Phyllis 16

XVI. Táta

Pokojem se plýžím už za naprosté tichosti a tmy – je něco po půl druhé a snad celý hotel už spí. Dnes se neponocuje, zítra budou potřebovat maximální soustředění. Taťka by nikomu z nich neodpustil ani sebemenší zaváhání. A tak jsem tentokrát ani neměla obavy, když jsem se s Kitem loučila před hotelem. Celkově mi už pomalu ale jistě začíná být jedno, jestli nás někdo uvidí a bude se ke mně hlásit. Už ani nevěřím tomu, že by dělal nějaké moc překvapené scény, kdyby zjistil, kdo je ten brácha s taťkou, o kterých mluvím. Bavili jsme se venku o těch věcech, co jsem sama v duchu řešila na večeři a všera v posteli. Ne dlouho, požádala jsem ho, abychom co bude po odjezdu řešili až se uvidíme naposledy. Abychom si tyhle chvíle nekazili Protože ať se snažím být sebeoptimističtější, na víc, než na dvě další návštěvy Saskatoonu to opravdu nevidím. A to by se kluci ještě museli snažit natolik, aby protáhli tohle play off na všech sedm zápasů. Ne že bych jim nevěřila, ale…
Stáli jsme ještě dlouho pod přehradou a já přemýšlela, proč mám právě já takovou smůlu. Když už mám konečně po dlouhé době pocit, že by to vážně stálo za to, že jsem našla někoho, s kým bych dokázala trávit snad veškerý svůj čas a kdo pro mě není jen kamarád, nebydlí sice na druhém konci země (ještě to tak, proboha), ale i tak ve vzdálenosti až příliš velké. Někteří z kluků měli vztahy na dálku. Oni šli hrát jinam, jejich přítelkyně zůstala doma. Většinou to nevydřželo dlouho, snad s jednou, dvěma čestnýma výjimkama. Ale i když to trvalo, nejsem si tak docela jistá, jestli to byl opravdu vztah.
Přesato se usmívám, když zalézám pod peřinu. V jedné věci jsem celkem dobrá – nemyslet dopředu na nepříjemné věci. Umět si užít chvíli klidu a pohody co zrovna mám. A zrovna dnes jsem za to vděčná.
Stejně jako se mi dnes daří lehce usnout. Takže jen chviličku po mém návratu už v hotelu opravdu není jediné probrané duše. Tedy nepočítám-li personál. No, i když recepční možná spala už v momentě, kdy jsem kolem ní procházela. Seděla zády ke mně a co jsem viděla, ani se nepohla, když vrzly dveře. Upřímně, ani se jí nedivím.

S dobrou náladou se člověku rázem i vstává lehčeji. Alespoň u mě tomu tak je. Usmívám se tak, že se i taťka zeptá, co že to se mnou je a na opověď „Předem vím, že vyhrajeme, tak se raduju,“ namítne „Já to myslím vážně, Phyllis.“
„Já taky,“ pokrčím rameny. A nelžu. Musíme vyhrát. A vím, že to dokážeme, věřím tomu.
To samé řeknu i klukům u snídaně s tím, že se s nimi uvidím zřejmě až někdy okolo zápasu, protože opět mizím ven. Zděsí mě, kolik z nich je podle pohledů, kterými mě častují, informovaných. Že je Diaz někdy lepší, než hlásná trouba, to už vím dávno, ale že až tak…na druhou stranu, nebyl jediný, kdo to věděl. Taky Kurt, Theo, brácha, Otto…
Nicménně jen jediný z pětice těch nejinformovanějších si mě ještě než stihnu zmizet, odchytí na chodbě. Neal.
„Včera jsi byla taky celé odpoledne s ním, že?“ zajímá se.
„Jo, odpoledne i večer,“ přikývnu.
„Vím, že ses dlouho nevracela. Neusínalo se mi zrovna lehko. A to jsem ještě musel ujišťovat taťku, že jsi v pořádku. Tak na sebe dej i dneska bacha, jasný?“
„Dám, neboj,“ přikývnu. „Nejpozději na hokej dojdu. Jestli chceš, propašuju se i k vám do šatny, abys viděl, že jsem tam.“ zlehčuju. Proto, že mám strach aby na mě Neal nepoznal, jak se cítím. Že už mi to tu tak trochu přerostlo přes hlavu, což je věc, proti které mě varoval.
„To nemusíš. Bude mi stačit, když tě uvidím po zápase. Aspoň tolik času si na svého ubohého bratříčka udělej a počkej na něj před stadionem.“
„Budu tam. Stejně se ještě musíme domluvit na odjezdu. Zřejmě už dnes večer, ne?“
„Tipuju, že jo. Ale záleží na spoustě věcí. Autobus tu s náma nezůstával, vracel se do Brandonu, takže zatím se neví, kdy dojede.“ pokrčí rameny. „ A ty si to koukej užít,“ popřeje mi. „A pokud si náhodou vzpomeneš na mě, vyřiď mu ode odbiv, že s tebou dobrovolně zvládá trávit tolik času,“ dodá.
Nadechnu se k nějaké úderné odpovědi, ale dřív, než mě něco napadne, rozesměju se. Nemůžu si pomoct, ale energie a radosti mám dnes opravud na rozdávání.
„Tak běž, ať nedojdeš pozdě,“ připomene mi Neal a z jeho pohledu je mi jasné, že kvůli němu se snažit nemusím. Konec konců, od čeho jsme dvojčata.
Usměju se na něj a rozběhnu se chodbou. Stačilo by jít, ale…to s tou energií jsem omílala už tolikrát, že to nemá cenu znovu opakovat. Zpomalím až těsně přede dveřmi (přecijen, on o mojí natěšenosti vědět nemusí) a otevřu už téměř jako vážená dáma. A těsně na to mnohem ménně elegantně jen tak tak uhnu sněhové kouli. Rovnou v tom úhybném manévru se také sehnu pro sníh pod sebou s úmyslem palbu Kitovi oplatit, ale protože je podemnou jen malinký poprašek který zrovna teď napadl a který hotelový zaměstnanci ještě nestihli zamést, a zároveň zahlédnu, že Kit je zásoben mnohem líp, zavelím raději k ústupu a rozběhnu se dolů z těch pár schodů. Původní plán byl sice jen doběhnout k neblížší hromádce sněhu a nabrat si munici, ale jelikož se Kit rozeběhne za mnou, není čas. Zrychlím a zamířím k jedinému místu, které tímhle směrem znám. K parčíku ve kterém stojí naše Snow Ness. A jen díky tomu, že je opravdu hodně blízko se mi tam podaří doběhnout právě v momentě, kdy dožene ten drobný náskok, co jsem zpočátku měla. Popadne mě kolem pasu a jeliož se pokusím hned vymanit, skončíme oba na zemi ve sněhu. To mi nebrání v tom, abych se nové situace hned nepokusila využít a nesnažila se mu nacpat sníh za krk. Jenže po chvilce se vzpamatuje i on a za pár minut jsem mokrá jak myš a nejsem v tom sama. Je dnes těsně kolem nuly, dost teplo na to, aby lehce tálo a zároveň dost zima na to, aby člověk v promočeném oblečení klepal kosu.
