políbila ho.
„Tak na to zkus zapomenout,“ řekla mu potichu.
„Zkusím to, ale nic nezaručuju.“
„Aspoň, že tak,“ usmála se Anna.
Lukáš se nadechoval, že něco odpoví, ale nedostal se k tomu. Oba něco uslyšeli.