Kapitán Husťák (15.)

Celou sobotu venku lilo. Po okně stélky pramínky vody, ale mně to nijak zvlášť nevadilo. Zachumlaná ve svetru jsem rázovala po pokoji a diktovala jsem Husťákovi, co má psát do naší společné zápočtové prezentace.
„Václav je prototypem klasického romantického hrdiny.“ Řekla jsem po chvilce dumání a Petr to naťukal. „Nemá jistoty, kterých by se mohl držet, je tak trochu šílenej a co víc, jeho manželka, i milenka se jmenujou stejně, to by rozhodilo každýho. Bloumá po lesích a tváří se, jako by ho pěkně štvalo, že je král.“
„No jo no, každej máme něco.“ Podíval se na mě Husťák a zaklapnul notebook. Se zájmem se už po několikáté rozhlídnul po mém pokoji a zastavil se u fotky, kterou jsem ze setrvačnosti pořád ještě měla na nástěnce.
„Víš, zajímalo by mě, co sis o mně tenkrát myslela.“ Ukázal na upomínku srpnové literárky a zatvářil se prapodivně smutně. Kdybych chtěla být zlá, řeknu, že se jevil jako povrchní egoista, kdybych chtěla být upřímná, řeknu idiot, ale já nechtěla být ani jedno. Povaloval se mi na posteli a tvářil se jako čerstvě naočkované štěně, ublíženě, ztraceně a hrozně nešťastně. Neměla jsem sílu být na něj hnusná.
„Řekněme, že ses jevil jako namyšlenej blbeček.“ Odpověděla jsem pomalu a doufala jsem, že to nezní zas až tak škaredě, jak by mohlo. Ale on se jenom pousmál
„No, čekal jsem to horší.“ Zasmál se a vyhrabal se na nohy.
„Hm, chtěla jsem být jen milá,“ pokrčila jsem rameny, „ popravdě ses jevil jako idiot největšího kalibru.“
„Tak si nejsem jistej, jestli jsem to vůbec chtěl slyšet.“
„Zeptal ses.“ Rozhodila jsem rukama se spokojeným úsměvem. „Ale musím uznat, že si momentálně reputaci slušně napravuješ.“
„Díky,“ usmál se, „sluší ti to, když se snažíš tvářit zle.“ Zašeptal a udělal další krok, což v mém pokoji znamenalo překonání veškerého volného prostoru. Stál podezřele blízko.
------------

Petr pomalu zvednul ruku a šoupnul Nině za ucho tmavý pramen. Zamyšleně se na ni díval, ale hlavu měl absolutně prázdnou. Nebyl si jistý, jestli by jí neměl dát ještě chvilku na zapomínání jeho výstřelků, ale byla tak hrozně blízko, že by stejně nedokázal odolat. Vyčkávavě se mu dívala do očí. Vypadala odhodlaně. S tou myšlenkou jí zajel pravou rukou do vlasů a sklonil se k jejím rtům.
-------------

„Ano!“ To byla jediná věc, která mi proletěla mozkem, když mě líbal. Všechno bylo odpuštěno, i když pořád ještě vroubky měl, ale pro tuhle chvíli jsem neměla nejmenší chuť na ně myslet. Jednou rukou si mě přitáhnul blíž. Přistála jsem mu na hrudníku a pevně jsem ho objala. Jeho vůně se mi zakousla do mozku. Hladil mě po páteři a mě zalila neuvěřitelně horká vlna čehosi, co jsem už dávno zapomněla. Chtíč se mi prohnal žilami, s razancí mi bušil do nervů a nutil mě nenasytně se dotýkat Petrova těla. Stáhla jsem ruce z jeho zad a přejela jsem řadu knoflíků jeho košile. Trochu se odtáhnul, abych ke knoflíkům líp mohla, ale nepustil mě. Jeho dlaně mi zajely pod svetr, hřály mě na kůži a já žasla, že vůbec existuje něco rozpálenějšího, než je momentálně moje tělo. Ruce se mi rozklepaly nedočkavostí, když jsem se začala potýkat s prvním knoflíkem, ale nějak se mi nedařilo, a tak jsem chytila dolní lem a přetáhla jsem mu ten překážející hadr přes hlavu. Na okamžik jsme si zůstali civět do očí, ale pak jsme se oba rozesmáli.
„Tak idiot, jo?“ zašeptal a rozepnul mi svetr.
„Naprostej a dokonalej.“ Zasmála jsem se a shodila jsem látku na zem.
„Hysterko.“ Pousmál se a lípnul mi pusu na krk.
„Deviante.“ Pod prsty mi zachrastila přezka jeho pásku.
„Feministko.“ Kdesi v dáli zmizelo moje tričko.
„Egoisto.“ Zašeptala jsem a pohladila jsem ho po tváři. Chytil mojí ruku a políbil mě do dlaně. Naskočila mi husí kůže, kterou teď, když jsem byla polonahá, viděl. Znova ho to rozesmálo. Se zamračením jsem ho plácla do hrudníku a stulila jsem se mu v náručí.
-------------