„To bude chtít jít se převlíct,“ poznamená, když se uklidníme. Musím uznat, že má pravdu. Hlavně já jsem na tom celkem špatně. A je mi opravdu dost zima. „To jsme dnes venku moc dlouho nevydrželi,“ dodá a v jeho hlase je určitá výzva. Podívám se na hodinky. Trénink začíná za deset minut. Budou už pryč.
„To ne,“ přikývnu a nevím, jak říct to co mě napadlo. Přesto, že jsem si stoprocentně jistá, že na to více ménně čeká. Že v to doufá.
Zvedne se a podá mi pomocnou ruku. „Ty vypadáš,“ zavrtí s úsměvem hlavou, „jako by sis byla zaplavat,“
„Nemysli si že jsi na tom o moc líp,“ přimhouřím oči.
„Alespoň se neklepu,“ ozve se po kraťučké odmlce a obejme mě kolem ramen. Vydáme se poměrně rychlým krokem k hotelu.
„To bude mít taťka radost, až tě uvidí,“ napadne ho.
„Taťka je teď pryč,“ zamítnu. „Naštěstí.“
„A brácha?“ zeptá se. Zavrtím hlavou. „No tak, řekni to!“ nadávám si v duchu, ale bezvýsledně. I on je ticho. „Sakra, přece nejsi srab,“ přesvědčuju se marně. Protože zjevně jsem. Zastavíme se před hotelem.
„Mám tě tu počkat, nebo se raději za chvíli stavit?“ promluví nakonec znovu on.
„Počkat,“ odpovím a uvnitř už nenadávám jen sobě. Vbavím si třeba takového Diaze. Ten by takovouto otázku nikdy nepoložil. To by bylo spíš něco ve stylu „A půjdem k nám, nebo k vám?“ Popřípadě ještě líp „A kdy že se vrátí?“
„Pokud nechceš jít dál,“ odhodlám se nakonec přecijen, dokonce bez velkého zaváhání. Usměje se.
„To víš, že chci“ odpoví. Jo, to vím, pomyslím si v duchu. A byla bych ti vděčná, kdybys to proto nenechal říkat mě! I když, na druhou stranu, kdybych já náhodou nechtěla,bylo by to jednodušší. Z otázek Diazova typu se couvá mnohem hůř.
Podrží mi dveře a když vejdu, následuje mě. Zamířím do patra k našemu pokoji a zalovím v kapse pro klíč. Na pár děsívých sekund mě napadne, že jsem si ho nevzala, ale pak jej díky bého najdu. Odemknu a jako první vstoupím. Zatímco se vyzujeme, přejedu okolí rychlým, kontrolním pohledem, ale díky bohu tu není ani bordel, ani nic, čeho by se mohl leknout. Já si dnes dokonce i ustlala, a jediné věci co se tu neuspořádaně válí je hromada novin na stole. Jediné, co běžný ráz pokoje narušuje je dres přehozený přes židli. Oba se na něj nechápavě podíváme a Kit k němu zamíří.
„To je taťkovo,“ vyklouzne mi dřív než si stihnu uvědomit co vlastně chci říct. Jenže jeho pohled v tu chvíli, když to obrovské triko zvedne (no, jemu by možná i bylo) a já můžu nádherně jasně vidět číslo sedm, nápis RAVEN na zádech a logo Králů, v sobě má zase něco, co mě k tomu přiměje.
„Bydlí tu i hráči, že? V tomhle hotelu,“ zeptá se. Až do téhle chvíle se usmíval. Přikývnu. Příjde mí, že tak jak se předtím ukrývala v jeho hlase výzva, teď je tam výčitka. A já jako bych cítila vinu. Ač nemám proč. Jenže v krku mám v tu chvíli knedlík. Kdybych ho sem nezvala…
„Znáš se s nimi?“
Teď nebo nikdy, napadne mě. Když to řeknu teď, bude po problému, po tom blbém pocitu, že před ním něco tajím. Včera jsem si říkala, že by mi to nevadilo. Ale to na něj mám vybalit: jo, se všema, a dost? Když stejně dnes večer odjíždím? Jistě by pak měl spoustu otázek. Minimálně na to, proč jsem mu to celou tu dobu více ménně tajila. A na to teď nemám náladu odpovídat. A navíc, on mi taky neříká úplně všechno, vzpomenu si na včerejší večer u přehrady. Dnes se tváří úplně stejně.
„Proč tě to zajímá?“ odpovím otázkou. Možná je v mém hlase mírný útok.
„Znáš, nebo ne?“ zopakuje a ve mně se v ku chvíli vzepře mezek. Což znamená celkem vážný problém. V tuhle chvíli mu pravdu neřeknu už natruc.
„Nechápu, na co to potřebuješ vědět. Co to má společného s náma dvěma.“ Vší silou se snažím nemít hádavý tón. Otočím se ke skříni, do které jsem se v záchvatu aktivity dokonce vybalila a otevřu její dveře. Nevidím pořádně co je uvnitř, nebo spíš to nevnímám. Kit mlčí. Ale slyším, že se hýbe. Jde ke mně. A já si nadávám. Proč zas reaguju tak přehnaně? Proč si to kazím? Položí mi ruku kolem pasu a políbí mě zezadu na krk. „Promiň,“ řekne jednoduše a já jsem v tu chíli ráda, že mě nemůže vidět.
„V pohodě, ty promiň,“ ozvu se a divím se, že mám pevný hlas. Vyndám ze skříně sukni a suché tričko, „Některé z nich znám. Jeden je můj spolužák.“ Lhářko jedna prolhaná! Nadávám si. Proč to děláš? „Ale to je snad jedno, ne?“ otočím se na něj. Přikývne. Vymaním se z jeho objetí a zmizím na chodbu, abych se převlékla. Původně jsem neměla v plánu odcházet, chystala jsem si to trochu jinak, ale teď to potřebuju. Alespoň to kraťounké soukromí.
