Ange gardien ( 19. )

„Nepozveš mě dál?“ ušklíbl se tak protivně, že jsem měla hroznou chuť mu nadělat ještě dalších pár modřin.
„Ne!“
„Adél, co je?“ zakroutil hlavou.
„Co je? Děláš si legraci? Opil jsi mě, abyste mohli jít zmlátit Michala!“
„To tě tak žere?“
„Ne tolik, jako ta tráva!!“ zavrčela jsem vztekle. Pořád jsem se nedokázala smířit s tim, že Marián se očividně zuby nehty drží svýho jména a kouří marijánu!
„Děláš si srandu?“ pozvedl obočí nevěřícně, jako bych mu snad vyčítala, že nosí kalhoty místo kiltu a o krok se ke mně přiblížil.
„Vypadám na to?!“ zakřičela jsem už nepříčetně a prudce odstrčila jeho ruku, kterou ke mně natahoval.
„Co tu blbnete?“ zívnul mi za zády Ondra a pobaveně se na Mariána zašklebil.
„Nazdar, nazdar…manželská hádka. To bude v pohodě,“ zasmál se ten zelenookej blbeček, jako by se vlastně nic nedělo a ležérně se opřel ramenem o futra dveří.
„Tak to jo,“ uchychtl se Ondra. „Hele, Pájoslavo, vypadáš značně znechuceně, tak je nebudeme rušit a pudeme se schovat do protiraketovýho krytu.“
Čekala jsem, že ho kamarádka nějak setře, ale kupodivu se rozřehtala a poslušně nakráčela s Ondrou do jeho pokoje, kde se zavřeli.
„Tak fajn, teď mi v klidu řekni, co tě tak strašně namíchlo,“ vyzval mě s přimhouřenýma očima a založil si ruce na prsou.
„Už jsem ti to řekla! Vůbec jste se mi neobtěžovali říct, co se chystáte udělat a radši jste mě opili a nakonec se opili a zhulili sami! Tráva je zakázaná z dobrýho důvodu!“
Chvilku mi mlčky zíral do očí, což mě neuvěřitelně znervóznilo.
„Řekl jsem ti, že nejsem žádnej svatoušek! Přiznám, občas si dám práska a kouřim. Jestli jsem se ti díky tomu nějak znechutil, tak se omlouvám. Pokud jde o Michala…příště, až se tě bude snažit znásilnit nějakej idiot, nechám to ležet, ať si na tebe skočí třeba obden a prochází mu to.“
Vyděšeně jsem zalapala po dechu. Odříkal to s tak ledovým klidem, až mi přeběhla po rukách husí kůže.
„Nic takovýho jsem neřekla,“ zachraplala jsem trochu vyděšeně.
„Ne?“ protáhl tiše a díval se na mě z té výšky, jako na malý nevychovaný děcko, který by mělo dostat pár facek.
„Jen jsem chtěla, abys byl ke mně upřímný a nemusel přede mnou zatloukat fakta, jako před malym dítětem. Nic jinýho!“
„Takže tebe neštve to, že jsme ho zmlátili, ale to, že jsme ti neřekli o tom, že ho jdeme zmlátit?“ nakrčil obočí a jeden koutek úst se mu pomalu vytáhl nahoru.
„A cos myslel jinýho?!“ rozčílila jsem se nad jeho tupostí a znovu netrpělivě odstrčila ruku, kterou ke mně natáhl. Vzpomínka na moje morální selhání na mostě, byla ještě moc živá na to, abych na sebe nechala jen tak sahat!
„Když řeknu, že mě to strašně mrzí, bude mi odpuštěno?“ zakmital nevině řasami a přitáhl si mě k sobě, což mi způsobilo malou srdeční arytmii.
Snažila jsem se vykroutit z jeho sevření, ale pevně si mě k sobě přitiskl a nemínil pustit, i když jsem se vztekala a kroutila sebevíc.
Když mi konečně nechal trochu osobního prostoru, zavřel se smíchem dveře, zhoupl se na špičkách, jak ze sebe skopal boty a popadl mě za ruku.
„Dal bych si čaj,“ mrknul s úsměvem a pohodlně se usadil na gauč, kde jsme si ještě před chvilkou hověly s Pájou.
Prkenně jsem se přemístila ke kuchyňský lince. Vzteky se mi třásly ruce a bojovala jsem s pokušením mu ten horkej čaj vychrstnout do klína, nebo ho aspoň udělat tak hnusnej, že se pozvrací. Nakonec jsem se uchýlila jen k tomu, že jsem udělala černý čaj, dostatečně silný, aby mu ani trochu nechutnal a bez cukřenky ho před něj postavila.
„Děkuju,“ roztáhl pusu v úsměvu.
„Máš za co,“ protočila jsem oči a posadila se na opačný konec gauče.
„To se takhle budeš tvářit už pořád?“ sondoval při foukání tý horký břečky a přisedl si blíž ke mně.
„Nevim, jak se tvářit jinak.“
„Můžeš se třeba smát. Dalších pár dní budu vypadat permanentně jako klaun,“ zašklebil se ironicky.
