Kapitán Husťák (14.)

Další dva dny jsem pendlovala mezi školou, zkušebnou a internetem. Točník jsem nesehnala, ve škole zavládla prapodivná nuda, protože byl Tobík podezřele mimo a v kapele se nervózně tetelila myšlenka na podepsání dost zvláštního paktu na nahrání dalšího cédéčka. Ta nabídka sice nevypadala zas až tak špatně, ale ani jednomu z nás se z neurčitého důvodu nezalíbila.
K celkové nepatřičnosti ale nejvíc přispělo Husťákovo absolutní mlčení. Za den ze sebe vymáčknul maximálně čtyři slova, a pak se uchýlil k zvláštně zamyšlenému výrazu a k nakrčení čela. Bylo to, jako by všechno kromě mě bylo zalisované v obřích průhledných bublinách. Nejvíc jsem si to uvědomovala u Tobiáše. Když jsem se ho ptala, co se děje, zavrtěl hlavou a chvilku šaškoval, ale po pár minutách zase upadl do stejně sklíčené nálady, která se ho držela dřív. Byla jsem dost ráda, když škola končila a já mohla zmizet mimo působení Tobíkovy špatné nálady.
------------

Tobiáš byl bezradný. Štvalo ho, že Mirka toho šmejda neudala, ale mnohem víc ho štvalo, že dělá, jako by k ničemu nedošlo. Nevěděl, jak se k ní má chovat a naprosto zřetelně si to uvědomoval pokaždé, když se na ní podíval. Uvědomoval si i to, jak nevšímavý je k Nině, ale Mirčiny problémy a její lhostejnost k jejich řešení mu nedávaly spát.
-------------

„Tady máš ten tvůj komiks.“ Ozvala se Bára od dveří a mrskla salátovou verzi Točníku Petrovi na břicho. Rozespale otevřel oči a zašvidral na knížku, jako by to byl kelímek toxického odpadu. Když konečně pochopil, co vlastně drží, vyletěl do sedu a zalovil po ovladači, kterým ztlumil hi-fi věž, ze které vyřvával Ninin hlas.
„Ty seš prostě geniální!“ vyhrknul a zalistoval tou knižní fosílií. „Kdes tu srandu objevila?“
„Na půdě,“ pokrčila rameny, „stačilo se zeptat babičky, která bedna to je. Říkala, že je to první knížka, kterou jí kdy děda dal, tak se to pokus neposlintat.“ S výmluvným nakrčením čela se na něj podívala a zmizela.
Petr znovu hmátnul po ovladači a zesílil muziku. S nově nabytým pokladem v ruce se přetočil na břicho a nachmoustal si pod hrudník polštář, aby se mu leželo pohodlněji. Čím rychleji to dokáže přečíst, tím dřív to dá Nině a tím dřív si ona uvědomí, že láska a nenávist spolu souvisí víc, než si myslí.
--------------

Další ráno s tupým zíráním do zdi, další neuvěřitelné množství kelímků kávy, další přednáška, ze které jsem měla v hlavě ještě větší prázdno, než jaké jsem si do školy přinesla a další Tobíkovo mlčení. Vypadalo to skrz na skrz na ztracený den. Teda, jenom do chvíle, než se zjevil Husťák.
Chvilku jen tak neurčitě bloumal pohledem po napůl zaplněné třídě, ale pak se zvednul a přešel k naší lavici, o kterou se zapřel dlaněmi. Aniž bych nad tím uvažovala, uvědomila jsem si, že mu to sluší. Tmavé džíny, černá košile s miniaturními bílými proužky, a absence arogantního výrazu mě přinutily dívat se na něj trochu jinak.
„Pěkná košile.“ Zazubila jsem se dřív, než jsem si stihla uvědomit, co to chci zablábolit. Jakmile jsem to dořekla, chytila jsem se dlaní za čelo, což ho rozesmálo. Rychle jsem připlácla ruku zpátky na lavici a nejistě jsem se na něj usmála.
„Áhoj.“ Pokusila jsem se to trochu napravit, což ho rozesmálo ještě o trochu víc.
„Jednou jsem slyšela o chlápkovi, kterej se smál nepřetržitě skoro dva roky.“ Zamračila jsem se na něj, když nepřestával vydávat vcelku komické zvuky.
„A to si po dvou letech řekl, že už se mu smát nechce?“ kulil na mě oči a trošku se třásl, jak pořád přemáhal chechtot.
„Spíš si po dvou letech řekl, že umře.“ Pokrčila jsem rameny.
„To umřel smíchy?“ optal se a bylo vidět, že má dost jasné podezření, že si z něj utahuju.
„Tak nějak,“ přikývla jsem, „nebo mu bylo devadesát a vdechnul svojí protézu.“
„Milý,“ Zhodnotil mojí novinku, „a pak, že smích prodlužuje život.“
„Svět je, mami prapodivnej kraj.“ Rozhodila jsem rukama s citací songu od Wanastowek a zadívala jsem se na něj. „Co jsi potřeboval?“ zeptala jsem se ho a samotnou mě udivil milý tón, který jsem kdesi pod lhostejnou tváří vykutala.
„Už jsi sehnala ten Točník?“
„No, jestli ho chceš půjčit, máš smůlu. Mám dojem, že tuhle slátaninu budou mít maximálně v Národním muzeu.“ Pokrčila jsem rameny a vyčkávavě jsem se na něj zadívala.
„V Národním muzeu a v knihovničce mojí babičky.“ Zazubil se, vytáhnul ze zadní kapsy mrňavý svazek zažloutlých listů a obřadně mi ho podal.
„Hezky.“ Vydechla jsem. Aniž bych si to přála, udělalo na mě jeho gesto slušný dojem.
„Modli se a vzívej mě.“ Zakřenil se. „Jen mi kdyžtak neobětuj žádný zvířátka, mrtvolky mě děsí.“ Zatvářil se, jako že bude zvracet a já se rozesmála.
„Už to máš přečtený?“ zeptala jsem se a zamávala jsem mu před nosem tím Klicperovým salátem.
„Jojo, klíďo si to vezmi, přelouskej to a můžeme na to vlítnout.“ Zaškubal na mě obočím. „Na ten úkol, samozřejmě.“ Dodal, když jsem se na něj zamračila.
„Á, táhni zpátky do věznice s ostrahou, ty deviante.“ Zasmála jsem se a naznačila jsem mu rukou, aby zmizel. S úsměvem se prkenně otočil a zamířil zpátky na svoje místo.
„Dík.“ Křikla jsem ještě za ním. Jenom se přes rameno zaculil a skácel se do lavice.
---------------