Když se vrátím, dívá se z okna. Tentokrát to jsem já, kdo k němu přistoupí zezadu. Uznávám, že já na to, abych mu mohla dát pusu za krk nemám proporce a tak se spokojím jen s tím, že ho vezmu za ruku. Já už jsem v suchém, ale on má na sobě pořád to mokré z venku.
„Chceš půjčit něco na převlečení?“ zeptám se do ticha. Zadívá se na mě.
„A co? Bojím se, že jediné, co by mi tu bylo je ten dres. Teda možná ještě něco jiného od tvého taťky, ale ta představa se mi zrovna nelíbí.“
„Takže se půjdeš převléct domů?“ Z jeho tónu mi přišlo, že zrovna to by mu teď vyhovovalo nejvíc. Pokrčí rameny, ale pohled ze mě nespustí. Nechtěla bych, aby odešel. Mám strach, že kdyby odešel pryč teď, bylo by to už navždy.
Opatrně se dotknu jeho ramene, najednou jako bych se bála i tohoto. Nepromluví ani se nepohne když pomalu sjedu dolů, až k lemu jeho mikiny. Zajedu rukou pod ni i pod tričko, které má ještě oblečené. Je taky vlhké a jeho břicho mě chladí do prstů. Musí mu být zima. Nezareaguje ani když triko i mikinu nadzvednu a sundám mu je – jen mi pomůže v tom, že si je přetáhne přes hlavu. Nemám v tu chvíli nervy ani na to, abych zvedla pohled k jeho tváři. Dotknu se jeho kůže těsně nad pasem kalhot. Pomalu rozepnu knoflík a zip a mokré rifle sklouznou k zemi. Vrátím se rukou zpátky nahoru, na hrudník a konečně se na něj podívám. Teprve v tuhle chvíli jako by se probral a obejme mě. Nadzvedne mě tak, aby mě mohl políbit a přenese mě k posteli. Musím uznat, že má trefu, vybere moji. Lehnu si a udělám mu místo, aby mohl vedle mě. Pořád mám strach, ale na ten už teď neberu ohledy. Času je málo, až příliš málo. A tak si ho musíme užít…

„Budeme muset jít“ zašeptám a je to věta, kterou nenávidím ještě dřív, než ji dořeknu. Odkládala jsem ji jak dlouho to jen šlo ale teď už to opravdu víc nejde. Trénink pomalu končí a tohle je možná tak trochu daň za mé další lhaní. Říct mu pravdu, mohli jsme tu třeba ještě chvíli být, nemuseli jsme spěchat kvůli tomu, abychom se s nikým ani nepotkali. Ale kdybych řekla pravdu nedopadlo by to jinak? Možná i líp, kdo ví, ale jinak?
Zvednu se jako první a vidím, že ani jemu se nechce. Je poledne, za chvilku je oběd. Na ten se nezpozdí. Možná se chviličku zdrží na trénink místních, pokud ho po nás zase mají, ale oběd je většinou dostatečná motivace ke spěchu. Zamračím se. Za čtyři hodiny začíná zápas. A po něm…
Dívám se, jak se obléká. „Uschlo to aspoň trochu?“ nadhodím.
„No, mírně jo. Kdybych to tam nenechal tak válet, možná by to zvládlo i víc.“
„Nemáš být bordelář,“ zasměju se a sama sebe nachytám při provokaci.
„Pokud si dobře pamatuju, tak já to oblečení nesundával,“ nakloní hlavu na bok. Nezůstává mi nic dlužnej, parchant. Mám sto chutí vykašlat se na taťku a zamknout tu a nechat klíček zevnitř.
„Takže nejen že potřebuješ pomoc při vyslíkání, ale ještě to po sobě ani uklidit neumíš?“ rychle seberu svoje tričko, které mimochodem taky nebylo zrovna poskládané. V tu chíli zaslechnu z venku hlasy. „Do háje,“ ujede mi, kupodivu dosti slušně na to, jak moc mě to vyděsí. Diazův smích se nedá nepoznat.
„Víš, řekla jsem sice spolužák, ale myslela jsem spíš dvojče,“ vidím už sama sebe říkat. „Jo a abych nezapomněla, tak táta není fanda. Táta je trenér.“
„Taťka se vrací, rychle,“ vyštěknu místo toho.
„Tohle byl taťka?“ Nadzvedne překvapeně obočí, zatímco stejně spěšně jako já popadne bundu a více méně vyběhneme ze dveří. Zamknu je a klíč schovám zpět do kapsy.
„Ne, tohle ne. Hokejisti se vrací z tréninku. To znamená, že se s nimi zřejmě vrací i taťka s bráchou.“ Ach, jaká výjmečná příležitost pro jednou o nich nelhat, napadne mě. Dalo by se to samozřejmě okecat i líp, ale když všechno za chvíli možná rupne, tak ať si to aspoň na poslední chvíli nedělám těžší. Zaposlouchám se, doufám, že bychom ještě mohli stihout zmizet zadním východem, ale v momentě, kdy se dostaneme ke schodům cinkne zvonek vchodových dveří. Téměř elegantně změním směr z „dolů“ na „nahoru“ a vyběhneme do nejvyššího, třetího, patra. Tady nikdo od nás nebydlí.
„Tvůj taťka nemá ani ponětí, s kým tu trávíš volný čas, co?“ ozve se tiše, když se nad schody usadíme na chodbu a opřeme zády o zeď. Doufám, že si pohnou do jídelny. Nechce se mi tu sedět dlouho. Nebo že alespoň brzo zalezou na pokojů.
„Tak nějak,“ přikývnu. „A moc nadšený by z toho nebyl.“
Jen chviličku na to vyplní celé okolí změť hlasů. Překřikují se, Philo s Diazem se opět hádají. A asi pět minut poté mám spíš tušení, než jistotu, že se vrátil i taťka.
„Phyllis?“ potvrdí mi to poměrně výrazně. No jo, když odcházel, bylo ustláno a na radiátoru se neválelo moje oblečení. Tatínek možná není extra všímavý, ale úplně slepý není ani když má plnou hlavu hokeje. Cítím Kitův tázavý pohled, jak zřejmě čeká, co udělám. Jestli se ozvu. Sevřu jeho dlaň peněji, možná trochu křečovitě. Taťka nemá dobrou náladu. Teď bych se s ním potkat nechtěla ani kdyby mi nešlo o nic jiného než o to, že o Kitovi prostě zatím neví. Taťka je na svou mladší dceru dost vysazený. Zvlášť od chvíle, kdy si Audrey našla Benjamina. Toho nikdy neschválil a vyvrcholilo to tím, že spolu od její poslední nepovedené návštěvy nepromluvili. Chtěl se omluvit, tuším to, ale je taky zatracenej mezek. Možná ještě horší než já.
