Černá díra - devátá část

Damián vztekle nakopnul kamínek, co mu ležel u nohy. Když sešel dolů do haly a zjistil, že všichni kromě Michala, který je měl zřejmě vyzvednout, už odešli, nijak nechvátal s tím, aby je dohnal. S rukama zabořenýma hluboko v kapsách se vydal z hotelu přes terasu směrem k moři a bylo mu jedno, že míří na opačnou stranu, než bylo v plánu. Minul několik páru zdržujících se v osamění na pláži, několik dalších lidí, co bezcílně bloumaly, až dorazil k místu kde pláž lemovaly skály, které za přílivu omývala voda. Moc lidí sem nechodilo, takže tu teď měl klid. Sednul do písku a pozoroval moře. Nikdy nechápal, co na něm lidi vidí, ale začínal tomu přicházet na chuť.

Uslyšel za sebou kroky. Týna se k němu beze slova přidala a do ruky mu vrazila pivo. Lehla si do písku, uvolnila se a zavřela oči, aby mohla poslouchat tlumené noční zvuky a šumění klidného moře. Na jazyk se mu drala otázka, kde jsou ostatní, ale když ji tak viděl, neřekl nic. Chvilku na ní zmateně zíral, než upřel oči zpátky na horizont.

Došli si koupit další piva a vrátili se na stejné místo. S postupující nocí se pláž úplně vylidnila a dost se ochladilo. Damián slušně pil a Týna nezůstávala moc pozadu, takže jí měla brzy jak z praku. „Tak jo, asi bysme měli vyrazit zpátky,“ prohodil do záchvatu smíchu, který mu přivodily ty nesmysly, co každou chvíli vypustila z pusy. „Ještě ne!“ prohlásila odhodlaně, ale přesto se pokusila vstát, aby se vzápětí skácela zpátky do písku se směšným vyheknutím. „Si pako,“ prohlásil s úšklebkem a chystal se zvednout na nohy, když ho zarazila a s rádoby zastrašujícím pohledem ho za rukáv stáhla zpátky. „Brabec! To se vždycky směješ dívce, když spadne, místo toho, aby jsi jí pomohl?!“ zeptala se ho káravě a napodobila jejich učitelku ze základky s jejími našpulenými rty, zvednutým ukazováčkem a výmluvným pohledem, který strašil maximálně tříleté děti.

„Ty si holka? Já si vždycky myslel, že si kluk a můj nejlepší kámoš?! To tu máme asi malej problém…“ prodralo se mu skrz rty během dalšího záchvatu smíchu. Zamračila se a měřila si ho přivřenýma očima. „Jak chceš… Dokážu ti, že nejsem kluk, to budeš koukat…“ ozvala se lstivým úsměvem a než stačil o její větě vůbec uvažovat, položila mu ruku na zátylek a přitáhla si ho blíž. Políbila ho. Na okamžik se překvapením nemohl ani pohnout, myslel, že mu svaly a mozek snad úplně přestaly fungovat. Věděl, že je opilá. Věděl, že ani on není zrovna střízlivý… A přesto nedokázal přestat a oplácel jí chtivě její polibky a doteky. Neuvažoval nad tím, kdo přesně to je. Prostě tam v tu chvíli byla a on to chtěl stejně jako ona. V tu chvíli to bylo jediné, na co myslel, než se i tohle vytratilo do prázdna.


Týna se probudila s úděsnou bolestí hlavy. Teprve svítalo, mohlo být tak kolem páté ráno. Část jejího oblečení se válela jen kousek od ní, a když se podívala na spícího Damiána, tváře jí nachově zrudly. Vybavila si všechno, co se v noci dělo, ale snad by to radši v ten moment zapomněla. Prakticky to začala ona. Chytila se bez přemýšlení za hlavu a nechtěla radši ani pomyslet na to, co bude dál. Jak se mu má podívat do tváře? Netušila, proč to v ní vyvolalo takový zmatek. Přece si nedávno uvědomila, že být víc než kamarádkou chce už dávno… a on ji neodmítl. Zavrtěla hlavou a nakonec váhavě posbírala svoje oblečení, jako ve snách ho na sebe natáhla a utekla směrem k hotelu, aniž by ho vzbudila.