Společná pomsta 10

„Tak jo. Teď.“ Vykřikla Zoe pobídla Viléma do cvalu. Max se rozhodl, že pojedu celou dobu za ní a až na konci ji předběhne. Pobídl Pegase, ale držel ho zkrátka, přímo za Zoe. Kůň pochopil a přizpůsobil se. Zoe se ohlédla a ještě zrychlila. Byli kousek od stromu, tak Max Pegasovi pustil otěže a kůň vystřelil dopředu. Okamžitě Zoe s Vilémem předběhli a dorazili tam první. Max zastavil Pegase na místě pod korunou stromu. Zoe k nim doklusala a podívala se na něj.
„Cos mu dal za dopink? Celou dobu jste byli za námi.“ Podivila se.
„No, to já ho držel zpátky. Aby to bylo zajímavější.“ Mrknul na ní.
„Teda, to jsi mě nemohl nechat vyhrát?“ zeptala se ho.
„Ne. A nějaká odměna pro vítěze bude?“ zeptal se v žertu a seskočil z Pegase. Zoe se ušklíbla.
„Odměnu za to, že jsi mně celý závod klamal a pak jsi mě porazil?“ Zeptala se se zvednutým obočím Zoe.
„Přesně tak.“ Odpověděl Max a stáhl Zoe z Viléma.
„A jakou odměnu by sis představoval?“ zeptala se Zoe. Ani se nepokoušela vymanit se z Maxova náručí. Max se ušklíbl a podíval se jí na rty. Zoe pochopila a usmála se. Natáhla se k němu a lehce ho políbila.
„To by ti mělo stačit.“ Usmála se.
„Stačí.“ Ušklíbl se Max. Objal ji a pak pustil.
„Pokud chceme dojet tam, kam jsem chtěla, musíme si pospíšit.“ Řekla Zoe a vyšplhala se zpět na Viléma. Max vyskočil na Pegase a vydal se za Zoe, která se zatím rozklusala pryč. Doběhli ji a jeli vedle ní. Max mlčel, přemýšlel o tom, co se před chvílí stalo.
„Neuděláme ještě jeden závod?“ zeptal se se šibalskou jiskrou v očích.
„To víš, že jo,“ rozesmála se Zoe, „je mi úplně jasný, o co ti jde.“
„Dobře, už mlčím.“ Zasmál se Max. Zoe se mu moc líbila. Nejen zevnějškem, ale i svou bojovností, rychlým úsudkem a statečností. Měl ji moc rád a doufal, že snad jeho city opětuje. Kdyby ne, asi by s ním netrávila tolik času. Nevšiml si, že ho Zoe upřeně pozoruje. Všiml si toho, až když se začala smát.
„Čemu se zase směješ?“ zeptal se se zájmem.
„No, tobě. Nevím, nad čím jsi přemýšlel, ale vypadal jsi strašně soustředěně.“
„Aha. Ty jsi taky potvůrka, viď?“ zasmál se Max.
„Asi jo, no. Hele, už jsme skoro tam.“ Usmála se.
Max se rozhlédl kolem sebe a zjistil, že z ošklivého lesa vjeli do barevného krásného lesa, kde tu a tam dokonce rostly květiny. Zoe najednou odbočila z hlavní cesty mezi stromy. Bylo vidět, že její kůň cestu dobře zná, protože se mezi stromy proplétal rychle, ale zároveň tak, aby se jeho jezdkyni nic nestalo. Pegas se ohlédl na Maxe, jako jestli to myslí vážně, a pak se vydal za Vilémem. Pegas se snažil proplétat se se stejnou ladností a elegancí, jako Vilém, ale nedařilo se mu to. Nakonec přeci jen vyjeli na otevřené prostranství. Byla to celkem pěkná louka, kde prostředkem tekla řeka. Max si myslel, že Zoe bude řeku přecházet, ale ta jela podél řeky. Vjeli znovu mezi stromy a po kousku jízdy se ocitly na malém paloučku vedle vodopádu, který padal dolů, do neznáma. Zoe zastavila Viléma a sesedla z něj. Sundala mu sedlo a uzdečku a nechala ho stát na místě. Vilém ostatně nevypadal, že by chtěl utéct. Začal se spokojeně pást. Max taky Pegase odstrojil a vydal se za Zoe, která zkušeně přeskakovala z balvanu na balvan na druhou stranu vodopádu. Přeskočila z posledního balvanu na břeh a vnořila se mezi stromy. Max zrychlil a málem skončil ve vodě.