„Neviděl jste někdo Phyllis? A nevíte někdo, kde vlastně dnes je?“ zaduní jeho hlas chodbou a následuje ho ticho. Zavřu oči. Pane bože…
„Je venku, tati,“ zaslechnu Nealův hlas poměrně z dálky. Teprve jde z přízemí.
„Venku?“ odpoví taťka a skoro hned dodá. „A kde venku? Venku byla včera, předevčírem i dneska. A nikdy s váma. Víš vůbec kde je?“ Opravdu nemá dobrou náladu. „A s kým?“
„Má tu jednu známou z gymnastiky, Joly se myslím jmenuje,“ vloží se do toho Diaz a já bych ho v té chvíli nejradši běžela obejmout. Bráchovi dělalo vždycky problémy taťkovi lhát. Diaz je jiná nátura.
Dokážu si živě představit, jakým pohledem o za to taťka obdařil. Stejně jako ten, kterým teď Kit nejspíš sleduje mě. A zároveň mě napadne, že Diaz riskuje o to víc, že je jeho dres na našem pokoji. To bývá taťkova psychologická zbraň – forma podmínky. Budeš se dnes snažit – vrátím ti ho a můžeš hrát. Nebudeš – máš smůlu. Doufej příště. Z věty „běž si pro dres a dones mi ho“ má strach valná většina týmu. A já se obávám, že tímhle zastáním si Diaz poměrně výrazně pomohl k tomu, aby dnešek proseděl na střídačce.
„Ještě tak ty ji braň,“ ozve se taťka ne zrovna přátelským tónem, nicméně se zdá, že je tahle debata u konce. Na schodech se ozvou první kroky mířící do jídelny, po nich další a za chvilku mám pocit, že je cesta bezpečná. Zvednu se tedy a počkám na Kita. Ruku v ruce se vydáme dolů. Kdybychom náhodou potkali taťku, je jedno, jestli se držíme, nebo ne. Stejně by přezabil jak mě s Nealem, tak tentokrát i Diaze, že mi se lží pomáhá. Kit totiž moc jako „gymnastka Joly“ nevypadá. Což mi taky připomene jakmile se dostaneme ven.
„Já jsem Joly, jo?“ nadzvedne pobaveně obočí. „Tvá známá z gymnastiky?“
Usměju se, ještě pořád trochu nervózně, a přikývnu. Ráda bych se zasmála upřímně, ale nejde to. Ani jemu to nejde.
„Upřímně, když jsme tam nahoře seděli, měl jsem docela dost strach, aby nás tam tvůj taťka náhodou neobjevil,“ zadívá se na mě a mě je už v tomhle momentě jasné, že tohle nebude jen nepodstatná průpovídka na ukrácení času. „Co to je proboha za ďasa? Jen zařval, všichni v patře zmlkli.“ Má nepříjemně tázavý pohled a já, ač na tom nejsem tak jako Neal, nejsem moc dobrá lhářka. A do téhle blbosti se zaplétám čím dál víc. Kdybych alespoň před chvílí neříkala to o tom spolužákovi…
Dřív, než se konečně dokopu k nějaké odpovědi se podívá na hodinky. Je skoro jedna.
„Už musím jít, Phyllis,“ řekne potichu. „Včera jsi mě požádala, ať to, co bude dál řešíme, až se uvidíme naposledy,“ odmlčí se a ve mně zatrne. „Tak teda po zápase, předpokládám. V sedm tě počkám u hotelu. Asi budu mít i pár otázek. A pokud mi je odpovíš, tak tentokrát, prosím tě, už upřímně.“ Chci něco namítnout, ale znovu je rychlejší. „Ahoj,“ dokončí a políbí mě na tvář. Proti tomu jak jsme se k sobě chovali ještě na pokoji možná trochu komické. Až na to, že nemám ani trochu náladu se smát. Dívám se jak dlouhými kroky odchází a tak jako poprvé si přeju aby se otočil. Stejně jako v pátek odolávám pokušení zavolat na něj. Ale nevím, co bych mu v takovém případě řekla. Jsem si poměrně jistá co myslí těmi pár otázkami. A mám v plánu už si konečně přestat hrát na „slečnu normální“. Protože to mi stejně nikdy moc dobře nešlo.
Ovšem ještě před večerem mě čeká jiná nepříjemná věc. Mrzí mě tátova zlost, zvlášť proto, že jsme se nedávno konečně usmířili. A jak dlouho nám to vydrželo… uznávám, že je to znovu mojí vinou, že jsem opět mohla být upřímnější a sdílnější, ale když on se ani nikdy pořádně neptal… to bývá často, je ztacený ve svém hokejovém světě a často možná pořádně ani neví, že má dceru – když si pak najednou vzpomene. A zjistí, že ta dcera se tahá po venku s někým neznámým, nejde jí to v gymnastice, ve které se ji rozhodl trénovat stejně jako svého syna v hokeji, navštěvuje svoji pravou matku – jeho bývalou manželku bez jeho vědomí, chodí za školu…a rozčílí se. Často to řeší tak, že se opije. Někdy křičí, to je sice zlé, ale brzy to přejde. A já se můžu bránit, můžu se mu omluvit, když mě zrovna tvrdohlavost, kterou jsem zdědila po něm nechá. Ale jindy zmizí do hospody nebo ještě hůř – otevře flašku doma. Nekomunikuje pak s nikým, jen pokud je v určité fázi opilosti, chce si povídat a tyhle rozhovory nenávidím ze všeho nejvíc. Protože je mi odporné, když z něj mluví alkohol. A protože na něj mám v takových chvílích téměř nezvladatelnou zlost. Trvalo mi dlouho, než jsem vůbec překonala odpor k alkoholu jako takovému a přestala odmítat přiťuknout si třeba s kamarády. Ale nechuti k němu, když je opilý, se asi už nezbavím.
Vím, že si s ním budu muset co nejdřív promluvit. Pokud možno ještě teď, kdy cítím lítost a ne vztek. Protože teď se zvládnu omluvit. Jakmile se jednou naštvu, už to nepůjde. A až budu mít tohle z krku, zřejmě už bude pomalu čas jít na zápas. Chtěla jsem se Kita zeptat, jestli by nešel se mnou, ale nestihla jsem to. Nebyla příležitost.
