Dvojí život (7. díl)

Bylo mi patnáct a moc ráda jsem chodila na Xchat do místnosti Plzeň. A tam jsem poznala jeho – kluka s nickem Lipfi. Bylo mu sedmnáct, jmenoval se Filip a byl krásný, milý, příjemný a navíc jsme si hrozně rozuměli. Prostě pan Dokonalý. Dokázali jsme společně strávit několik hodin denně. Bohužel jen virtuálně. A pak jsme se jednou rozhodli, že bychom se mohli setkat osobně. Naše první „rande“ bylo moc fajn. Byl květen, lásky čas, a my jsme se procházeli okolo Boleveckého rybníka a povídali jsme si. Sešli jsme se ještě párkrát, ale pak najednou přestal psát, na Xchat už taky nechodil a já jsem se nikdy nedozvěděla, proč.

***

V noci mě vzbudila noční můra jenom jednou, což byl velký pokrok. A pak jsem spala až do osmi. Probudila jsem se do krásně slunečného dne, holky ještě spaly, tak jsem si zalezla do sprchy a pustila na sebe proud teplé vody. Vyfénovala jsem si své kaštanové vlasy, řasy jsem lehce načernila řasenkou a své zelené oči lehce objela černou tužkou. Když nejsem namalovaná, vypadám hrozně. Vlastně ani nevím, proč se takhle šlechtím. Kvůli Filipovi? Pche... Vždyť už je to tak dávno.
„Téééda, ty jsi se na tu snídani nějak vyfikla!“ uznale pokývala Verča hlavou, ale to už jsme se všechny čtyři chystaly dolů do jídelny.
Snídaně byly podávány formou švédských stolů, což všem vyhovovalo, protože si každý mohl vzít to, na co měl právě chuť. Martina si naložila na talířek máslo, šunku a sýr, Verča zvolila cornflaky s mlékem, Lucka si nabrala plnou misku míchaných vajíček a završila to rohlíkem s nutellou. Musím se té kombinaci smát. Já jsem si dala míchaná vajíčka s troškou kečupu a rohlíkem. Vajíčka mám moc ráda, ale už jsem je dlouho neměla. A musím uznat, že tady v hotelu je umí udělat vážně špičkově. Ještě nesním ani půlku své porce, když do dveří vstoupí naše správná pětka. Naberou si na talíře kopu jídla a já s hrůzou zjistím, že mají stůl hned vedle toho našeho. A navíc – Filip si sedne přímo naproti mně a naše pohledy se setkají. Lehce na mě kývne hlavou a usměje se. Pokusím se o úsměv, ale vyjde z toho spíš křivá grimasa. Cítím, jak do mě někdo šťouchá ukazováčkem. Konečně se proberu z transu a zjistím, že mi Martina nejspíš udělala do ramene díru: „Tak jdeš?! Nebo co?“
„Nebo co!“ vypláznu na ní jazyk a zvedám se k odchodu. Od dveří se ještě jednou otočím a zjistím, že na mě stále civí.
Po snídani se vydáme prubnout místní sjezdovku, která se jmenuje Slalomová. Na vyšší obtížnost si Lucka s Martinou zatím netroufnou, přeci jenom se na snowboard postavily poprvé loni, takže střední obtížnost je tak akorát. A já s Verčou jdeme ze solidarity s nimi. Vyřádíme se slušně i tady, jezdíme až do odpoledne, než nám vyhládne. Zrovna dojíždím dolů, když se ze sjezdovky Šance vyřítí Filip s nějakým borcem v červené bundě. Zastavím se a fascinovaně ty dva pozoruji. Hmmm... tak pánové chodí na černou, to asi musí být dost dobří, když si troufnou na nejtěžší sjezdovku tady. Proberu se až tehdy, když mě ostříkne ledová sprška sněhu, jak přede mnou ti dva zabrzdí.
„Ahoj, San.“ pozdraví mě Filip a se sebejistým úsměvem dodá: „Stojíš tu jak tvrdý y. Vypadá to, žes tu od rána zamrzla. Nebo sis Slalomku přece jenom aspoň jednou sjela?“
Hmmm... tak on mě pozoroval. Musel! Jak by jinak věděl, kde jsem jezdila?!
„Nějakej problém, balíku?! To tvoje brždění by chtělo dopilovat. Mátořil ses tu jak slon v porcelánu.“
„Oukej, takže souboj? Zejtra v deset ve snowparku! Vem sebou kámošky. Tam předvedeš, co umíš, hvězdičko.“ pohotově odpověděl a odcházel směrem k hotelu.
A já tam opravdu zůstala stát jako tvrdé y. Oslovil mě tak, jak mě oslovoval tenkrát. Pamatuje si. Možná bych na místě zamrzla, kdyby konečně nedorazily dolů holky. Ihned je seznámím s plánem na další den a holky nejsou proti. Ty můry jsou dokonce nadšené, že máme přijít všechny čtyři. Jen doufám, že mě v tom Verča nenechá samotnou a ve snowparku si zajezdí taky.
Dopajdáme se do hotelu, všechny čtyři se vystřídáme ve sprše a krásně vyvoněné se vydáme na večeři. Večeře tu fungují formou objednávek jako v restauraci. Objednám si hranolky a kuřecí plátek s broskví a sýrem a pomlaskávám si do té doby, než se mi v šest hodin rozvibruje v kapse mobil a jídelnou se rozezní zvučný hlas zpěváka z L.A., mé oblíbené kapely, který mi oznamuje, že mi volá někdo z rodiny. Ten někdo je máma. Omluvně se podívám po jídelně a vyjdu na chodbu, kde hovor konečně přijmu.
„Ahoj, Sandruško! Ani se neozveš, jak se tam máš!“ vyčítá mi mamka.
„Mami, prosím tě, vždyť jsem vám psala včera večer.“
„No, právě! To už je celý den!“ pokračuje. „A jak se tam vůbec máš? Máte nějaký sníh?“
„Jasně, mami, dneska jsme byly celý den s holkama na snowboardech.“
„Tak to je dobře, potřebuješ se odreagovat a -“
„Mami,“ přeruším ji rázně. „Musím jít, stydne mi večeře.“ To tak, aby mi připomínala moje zážitky a vykládala mi, jaká jsem chudinka.
„No, dobře. Dávej na sebe pozor a ozvi se! Ahoj.“
„Neboj. Čau.“ ukončím hovor stiskem červeného sluchátka a teprve nyní si všimnu Filipa, který se opírá o automat na teplé nápoje a v ruce drží pohárek s kávou. Má na sobě světlé džíny, bílé tričko a na něm rozepnutou černou košili a musím uznat, že mu to vážně sluší.
„Ahoj, hvězdičko.“ prolomí konečně ticho.
„Ahoj.“ hlesnu pouze, ale nemám se k odchodu. A on zřejmě také ne. Vypadá to, že tu stojí už hodnou dobu.
„Čekal jsem tu na tebe.“ potvrdí moje domněnky.
„Proč? Přišel jsi mě ztrapňovat?“
„Ne, přišel jsem se ti omluvit.“ podívá se mi s vážným výrazem do očí.
„Za co? Jdeš se mi snad po letech omlouvat, že jsi se na mě vybodl?!“ začnu zvyšovat hlas.
„Chtěl jsem se omluvit za dnešek, choval jsem se jako blbec. A taky za to, že jsem se už neozval. Přestal jsem chodit na chat, protože...“
Už se nedozvím, proč se mnou zrušil veškerý kontakt, protože na chodbu vyjdou holky a měří si nás zpytavým pohledem. Připojím se k nim a společně odcházíme nabrat síly na další perný den.