Únos XXXIII.

„Co se červenáš, vždyť je to pravda,“ řekl Lukáš a políbil jí.
„Když to říkáš… Ty jsi zase můj poklad,“ řekla Anna a zrudla ještě víc.
Lukáš se při pohledu na ní zasmál. Anna na něj vyplázla jazyk a zase měla normální barvu v obličeji.
„No, moc si na mě nedovoluj, nebo tě zase začnu lochtat,“ řekl Lukáš a pokusil se o přísný pohled. Vznikla z toho ale nějaká grimasa a Anna se začala smát. Lukáš se rozmýšlel, jestli se má urazit nebo se začít taky smát. Nakonec se začal smát s Annou.
„Měli bychom se zklidnit, nebo ty holky opravdu vzbudíme,“ řekla Anna jakmile se uklidnila.
„Dobře, necháme toho,“ řekl Lukáš a ještě mu cukaly koutky, „Ale co budeme dělat?“
„Co se dělá v noci? Co myslíš?“ zeptala se Anna s úšklebkem.
„No, většina lidí spí,“ odpověděl Lukáš, „Ale mě se spát nechce.“
„Tak to máš ale smůlu. Dobrou.“ Řekla Anna, otočila se k němu zády a pomalu usínala.
Lukáš si ji přitáhl co nejblíž k sobě a políbil ji do vlasů. Usnout ještě nechtěl, ale po chvilce spal i on.

Leny spěchal z úkrytu svých ¨pojistek¨ k úkrytu zajatců. Ten den se v úkrytu těch děcek zdržel nějak moc dlouho, což se mu ani za nic nelíbilo. Věděl, že touhle dobou už je jeho šest zajatců zpátky v jejich cele a mají i po večeři. Ty tři malí mrňousové ho pěkně zdrželi, protože si od něj už nechtěli vzít nic k jídlu. Už pochopili, že jim do toho dává uspávací prášky. Dvojčatům bylo asi pět let a tomu dalšímu prckovu asi čtyři a půl, ale stejně už byly celkem chytří. Nakonec jim musel násilím otevřít ústa a donutit je to spolknout. Věděl ale, že tak to dál moc dlouho nepůjde. Je na ty děcka sám a kdyby se rozhodli, že už si ti nenechají líbit, měl by co dělat, aby je zvládl. Vždycky sice byli po těch práškách mátožní, ale nejspíš by měl opravdu co dělat.
Sejně tak to cítil i se svými druhými zajatci. Kdyby se jim nějak povedlo přetáhnout gorily na jejich stranu, byl by s ním amen. A i kdyby se jim to nepovedlo. Je možné, že by byli schopní na goriláky zaútočit. Sice neměli čím, ale možná by je dokázali přemoci. Nebo aspoň jednoho zranit. I s biči jsou jeho strážci proti naštvaným zoufalým puberťákům v nevýhodě.
Konečně dorazil k hlavnímu bunkru. Vešel dovnitř a seběhl dolů. Přišel ke gorilám do kanceláře. Kdyby mohl pohled zabíjet, byl by mrtvý. Goriláci seděli u stolu na židlích. Jakmile vešel dovnitř, otočili se k němu a obdařili ho takovými pohledy, že měl sto chutí se otočit a utéct k sobě do kanceláře. Nebo ještě líp- domů a na všechno se vykašlat, zapomenout na to. Nebo taky vrátit čas. Nic z toho ale nebylo možné. Většina byla nemožná a utéct do kanceláře? Jednoduše by mohli přijít a donutit ho říct jim, kde mají děti. Pak by ho klidně mohli zmlátit, ne-li třeba zabít.
„Už jsou zpátky?“ zeptal se jich. Měl tím na mysli zajatce.
„Jo, už jsou u sebe v cele,“ odpověděl mu jeden gorilák. Mrkl po druhém, který si stoupl a přistoupil k Lenym.
Leny se lekl a bezděky ustoupil. V tu chvíli si uvědomil, že udělal pořádnou chybu. Projevil slabost, čímž jeho autorita o moc klesla. Okamžitě si v duchu začal nadávat. Goriláci si toho všimli a ušklíbli se. Leny si stoupl co nejpevněji a nasadil svoji normální tvrdou masku.
„Co chceš?“ zeptal se toho, který stál u něj.
„Docela rádi bychom oba věděli, jak dlouho ještě budeme hlídat ty děcka,“ řekl mu gorilák s ledovým klidem a koukal na něj, jako by do něj chtěl vypálit pohledem díru. Leny polkl, aby mu ten knedlík v krku zmizel. Nějak to ale nepomohlo.
„Budete je hlídat tak dlouho, dokud to budu potřebovat. Nebo jste snad zapomněli, kvůli čemu to děláte?“ zeptal se zle a na stůl jim hodil fotku jejich dětí, jak svázané, uspané a naprosto zbídačené leží v tom druhém úkrytu.
Goriláci se po té fotce vrhli. Otočili se k němu zády,aby nebylo vidět, že se jim v očích lesknou slzy. Leny pocítil, že snad tu chybu nějak napravil a zmizel k sobě do kanclu. Automaticky koukl po monitorech. Protože jenom automaticky, absolutně nezaregistroval, že na nich nic nevidí. V tu chvíli si vzpomněl, doběhl ke dveřím a zamkl se. Pak zalehl do postele v tom, v čem byl. Neměl náladu ani sílu se do něčeho převlékat. Usnul během chvilky. Neměl sílu na něco myslet. Nevěděl ani, že goriláci se pokoušeli dostat do jeho pokoje. Byli naštvaní a zoufalí. Chtěli z něj vymáčknou, kde jejich milované děti jsou. Nedostali se tam, tak šli k sobě a taky usnuli.