Vzpomínka na něj mě také přimněje konečně se probrat z apatie a vydat se zpět do hotelu. Je to sotva pár metrů, ale já tu stojím jako tvrdé Y a hledím do míst, kde Kit zmizel. Jako opravdový šílenec. Sněží a není zrovna teplo a já pod sukní nemám ani silonky. Viditelně doslova prahnu po tom být nemocná.
Hned pod schody narazím na poměrně početnou skupinku lidí, mezi kterými je mimo jiné i Diaz. Ten mě taky hned odchytne s tím, jestli se na chvíli stavím k nim na pokoj. Oplatím Denise jdoucí před námi významný pohled a přikývnu. Proti oddálení toho, na co se opravdu netěším, nic nemám.
„Bourák – teda tvůj taťka – si s tebou zřejmě bude chtít poměrně důrazně promluvit o tom, kde jsi dnes byla. S kým,“ začne Diaz přímo hned jak zavře dveře. Jsme tu sami – Theo je zřejmě u Denisy. Je milá, že nám nechává soukromí.
„Já vím,“ přikývnu, ale Diaz skoro hned pokračuje dál.
„Je dost naštvanej, takže opatrně. Ptal se dneska když jsme se vrátili z tréninku a-“ „Já vím, Diazi,“ přeruším ho ještě jednou. „Slyšela jsem to. A chci ti za to poděkovat.“
Až teď se překvapeně zarazí. „Slyšela?“ zopakuje.
„No, byla jsem tu,“ vysvětlím a posunkem brady ukážu ke stropu. „Nahoře. S ním.“
„To jste se kryli?“ na tváři se mu objeví úsměv. „Před Bourákem?“
Přikývnu. „Jo, z části před taťkou, z části před váma. Já mu totiž jaksi ještě nestihla říct co jsem zač a s kým tu jsem. A bála jsem se, že by se trochu lekl, kdyby jste se ke mně nějak moc hlásili. Že by to asi nečekal.“
Rozesměje se. „Tos ho připravila o tu největší zábavu, víš to? A cos mu vlastně nakecala?“
„To, že tu jsem s taťkou, bráchou a nějakýma jeho kamarádama. Já že přijla na gymnastiku, oni na hokej a tak jsem tu s nimi zůstala. Zezačátku jsem ani nelhala. To až pak jsem si začala upravovat podrobnosti a od té chvíle mi připadalo, že je pozdě říct pravdu. I když zatím jsem si toho ani nijak moc nevymyslela.“
„Tak to je nudný. Já už že sis konečně připravila něco pořádnýho. Ale v tomhle jste s Nealem fakt dvojčata. Čestní a pravdomluvní.“
„Hm, kéž by. Teď se se mnou rozloučil se slovy, že navečer si ještě promluvíme. A že doufá, že konečně bez toho vymýšlení.“
„Cvok,“ zareaguje okamžitě, načež se trochu zarazí a opatrně se po mě podívá. „Teda sorry, snad se tě nedotknu, ale večer odjíždíš tak proč to chce řešit? Nepočítá snad s tím, že to potáhnete na tuhle vzdálenost? Nepočítáš s tím ty?“ na konci už mluví solidně nejistě.
„Já nevím,“ příznám, i když je mi jasné, že díky tomu i mě zařadí do skupinky šílenců. „Já jsem akorát doufala, že když se vám povede vyhrát alespoň jeden zápas, tak sem ještě pojedeme. Nepočítám s chozením, ale loučit se mi ještě nechce. Ne definitivně.“
„Takže proto jsi nás ráno tak povzbuzovala? Čistě ze sobeckosti?“ rozesměje se.
„Ne, čistě ne. Osobní důvody v tom jsou jen z devadesáti procent,“ popíchnu ho. „Občas vám i trochu fandím, víš?“
„Vážně? A čím jsme si ti privilegium vysloužili?“
„No, ty zrovna ničím, ale přecijen, Neal je můj brácha a co je v rodině, to se počítá.“
„Trpaslíku, ty dneska fakt provokuješ,“ oznámí mi. „Aby se z tebe ještě před zápasem nestal sněhulák. Sněhu je venku dost.“
„Ne, to prosím tě ne,“ nahodím psí oči. „Už takhle se mi bude to sušící se oblečení na radiátoru vysvětlovat blbě. A to ať taťkovi budu tvrdit, že jsem byla venku s Joly, nebo s Kitem.“
„Takže tak si na tebe vzpomněl?“
„Jo, tak,“ přikývnu. „Trochu moc jsme spěchali z pokoje a já nestihla zlikvidovat důkazy. Oblečení by ještě šlo, ale rozházená postel…“
„Bourák je puritán? Že zrovna on…“
„No, on ne, ale jeho dcery by měly být,“ poznamenám. „Zvlášť pokud jsou venku s kamarádkou…“
„Tak jsi byla s kamarádkou, promokla jsi od sněhu, šla sese převlíct dom a protože ti byla zima, vlezla sis do postele, aby ses vyhřála.“
„Sama…“ dodám pesimisticky.
„Jasně, sama,“ pokrčí rameny, ale já zavrtím hlavou.
„Neuvěřil by m to.“
„Neumíš lhát.“
„Vím to, proto taky nerada lžu.“
Na chvilku se na mě dívá, než znovu promluví. „No, konec konců, to je dobře. Nemusí být každej takovej parchant jako já.“
„To by pak bylo moc konkurence, co?“
„No, zrovna tebe bych se nebál, trpaslíku. Ty bys byla malá konkurence, i kdyby ses snažila sebevíc.“
„Proč máš u nás vlastně dres?“ vzpomenu si a tak změním téma. „Za co?“
Zamračí se. „Za tu bitku a za hádku. Zas mi včera večer domlouval ohledně mého chování v tom zápase a já už toho měl plné zuby. Tak jsem na něj tak trochu vyjel.“
„Diazi, s prominutím, jsi vůl. Když má takovouhle náladu, je nejlepší jít mu z cesty a všechno odkývat. Akorát riskuješ dnešek.“
„To já vím taky,“ odsekne. „Ale prostě mě nasral, když to řeknu ještě slušně. Občas je fakt na zabití. Uznávám, že trénovat umí, ale musí člověku jeho chyby připomínat furt dokola?“
Tady si komentář odpustím. Tohle znám z domu až moc dobře.
