Společná pomsta 7

Ráno se Zoe kolem úsvitu podívala do Maxova pokoje. On tam ale nebyl. Měl tam věci, takže nejspíš neodjel. Zamyšleně sešla dolů za svou matkou.
„Neviděla jsi Maxe?“ zeptala se jí.
„Dobré ráno, Zoe. Ne, neviděla jsem ho. Není ve svém pokoji?“
Zoe zavrtěla hlavou a vydala se ven. Chvilku hledala Maxe po vesnici a pak se vydala, kam ji nohy donesou. Došla na skály, kde den před tím sledovala spolu s Maxem západ slunce. Došla tam a okamžitě ho uviděla. Seděl na stejném místě, jako den před tím a koukal do dáli.
„Ahoj.“ Řekla a posadila se vedle něj.
„Ahojky.“ Pozdravil ji na oplátku Max.
„Proč jsi tak časně zmizel?“ zeptala se ho.
„Nevím, chtěl jsem být na chvilku sám.“
„Aha. Tak to abych šla.“ Řekla Zoe a začala se zvedat. Max ji ale chytil za ruku.
„Kam bys šla? Nevadíš mi tu.“ Řekl s úsměvem. Zoe se usmála a znovu se posadila.
„Kdo vlastně jsi?“ zeptala se ho najednou. Max se na ní překvapeně podíval.
„Jak to myslíš?“ zeptal se.
„No, kdo jsi. Najednou jsi sem přijel, zachránil jsi nás od nájezdníků, zabil jsi je, chováš se dost tajemně a tak.“ Objasnila Zoe, co otázkou myslela. Max se ušklíbl. Nikdy ještě nikomu neříkal, kdo je a jaké má poslání. Nadechl se.
„Opravdu to chceš vědět?“ zeptal se s pohledem upřeným do dáli. Koutkem oka zahlédl, jak Zoe přikývla.
„Dobře, ale nesmíš to nikde říct. Slibuješ?“ Zoe znovu přikývla a tak se Max pustil do vyprávění. Když skončil, Zoe se na něj udiveně dívala.
„Takže ty jsi Vyvolený?“ zeptala se pro jistotu. Max přikývl. Než stačila ale Zoe nebo on něco dalšího říct, ozvalo se rozzlobené volání.
„Co tu s ním děláš?!“ Zoe se lekla a vyskočila na nohy. Stál tam asi sedmnáctiletý kluk a tvářil se dost naštvaně. Max se pomalu zvedl a tázavě se podíval ze Zoe na toho kluka.
„Kdo jsi?“ zeptal se ho.
„Já jsem Viktor a tahle,“ řekl a ukázal na Zoe, „je moje holka.“
„Nejsem tvoje holka, ty burane!“ vykřikla Zoe.
„Myslím, že Zoe s tím nesouhlasí.“ Řekl Max chladně.
„Hele, ty se do toho nepleť!“ řekl Viktor a chytil Zoe za zápěstí.
„Pusť mě, ty idiote! Au, to bolí!“ bránila se Zoe.
„Pusť jí.“ Řekl Max stále chladně Viktorovi.
„A proč bych měl?“
„Radím ti dobře. Umím se prát. A s holkama se takhle zacházet nemá.“
„Hodláš mi tu dávat lekce výchovy?!“
„Hodily by se ti.“ To už Viktora rozzuřilo do nepříčetnosti, odstrčil Zoe, až spadla a vystřelil jednu Maxovi vrazit. Max na to ale čekal. Jednoduše se mu vyhnul a zasadil mu pořádnou ránu do brady. Slyšel klapnout zuby a možná i prasknout nějakou tu kost. Viktor se ale nehodlal jen tak vzdát, takže vrazil Maxovi jednu do nosu. V Maxovi se rozproudil adrenalin a vzpomněl si na výcvik ze školy. Jakmile si na vše vzpomněl, byl Viktor během chvilky na zemi v bezvědomí. Zoe se na Maxe podívala.
„Jak se ti to povedlo? Viktor je vesnický rváč a už poslal pár lidí na hodně dlouho do péče doktora.“ Zeptala se udiveně.
„Taky jsem nevyvázl bez šrámu.“ Ušklíbl se Max a setřel si krev, která mu tekla z nosu.
„Vyšel jsi z toho dobře.“ Řekla mu Zoe, přišla k němu a kapesníkem mu krev setřela.
„Pojď, jdeme od něj. Ještě by se probral. Byl by ještě naštvanější a to už by nedopadlo dobře.“ Řekl Max a vzal Zoe za ruku. Ta mu ji vděčně stiskla a odešli k jejímu domu.