Lotosový květ - 27.část

Do posledního dne před odjezdem do Himalájí Adriana trošku váhala, nakonec si ale přece jen začala připravovat své věci. Při každé návštěvě ale musela čelit výčitkám, kterými ji zahrnula Rukmíní. Zlobila se na ni, nemohla jí odpustit, že se s Amarem již dávno setkala, aniž by jí něco řekla. Dokonce pro ni přijela s celým svým doprovodem, ve snaze přesvědčit ji, aby s ní ihned odjela do královského paláce. Adriana se mírně na Amara hněvala, zdálo se jí, že své sestře vše prozradil příliš brzy, aniž by počkal na její rozhodnutí. Přivítala, když toho dne odcestoval na několik dní do Díllí a Rukminí ukonějšila výmluvou, že se chce jet s Rándžitem podívat na Amarovu rodnou vesnici.
Když bylo vše připraveno, vydali se na dlouhou cestu, na níž je doprovázel Rándžitův přítel Rakesh Khan, který kvůli tomu přicestoval až z dalekého Mihapuru.
Ve svém srdci cítila tíseň, nedovedla si vůbec představit, co ji čeká, tolik by si přála být v životě šťastná, ale osud pro ni neustále kdoví proč připravoval jednu těžkou zkoušku za druhou…

Po dvou dnech konečně dorazili na místo. Ubytovali se u Rándžitových přátel a on je požádal, aby za úplatu sehnali pár vesničanů, kteří by je doprovázeli při cestě hlubokým lesem, v němž jim mohlo hrozit nebezpečí v podobě divoké zvěře či nástrah přírody.
Po hodině se u domu shromáždilo asi pět mužů z vesnice, když se ale dozvěděli, kam mají hosty doprovázet, málem se s hlasitým křikem rozprchli. Pomocí dalších peněz se je ale přece jen podařilo přesvědčit.
Stále opakovali něco o prokletí a kruté pomstě bohů, až to chvílemi Adrianě připadalo směšné.
Tito lidé byli zřejmě hodně pověrčiví, naopak ona právě získala ztracenou odvahu.
Jako by v ní začínalo klíčit semínko naděje, že to, co dělá, je snad správné.