„Dneska jsem se snažil, jak by řekl on. Sice mě to stálo zatraceně hodně přemáhání, ale snažil. Stejně ale pochybuju. Je nasupenej celkově. Takže si to zas vybije na mě.“
„Nasupenej celkově?“ zopakuju po něm. „Z čeho?“ Není to, doufám, jen kvůli mně.
„Autobus pro nás dnes nedojede. Nějak se pohádali s dopravcem a po zápase jedem vlakem. A to ho moc netěší.“
„Vlakem?“ vyvalím oči. „V kolik?“
„To je právě ten problém, budeme muset celkem spěchat, vyjíždí v sedm čtyřicet. Takže sbalit se musíme už před zápasem a ze stadionu už míříme zrovna na nádraží.“
„Cože?“ vypadne ze mě a mám pocit, jako bych se najednou octla nad pěkně hlubokou propastí. Upřímně, na tohle mám stejný názor jako taťka. Ne li ještě odmítavější. Ze stadionu zrovna na nádraží… „To ne, do háje. To už se s Kitem fakt neuvidím…“
„To chudák přijde o ten upřímný rozhovor,“ zakření se Diaz, ale když uvidí můj výraz, úsměv ho přejde.
„No tak, trpaslíku,“ nakloní se kousek blíž. Ale vyditelně neví, jak pokračovat. Diaz je skvělej kluk, ale zrovna tomhle mi nijak nepomůže. Zrovna teď mě asi nechápe. Ani já bych se na začátku tohoto pobytu asi moc nechápala. A Diaz bere tyhle věci poměrně výrazně jinak. A i když vím, že je mu líto té poslední poznámky, zvednu se. Není to tím, že by mě snad nějak naštval. Jen si to potřebuju srovnat. A nálada vtipovat mě definitivně přešla.
„Stavíš se pak ještě, nebo jsi na mě definitivně zanevřela?“ zeptá se těsně před tím, než vyjdu ze dveří.
„Stavím,“ pokusím se o úsměv. „Na tebe se ani zanevřít nedá, Santo.“

Chodba je prázdná a já si přijdu skoro jako ve snu, když jí procházím. Jako v pěkně hnusné noční můře. Vytáhnu mobil a najedu do nabídky „Nová zpráva“. Vyťukám jen „Ahoj Kite,“ než to znovu smažu. Nevím, jak to napsat. Nechce se mi do toho. Zrovna poté, co mi řekl, že má pár otázek, po tom chladném rozloučení… Co mu mám napsat? „Víš, já v těch sedm nemůžu, musím domů?“ je to pravda, ale zní to, jako bych utíkala. Nebo snad „Víš co, proberem si ty otázky až příště, až dojedu na další zápas? Pokud tedanějaký bude…“ Ještě horší. Proboha proč pro nás ten zatracený bus nemůže dojet? Nebo proč aspoň vlak neodjíždí později? Takhle mu maximálně můžu navrhnout, aby se stavil na minutku na nádraží. Jenže tam přede všema…Nebo bych se mohla zeptat, jestli by vlastně nemohl dřív. Třeba místo zápasu. Ten přeci není až tak nutný. Nebo bychom na něj mohli jít spolu. Stejně jsem se na to chtěla zeptat, jen jsem to nestihla. Tak teď už mám opravdu důvod. Ale nejdřív budu muset vyřídit ten rozhovor s taťkou. Protože ten nepočká. A čím těsněji před zápasem ho uskutečním, tím hůř pro nás oba.
Když otevřu dveře pokoje, všechno má ještě takové nejisté kontury. Možná až tátův hlas mě probere. „Phyllis?“ začne a z jeho tónu je slyšet celkem dost blbá nálada. Bude veselo.
„Ahoj tati.“ Neuvedu se zrovna ideálně. Ale nic lepšího mě nenapadne a tímhle snad ani nic nezkazím.
„Kde jsi byla?“
„Venku.“ Vím, že bych mohla být sdílnější, jak jsem si předsevzala. Neštvat ho tím, že ze mě musí každé slovo páčit. Ale zaprvé by mu to mohlo být podezdřelé a přes veškerou upřímnost nepotřebuju aby věděl, že jsem ke všemu jeho pátrání po mě slyšela a neozvala jsem se a za druhé stejně nemám odvahu se zrovna sama pustit do vysvětlování. Tak si radši počkám na další otázku.
„S kým?“ rozhodně to neprotahuje.
„S jedním známým.“ Tak a už to začne.
„Známým? Jakým známým?“
„V pátek ses ptal. Říkala jsem, že přes gymnastiku.“ Pravda je krásná věc. Jen se to s ní nesmí přehánět.
„Takže nějaký gymnasta?“ pozvedne obočí. Proč ne? Ti taky jsou, poznamenám v duchu. „Ne, ale seznámila jsem se s ním, když jsem byla v pátek dopoledne lozit na stěnu s jednou kamarádkou z místního oddílu. Šel tam s ní.“
„A to jsi pořád s ním?“ Přikývnu. Tohle nepotřebuje hlasitý komentář.
„Dneska jste byli tady? Když jsme byli pryč?“
Znovu přikývnu. Teď se buď konečně opravdu naštve, nebo mi to vezme. Modlím se, ať je to to druhé.
„Proč jsi mi nic neřekla?“ Uf! Teď už si to jen nepokazit.
„Nebyla příležitost. Řekla jsem jen, že jsem byla venku se známým. Dál už ses neptal. A od té doby nějak nebyl čas na další rozhovor.“
„A proč tě Diaz kryl?“
Tak a teď přichází čas na lež. On kryl mě tak bych mu to já mohla oplatit.
„On věděl jen o té holce – o Joly.“
„Tak to mi nezkoušej namluvit. Takoví jste kamarádi – a nic jsi mu neřekla?“
„Řekla – samozřejmě. Že jsem na stěně byla s ní a s jejím kamarádem. Ale pak už jsem moc nemluvila ani s ním, nebyl čas. A navíc jsem věděla, jaké by měl poznámky, zrovna v těchle věcech jako kdo se mi líbí se mu moc nesvěřuju. Nepotřebovala jsem, aby to věděl celý tým. Toho jsem si užila dost v době, kdy jsem chodila s Theem.“
„Já měl pocit, že už to celý tým až na mě ví,“zadívá se na mě upřeně. „A ty mi chceš říkat, že to naopak nevěděl nikdo? To taky není rovna chválihodná taktika, chodit si po cizím městě s neznámým klukem. Co kdyby se něco stalo?“
„Nealovi jsem všechno řekla.“ To je taky pravda. A já jen doufám, že to nedopadne tak, že bude naštvaný na bráchu. Ale taťka se v Nealovi vidí a ten to s ním umí. Tohle ho, myslím, neohrozí. To by musel mít opravdu blbou náladu.
