Tereza 10

Líbali jsme se vášnivě, nedokázala jsem se od něj odlepit, a přála jsem si aby to nikdy neskončilo. Když jsme se od sebe konečně odlepili, dívali jsme se do očí. Já je měla uplakané a Jakub v nich měl zlost.
"Celou tu dobu si mě obelhávala.." zašeptal a vrazil pěstí do zdi až zaduněla. Stála jsem tam jako opařená a nebyla schopna slova. Nebylo pro mě ospravedlnění. Sklopila jsem hlavu a začaly mi téct slzy. Proč jsem to tak podělala? Proč jsem se do něj vůbec zamilovala? Všechno by bylo jinak.
"Já sem ti věřil! Proč si mi to udělala? Mluv!" otočil se na mě s výrazem totálního zklamání, který mě píchal u srdce.
"Já..ee.. sakra" začala jsem zase koktat "tohle sem nechtěla, chtěla jsem jenom chodit do boxu a pak sem se do toho začínala zamotávat víc a víc a už bylo pozdě!" brečela jsem.
"Proč si nebyla upřímná hned od začátku? a jak sem mohl být tak blbej! Sakra! Poslední dobou mi to začalo docházet, ale když jsem tě viděl s Markétou tak mi to bylo jasný" držel mě stále namáčklou ke zdi a nenechal ani pohnout.
"Ani nevíš jak sem se cítila celou dobu já! Miluju tě Kubo chápeš to? Věděla sem, že mi to neodpustíš! Proto sem držela hubu!" sesunula jsem se k zemi. Jakub se sehnul ke mě pohladil mě po tváři, s nadějí jsem k němu pozvedla oči, ale byla v nich bolest.
"Ty mě miluješ? A ty si myslíš, že ti to věřím? Nebo to je nějaká další lež? Další hra, která tě baví?" sykl.
"Vypadám na to?" podívala jsem se na něj, můj obličej se topil v slzích.
"Já ti dokonce vrazil! Proto si nebyla ve škole, čekala si až ti zmizne monokl" provinile mě pozoroval.
"To je mi jedno Kubo, nedávala jsem pozor, zasloužila jsem si to"
"Takle nemluv! Jdi pryč! Zmiz mi z očí!" zakřičel a složil se na zem. Pomalu jsem se zvedla a pozadu s ubrečeným výrazem odešla. Bloudila jsem ulicemi dlouho než jsem došla jako zpráskaný pes domů.
"Co je tati? Co se děje?" uviděla jsem tátův nasupený výraz sotva jsem zabouchla hlavní dveře.
"Když jsem zháněl Milana tak o něm z rodiny nikdo nic neví už asi rok, měl problémy s drogama a prý je i prodával, jeho rodina ho odsoudila, lhal tedy i mě. Nikdo neví kde mu je konec, byli dost překvapení když jsem se jim ozval a dost v šoku z toho, že jsem ho nechal bydlet u nás. Nikdy jsem nevěděl že s ním měli takové problémy. Každopádně zítra ráno nechám hnedka vyměnit zámky" sklopil hlavu a nechal mě s otevřenou pusou stát na chodbě.
Jak mám asi usnout? Když vím tohle. Šla jsem si hodit sprchu a pomalu se chystala do postele. Ještě jsem napsala Hor, že s ní zítra musím vše probrat, protože to prasklo, a schovávat jsem se už nechtěla. Věděla jsem, že jen tak neusnu. Přemýšlela jsem nad ztrátou milovaného člověka a s ubrečenýma očima pomalu usínala. Poprvé jsem se vzbudila kolem 1, zaklela jsem že už není ráno a snažila se spát dál. Zdály se mi opět noční můry. Opět jsem se probudila, zpocená a vynervovaná. Slyšela jsem cvaknutí dveří. Myslela jsem si, že jsem opět křičela ze snu, a že mě jde táta zkontrolovat.
"Tati?" zamžourala jsem očima do tmy. Postava se přibližovala. Zašmátrala jsem na stůl abych rozsvítila lampičku, ale postava ke mě přiskočila a k nosu mi přiložila plenku s něčím smradlavým. O pár sekund později jsem byla mimo a nevěděla o světě.

