Lotosový květ - 29.část

O čtyři dny později přišla za Adrianou do komnaty Rukminí, stále na ní byly dost patrné pozůstatky smutku z nedávné tragické události. Sdělila jí, že vlády se místo otce zatím ujala rada starších, do té doby, než bude zvolen nový mahárádža.
Amar se dosud nevyjádřil, což jeho sestru dost znepokojovalo. Po chvilce se ale přece jen usmála a řekla.
„Pravý důvod toho, proč jsem přišla, ale je, že Amar myslí na něco úplně jiného, než by měl a má pro vás připravené překvapení. Bohužel mám zakázáno vám cokoliv prozradit. Pomůžu vám ustrojit se, vybereme něco hodně slavnostního…a přiznám se, že vám malinko závidím…“ řekla tajemně. Adriana překvapeně zamrkala, ale nakonec ji poslechla. Pak se na ni zadívala a všimla si, že je roztržitá a trošku myšlenkami úplně někde jinde. Neodolala a zeptala se jí.
„Něco se děje? Jste dnes nějak zamlklá, jindy mne málem nepustíte ke slovu…“ Rukminí se začervenala, bylo zřejmé, že celou dobu bojuje s myšlenkou svěřit se, což nakonec přece jen udělala.
„Víte, možná vám to bude připadat legrační, po tom všem, co jsem vám o něm napovídala, ale jsem do něj nyní strašně moc zamilovaná. Ani nevím, jak se to stalo, ale jsem si tím už jistá…a on také…“ Adriana se na ni zkoumavě zahleděla.
„A to se podívejme…do koho? Tak už mne přece nenapínejte a prozraďte mi, kdo to je!“
Rukminí slaboučce povzdechla a po chvilce zaváhání šeptla.
„No přece…velitel královské stráže…Bharat…“
Tak tohle Adriana opravdu nečekala.
„Cože? Ten? Vždyť vám připadal nudný, ale jak vidím, změnila jste názor. I když, proč ne, hezký je, a moc, aspoň budete mít svého ochránce pořád po svém boku. Mohlo mne napadnout, že vás tak úzkostně nestřeží jen z povinnosti.“
„To máte pravdu. Někdy mi s tím byl až protivný, ale teď ho vidím v úplně jiném světle, dokáže být velmi ohleduplný a něžný, i když své city vyjadřuje s určitými rozpaky. Asi to bude tím, že každý pocházíme z jiné kasty…“ vzdychla Rukmíní.
Adriana se pousmála a vzala ji přátelsky za ruku. Tolik jí to připomnělo její nedávné pocity.
„A váš bratr to už ví?“zeptala se jí.
„Kdepak, zatím ještě ne. Ale nic mu prosím neříkejte, musím se na to nejdříve připravit.“

Pak společně vyšly do zahrady, kde už na ně čekal Amar, měl na sobě také slavnostní tuniku, kolem krku bohatě zdobenou perlami. Adriana nechápala, co se na ni chystá, byla z této situace dost nervózní a plaše se usmála. Něžně ji objal a políbil, pak spiklenecky mrknul na Rukminí a řekl s tajemným úsměvem.
„Pojďte, zavedu vás na jedno místo, které pro mne hodně znamená…“
Po chvilce došli na konec rozlehlé zahrady, kde se mezi kamennými sloupy ukrýval nevelký chrám, na jehož schodech byl položený temně zelený koberec. Rukminí ji požádala, aby se stejně jako oni, vyzula. Když vešli dovnitř, dýchla na ni zvláštní atmosféra. Udiveně se zadívala na spoustu drobných zvonků, visících u stropu a maličko se zachvěla, připomnělo jí to ty v jeskyni v Himalájích. Když pohlédla dopředu, přesně věděla, co tam uvidí. Tahle Šivova socha ale byla z bílého mramoru, bohatě zdobená zlatem. A v každé ruce třímala něco, připomínající každé ze čtyř ročních období, vůbec nevypadala tak hrůzostrašně, jako ta v jeskyni.

Vpravo stranou se nacházela hrobka, patřící Amarovu královskému rodu. Na jednom z kamenů bylo čerstvým zlatým písmem napsáno jméno jeho otce, na vedlejším mírně zašlém zase jeho matky…Julia Burns... Amar k němu přistoupil a na okamžik sklonil hlavu k sepjatým rukám a poklekl. Pak vstal, vzal Adrianu za ruku a vedl ji k soše, u jejíchž nohou ležely připravené dva zvláštní věnečky z květů lilií, jeden bílý a druhý barevný. Zvedl je, pověsil jí bílý na krk a podal ten druhý, aby udělala totéž jemu. Pak ji políbil na čelo a obě tváře. Nechápavě se na něj zadívala, a on řekl tiše.
„Tohle je další náš zvyk, ve tvé zemi se mu myslím říká zásnuby. Má sestra je dnes naším svědkem, před sochou toho, jež je mým patronem po celý můj život. Od této chvíle patříš ke mně, protože tě miluji, a toužím mít tě navždy po svém boku. Tvé nynější jméno bude Pooja, ta co má v očích modré nebe…“
Adriana o krůček ucouvla a rozrušeně zašeptala.
„A…Ale to přece nejde! V mé zemi mám muže a…“ Vzal její hlavu do svých dlaní a jemně slíbal z jejích rtů každé další slovo, jímž chtěla protestovat. Když se konečně uklidnila, zašeptal, dívajíc se jí zpříma do očí.
„Ten bastard se nikdy neměl stát tvým mužem, a tady nejsme v Anglii, tohle je Indie…“
Mírně zalapala po dechu, ale pak nakonec přikývla a na znamení souhlasu si nechala navléknout zlatý prstýnek s diamantem. Zářil na její ruce jako první noční hvězda, ale neměla z něj příliš velkou radost, protože to, co se dnes událo, mnohonásobně ztížilo její volbu.
Do druhého úplňku zbývaly pouhé tři dny…