Společná pomsta 9

„Klusat umíš?“ zeptal se Zoe.
„Umím.“ Přitakala Zoe a na důkaz pobídla svého koně do klusu. Pegas ani nepotřeboval pobízet a vydal se ostrým klusem za ní. Zoe vypadala nadšeně. Max věděl, že Pegas by toho jejího koně hravě předběhl, ale nechtěl jí kazit radost. Bylo vidět, že je ráda, že se udrží v sedle. Pak Max pobídl Pegase do cvalu. Kůň nadšeně vyhodil zadníma nohama a rozeběhl se cvalem. V mžiku Zoe předběhli a hnali se dál.
„Hej, to je nespravedlivý!“ protestovala Zoe.
„Promiň, ale nechtěli jsme se celou vyjížďku plazit jako šneci.“ Provokoval Max Zoe. Otočil se, aby se na ní podíval a narazil do větve. Neudržel se na Pegasovi a slítl na zem. Zoe se rozesmála a zastavila u něj.
„Hm, ale šnek je bezpečnější než blázen, ne?“ smála se. Pegas přišel k Maxovi a podíval se na něj, jako by říkal: Co tam dole děláš?
Zoe seskočila ze svého koně a přisedla si k Maxovi.
„Jsi v pořádku?“ zeptala se, když ji přešel záchvat smíchu. Max rukou nahmatal louži a cákl na Zoe špinavou vodu.
„Já jsem, ale ty jsi nějaká mokrá,“ řekl jí se smíchem, „a špinavá. Jak dlouho ses nemyla?“
To ale Zoe urazilo, zvedla se, vyskočila na koně a rozjela se pryč.
„Počkej! Zoe! Já to tak nemyslel!“ křičel za ní Max a rychle vyskočil na Pegase. Zoe cválala pryč, tak se za ní rozjel tryskem. Cestou stihl utrhnout z nějakého stromy celkem hezký květ. Doufal, že Zoe moc nerozzlobil. Pegas Zoiina koně bez námahy doběhl. Max ho nasměroval, aby doběhl kousek před Zoe a tam zastavil. Zoe Viléma skoro na místě zastavila. Naštvaně se na Maxe podívala.
„Zoe, já to tak nemyslel.“ Omlouval se Max. Natáhl se a dal Zoe květ do vlasů. Zoe se pořád tvářila vzdorně, a tak Max slezl z Pegase a prosil jí, aby mu odpustila. Zoe ale pořád mlčela.
„To si mám před tebe kleknout a odprosit tě?“ zeptal se jí po dvou minutách neuspěšeného odprošování. Zdálo se mu, že Zoe kývla a tak se zhluboka nadechl a opravdu si klekl na zem.
„Zoe, já to tak opravdu nemyslel.“ Zkusil to znovu. Zoe se rozesmála a seskočila z Viléma. Max ji stihl zachytit v náručí. Rychle se mu vymanila a stále se smála.
„Můžu to brát, jako že jsi mi to odpustila?“ zeptal se pro jistotu Max.
„Můžeš, ale jestli to uděláš ještě jednou, nebudeš to mít tak snadný.“ Odpověděla mu.
„Beru na vědomí,“ přikývl Max, „jedeme dál? Kam tahle stezka vlastně vede?“
Zoe se znovu vyšvihla na Viléma, Max vyskočil na Pegase a jeli dál.
„No, tahle stezka vede na jedno místo, kam jsem strašně ráda chodila, když jsem byla malá. A mám to tam ráda doteď.“
Max se na nic už neptal- bál se, aby jí zase nic neřekl špatného. Zoe to asi pochopila a usmála se na něj.
„Proč nic neříkáš?“ Zeptala se ho.
„No, bojím se, abych zase neřekl něco špatnýho.“
„Helemese, Vyvolený se mě bojí.“ Ušklíbla se Zoe.
„Bojím se, abych tě neurazil. Nebojím se TEBE.“ Objasnil Max.
„Aha. Promiň, reagovala jsem přehnaně. Zapomeň na to.“
„Ne, byla to moje blbost, ale dobře, no. Tak co, dáme závody k támhletomu stromu? Samozřejmě cvalem.“ Strom byl asi půl kilometru od nich.