Kapitán Husťák (16.)

V neděli jsem se probudila podezřele brzy. Za oknem teprve svítalo, ale spát se mi už nechtělo, takže jsem se vykopala z postele, a po spáchání ranní hygieny a sepsání vzkazu, že zdrhám s překupníky do Mexika, jsem sedla na motorku a zmizela jsem v prázdných ulicích.
Přemýšlela jsem. Někde uvnitř mi bylo hrozně hezky. Zaplavil mě takový zvláštní pocit, něco mezi absolutním štěstím a bezbřehým zoufalství. Byla jsem zoufale šťastná. Neměla jsem ponětí, co se semnou děje a nebyla jsem si tak docela jistá, že to chci zjišťovat. Mokrý asfalt se mi míhal před očima jako nepřetržitá hladká linka. Kdyby byla stejně hladká i moje životní cesta, vůbec bych se nezlobila. Nechtěla jsem, aby byl Petr jenom další sražený patník. Přála jsem si, aby byl cílem.
--------------

Bára se s trhnutím probudila a rázným pohybem smetla budík na zem. Nechtělo se jí vstávat, nechtělo se jí vůbec nic, ale přece jen to Kubovi slíbila. S velkým sebezapřením se vyhrabala z postele a doploužila se do koupelny, aby ze sebe udělala člověka dřív, než ji vůbec někdo stihne potkat.
--------------

Kuba balil. Lítal po bytě a cpal do plátěného batohu jednu věc za druhou. Dvě pláštěnky, paštiku, láhev s vodou, pro jistotu náplast, nezbytný balíček bonbonů a s dost nepatřičným pocitem i krabičku kondomů. Připadal si jako sexuchtivý maniak, na druhou stranu razil heslo: Vždy připraven. Sice byla venku pekelná zima, ale živočišné teplo by problém zimomřivosti bezpochyby zvládlo vyřešit. Nechtěl na Báru nějak naléhat, ale čím víc času s ní trávil, tím pracnější bylo ubránit se touze realizovat jeho představy. Jestli byla psychologie lásky náročný obor, pak se psychologie sexu rovnala kvantové fyzice.
--------------

Bára na sebe natáhla snad všechno teplé oblečení, které ze skříně vydolovala. Připadala si jako cibule, narvaná ve vrstvách všech možných látek. S námahou se sehnula a zavázala si tkaničky pohorek. Byla ráda, že na chvilku zmizí někam ven. S posledním tragikomickým pohledem do zrcadla sebrala z botníku mobil a klíče, obojí si našťouchala do kapes a vypochodovala před dům.
--------------

Motorku jsem šoupla na okraj polní cesty a vydala jsem se mokrou trávou k rybníku, u kterého jsem posledně na Petra ječela. Připadalo mi to neskutečně vzdálené a neuvěřitelně komické. Ječela jsem na něj prakticky pořád, ale nestěžoval si, co víc, neustále se vracel jako bumerang. Měla jsem víc štěstí než rozumu.
Když jsem se bez zaváhání usadila na nacucané dřevěné lavičce, projelo mi páteří zvláštní porozumění. S neurčitým vyčítavým pocitem jsem si uvědomila, že kdyby do naší malé soukromé chvilky nevtrhnul Kuba, nemusela bych teď tupě zírat na hladinu rybníka, který mi byl stejně úplně ukradený. Kdyby Kuba ještě tak čtvrt hodinky vydržel, mohla jsem se s Petrem vyspat. Šlo jen o to, jestli by si potom Petr připadal se mnou nějak spojený.
Musela jsem se s ním sejít. Tak jako tak to bylo nevyhnutelné, druhý den se šlo zase do školy, kde bych na něj stejně narazila. Nějak se mi nechtěly sobotní události rozpitvávat mezi tlupou afektovaných spolužaček.
Stáhla jsem si rukavice a zalovila jsem po kapsách. S hodně nadějným očekáváním jsem vytáhla mobil a dobrou minutu jsem hypnotizovala displej, než jsem si začala připadat jako idiot a než jsem si s konečnou platností připustila, že na mě žádná nová zpráva nebliká.
S nejistým mravenčením v zátylku jsem se odhodlala sepsat srdceryvnou esemesku, o tom, jak moc ráda bych s ním mluvila a vyjasnila si všechno, co se dělo a co se bude dít, ale v okamžiku, kdy jsem z kontaktů vylovila jeho číslo, mobil několikrát chabě bliknul a vypnul se. Baterka se radši zasebevraždila, než aby mi dopomohla ke štěstí, což značilo jediné, proti mojí spokojenosti se postavila už i technika. Vztekle jsem tu zrádcovskou krabičku vrazila zpátky do kapsy a založila jsem si ruce na prsou. Bylo mi jasné, že bych zprávu stejně neodeslala, ale dokud rozvracečskou činnost brala na sebe baterie, mohla jsem se utěšovat myšlenkou, že nejsem zas až takový žabař a srab.
-------------

