Společná pomsta 12

Dojel k ní. Naznačil jí, ať se někam schová a sám vyjel směrem k vesnici. Měli vyjet z lesa, který končil přímo u vesnice, takže se tam mohli dostat nepozorovaně. Na konci lesa ale Max Pegase zastavil. Jezdec na koni by byl příliš nápadný. Sesedl a nechal Pegase stát. Bylo vidět, že kůň nesouhlasí, ale byl vycvičený k poslouchání a tak tedy zůstal stát na místě.
Max se kradl ke konci lesa a modlil se, aby ho jeho smyslu klamaly, aby se to nestalo. Jakmile se ale dostal ke konci lesa, spatřil, že jeho smysly ho bohužel neklamaly. Celá vesnice byla spálená. A nad ní ještě plachtil obrovský rudý drak. Tvářil se velice spokojeně. Max zaklel. Neměl u sebe ani meč, ani luk se šípy, a nemohl se tedy drakovi postavit. Pozoroval draka s vědomím, že pozoruje zvíře, které zabilo jeho rodiče, Zoiinu mámu a spoustu dalších nevinných lidí. Najednou mu někdo položil ruku na rameno a on povyskočil leknutím. Zahlédl vedle sebe černé vlasy a bylo mu jasné, že ho Zoe neposlechla a jela za ním.
„Co tu děláš?“ zeptal se jí potichu, „řekl jsem ti, že se máš někam schovat.“
„Bála jsem se. Co se to tu stalo?“ zeptala se a v očích se jí zaleskly první slzy. Pak se podívala k obloze, kde už drak odlétal.
„To je ten drak?“ zeptala se Maxe. On jen němě přikývl.
„Proč jsi ho nezabil?! Mohl jsi tomu zabránit!“ vykřikla na něj s pláčem a bušila mu pěstmi do hrudi.
„Nemohl jsem nic dělat. Když jsem přijel, už to takhle bylo.“ Bránil se a chytil ji za zápěstí. Zoe se mu vytrhla a s pláčem se rozběhla k místu, kde kdysi stával její dům. Nyní tam byla jen hromada popela.
„Zoe! Vrať se! Ten drak se ještě může vrátit!“ vykřikl. Zoe ale nejevila sebemenší známky, že by ho hodlala poslechnout. Max zaslechl přibližující se mlácení křídel. Drak se vracel a Zoe pelášila ke svému domu. Max se rozběhl za ní a doufal, že se drak otočí a odletí. Bohužel se zvuk stále přibližoval. Nasadil nejvyšší možné tempo a doběhl Zoe. Viděl pár ohořelých trámů. Vzal ji kolem pasu a strhl ji pod trámy. Zoe se bránila, ale on ji jen zakryl pusu a vykukoval. Viděl, že drak už přiletěl. Zoe konečně uslyšela, že přiletěl a přestala se Maxovi vzpírat. Potichu ležela vedle něj pod trámy a z očí se jí hrnuly slzy. Max vykoukl a zjistil, že jsou kousíček od Zoiina bývalého domu a že kousek od něj je jeho meč, luk a šípy. Bylo mu divné, že jsou jeho zbraně neporušené. Naznačil Zoe, ať tam zůstane, a doufal, že tentokrát už ho poslechne. Zoe se ale začala sunout ven taky.
„Zoe! Zůstaň tu!“ zašeptal na ní naléhavě.
„A proč bych měla? Ať mě ten drak klidně zabije, mě už je to jedno!“ řekla s pláčem.
„Ale mě to jedno není! Prosím, zůstaň schovaná.“ Prosil jí.
Zoe se na něj podívala. Na očích jí byl vidět ohromný smutek.
„Dobře.“ Povzdychla si. Max se na ni vděčně usmál. Přemýšlel, jak to udělat, aby se nepozorovaně dostal ke svým věcem. Ohlédl se na Zoe a uviděl, že její ruce obklopuje namodralá záře. Pak jí z rukou vytryskl paprsek a na nebi se proměnil v modrého draka. Byl o dost menší, než ten rudý, ale přesto na něj vychrlil oheň. Rudý drak se ve vzduchu překvapeně otočil na nového soupeře a poslal po něm taky oheň. Modrý se mu vyhnul a znovu zaútočil.
„Nekoukej na ně a běž si pro ty věci!“ probrala ho Zoe. Max se tedy rozběhl pro svůj meč a luk se šípy. Drak si ho ale všiml. Chtěl na něj zaútočit, ale modrý mu v tom zabránil. Max rychle vložil šíp do luku a namířil na rudého draka. Zjistil ale, že je moc vysoko, že tam nedostřelí. Najednou jeho šíp obklopila stejná namodralá záře, jako předtím obklopovala Zoiiny dlaně. Max pochopil, že to nejspíš vyslala Zoe, aby mu pomohla. Rychle nasměroval šíp a vystřelil. Opravdu se mu povedlo dostřelit až na draka. Šíp se mu zabodl do tlapy. Drak zaskučel a podíval se na Maxe. Modrý drak po něm ale v tu chvíli poslal obrovský proud ohně. Oheň zasáhl rudého pořádně. Drak ve vzduchu zakolísal. Znovu se podíval na Maxe a potom na modrého draka, který se znovu připravoval k útoku. Pak se rozhodl a otočil se. Křídly zabral a ulétl pryč. Zoe vylezla z pod trámů a podívala se za ním.