Černá díra - desátá část

Damián si přejel rukou po paži. Nemohl se zbavit toho divného, mokrého a studeného pocitu, který ho už chvilku otravoval. S nevrlým zabručením se přetočil na bok, aniž by otevřel oči, ale té věci se nezbavil. „Co je?!“ zavrčel zuřivě a se zívnutím se zvedl na loktech. Zíral na čumák malému, opelichanému vořechovi, což mu na inteligenci zrovna dvakrát nepřidalo… Zdálo se mu to, nebo ne? Při pohledu na poházené oblečení, svítání, liduprázdnou pláž a malého vlezlého psa už nebylo třeba to dál rozpitvávat.

Týna přestala panikařit. Dostala se spíš do stavu apatie. Už nevěděla, co by dál měla vymýšlet, protože ať se snažila jakkoli, její mozek naprosto a brutálně stávkoval. Tak zarytě, že jí dvojitá dávka silného kafe nenahodila mozek, ale spíš ho naprosto zlikvidovala a uvedla mimo provoz. Byla radši. Hlava jí třeštila, jak si menší opice vyžádala své a tělo měla jako z olova. Snažila se zabavit sbalením věcí, dokonce se odhlásila z pokoje o pět hodin dřív a seděla v hale hotelu, znuděná, mimo a deprimovaná.

Tupý pohled před sebe jí kdosi zastoupil. Proti ostrému rannímu slunci pronikajícímu dovnitř oknem jí chvíli trvalo, než siluetu rozeznala. Beze slova jí popadnul za předloktí a vedl ji do ústraní, aby měli trochu soukromí. Posadil ji na malou lavičku poblíž hotelu a nejistě postával přímo před ní. „Tak… Takhle to nejde,“ začal nejistě a prudce zavrtěl hlavou, jako by se snažil z hlavy setřást otravný hmyz. Obočí se mu svraštilo, jak se zamračil a nohy se mu samy pohybovaly, aniž by si toho nějak všimnul. Nebylo mu jasné, co si to v noci vůbec myslel… Nechtěl jí nijak ublížit, ale nechtěl ani měnit nic na vztahu, který měli. Byli přátelé, a tak to podle něj mělo zůstat. „Proč?“ zeptala se ho s nečitelným výrazem a upřela na něj svoje oči, které ze všeho nejvíc vypadaly jako dva velké otazníky. „Nejde…“ zopakoval slabě a zhluboka se nadechnul „je mi líto toho co se stalo, nechtěl jsem nějak využít situace, ale prostě nechci, abys od toho čekala něco, co by nemělo budoucnost.“ Spolkla jedovatou otázku o tom, jak to může vědět a udusila vztek, co v ní někde hluboko doutnal.

Uráželo jí, jak s ní teď jednal. Připadala si jako by to byl odpad, který odhodil, ale věděla, že si za to může taky sama. Zároveň ale nevěděla, co mu na to má odpovědět. Snažila se jednat s rozvahou, ale ta ji každým okamžikem opouštěla. „Už by se to nemělo opakovat,“ řekl tiše a nejistě se po ní podíval, když nic neodpověděla. „A co když od toho nic nečekám?“ zeptala se klidně. Zaraženě se po ní podíval. „Co kdyby to bylo nezávazně…“ nedokončila větu a odhodlaně se mu podívala do očí. Sama neměla ponětí, co to říká, věděla jenom jedno. V tuhle chvíli si ho chtěla udržet jakkoliv. Ať už to bylo řešení sebezoufalejší, nezáleželo jí na tom.

„Co tím myslíš?“
„Sex…“ poznamenala prostě a vstala. „Děláš si ze mě srandu…?“ vyjeknul poplašeně a překvapeně se jí díval do očí. „Nečekám nic. A když budeš chtít, vždycky to můžem skončit,“ navrhla bez obalu. Odhodila sebeúctu a moc dobře si to uvědomovala. Ruka se jí trochu třásla, ale věděla, že už není cesty zpátky a ona by ani nešla. Pohladila ho po tváři, přitáhla si jeho obličej blíž a políbila ho. Tím to všechno teprve začalo…