„A proč on mi teda nic neřekl, když jsem se ho ptal?“ tohle není moc určené mě. Ale vím, že odpovědět musím. Jinak by to ode mě byla dost husná zrada.
„Požádala jsem ho o to,“ zariskuju znovu a z poměrně bezpečných vod se vrátím do hlubin oceánu.
„Požádala?“ zopakuje po mě.
„Jo, aby nic neříkal, když to nebude nutné. Že ti to raději řeknu sama, než aby ses to dozvěděl od někoho jiného.“
„A ty sis dala na čas,“ poznamená, ale mě už konečně definitivně spadne kámen ze srdce. Je vyhráno.
„Tati?“ je tu ještě jedna poslední věc, kterou potřebuju vědět, než se budu moct s alespoň relativně klidným srdcem vydat na oběd. „Opravdu jedeme domů vlakem?“
Znovu se zatváří tak, že z něj málem jde hrůza. „Jo, jedeme. Hned po zápase. Autobus nepřijede.“ Takže je to pravda, zatraceně. Sevřu naštvaně ruku v pěst.
„Jdu na oběd, jo?“ podívám se ještě na taťku. Přikývne, pohled upřený někam za mě. Ale ještě než stihnu vyjít na chodbu, ozve se ještě jednou.
„Tohle vem cestou Diazovi,“ promluví a když se otočím, uvidím, že drží v ruce jeho dres. Poměrně překvapeně se na něj podívám, ale spěšně natáhnu ruku, aby si to snad ještě nerozmyslel. „Narrow má večer hrát v první lajně. Bojím se, že ho budeme potřebovat.“ Tohle vysvětlení mě šokuje upřímně ještě víc. Táta a podpora bitek? Všimne si mého výrazu. „Neschvaluju to, co udělal a ani nechci, aby to opakoval. Ale přesto Raven nebyl ten, kdo to ve čtvrtek odstartoval. Narrow je hodně tvrdý hráč. Musíme mít někoho takového, kdo by ho dokázal ohlídat. Ať se mi to líbí, nebo ne. Ve druhém kole už jde opravdu o hodně.“
Přikývnu. Zdá se, že už je to z jeho strany všechno a tak řeknu jen „zatím čau“ a zavřu za sebou. Znovu ne chodbě, tentokrát o dres bohatší, ale s pořád stejně snovým pocitem. Ne li víc. Napadne mě, že vlastně ani hlad nemám.
Stejně mám nejdřív jinou, pro tentokrát příjemnou povinnost. Zaklepu na dveře pokoje číslo 7 (no jo, Diaz má to číslo prostě rád) a nakouknu. Je tam zatím furt sám a málem mi způsobí šok, protože se sklání nad nějakou knížkou. Díky tomu se v prvním momentě úplně zapomenu ozvat, takže první promluví Diaz. S pohledem upřeným na svůj dres pronese „Tos mu to čórla, trpaslíku?“ Teprve tohle mě vzpamatuje (a to kupodivu poměrně všeobecně, i co se týká toho zpomaleného světa kolem) a rozesměju se.
„Neblbni. Já? Na to bych nervy neměla,“ připomenu mu to co mi ještě před chvílí tvrdil ohledně lhaní.
„To sice jo, ale když je druhá varianta to, že mi to Bourák vrací dobrovolně, tak nevím, které spíš věřit.“
„Té druhé. Hraje Narrow. Prý tě budem potřebovat.“
„To mám jako požehnání se s ním znova porvat?“ tentokrát málem vypadnou oči z důlků jemu.
„Ne,“ zasměju se. „To by se svět musel už opravdu zbláznit. Máš ho prý hlídat.“
„Já si ho pohlídám, to s radostí, kreténa jednoho,“ zamračí se. „Jen by si Bourák měl sehnat i někoho kdo pohlídá mě, abych to nepřehnal, až začne zas tak hnusně faulovat.“
Vejdu konečně dovnitř a usadím se na druhou postel. „Co, prosím tě, čteš? Víš jak jsem se kvůli tomu lekla?“ změním téma, protože tohle je druhá věc, ve které s Diazem trochu nesouhlasím. Jo, faul to byl hnusnej, a možná že mám názor už ovlivněnej z debaty s Kitem, ale věci, které občas dělá na ledě Diaz nebývají o mnoho pěknější. Přesto v tomhle případě se přikláním jednoznačně na jeho stranu, už proto se o tom nechci hádat.
Zvedne onu bichli a já si můžu přečíst „Dějepis“. „Jestli nechci rupnout, nic jiného mi nezbývá. Na konci roku už pětku mít nemožu a zatím to tak vypadá.“ Zamračí se. „Stejmě nechápu na co mi to je. Šel jsem na techniku tak proč do nás hustí tohle.“
„Jen v prvním ročníku, ne?“
„To sice jo, ale i to je až moc. Naprosto zbytečný předmět. A to ještě ta velryba co nás učí toho chce tolik, jako bychom byli snad na gymplu. Jinde nemám problém. Ale na to abych vyletěl mi bohatě stačí jedna kule.“
„Velryba?“ neudržím se.
„Jo, velryba. Vypadá i mluví tak.“
Chvilku si snažím přestavit, jak asi mluví velryba, než se znovu ozve Diaz.
„Už teď přišla s tím, že jestli napíšu i další test za pět, zavolá si naše. A já se s něma nechci zas hádat.“
Natáhnu se pro tu knížku a on mi ji podá.
„Hm, vy vlastně máte celou historii během jednoho roku,“ poznamenám. „To je celkem krutý.“
„To mi povídej,“ zabručí v odpověď. „Nejhorší je, že to je prostě na našrocení. Cokoliv jiného se dá pochopit nebo aspoň okecat, ale tohle…“ Vím, že Diaz už dva roky školy ztratil, když šel po základce na učňák. Napoprvé příjmačky na prumku neudělal. A proto mu teď na škole celkem záleželo. Říkal mi, že se musel pohádat s rodiči, protože těm se víc líbil ten učňák. Nevěřili, že má na prumku. Už proto ji chtěl zvládnout. Rozhodně nebyl blbej – ne na ty věci co ho bavily. Ale ty ostatní…v těch byl neuvěřitelně líný něco dělat. A jednou z těch druhých předmětů byl dějepis.