Petr svíral Ninu v náručí a nedokázal odolávat jejím dotykům. Nechtěl nic zkazit, ale podle jejího chování by nejspíš všechno zkazil, jenom kdyby jí pustil. Byla krásná. Krásná a podle všeho byla momentálně jeho.
Rty jí přejel po krku, chytila se ho pevněji než předtím. Cítil její dlaně, které mu klouzaly po ramenou a zádech a kradly mu poslední zbytky zodpovědnosti i chladného myšlení, které se mu až doteď podařilo udržet. Chytil její tvář do dlaní a přitáhl si jí blíž, opatrně jí políbil, aniž by tušil, k čemu ta opatrnost je. Dobře věděl, že není žádná křehká panenka, ale nedokázal se k ní podle toho chovat. Pro něj byla zranitelná. Každým dnem se mu zdála zranitelnější. Najednou si uvědomil, čím to je. Uvědomil si, že ji každým dnem víc a víc miluje.
------------

Jeho ruce mi váhavě klouzaly po zádech. Když doputovaly k zapínání podprsenky, zamrzly. Zkoumavě jsem se odtáhla a zadívala jsem se mu do obličeje. Byl roztomile nesmělý. S lehkým úsměvem jsem sáhla dozadu a vyřešila jsem jeho očividné morální dilema za něj. Podprsenka se přidala k hromadě šatstva na podlaze.
Vzal mě do náruče a donesl mě k posteli, nebránila jsem se. Zírala jsem mu do tváře a trochu nejistě jsem si uvědomovala, že se mi plní sen, který mi v hlavě brouzdal už dost dlouho. Opatrně mě položil. Přistál na mě, na loktech se nadlehčil a přejel mi dlaní po čele. Jeho kůže mě neuvěřitelně hřála. Rozpalovala mě k zbláznění. Pořád ještě jsem se mu dívala do tváře, zatímco se moje prsty potýkaly se zipem jeho kalhot. I když fyzicky očividně nebyl nijak zásadně proti, díval se na mě nerozhodně.
„Jsi si jistá?“ zeptal se po chvilce zírání do mých očí.
„Jsem.“ Přikývla jsem odhodlaně a nadzvedla jsem hlavu, abych ho políbila. Dlaní zajel pod okraj mých džínů i pod látku kalhotek. Jeho dotek mi podezřele zrychlil tep. Po milimetrech klouzal rukou níž.
------------

Kuba se vydrápal po schodech ke dveřím bytu a postavil všechny tašky napěchované jídlem na zem. Zapátral po kapsách, a když vytáhnul klíče a konečně se mu povedlo šťouchnout jeden z nich do zámku, odemknul. Neměl tušení, proč to musel tahat všechno sám, když mohla dolů k autu seběhnout Nina, ale máma řekla: „Odnes to, Kubíku“ takže asi nebyla jiná možnost. S námahou skopnul z nohou boty a oči mu padly na černý kabát, který se tvářil dokonale cize. Nina nejspíš dělala něco do školy s Tobiášem. Provlekl tašky bytem až do kuchyně a šel Nině pořádně vynadat za to, že se musel se žrádelním nákupem tahat sám.
----------------