„Já bych to dokázala definovat i jinak,“ ušklíbla jsem se pohrdavě.
S povzdechem si loknul čaje a zkroutil obličej.
„Co to proboha je?“
„Čaj?“
„V tom případě si do toho něco zamíchala. Arzenik ne, to už bych byl tuhej…kdy umřu? Kolik minut mám na to, abych se ti vyznal z horoucí lásky, než padnu k zemi?“
Vyděšeně postavil čaj na stolek a začal mnou v panický hrůze třást, což mě rozesmálo.
„Já tu umírám a ona se směje!“ vykřikl pobouřeně a znělo to tak strašně vážně a ublíženě, že jsem měla strašnou chuť ho obejmout a začít ho ujišťovat, že ho nechci zabít.
„Co se děje?“ rozrazil dveře od pokoje Ondra a za ním se hned vyhrnula Pája, která vypadala, že je jí špatně a celá se třásla.
Chvíli jsme na ně zírali a pak vyprskli smíchy.
„Chystejte máry, kopejte hrob…“ rozesmál se Marián a pobaveně si změřil mou kamarádku, která klesla do křesla a začala se i přes ustupující bledou barvu, tvářit naštvaně.
„Ty debile,“ zasípala a mrskla po Mariánovi novinama, který je obratně zachytil těsně před mým obličejem a spořádaně položil na stolek vedle čaje.
„Kašlu na muziku a dám se na herectví. Hudlání mi stejně zatím moc nevyneslo a dotáhnout se na Brada Pitta nebude zas takovej problém,“ zasmál se a na důkaz síly ohnul ruce v loktech a zatnul svaly.
„No kámo, bez Lary Croft se nehneš, takže smůla,“ vrazil mu Ondra herdu mezi lopatky, ale to už si mě přitiskl pravičkou k sobě.
„Já mám něco lepšího než Laru Croft,“ mrknul na mě s úsměvem.
Se znechuceným hmf, jsem se vykroutila z jeho sevření a bez rozmyslu zamířila do kuchyně. Vlastně jsem v ní vůbec nic nepotřebovala, jen jsem se chtěla dostat z jeho dosahu. Dneska mi neuvěřitelně pil krev a ty jeho samolibí řečičky mi byly tak strašně proti srsti, že jsem měla strašnou chuť začít na něj křičet.
Neuvěřitelně se mi ulevilo, když v předsíni zarachotil klíč a mamka se udiveně rozhlédla po přeplněném obýváku.
Po Páji a Mariánově zdvořilém pozdravení Ondra vyprskl smíchy a já zahlédla mamky podmračený pohled, kterým sjela Mariána.
„Ahoj,“ pozdravila jsem jí z kuchyně.
„Ahoj, ahoj…prosimtě, ten kluk…“
„Marián,“ přikývla jsem a čekala, co z ní vypadne za moudro.
„On pracuje v ochrance nebo co? Vidim ho asi podruhý v životě a vždycky je barevnej jak malířská paleta!“
Pobaveně jsem vyprskla smíchy a váhavě přikývla.
„Jo, asi něco takovýho bude.“
„Vy spolu…chodíte?“ nadhodila rádoby bez zájmu.
Zavrtěla jsem hlavou a nalila si do sklenice džus, který mamka vybalila z nákupní tašky.
„Je to…něco jako kamarád,“ zamumlala jsem s pokrčením ramen.
Ucítila jsem její pátravý pohled na tváři, ale nechtěla jsem se o Mariánovi dál bavit.
„Dneska jsem potkala Radka,“ prohodila po chvilce ticha a mě málem zaskočilo.
„Ptal se, co děláš a jestli jsi doma. Nechci ti mluvit do svědomí Adél, ale měla bys mu konečně říct, proč jsi ho tenkrát, tak z ničeho nic, pustila k vodě!“
Cítila jsem, jak mi srdce divoce buší a ruce se potí a chladnou. Radek…
„Co jsi mu řekla?“ hlesla jsem tiše a zadívala se do obýváku, kde se Ondra i Pája smáli něčemu, co vyprávěl Marián.
„Že ti řeknu, ať se mu ozveš.“
Myšlenka na to, že mu zavolám, ve mně rostla bolestně a podivně naléhavě, jako by to už dlouho k tomuhle rozhodnutí směřovalo. Najednou jsem netoužila po ničem jiném, než ho zase vidět a poslouchat. Slyšet ten jeho hluboký, ale čistý a veselý hlas, kterým opěvoval každou věc, která se mu kdy líbila.
„Zavolám mu,“ vysoukala jsem ze sebe odhodlaně a přešla zpátky k té trojici, která byla najednou na míle vzdálená ode mě i od mých myšlenek. Nedokázala jsem se soustředit. Přešel mě dokonce i vztek na Mariána, jen jsem toužila po tom, aby už konečně odešli a já si mohla v klidu rozmyslet, co večer povím svému ex příteli, kterému jsem před rokem asi dost hnusně zlomila srdce.