Mirka se už třetí den držela v davu. Rozhodla se, že je absolutně zbytečné dávat tomu prasákovi příležitost k nějakým nepodloženým chmatacím akcím, a tak se držela přesvědčení, že kdo je ve stádu, je v bezpečí. Zatím to fungovalo.
„Ahoj.“ Ozval se jí nad hlavou dívčí hlas a ona zvedla hlavu s plnou pusou housky. Seděla na chodbě mezi tlupou různě komických i tragických postaviček, které znala jen od vidění a snažila se v klidu a míru ztrestat svojí svačinu.
„Ahoj.“ Odpověděla slečně s prapodivně zapletenými tmavými vlasy, která si bez dalších řečí sedla k ní.
„Ty jsi Volfová, viď?“ ozvala se po chvilce dívka a zamyšleně se na Mirku podívala.
„Jo, ale mám radši, když se mi říká Mirko.“
„Promiň, já jsem se jen chtěla ujistit, že jsi to fakt ty.“
„To jsem tak slavná?“ zavrčela Mirka a znovu se zakousla do svačiny. Neměla náladu na nové známosti. Už vůbec ne na nové známosti, které se tvářily jako prezidentky jejího fanklubu.
„Aspoň u nás ve třídě jo.“ Pokrčila slečna rameny a jedním prstem si na nose posunula brýle.
„A můžu vědět, čím jsem se proslavila?“ zvedla Mirka dost otráveně obočí a zmuchlala v dlaních obal od svačiny.
„No, vlastně tě proslavil Eibl.“ Zadívala se slečna na špičky svých bot a bylo znát, že by teď dala cokoli na světě za to, aby svačila v úplně jiné galaxii.
„Kdo je sakra Eibl?“ vyletěla Mirka, kterou tyhle hádanky vytáčely.
„On… no… říkal, že tě přiměl změnit názor na… na…“
„Na sexuální orientaci?“ optala se Mirka s nehezkým pochopením jen tak a vcelku jí pobavilo, jak se dívce ulevilo, že nemusí vyřknout ta dvě slova nahlas.
„Jo,“ přikývla slečna, „je to pěknej debil, potřeboval by konečně pořádnou přes tlamu!“
„Ale, co tě přimělo k tomuhle přesvědčení? Zeptala se Mirka a řádně slečnu sjela hodnotícím pohledem. „Že by stejná zkušenost?“ optala se opatrně, a když slečna přikývla, přehnal se jí páteří silný pocit porozumění. Očividně byl čas začít verbovat.
„Jsem Mirka.“ Ozvala se po chvilce a napřáhla k dívce pravačku.
„Ája.“
„Nuže, Ájo,“ zvedla se s odhodlaným úsměvem, „zdá se mi to, nebo je čas, připomenout, cože to vlastně je taková dívčí válka?“
--------------