Jakub vzal batoh, klíčky od mámina auta, které měl pro tentokrát legálně půjčené a s posledním překontrolováním všeho harampádí, které sbalil, vypadnul ze dveří. Po dvaceti minutách a několika horkých momentech v řídkém provozu, nabral Báru u nádraží a s potutelným úsměvem nasměroval auto ven z města.
„Kamže to teda jedem?“ zeptala se a zašvidrala z okna, za kterým se dost nevlídně zatahovalo.
„Jmenuje se to Dívčí Kámen.“ Odpověděl, aniž by se jí podíval do očí. Zarputile si hlídal silnici před sebou, což Bára pokládala za zodpovědnost, aniž by tušila, že má Kuba z řízení mámina auta panickou hrůzu.
„A proč se to tak jmenuje?“ zeptala se ho zamyšleně. Na sklo dopadly první těžké kapky.
„Nejspíš tam kdysi byla nějaká holka, která dostala šutrem.“ Pokrčil rameny a odbočil na užší silnici, která se klikatila mezi stromy.
„To jako vážně?“
„Ne,“ zasmál se a koutkem oka na ní juknul, „ale nápad je to dobrej, ne?“
„Ty seš pako.“ Zhodnotila ho se smíchem a znovu se zadívala z okýnka. Kapky teď posměšně dopadaly na sklo v častějších intervalech a ona skoro hmatatelně cítila naprostou nechuť k rázování lesními pěšinami. Nechtěla Kubovi kazit dobrou náladu, se kterou si pobrukoval songy hrající v rádiu, které tichounce šířilo zastřené tóny autem a dokonale napomáhalo pochmurné náladě. S trpitelským výrazem se zadívala na nebe, nepřátelsky se zalilo temnější šedou, než kterou předvádělo doposud.
------------

Petr stál u okna. V jedné ruce žmoulal mobil a zíral na displej, jako by se tam odehrávalo nějaké životní drama. Jediné, co se mu míhalo před očima, byly číslice hodin. Když si uvědomil, že tupě civí na mobil už osmou minutu, zatřepal hlavou a s rozhodným pokývnutím vytočil Ninino číslo.
------------
Jen ze zvyku jsem koukla na mrtvý mobil. Neměla jsem ponětí, jak dlouho se povaluju po mokré lavičce a dumám, ale podle toho, jaká mi byla zima, bych byla ochotná tvrdit, že jsem tu proseděla poslední dva dny. S povzdechem jsem se zvedla a vydala jsem se rozbahněnou pěšinkou zpátky k mašině.
-------------

„Volané číslo je dočasně nedostupné…“ ozvalo se už poněkolikáté a Petr se zamračením zmáčknul mobil v dlani. Netušil, proč s ním Nina nechce mluvit. Ptal se jí, jestli si je jistá, řekla, že je, tak v čem je teď problém? Nedokázal si představit, že by včerejší události zůstaly promlčené.
S odhodláním se nasoukal do kabátu, seběhnul schody do kuchyně, kde babičce nalhal báchorku o knížce, kterou si musí okamžitě vyzvednout u nějakého imaginárního kamaráda a vyletěl před dům. Bez přemýšlení nasednul do auta a vyjel na silnici.
----------

Když Kuba konečně zastavil na parkovišti, lilo jako z konve. Bářin odpor k výletu byl teď naprosto jasný i jemu. S hodně velkým optimismem zadoufal, že jí zřícenina hrádku zbaví špatné nálady.
„Tak můžeme?“ zeptal se jí opatrně a neskrýval obavu o svůj život. Bezradně se na něj zaksichtila a zašoupala rukama, takže se na ní rozšustila pláštěnka, kterou jí vnutil. Vypadala jako naštvaný a zhnusený tučňák s vážnou psychickou poruchou. Ta myšlenka ho rozesmála.
---------------