"Ivano! neviděla jsi Terku?" vyběhl ráno Mirek k Ivaně do sprchy až se celá lekla.
"Ne proč? děje se něco?" zajímala se.
"Není doma, ráno nikam nechodí a v pokoji má binec jak po katastrofě, už jsem prohledal celý dům, ale není po ní ani stopy. I věci do školy má v pokoji, dokonce i mobil má na stole" a vyběhl pro něj a hned vytočil číslo Hor.
"Ahoj Hor prosím tě nevíš něco o Terce?" vyhrkl na Hor, která se teprve sápala z postele.
"Dobrý den, já.. e.. nevím kde by mohla být, psala mi včera že do školy určitě dojde, máme probrat nějaký holkoviny" odpověděla.
"Já jen, že není doma a všechny věci tu má, zaběhat si nešla určitě. Nevíš kde by mohla být?" zoufale se ptal, ale Hor neměla nejmenší tušení.
"Bohužel nemám ponětí, kde by mohla být" a začínala mít strach.
"Tak ti děkuju" rozloučili se. Milan mu šrotoval v hlavě. Jakmile zavěsil začal vytáčet policii.

Probuzení pro mě bylo šokem. Tupá bolest mi pulzovala v celém těle, nejvíc to ale odnesla hlava. Na rukách jsem měla náramky a byla jsem připoutaná k topení. Vlasy jsem měla slepené krví a všude kolem bylo spousty špíny. Na sobě jsem měla jen dvoudílné pyžamo.
"Sakra!" zaklela jsem a snažila se vymanit z pout, které mě pevně svíraly ruce. Začalo mi docházet, že jsem v pěkný brindě. Tělo jsem měla samý šrám a modřinu. Tak tak jsem se vysoukala na kolena abych se mohla rozhlédnout kde právě jsem. Polorozpadlá barabizna uprostřed ničeho. Kolem jen zahrada, o kterou se nikdo roky nestaral a lesy.
"Sakra! Sakra! Sakra!" znovu jsem zaklela. Vypadalo to, že jsem tam sama. Zrovna začínalo svítat a já měla šíleně nahnáno. Pyžamo jsem na sobě měla vlhké a byla mi zima. Začala jsem panikařit. Zuřivě jsem se snažila zbavit pout, až mi z toho otíkaly ruce. Oči mi zalily slzy a já neviděla ani před sebe. Nakonec jsem to vzdala, schoulila se do klubíčka a začala brečet.
"Proboha! Proč!" vzlykala jsem, i když jsem byla v šoku, byla jsem unavená a usla do minuty.

"Čau Kubo nevíš kde je Terka?" drcla do něj Hor, když se sešli o přestávce na dvoře.
"Ne nevim a ani mě to nezajímá" odsekl.
"Je to zvláštní, dneska mi volal její otec a byl docela zděšený, protože od rána nebyla doma. Volal mi z jejího mobilu." udiveně si změřila Kubu.
"Cože?!" vyhrkl, vstal a pádil směrem pryč.
"Kubo počkej!" křičela za ním Hor, ale nezastavoval se "kruci" zaklela a běžela za ním.

"Vstávej Terezko" zašeptal mi někdo do ucha. Trhla jsem sebou a vytřeštila oči na Milana "je ti zima?" zeptal se a já jenom pokývala hlavou "tady jsem ti donesl deku" přikryl mě. Nebyla jsem schopna slova, bála jsem se co mi ten úchyl chce udělat. Zuby jsem si na sebe deku přitáhla a přemýšlela co udělat abych se od tam dostala co nejdřív pryč.
"Vždycky jsi ke mě byla chladná, ale teď se to všechno změní" usmál se na mě jako by se nic nedělo, vstal a odešel do vedlejší místnosti. Mlčela jsem. Co tím chtěl říct! On mě snad chce zabít? Kruci! Co mám dělat!? V hlavě jsem měla tisíc myšlenek a rozhodně neuvažovala s chladnou hlavou.

