Společná pomsta 11

„Zoe! Počkej na mě!“ zavolal na ni.
Zoe se znovu objevila mezi stromy na břehu a počkala, dokud se k ní Max nedostane. Když už byl u ní, vydala se mezi stromy a dovedla ho na veliký balvan, který vyčníval nad vodopád. Byl odtamtud krásný výhled do krajiny pod nimi i na vodopád, který padal dolů. Zoe se posadila a dívala se dolů. Max si sedl vedle ní.
„Nedivím se, že se ti to tu líbí. Je to tu… kouzelné.“ Řekl se zaujetím.
„Mám to tu moc ráda.“ Přikývla Zoe.
„Můžu se tě na něco zeptat?“ zeptal se jí opatrně Max.
„Klidně.“ Odpověděla Zoe, aniž by odtrhla zrak od vodopádu.
„Kde máš tátu?“ zeptal se Max na otázku, která už ho hodně dlouho pálila na jazyku.
„Táta od nás odešel, když mi byly tři roky. Moc si ho nepamatuju, ale maminka mi říkala, že byl na mě i na ni moc hodný. Jednoho dne se ale sebral a odešel.“ Pokrčila Zoe rameny. Max přikývl. Neměla otce, ale měla štěstí v tom, že měla aspoň matku. On neměl ani jednoho kvůli tomu pitomému drakovi. Měl sice adoptivní rodiče, ale to není ono.
Podíval se na ni. Připadala mu ohromně statečná. Asi ani nevnímala, že ji sleduje, koukala se do hřmějícího vodopádu a vypadalo to, že je duchem absolutně nepřítomná. Max se zrovna nadechoval, že něco řekne, ale v tom něco uslyšel. Jeho kůň ržál. Byl to ten způsob, kterým mu oznamoval, že něco není v pořádku. A taky uslyšel kousek od nich praskání větví, které nemohlo způsobit zvíře. Zalitoval, že si nechal meč v pokoji. Nahmatal dýku, kterou měl ze své rodné vesnice. Uslyšel, že se něco blíží k nim. Když ucítil, že je to hodně blízko, s dýkou v ruce vyskočil na nohy a prudce se otočil. Stál tváří v tvář Viktorovi.
*Ten holomek si nedá pokoj.*
„Co chceš?“ zeptal se ho, čímž probral Zoe. Ta se postavila vedle Maxe a vzdorovitě koukala na Viktora. Přitom se ale Maxe bojácně chytila za ruku. Max ji stiskl na znamení, že ji nedá. Viktor se podíval na dýku v Maxově ruce a usoudil, že by nebylo vhodné začít rvačku, když ztratil moment překvapení.
„Teď jsi měl štěstí, ale já si tě jednou podám.“ Řekl mu, otočil se a odešel.
Max pro sebe zakroutil hlavou nad blbostí Viktora a podíval se na Zoe. Ta se koukala, jak Viktor odchází a na očích ji bylo vidět, jak ji otravuje. Pak si znovu sedla a dál koukala do vodopádu. Max si přisedl vedle ní a dal dýku zpět do pochvy. Smysly měl ale v pohotovosti- co kdyby se Viktor rozhodl vrátit?
„Proč mě ten idiot pořád pronásleduje?“ zeptala se Zoe najednou Maxe.
„To já nemůžu vědět. Asi se mu líbíš. A… ani se mu nedivím. Jsi hrozně krásná. Vypadáš jako anděl.“ Řekl a radši se koukal jinam. Nejen proto, že se bál Zoiiny reakce, ale taky proto, že byl úplně rudý. Zoe se na něj ohromeně otočila. Postavila se. Max se lekl, že chce odejít. Zoe se ale místo toho posadila přímo před něj a koukala na něj.
To ty si myslíš?“ zeptala se ho. Max přikývl. Zoe se usmála a pohladila ho po ruce.
„Začíná se stmívat, měli bychom se vrátit.“ Řekla a vstala. Maxovi to bylo líto, ale co mohl dělat.
Taky se zvedl a následoval Zoe, která se už prosmýkala mezi stromy zpátky k balvanům a ke koním. Max zrychlil a během chvilky ji doběhl. Přeskákali balvany a vydali se ke koním. Pegas si Maxe prohlédl. Asi se bál, jestli mu Viktor něco neudělal. Max znovu nastrojil Pegase a všiml si, že Zoe už sedí na Vilémovi. Vyskočil na Pegase a rozjeli se k domovu. Cestou ani jeden nemluvil, byli pohrouženi do svých myšlenek. Max přemýšlel, co si o něm teď Zoe myslí. Doufal, že nic špatného. Ale ani by se jí nedivil. Přijel sem před chvilkou a už se ji snažil získat.
Byli kousek od vesnice, když v tom se Pegas zastavil a zuřivě čichal ve větru, který přicházel ze směru, kterým mířili. Max to taky ucítil a hned to v něm vyvolalo vzpomínky z dětství. Zoe byla kousek před ním.
„Zoe! Stůj!“ zakřičel na ni. Ta se na něj nechápavě otočila.
„Co se děje?“ zeptala se ho. Max neodpověděl.