Petr prošel několika ulicemi, než se dostal z parkoviště k domu, ve kterém Nina bydlela. Cestou si naprosto dokonale promyslel, co jí řekne, byl připravený na její vztek, odmítání, nebo výsměch, ale byl naprosto odhodlaný utlouct její logiku argumenty.
Vydrápal se po schodech až před dveře bytu a s pevným odhodláním zmáčknul zvonek s nápisem „Linhartovi“. Měl v hlavě poskládané různé varianty. Byl připravený na všechno. Na všechno, kromě možnosti, že otevře Ninina matka.
„Dobrý den.“ Vyrazil ze sebe a zůstal zírat na drobnou ženu v dost infantilních chundelatých papučích. Se sebezapřením odtrhnul pohled od jejích nohou a zadíval se jí do očí. Nina je podle všeho zdědila.
„Mohl bych mluvit s Ninou?“ optal se a hodil po paní Linhartové svůj nejmilejší psí pohled. Doufal, že si matka s dcerou nebudou natolik vzdálené, aby tenhle výraz neplatil na obě. Očividně nebyly. Ninina matka se jen usmála a pootevřela dveře, aby mohl projít dál.
------------

„Jak je to ještě daleko?“ zeptala se Bára. Byla tak hrozně otrávená, že se nedokázala vyžívat ani ve znechuceném tónu hlasu a ve znuděných grimasách. Čvachtala loužemi, v botách už stejně měla povodeň a naprosto jasně si uvědomovala, že to s ní Petr myslel dobře, když večer blábolil něco o impregnaci.
„Už jen kousek.“ Konejšil jí Kuba a chytil jí za ruku.
„Seš studenej jako ropucha.“ Zamračila se na něj a pokusila se vykroutit ze sevření jeho prstů. Marně. „Doufám, že je tam aspoň něco k vidění.“ Prskla po něm a kývla hlavou kamsi k místu, kde se cesta stáčela a mizela pod vrstvou ostružiní. Kuba se rozpačitě podrbal na hlavě. K vidění tam toho sice bylo dost, ale jen v případě, že zrovna zapadalo slunce, bylo léto a v botách mu nic nečvachtalo. Nebyl si zas až tak jistý, že byl tenhle výlet dobrý nápad, ale už bylo trochu pozdě couvnout. S povzbudivým úsměvem na Báru zamrkal a pustil jí, aby mohli užší místo pěšiny projít husím pochodem.
--------------

Odemkla jsem a hodila jsem mokrou helmu na botník. S mým štěstím jsem zmokla pokaždé, když jsem sedla na motorku. Ne, že by v tom snad bylo nějaké znamení, jen jsem vytrvale bojkotovala veškeré předpovědi počasí, takže jsem nebyla na srážkovou situaci nikdy připravená. Co naplat, měla jsem ráda překvapení.
Pohled mi sklouznul k podlaze, kde se povaloval pár povědomých bot. Rychle jsem přejela věšák, který oproti normálu okupoval černý kabát. Rázem jsem si za libůstku v překvapeních vynadala.
Potichu jsem otevřela dveře do obýváku a nakoukla jsem dovnitř. Nikde nikdo. Ohlédla jsem se za sebe, jestli jsem náhodou neměla oděvní a obuvní halucinace, ale botky i kabát byly pořád na svých místech, což značilo, že nejsem ještě pořád definitivní magor. Tiše jsem se propletla obývákem a přiblížila jsem se ke dveřím do kuchyně. Zády k nim spořádaně seděl Husťák a srkal čaj z miniaturního a odporně zdobeného hrnečku. Zem se rozhoupala a zasnažila se o procpání mého žaludku mým vlastním nosem. Když se jí to nepodařilo, uštědřila mi přinejmenším pořádný kopanec do hlavy. Alespoň se mi to tak jevilo. V mozku mi vládlo pusto, prázdno.
„Co tu sakra dělá?!“ zaposunkovala jsem bez hlesu na mámu, která se k němu obrátila čelem a nechala nakrájenou zeleninu okorávat na prkýnku za sebou. S tichým vyheknutím si dřepla na bobek a dělala, že strašně nutně potřebuje z nejspodnější police vytáhnout pánev. Smála se mi.
„A mám jí!“ houkla vítězoslavně po chvilce a narovnala se s teflonovou pánvičkou v ruce.
„Je vědecky dokázaný, že ročně zmizí víc lidí než pánví. Kdyby tam nebyla, byl by to důkaz, že vědci lžou.“ Pokrčil Husťák rameny a máma se rozesmála. Stejně blbě se smála, když jí táta nalíval vínem. Protočila jsem oči.
„Na druhou stranu, vědci už nemluví o lidech, který zmizí v důsledku ran teflonovýma pánvema.“ Řekla jsem do jejího smíchu a Husťák vylítnul na nohy. Chytla jsem jeho židli za opěradlo dřív, než stihla s prásknutím doletět na zem.
„Dobrej reflex.“ Zhodnotila máma můj um a mrkla na mě.
„Jojo, právě včas.“ oddychla jsem si a naznačila jsem Petrovi, že je čas na trochu soukromí v mojí osobní noře.
-----------