"No tak Kubo počkej přece!" zakřičela Hor na něj, když se blížili k domu kde bydlela Terka. Najednou se zděsili, u domu stály dvě policejní auta a Terezin nešťastný otec.
"Co se stalo?!" vykřikl Jakub když se k němu dostal.
"Kdo jste?" zeptal se udiveně Mirek, ale když uviděl Hor uklidnil se.
"Omlouvám se, jmenuji se Jakub, potřebuju vědět kde je Terka" řekl zoufale až se mu zlomil hlas.
"Ty si ten mladík co ji tekrát zachránil když ji ten parchat zfetoval" řekl a ve tváři se mu objevil smutný úsměv "Jakub" hrál si s jeho jménem.
"Je v tom Milan?" zeptal se narovinu, nemusel ani mluvit, pohled to řekl za něj.
"Hajzl" sykl Jakub.
"Chtěl jsem dnes vyměnit zámky, nestihl jsem to, neochránil jsem ji, ale toho parchanta si najdu a zlámu mu všechny kosti v těle. Na to k nim přistoupila policie a vyzvídala, kde by teoreticky mohla Terka být.
"Nemůžu tady jenom tak nic nedělat" ozval se Jakub "vezmu si auto a pojedu projet okolí" jak řekl tak udělal.
"Projedu to na západ" řekl Terčin otec a taky začal ihned jednat.
"Takže my pojedem směr na východ" prohlásila Hor a šla si sednout k Jakubovi do auta.
"Jakube dej mi na sebe číslo, kdyby ses cokoliv dozvěděl dej mi hned vědět. Já tě prozvoním ať tě můžu taky kontaktovat" ještě si vyměnili čísla a rozjeli se každý na jinou stranu.
"Ty si to věděla? Že je Tereza Patrik?" podíval se na Hor naštvaně když vyráželi s autem za město.
"Jo" přitakala "ona ti nechtěla ublížit Kubo, to bylo hlavním důvodem proč se do toho tak zamotala, chtěla jen chodit do boxu a mrzelo ji, že tam holky neberou, do tebe se zamilovala a pak už jen oddalovala říct ti pravdu, protože se bála že to skončí. Mám o ni strach" zadívala se smutným pohledem z okna.
"Myslíš že já ne? Lituju všeho co jsem jí řekl, jestli se jí něco stane v životě si to neodpustím, je to první holka v mým životě, do které jsem se fakt zamiloval" řekl smutně a s šíleným výrazem v očích to klopil do zatáček a sledoval okolí. Celkem se oba v okolí vyznali, tak auto zaparkovali a vyšli do lesů a volali jejím jménem.

Co mám dělat? Co mám dělat? Musím ho nějak donutit aby mi sundal pouta. Ruce jsem měla odřené jak byly pevně utažené. Chtělo se mi z něho zvracet. Bylo mi špatně a děsila jsem se okamžiku, kdy uvidím jeho ksicht ve dveřích. Asi jsem to zakřikla, protože v tu ránu se tam objevil.
"Okamžitě mi sundej ty pouta!" zařvala jsem vzteky bez sebe na něj až jsem byla sama zaskočená co to do mě vjelo.
"Pouta ti sundám, ale nejsem blbej abych si tě nějak nepojistil, nechci aby se bránila" zasmál se.
"Bránila čemu? Co mi chceš udělat?! Seš úchylnej hajzl!" zařvala jsem co mi síly stačily.
"Cha cha cha, ty si mě vždycky uměla rozesmát Terezko" pohladil mě po tváři. S odporem jsem se mu vysmekla, chytil mě tedy pevněji za pusu a vnutil mi hnusný polibek.
"Myslím že zrovna nemáš na vybranou tak se laskavě nevzpírej nebo to pro tebe bude mnohem horší" stále mě držíc za tvář. Nemohla jsem uvěřit tomu co říká a bez přemýšlení mu plivla do tváře.
"Hajzle" šeptla jsem a vzápětí mi přiletěla facka.
"Uvidíme kdo se bude smát naposled ty jedna couro!" zařval a začal mi trhat vrchní díl pyžama.
"Dost! Nech mě být!" snažila jsem se bránit a nohama se ho snažila odkopat co nejdál, ale marně. Když mi roztrhl vršek lehl si na mě a nasál se svými hnusným rty na moje prsa. Přestala jsem protestovat, neměla jsem sílu. Ležel na mě a těžce oddechoval. Nebyla jsem schopna pohybu, byla jsem jako paralizovaná.
"Proč si myslíš že sem tě tak zfetoval minule? Co? Protože moc dobře vím jak by si se bránila holčičko, nejsem hloupej" uchechtl se "a teď tě tu mám spoutanou, nemohoucí Terezku" a začal se smát jak pominutý.
"Jsi ubohej úchyl!" zařvala jsem na něj. Vstal opět s úsměvem a vypadl. Byla jsem vystrašená k smrti a moje racionální myšlení mě začalo opouštět. Musím něco vymyslet. Takle to přece nemůže skončit!