Proč zrovna já?

Markéta nevěděla, kdy se Aleš vrátí ani jak se chce do vesnice dostat. Nechtěla nad tím přemýšlet, ale jinak to nešlo. Nejhorší byly otázky malého Aleše, občas měla pocit, že to nevydrží a řekne mu to, ale udržela se. Nezbývalo jí nic jiného než čekat.
Když odjížděl, byl začátek měsíce. Nepočítala, že by se do konce měsíce vrátil, proto ji doslova šokovalo, když jí zavolal týden před jeho koncem.
„Ahoj lásko“ oslovila ji.
„Aleši?“ řekla, aby se ujistila, že se jí to nezdá.
„Jo, jsem to já, už jsem se vrátil.“
V jeho hlase bylo slyšet napětí.
„Děje se něco?“ zeptala se ho.
„Jo, ale to probereme, až se sejdeme.“
„Třeba dneska?“
„Ne, ne,- dneska ne. Musím ještě něco zařídit.“
„Aha. A kdy budeš moct?“
„Třeba zítra?“
„Tak jo.“
Ještě se domluvili kdy a kde.
Od chvíle co položila telefon, jí vrtalo hlavou, co se děje. Uklidňovala se hlavně tím, že se vrátil a že už se o něj nemusí bát. Ale stejně jí to nedalo spát. Říkala si, že už by mohl být konec téhle šílené situace. Copak už tohle nebylo dost? Copak už sem si toho nezažila dost? Proč zrovna já?

Druhý den, když se sešli, tak na něm hned poznala, že se něco děje. Potom všem už si neuměla přestavit, co se mohlo stát. Co asi v Asii viděl?
„Ahoj“ řekl tiše.
„Ahoj“ odpověděla.
Chvíli bylo ticho, ani jeden nevěděl, co říct.
„Vrátil ses brzo“ řekla, aby prolomila ticho.
„Jo, taky jsem s tím nepočítal. – Šlo to snadněji, než jsem čekal.“
Očividně nevěděl jak začít.
„Ono už tam toho k vyřizování moc nebylo.“
„To bylo tak hrozný?“
„Skoro celý vybombardovaný.“
„A?“ zeptala se opatrně.
Chvíli ještě mlčel a pak ponuře řekl: „Liu Yun to nepřežila.“
„To – to je mi líto“ odpověděla po pravdě, nebyla to jen fráze „a co tvůj syn? Chow?“
„Ten to přežil“ řekl a podíval se jí do očí, byl to tak milující a zároveň tvrdý pohled „lásko, já vím, že jsem říkala, že už bude všechno jako dřív, ale – ale – nemohl jsem ho tam nechat.“
„Ty jsi ho převezl s sebou?“ ujistila se.
„Zlobíš se?“
„Ne, proč bych se zlobila? Vždyť je to tvůj syn. – Já bych Aleše taky nikde nenechala“ dodala ještě.
Chvíli bylo ticho.
„A jak to zvládá?“ zeptala se.
„Docela dobře – v rámci možností dobrý“ řekl bych. Ale to víš, jak se asi cítí, je strašně zmatenej – bez mámy v úplně jiném světě. Sice jsem mu o tom vyprávěl, ale je ještě moc malý.“
„Zase si díky tomu líp zvykne“ dodala Markéta.
„To je fakt.“
„A jak ses tam dostal? Říkal jsi přece, že je strašně těžký se tam dostat.“
„To je fakt, jinak bysme tam nezůstali, jenže teď když to vybombardovali, tak se stačí dostat ke správným lidem do letadla.“
„A zjistil jsi, proč měli bombardovat na takovém místě?“
Přikývl.
„Někde v těch lesích měl být úkryt nějakých teroristů, ale jak jsem ti už říkal, ten pilot si spletl polohu.“
„A postará se někdo o pomoc?“
„No“ začal ironicky „poslali tam pár letadel s jídlem a s doktory, aby pomohli, ale to je všechno.“
„A ty ses tam dostal jedním z těch letadel?“
„Jo, bylo to jedno z mála, co tam letěli.“
Zadíval se na protější stěnu. Jasně viděla, že se mu v očích lesknou slzy, a tak ho objala.
„Bylo strašný to vidět“ řekl „všechny ty lidi, se kterými sem strávil takových let, které jsem znal, které jsem měl tak rád – a hlavně když jsem viděl – když sem viděl-“
Hlas se mu zlomil.
Malou chvilku mlčela, a pak řekla: „A jak ti můžu pomoct?“
Vděčně se na ni podíval.
„Bude mi stačit, když budeš se mnou a budeš ještě chvíli trpělivá.“
„To nebude těžký a nechceš nějak pomoc s Chowem?“
„Zatím ne, nejdřív ho nechám, ať si trochu zvykne.“
„To nebude dlouho trvat, děti jsou strašně přizpůsobivý.“
„A vážně mi s ním pak pomůžeš?“
„No jasně, ráda.“
„Ty jsi zlatá, Markétko, mockrát děkuju“ řekl vděčně a opatrně vzal její tváře do dlaní a políbil ji. Nechala ho, teď když věděla, co se děje, tak po ničem netoužila víc. Toužila jen po jeho něžných a láskyplných polibcích. Nevěděla, jak těžká nebo lehká bude budoucnost, ale hlavně že už byl Aleš zpátky a pořád ji miloval.