Bára šla Kubovi v patách. Největší vztek i zoufalství už jí dávno přešlo, teď jí celá situace připadala spíš vtipná. Hrabali se do kopce, který byl díky dešti nehezky rozbahněný a tím pádem kluzký. Dva kroky vpřed, jedno sklouznutí zpátky.
Konečně byli nahoře. Stáli uprostřed čtyř vysokých kamenných stěn, které se na četných místech drolily. Místy z nich vyrůstaly miniaturní břízky a trsy trávy. Strop se musel ztratit už před staletími, ale nebylo zase až tak složité domyslet si alespoň základní linie celého hrádku. Bára si uvědomovala, že by se jí tu líbilo mnohem víc, kdyby jí nebyla zima.
Kuba se na ni vyčkávavě díval, takže se přinutila k nejmilejšímu úsměvu, jaký zvládla a s čvachtáním k němu udělala dva kroky. Když jí objal, důkladně to zašustilo a ona se rozesmála
------------

„Rána pánví, nebo pusa?“ zeptal se Husťák věcně a já se neubránila úsměvu.
„Vyzkoušíme obojí, uvidím, co se mi zalíbí víc.“ Pokrčila jsem rameny, a když se rozesmál, popošel ke mně a přitáhnul si mě blíž, bylo celkem jasné, že na pánve protentokrát nedojde.
------------

„Dobře, uznávám, že je to tu moc hezký.“ Pokývala Bára hlavou. Chtěla Kubovi udělat radost, navíc vytrvalý déšť přešel do jemného mrholení, a tak už jí tenhle výlet přestal připadat tak strašně tragický.
„No vidíš, a pak že ne.“ Zazubil se na ní a lípnul jí pusu. „Když se vyhrabeme támhle,“ ukázal na dřevěnou lavičku, na děsivě rozbahněném vrcholku, „budeš zírat.“
Popadnul jí za ruku a táhnul jí k cestičce, která se kroutila mezi kameny. Neměla sílu se bránit.
„Vylovíš pití?“ optal se Kuba zadýchaně, když konečně byli nahoře a natočil se k ní zády, aby mohla zalovit v batohu. S protočením očí se začala hrabat v obsahu báglu. Do dlaně jí skočila malá krabička a ona jí se zájmem vytáhla.
„Děláš si srandu?!“ zavrčela a zírala na balení kondomů. „Jasně, výlet. Chceš bejt prostě se mnou!“ zhnuseně po něm krabičku mrskla a otočila se na podpatku.
„Báro, počkej!“ křičel za ní Kuba. Byla už v polovině rozbahněné cesty. Se zavrčením se na něj otočila, ale podjely jí nohy a zbytek kopce doklouzala dolů po zádech.
„Pomůžu ti.“ Zamumlal Kuba, který k ní seběhnul, aniž by se nějak víc rozmáznul na zemi, ale ona ucukla.
„Nesahej na mě!“ zavrčela a vydrápala se zpátky na nohy. S pevným odhodláním proletěla mezi kamennými zdmi, které rázem ztratily kouzlo, a zmizela Kubovi z očí. S povzdechem znovu vylezl na vrcholek, sebral ze země tu pitomou krabičku a vší silou jí mrsknul do křoví. Pak se otočil a rychlostí blesku se prohnal dávno opuštěným nádvořím. Musel Báru najít dřív, než se stihne ztratit.