„Kdy a z čeho to píšeš?“
„Zítra,“ odpoví téměř pohřebním tónem. „Z kapitol 9 až 12.“
„Nechci být cynik, ale ve vlaku máš asi o zábavu postaráno, co?“
„Asi jo,“ povzdechne si. Vezme do ruky dres, který jsem mu donesla. „Ještě že jsem dostal zpátky alespoň tohle. Jinak by to fakt byl blbej víkend.“

Přesto, že si říkám, že bych ho neměla moc zdržovat, zůstanu u něj ještě skoro půl hodiny. Teprve pak zamířím do jídelny, těsně před druhou, dobou, kdy se obědy vydávat přestávaji. Hlad na mě pořád ještě nepřišel, ale večeře už nebude a kdo ví, kdy se najím příště. Navíc se potřebuju nějak zaměstnat a u Diaze už opravdu dýl zůstat nechci. Nevyhání mě, je viditelně rád, že má důvod se neučit, ale měl by. Sám to ví.
Zřejmě vepřové maso s bramborami do sebe dostanu tak trochu roboticky a během jídla hypnotizuju mobil. Kdyby z nějakého důvodu aspoň napsal první…
Zamířím odevzdat talířek a ručičky na hodinách ukazují čtvrt na tři. Za necelou půlhodinku vyráží kluci na stadion, přemýšlím, jestli půjdu s nimi. Znamenalo by to být tam poměrně dlouhou dobu sama než se stadion zaplní – ale tady nebo tam, copak na tom sejde? Aspoň si obsadím dobré místo…i když dneska bych se už mohla posadit do sektoru hostí. Dneska by mi nejspíš pomohlo se vyřvat.
Pomalým krokem zamířím do pokoje a na schodech se konečně odhodlám k té zprávě. Líp řečeno odhodlám se s ní začít. Protože mezi tím okamžikem a momentem, než tu naprosto stupidní a divnou smsku odešlu, uplyne dobrých patnáct minut.
„Ahoj Kite, je mi to lito, ale odjizdime dneska uz v 7:40 vlakem. Nemel bys cas nekdy driv? Popripade nejdes na hokej? Chtela bych se s tebou rozloucit, Phy.“
Zato jeho odpověď přijde rychle, tak, že mezitím skoro ani nestihnu vytáhnout tašku, abych se začala rychle balit.
„Driv nemuzu, bohuzel. Ozvu se pozdeji“. Ani o písmenko či čárku víc, hledím na těch šest slov tak dlouho, až se mě i taťka zeptá, jestli jsem v pořádku. Nejraději bych mu ještě odpověděla, ale není na co a já nechci vypadat jako nějaká histerka.. Je pravda, že nevím, co jiného bych v jeho zprávě čekala nebo chtěla, ale když já se s tou mojí tak nervovala…
„Jo, jasně,“ přikývnu a skloním se zpět k tašce. Balení netrvá dlouho. Nemám tu moc věcí. Během deseti minut jsem připravená k odchodu. A během dvaceti opravdu vyrážíme. Téměř přesně tak jak jsem tipovala.
Před stadionem ještě naposledy popřeju všem hodně štěstí a obejmu Neala. „Makej, bratříčku. Ne tak ospale, jako posledně. Nebo ti to nedaruju.“
„Pokusím se,“ povzdechne si. Cítím, že ani dnes není v té správně bojovné náladě. Trochu se zastydím, že zatímco já tu řeším hlouposti s Kitem, ani se nezajímám, co vlastně trápí jeho. Jestli je to furt ta holka z diskotéky nebo něco jiného. Předsevzu si, že si s ním ve vlaku musím promluvit.
„žádné pokusím se neberu,“ zavrtím hlavou, než ho pustím. „jedině naplno a nikdy jinak.“
„A já nic?“ ozve se Diaz, kdo jiný.
„Ty se máš dneska snažit za nás za oba, jestli si pamatuješ. I za moji gymnastiku,“ připomenu mu.
„Tohle jsem zrovna nemyslel, trpaslíku,“ nakloní hlavu na stranu.
„Já vím,“ přimhouřím oči. „U tebe počkám, jestli vyhrajete.“
Potom už je čas jít. U vchodu ukážu lístek, který jsem dostala od taťky a vejdu do téměř prázdného stadionu. Sem tam sedí hlouček, ale zvlášť v sektoru hostí ani noha. Ani mě se tam ještě tak docela nechce a tak si, zatímco rolba upravuje led, projdu celý stadión. Je tu toho celkem dost, mimo jiné i rozlehlé prostory mimo hlediště včetně fanouškovského obchodu a tak se celkem zabavím. Než se vrátím dovnitř, probíhá už rozbruslení a hodiny ukazují „pouhých“ 30 minut do začátku zápasu. Na stadioně přesto pomalu přestává být k hnutí. Tady zřejmě nemají problém vyprodat halu. Spíš cvičně zkontroluju mobil abych našla smsku od Hannah a zamířím do teď už taky plného sektoru hostí. Plánuju si projít tiše a nenápadně, ale Brandonští jsou zřejmě v pořádně bojové náladě, když už kvůli zápase jeli tak daleko, a samozřejmě, že „mladou Asponovou“ všichni znají. Takže ze mě téměř do vyhlášení sestavy a představení týmů dolují informace co vím o tom, co taťka s Nealem plánují nebo jaké mají očekávání. Fascinuje mě jejich trpělivost. Nevím skoro nic a oni se přeci nevzdávají. Teprve když se na tabuli začne objevovat naše soupiska, začnou se naplno věnovat jí, akorát mi ještě kdosi vrazí do ruky dres a šálu. No jo, já vím, že nejsem oblečená stylově. Ale nějak jsem na to neměla myšlenky.
Sundám si tedy konečně bundu a natáhnu si přes sebe dres, který bych mohla nosit jako šaty možná příliš dlouhé na to, abych je mohla nazývat mini a omotám si kolem krku šálu.Chvilku mi zabere než vůbec najdu nějaké místo odkud se svým vzrůstem vidím na led (mám nepříjemný pocit, že jsem snad nejmenší z celého přítomného brandonského fanklubu) a teprve potom se mohu začít věnovat hře. Doslova, protože v té době už běží asi padesátá vteřina a Saskatoonští střídají (copak, chtějí startovat rychle?). Hodím jen rychlý pohled na obě střídačky a konečně upřu pohled na led. Už jsem řekla, že se potřebuju vyřvat. A je to pravda, jen co se přidám k povzbuzování, hned se cítím alespoň o trošku líp. A v momentě, kdy ve třinácté minutě vstřelí Thomy King gól mám pocit, že se vlastně ani nic špatného nestalo.