Točník byl blbost. Trocha vzdychání, jeden král, co bloumal po kraji a dělal, že je jen rytíř, jeden bezpáteřní hajzlík, jedna mrtvá holka a železný kříž. Soupiska vhodná akorát tak k tvorbě cimrmanovské grotesky. Neměla jsem tušení, co o tom asi tak budeme vyprávět, takže jsem trochu moc spoléhala na Husťáka. Uvědomovala jsem si, že se na tvorbu společného úkolu docela těším. Byla to možnost, jak si ověřit, jestli má pořád ještě záchvaty přehnané žárlivosti, nebo se konečně přestal chovat jako masový vrah.
„Jak je? Optala jsem se ho, když jsem ho ráno přepadla na parkovišti, zatímco něco lovil pod sedadlem. Vylítnul trochu moc rychle a natáhnul se do hlavy o volant, což mě takhle po ránu slušně pobavilo. Chechtala jsem se, ještě když jsme vcházeli do školy, zatímco on si něco vztekle brebentil a drbal si temeno hlavy.
„Mohla bys toho nechat?“ optal se, když jsme vpadli dovnitř a vystoupali jsme po schodišti do patra.
„Já bych vážně ráda,“ Vyrazila jsem ze sebe. Měla jsem pocit, že mám bránici na hadry, „už to začíná bolet.“
„Tak TEBE to začíná bolet.“ Rozhodil rukama a postrčil mě do posluchárny.
„Bolí mě, že ses praštil.“ Podívala jsem se na něj s nejvážnějším výrazem, na který jsem se zmohla.
„To už je lepší.“ Zakřenil se.
„Sakra, ten bídák tu není.“ Zvedla jsem obočí, když jsem Tobiáše nikde neviděla. Sáhla jsem do tašky a vylovila jsem mobil. Na displeji mi blikala zpráva.
„Promiň, dneska nedorazím, můžeš si zatím hrát s Husťákem, třeba se vzájemně nepobijete. Tobík.“ Přečetla jsem nahlas a s úsměvem jsem se otočila k Husťákovi.
„No, nevim, pobijeme se?“ optal se s pobaveným výrazem a vyčkávavě se na mě zadíval.
„Já jsem ochotná to risknout.“ Mrkla jsem na něj a vyrazila jsem k poslední řadě s ním v patách.
----------------

Petr se tetelil blahem. Jeho připravené milé gesto by zasloužilo Nobelovku za mír. Když je někdo naštvaný, stačí pro něj něco udělat. Snadná matematika. Nina celou přednášku vymýšlela neuvěřitelné způsoby, jak se zabavit, od skládání papírových parníků, po čárání na Petrovo předloktí, takže neměl tušení, o čem byla dvě hodiny řeč, ale mohl se pyšnit slušnou sbírkou infantilních zvířátek, která měl vyskládaná na kůži.
„Ještěže mám dlouhý rukávy.“ Řekl, stáhnul si vyhrnuté rukávy košile a nechal je rozepnuté. Nina se na něj pobaveně zaksichtila.
„To těm ubožátkům nedopřeješ ani trochu vzduchu?“ optala se a znovu mu rukáv vyhrnula. Nechala prsty na jeho kůži mnohem dýl, než bylo pro ten čin nutné, což si s notnou dávkou uspokojení uvědomoval.
„Co teď?“ rozhlídla se po prázdné posluchárně, aby nějak smazala to nepatřičné obcování s jeho rukou.
„Máme pár hodin volno,“ nakrčil čelo a trochu nejistě se na ní podíval, „už jsi vůbec dneska měla kafe?“
------------

Tobiáš stepoval před Mirčinou školou a klepal se zimou. Původně měl v plánu naběhnout dovnitř a najít si jí, ale nakonec si řekl, že bude mnohem snazší, když na ní počká venku. A tak čekal. Prvních pár hodin to byla vcelku příjemná akce, ale jak se pomalu začínalo zatahovat, stával se z čekání boj o přežití.
------------

Mirka si spakovala věci a seběhla schody do přízemí. Rychlostí blesku se nasoukala do bundy, zašněrovala si tenisky a vyšla před školu.
„Co tu děláš?“ vykulila oči, když uviděla Tobiáše, přešlapujícího u zrezavělého zábradlí.
„Mrznu.“ Zavrčel a ona se usmála.
„Gayové taky někdy mrznou?“
„Víc než heteráci.“ Přikývnul a zasmál se.
„Tak znova,“ řekla pomalu, „co tu děláš?“
„Chci tě někam vzít.“ Odpověděl a zalovil v kapse, aby na ní mohl zacinkat klíčky.
„A kam?“
„Uvidíš.“ Usmál se záhadně a odemknul auto.
---------------

