Přitančím za tebou lásko! 9

Čas rychle plyne. Ale na Ondru..na toho jsem nikdy nezapomněla. Pořád ho miluju. Uplynu půl roku od té doby, co řekl, že je konec. Čas letěl a letěl a najednou jsem slavila dvacáté první narozeniny. Nechtěla jsem je slavit, ale Markét pro mě připravila párty. Pozvala všechny moje kamarády.

„Markí, říkala jsem ti přece, že nic nemáš chystat.“
„Bez párty to nejsou pravý narozeniny. Aspoň konečně budeš mezi lidmi. Dlouho jsi je neviděla.“
„Máš pravdu. Měla bych se už konečně vzpamatovat.“
„Tak je to správně. Musíš se vzchopit.“
„Já vím…děkuju Markí za všechno, co pro mě děláš.“ Obejmu jí a dám jí pusu na tvář.

Po třech hodinách slavení toho už mám dost, ale vypadá to, že se to teprve rozjíždí. Začíná mě bolet hlava, tak se na chvilku vytratím na balkon.
Ale na balkoně mě čeká ŠOK!
Zírám na něj jako smyslů zbavená. Můj pohled směřuje jen k jeho modrým očím. Nic neříká, jen stojí a kouká.
„Ahoj“ řekne po chvíli zatímco já stále stojím a zírám. Nakonec se vzpamatuju a odpovím mu: „Ahoj…co tady děláš?“
„Ehm..no..Markét mě pozvala. Myslela si, že budeš ráda, když přijdu. Můžu klidně odejít.“
„Ne to né…já jen…nečekala jsem tě tady. Víš po našem posledním rozhovoru…nečekala jsem, že tě ještě někdy uvidím.“
„Chápu…“ řekne. Nastane dlouhé ticho.
Potom jako kdyby se probudil a přeje mi k narozeninám. Do ruky mi podává malý dáreček. Potom chvilku váhá, ale nakonec mi líbne pusu na tvář.
Je najednou tak hrozně blízko. Dlouho byl daleko a teď ho mám u sebe. Cítím jeho krásnou vůni. Jak bych si přála ho teď obejmout a políbit.
On stojí pořád u mě…je to jako kdyby u mě stál věčnost. Čekám, co se bude dít dál, ale nakonec se odtáhne. Hledíme si opět do očí. Asi si začne myslet, že mi to nějak vadilo, protože se zeptá: „Promiň, jestli ti to vadilo.“
„Ne…nečekala jsem to. Nevím, co teď mezi námi bude.“
„Měli by jsme si o tom promluvit…nechceš se jít na chvilku projít ven?“ , navrhne Ondra.
„Tak dobře. Jen si skočím pro bundu.“


„Markí…já se jdu projít s Ondrou…potřebujeme si ujasnit hodně věcí.“
„Dobře..a nezlobíš se, že sem ho pozvala?“
„Já nevím…jsem moc ráda, že tu je, ale bojím se. Možná začínám být opět naivní.“
„Nejsi naivní..uvidíš..promluvíte si a budeš vědět na čem jsi. Tak utíkej ať dlouho nečeká.“
„Ok. Pa.“

Celou cestu s Ondrou mlčíme, až v parku si sedneme na lavičku a Ondra teprve promluví:
„A už jsi v pořádku? Co záda?“
„No už je to skoro dobrý. Děkuju za optání.“ Řeknu a poté zase nastává dlouhé ticho.
Až zase Ondra se najednou vzpamatuje z toho ticha.
„Víš…kdybych ti víc věřil a nebyl takovej idiot, nemuselo se to všechno stát. Hrozně si to vyčítám..to, co se ti stalo.“
Nevěřícně kroutím hlavou…
„Ty za to prostě nemůžeš. Kuba je hajzl…A to co udělal..nejde to vrátit zpět, ale možná místo na půl přejetá autem jsem mohla být znásilněná.
„Můžeš mi to prosím prominout…je to moje vina.“
„Odrášku…nemáš si co vyčítat…a nemám ti co odpouštět…na tvým místě…nevím co bych udělala. Možná bych se zachovala stejně. Já Tě miluju a to vím jistě!“
Sklopenou hlavu, teď odvrátí ke mně. Chvíli mi kouká do očí a pak se čím dál tím víc přibližuje. Líbá mě. Opět jsem smyslů zbavená. Objímám ho a přitiskávám se k němu čím dál tím víc. Je to nekonečné, dlouhé a krásné. Už nikdy nechci být bez něj.