Za bodem bez návratu

Tentokrát ji tichý byt popudil. Chtěla kolem sebe pozornost, aby si jí někdo všímal a tady nebyl ani pitomý papoušek, který by měl radost z jejího příchodu, i když by se jí hned poté raději klidil z cesty. Celá v ráži třískla taškami a odhodila klíče do kovové misky, která se rozezněla svým typickým kovovým přízvukem. Ostrý zvuk si násilně rval cestu do dívčiny hlavy a Haydée si vší silou zacpala uši, zvuk jí však v mozku drnčel zlomyslně dál.
,,K čertu s tebou!‘‘ vřískla zoufale a skopla ji ze stolku dolů. Jeden z klíčů sjel svou vroubkovanou stranou po kovu a Haydée naskočila husí kůže, jako by někdo škrábal nehty po školní tabuli. Se slzami v očích, jak se jí hlava mohla bolestí rozskočit, utekla do koupelny, kde se zavřela a až poté rozsvítila zářivky. Intenzita světla ji překvapila, musela přimhouřit oči. Pak ji napadlo, že udělá líp, když si je umyje od slz a přistoupila k umyvadlu; více si její pozornost však získalo zrcadlo nad ním. Ta ošklivá holka zírající na ni se jí vůbec nelíbila, ba co víc, pocítila k ní odpor.
,,Není divu, že s tebou Andreas nechtěl mít nic společnýho… kromě sexu,‘‘ prohlásila pohrdavě. Holka se na ni dívala se stejným výrazem, jako by se i jí Haydée hnusila a Haydée opět silně rozbolela hlava. Sáhla pod otcovu poličku, kde bylo pouzdro s léky a vyhrabala mezi nimi lahvičku s Ibuprofenem. Chvíli se potýkala s těsnícím víčkem, snad zatuhlým těmi věky, kdy lék nikdo nepotřeboval. Pak si natočila vodu do kelímku na vyplachování zubní pasty a prstem vylovila jednu pilulku. Ani ne moc malou, růžovou, na obou stranách lehce vypouklou jako je čočka. Haydée nahlédla zpátky do tuby postavené na poličce pod zářivkami. Byly jich tam desítky a na svém lesklém povrchu odrážely světlo. A ta ošklivá holka v zrcadle Haydée stále pozorovala. Nebylo by lepší zavřít jí oči? Vymazat ji z toho zrcadla?
Kdepak jednu, dvě, ale rovnou třináct si jich nasypala do dlaně. Pak pozvedla kelímek s vodou a té protivné holce v zrcadle připila na zdraví.

XIII. Bern
Byly tam dvě barvy. Celý prostor vyplňovala bílá, tak ostře bílá, až to bodalo do očí. A pak tam vedle ní byla černá. Malá, rozmazaná skvrna v rohu, ale byla tam.
Haydée se cítila unaveně. Všechno ji bolelo, hlavně hlava a špatně se jí dýchalo.
Otevřela oči. Tolik světla! Zavřela oči a znovu je otevřela. Černá šmouha nalevo dostávala více a více jasnějších tvarů, až se z ní vyklubala lidská postava, sedící na židli.
,,Mami?‘‘ chtěla Haydée zašeptat, přes okoralé rty však nevydala ani hlásek. Mandy tiše vstala a přešla k lůžku. Uchopila dívčinu studenou ruku do svých dlaní a lehce na ni dýchla. Haydée ucítila teplo v konečkách prstů.
Dlouhou dobu z nich ani jedla nepromluvila, až sama Haydée chtěla prolomit ticho, místo toho se ale rozkašlala.
Dovnitř vtrhla sestřička. ,,Už jste se probudila?‘‘ věnovala dívce pouze letmý pohled, jako by ani nečekala na odpověď a Haydée jí taky žádnou slovní nedala. Sestra si do karty zapsala čas a zase odspěchala.
,,Kdo mě našel?‘‘ podařilo se dostat Haydée přes rty. Mandy na chvíli pustila její ruku a přitáhla si židli k posteli.
,,April. Zřejmě mluvila s Paolou a šla k tobě. Tys jí neotvírala a tak April dostala strach, jestli se ti něco nestalo.‘‘
Haydée zavřela oči. April. Paola. Cítila se zahanbená, jak škaredě se k Paole chovala. V koutku očí se jí objevila slza a Mandy ji něžně setřela malíčkem.
,,Mami, já jsem tak blbá,‘‘ zašeptala.
Mandy se k ní naklonila, opatrně ji objala a Haydée se jí rozvzlykala do ramene. Teď to obě cítily. Patřily k sobě.

--------------------------------
tak, a je tu konec. maraton dlouhý devět měsíců. a přesto, že mi milá haydée už koncem září začala pomalu, ale jistě lízt krkem, bylo mi tak trochu líto, že to končí.
děkuji vám. všem, co jste četli od začátku, nebo začali uprostřed, nebo jen kapitolu. a hlavně těm, kteří měli tu trpělivost čekat na další díl, které, zvláště ty poslední, přibývaly díky nedostatku času pomalu. díky vám všem!!