„Nemůžeš tam napsat, že hrdinka mluví, jako by si něco šlehla.“ Smál se Husťák a smazal větu, kterou jsem mu právě před nosem naťukala do notebooku.
„Tak tam napiš, že hrdinka působí zmateně.“ Navrhla jsem a znuděně jsem se zakoukala do dalšího odstavce toho braku. Seděli jsme v Jerichu a srkali kafe, zatímco jsme se odhodlali spáchat prezentaci na předmět, co si říkal interpretace textu. Sice mě to celkem bavilo, ale moc jsme s tím nepohnuli, protože mi každou druhou větu Husťák vyhodil. Ani mi to nevadilo. Čím pomaleji nám to půjde, tím víc času nad tím společně strávíme.
„Co tam máš dál?“ zeptal se, aniž by odtrhnul oči od monitoru.
„Pak tam přišel ten hajzl a chtěl tu borku Johanu za ženu.“ Odpověděla jsem, aniž bych to někde musela lovit.
„Nemůžeme tam napsat, že je to hajzl.“ Prohlásil Husťák trpělivě a podíval se na mě.
„Jasně, podle tebe nemůžeme nic, to je pořád: Nemůžeš tam napsat, že se rytíř Václav oblíká jako Bil Gates, nemůžeš tam napsat, že je Johanin táta starej bručoun a máma hyperaktivní hysterka, nemůžeš tam napsat, že Johana fetuje. Můžu aspoň něco?“ zeptala jsem se do jeho smíchu a protočila jsem oči.“
„Tak jo,“ pokýval, „jak bys jinak napsala, že přišel hajzl a chtěl borku za ženu?“
„K Johaniným rodičům přijde správce hradu s žádostí o Johaninu ruku, ta odmítá, správce je jí odporný, a navíc je zamilovaná do Václava.“ Odpověděla jsem s věcným tónem a zadívala jsem se mu do očí.
„Hm, slušný.“ Zhodnotil můj výstup a přilepil prsty ke klávesnici, aby mojí vrcholnou větu zapsal.
-----------------

„Jsme tady.“ Oznámil Tobiáš, když zaparkoval před šedou budovou a vypnul motor. Mirka se zmateně podívala na dům a pochopila.
„Tys mě odvezl na policajty?!“ podívala se na Tobiáše s nesmlouvavým výrazem a s neurčitým zavrtěním hlavy zůstala zírat do jeho tváře.
„Nemůže mu to jenom tak projít.“ Chytil jí za předloktí, ale ona jeho ruku setřásla.
„Taky neprojde, ale nechci do toho tahat policajty!“ vyhrkla a zřetelně cítila, jak se jí v žaludku hromadí vztek.
„Je to otázka několika minut,“ rozhodil rukama, „jen to sepíšou, ty tam hodíš podpis a odvezu tě domů, souhlas?“
„Ne, to teda ne!“
„Prosím, nic ti to neudělá.“ Zaškemral.
„Nic?!“ vyhrkla a zadívala se na svoje ruce, trochu se jí třásly v klíně, „a nenapadlo tě, že se mi nechce jít k nějakým cizím uniformovaným zmetkům? Že nemám náladu někomu cizímu vysvětlovat, že kdyby je to moc neobtěžovalo, chtěla bych napráskat nějakýho ubožáka, kterej na mě chmatal?!“
„Nekřič na mě,“ zakňoural Tobiáš a pokusil se znova dotknout její ruky. Když jí přejel po kůži, škubla sebou.
„Tak mě sakra aspoň trochu vnímej!“ zaječela mu do obličeje a ruce se jí roztřásly ještě víc.
„Půjdu tam s tebou.“ Řekl pevným hlasem a vystoupil z auta. Udělala to samé.
„Já nikam nejdu!“
„Mirko, no tak.“
„Co?!“ zařvala na něj přes střechu auta a několik lidí se po nich otočilo. „Já nikomu nebudu vykládat, co se dělo. Mám svoje prostředky, jak si vymoct spravedlnost.“
„Lynčování?“ optal se Tobiáš s trochu samolibým výrazem, „nebo ho vyděsíš tim, že se budeš krčit v koutě? Máš šanci, jak ho potrestat.“
„Ne, nemám, tohle by byl trest, ale maximálně tak pro mě, takže se do toho laskavě už nepleť!“
„Jak chceš, nebudu, ale příště si teda sakra rozmyslim, jestli pro tebe přijedu, až na tebe zase nějakej idiot bude hrabat!“ zavrčel, nasednul zpátky do auta a dost brutálním stylem ho navedl z parkoviště pryč.
Mirka se dívala za mizející hondou a nechápala, jak mohl dnešní den nabrat zrovna tenhle směr. Na druhou stranu byla absolutně přesvědčená, že kdyby povolila a šla Eibla udat, zabila by tím šanci na trest, který si zasloužil. S povzdechem si hodila na rameno tašku a vydala se městem k nádraží.