Ozvalo se letmé klepnutí na dveře a do pokoje vpadnul Kuba. Petr sebou trhnul, ale gentlemansky zůstal ležet tak, aby zakrýval většinu mého nahého těla. Kuba stál a zíral. Dlouho stál a zíral.
„Zmiz!“ sykla jsem na něj a naprosto zřetelně jsem cítila, jak se Petr otřásá bezhlesným smíchem. Zaryla jsem mu nehty do zad, aby ho to přešlo, ale on se rozklepal ještě víc.
„Jo… no… klidně,“ vykoktal Kuba a zacouval zpátky ke dveřím, jako by se bál otočit zády, „ale za chvilku přijde máma, jela hodit auto do garáže.“ Zvednul obočí a zmizel za zavřenými dveřmi.
„Hm… pořád jsi přesvědčená, že to byl dobrej nápad?“ ozval se Petr a výmluvně se na mě zaculil.
„Dělej, oblíkej se!“ vyhrkla jsem a dost nešetrně jsem ho ze sebe napůl skopala a napůl sešťouchala. Ublíženě si dlaní přejel po prsou, do kterých schytal nejvíc ran a sebral ze země svojí košili. Mlčky jsme se oblíkli a zůstali na sebe na vteřinu civět. Pak nás oba rozklepal smích. Došla jsem k němu a vyhoupla jsem se na špičky. Lípla jsem mu pusu a na okamžik jsem ho objala kolem pasu, než v zámku zarachotily klíče a neozvalo se mámino hlasité: „Ahoj!“
-------------

Petr naposledy mávnul do okna a vyrazil k parkovišti. V hlavě už neměl prázdno. Lebkou mu rychlostí světla rotovaly myšlenky a nutily ho usmívat se na celý svět. Připadal si zfetovaný. Nadopovaný jejími dotyky a polibky. Naprosto jasně si uvědomoval, že mu v žilách koluje koncentrované štěstí. Jen doufal, že to není jeho smrtelná dávka.
-------------

Seděla jsem na posteli a civěla jsem na svoje vlněné ponožky. Máma mi podstrčila vařící čaj, takže jsem ho teď hypnotizovala pohledem a čekala jsem, než vychladne. Sama jsem pořád byla obalená horkem, až jsem se divila, že na mě nevzplálo oblečení. Před očima mi klouzal jeho obličej. Zamračila jsem se na svůj čaj a snažila jsem si vybavit, jak na mě Husťák nedávno ječel. Nedokázala jsem tu vzpomínku udržet v mysli. Zato se mi před oči celkem neodbytně drala vzpomínka na dnešní odpoledne, na jeho ruce na mé kůži.
Nebyla jsem si vůbec jistá, co bude dál, jestli něco začalo, nebo naopak skončilo. Nejistě jsem si uvědomila, že by mi varianta se začátkem vyhovovala mnohem víc, než ta s koncem.
--------------

Tobiáš s prapodivně provinilým pocitem zazvonil. Kdesi uvnitř se rozštěkal pes a vzápětí se ozval Mirčin hlas. Tobiáš nerozuměl, co Mirka křičí, ale i kdyby jí rozuměl, neodešel by. Odhodlaně znovu prstem potýral zvonek.
„Zmizni!“ zařvala Mirka a vykoukla z okna v patře.
„Chci ti to vysvětlit.“ Rozhodil rukama.
„Co na tom chceš vysvětlovat?!“
Co, to nevěděl, prostě jen doufal, že jí jakýmikoli prostředky, včetně možnosti svázání, donutí mlčet a poslouchat. Věděl, že kdyby mu dala prostor, ukecal by jí. Věděla to nejspíš i ona a proto mu potřebný prostor odmítala poskytnout. Nad jeho hlavou se okno s rázným klapnutým zavřelo. Tobiáš jen pokrčil rameny a nalehnul na zvonek. Jen zadoufal, že pes, kterého předtím slyšel, není český ekvivalent Cuja.
---------------

Mirka se s vrčením potloukala po domě a přemýšlela, jestli bude účinnější Tobiáše natáhnout pánví, nebo lopatou. Nevybrala si ani jedno, a tak se zachumlala do mikiny a s pevným odhodláním nenechat ho mluvit, otevřela.
„Nech toho!“ zavrčela na něj a strčila mu do ramene, aby konečně přestal zvonit. Ticho jí zaplavilo bubínky. S úlevou zatřepala hlavou a vztekle se na Tobiáše podívala. „Máš minutu.“ Zvedla jeden prst pro názornost a zase zakutala ruku kamsi do kapsy.
„Promiň.“ Řekl jasným hlasem a otočil se k odchodu. Prošel po vydlážděné pěšince přes zahradu a natáhnul se k brance.
„Počkej!“ ozvalo se za ním a on se spokojeně usmál, pak nahodil znovu vážný obličej a otočil se čelem ke stavení, na jehož prahu přešlapovala Mirka. S výmluvným pohledem nechala otevřené dveře a zmizela kdesi v útrobách domu. Tobiáš jen zakroutil hlavou a vydal se po dláždění zpátky.