Cesta lesem byla nekonečná a únavná, nakonec přece jen došli k obrovské skále, u jejíhož úpatí se ve spleti keřů a travin rýsoval nějaký zasypaný vchod. Muži se dali do práce a zanedlouho prokopali nevelký otvor. Jakmile dokončili své dílo, opět začali hlasitě povykovat, odmítli tam vstoupit a nakonec utekli. Po chvíli, až se veškerý prach usadil, Adriana rozsvítila lucernu a vešli dovnitř. Rándžit měl pravdu, byly to pozůstatky chrámu, který byl již před mnoha staletími vytesán do skály. Z něj vedlo několik temných východů někam do nitra hory. Podle mapy zjistili, kudy se mají vydat. Bez ní by se ale určitě neobešli, labyrint chodeb byl velmi dokonalý, jednou dokonce zabloudili. Nakonec ale došli ke svému cíli. Rozprostřela se před nimi obrovská jeskyně, s maličkým jezírkem uprostřed, jehož hladina místy probublávala a vydávala podivné nazelenalé světlo. Z nízkého stropu u vchodu viselo několik zrezivělých zvonků, které se průvanem zlověstně rozezněly.
Adriana se zachvěla a pohlédla na Rándžita,
„Tak, jsme na místě. Podívejte, tamhle u zadní stěny je stará Šivova socha, musíme se dostat až k ní.“řekl tiše a pobídl ji, aby šla za ním. Obdivovala jeho vitalitu, která byla vzhledem k jeho vysokému věku fascinující.
Zem byla kamenitá a kluzká, ale nakonec se přece jen dostali na druhou stranu.
Adrianě se rozšířily oči údivem, vše bylo úplně přesně popsáno v té prastaré knize.
Socha byla hodně zašlá, pokrývala ji spousta pavučin a prachu a oči měla ze zlatavého jantaru. Všechny čtyři paže něco držely, jedna nějakou kouli, připomínající slunce, druhá lotosový květ z bronzu, a v ostatních dvou byly navlas stejně malé meče, vypadající spíše jako dýka. Rándžit povzdechl.
„Tohle v knize nebylo, není tam nic psáno o dvou mečích, nyní jsme v koncích, protože nepoznáme, který je ten pravý, a získat lze jen ten jeden…“
Aniž by to sama chtěla, sáhla si Adriana na amulet, visící jí na krku a ucítila opět to podivné brnění, jako tenkrát ve stáji, dokonce z něj začalo sálat teplo. Najednou vykřikla leknutím a ucukla, protože okraje okvětních lístků lotosu se rozpálily jako oheň. Po chvilce se od nich odpoutal fosforeskující paprsek a namířil na jeden z mečů, ten se posléze stříbřitě zaleskl.
Kdyby jí o tomhle někdo povídal, zcela určitě by mu neuvěřila ani slovo, připadalo jí to vše tak neskutečné! Kdysi se smála tajuplným příběhům, které jí vyprávěla chůva Sarah. A nyní se ocitla přímo v jednom z nich…Opatrně, nucena nějakou zvláštní silou, natáhla ruku a lehce vyprostila meč z bronzové dlaně, která se po jejím doteku rozpadla na tisíc kousků. Byl nádherný, bohatě tepaný a rukojeť měl v tvaru hadí hlavy.
Rándžit se spokojeně usmál a řekl.
„Věděl jsem, že to dokážete. A nyní mne vyslechněte. V tomto meči je ukryta zvláštní tajemná moc, která může zničit toho, kdo dřímá v princově nitru, jen tak jej zachráníte a přestanou umírat nevinní lidé. Musíte se obrnit odvahou a v den druhého úplňku od této noci jej u sebe zdržet, získat si jeho důvěru, aby neuprchl, a ve chvíli, kdy se přiblíží jeho proměna, vezmete meč a…“ ani to nestačil dopovědět a Adriana vyjekla hrůzou a vyděšeně zavrtěla hlavou.
„Cože? Ne…to ne!! Tohle po mně nemůžete chtít, to jste mi neřekl! Nemůžu ho přece zabít! Zemřela bych zároveň s ním! Copak to nechcete pochopit? Já ho miluji!“ pak se rozplakala a odhodila meč na zem. Rándžit se zamračil a odpověděl.
„Byl jsem přesvědčený, že jste si knihu prohlédla důkladněji. Jak jste si to všechno vůbec představovala? Právě proto, že jej milujete, měla byste to udělat, zabijete jen toho, kdo jej ničí a ovládá, nic víc. Amar se ale bohužel musí nejdříve vznést na temných křídlech smrti…Musíte se vzchopit, přece jsme nevážili tuto strastiplnou cestu zbytečně!“
Zmateně zavrtěla hlavou, o několik krůčků zděšeně ucouvla a ochraptěle zašeptala.
„A…a co když to nevyjde, hm? Co když to vše není pravda? Co když to bylo jen vymyšleno nějakým pověrčivým bláznem? Kde vůbec berete tu jistotu?“ Skoro začala litovat, že starce poslechla a jela sem, byl to přece jen bývalý šaman.
S povzdechem pozvedl meč ze země a dodal.
„To neví nikdo, pouze je to tak psáno a nám nezbývá, než tomu věřit. Dobrá, nemohu vás do toho nutit, vezměte si ale meč k sobě, snad co nejdříve pochopíte, že se nedá nic jiného dělat.“ Pak lucernou posvítil na podstavec, bylo tam něco napsáno hindským písmem. Krátce dlaní nápis očistil a pak se obrátil k Adrianě.

„To je opravdu zajímavé, píše se tady zrovna jako v knize o tom, že - kdysi dávno, před mnoha staletími, jeden mladý král, vášnivě holdující lovu, zabil z rozmaru posvátného tygra, zasvěceného Šivovi, ten se na něj rozhněval krutým hněvem bohů, odhalil svou temnou tvář, a uvrhl na něj kletbu v podobě svého nástupce, jenž se z rodu královského narodí, v den, kdy zatmění slunce snoubit se bude s bouří, a který vždy při naplnění luny krví svých lidských obětí smyje tento neodpustitelný čin - tohle možná odhaluje pravý původ prince Amara i jeho otce…“
Adriana se zimomřivě zachvěla a řekla tvrdohlavě.
„Tím mne nepřesvědčíte, ta slova mohou znamenat cokoliv…“ Rándžit posmutněl a odvětil.
„Jak myslíte…důkazů jsme dnes viděli víc než dost, ale jak už jsem řekl, nemohu vás nutit…a nyní se musíme vrátit, brzy se setmí a do vesnice je daleko.“
Jakmile ale opustili jeskyni, ozval se hlasitý praskot a po chvilce nebylo po vchodu ani památky, jen stěží stačili uskočit před padajícími balvany.

Té noci Adriana nezahmouřila oči, stále se jí vše vracelo, ovládal ji strach, beznaděj a nevíra.
Rozhodla se, že se svým rozhodnutím zatím počká, nechtěla se unáhlit. Věděla, že je Rándžit velmi zklamaný, ale nemohla si pomoci. Láskou poznamenané srdce jí zatím nedovolilo, aby ublížila někomu, bez něhož si svůj život vůbec nedokázala představit…