Lotosový květ - 33.část

Nekonečně dlouhé dny od úsvitu k soumraku, plné samoty a smutku, Adrianu ubíjely.
Snažila se zapomenout a co nejvíce zapojit do zdejšího života. Se zájmem sledovala Mayu, která ve volných chvílích vyráběla nejrůznější ozdoby z korálků a barevné náramky.
Byly skutečně roztomilé.
„Jste moc šikovná, naučíte mne to?“ požádala ji jednoho dne. Maya s radostí souhlasila. Zakrátko se počet výrobků zdvojnásobil a pak je s ní Adriana začala chodit také prodávat na trh.
Jednoho dne se při nákupech zatoulala í do přístavu. S jistou nostalgií v srdci pozorovala připlouvající a odplouvající lodě. Když jednoho dne spatřila tu, na jejímž stěžni plápolala anglická vlajka, rozbušilo se jí srdce.
Zmocnila se jí opět, jako již mnohokrát v životě, poněkud bláznivá myšlenka.
V této zemi ji už nic netěšilo, svou lásku navždy ztratila a za Rukminí ani Rándžitem jet nemohla, protože by to nejspíše mohlo ohrozit život její i dítěte. Maya s Rakeshem ji sice zbožňovali, ale stále si připadala jako jejich přítěž. A Amar…bolestně povzdechla a vydala se zpátky k trhu.

Pár dní se ještě rozmýšlela, ale nakonec se rozhodla. Odjede zpátky do své země, tajně, protože Rakesh by s tím jistě nesouhlasil. Ale díky hluboké ráně ve svém srdci, hodlala udělat tlustou čáru za svým předešlým životem. Nechtěla se vrátit domů, vlastně ve svém stavu ani nemohla, kvůli hanbě, kterou by na svou rodinu uvrhla. A už vůbec ne k Maxovi, při tom pomyšlení se otřásla hrůzou a odporem. Kdyby ji takhle spatřil, nejspíš by ji asi zabil…chtěla začít žít nový život, daleko od všech, jen se svým svědomím, ztracenými iluzemi a vzpomínkou, jejíž něžný dotek stále častěji cítila ve svém rostoucím břiše.
Opět se příštího dne vydala do přístavu a nesměle se zeptala jednoho z námořníků, postávajících na molu.
„Promiňte, pane, kde je váš kapitán? Chtěla bych se ho jen na něco zeptat…“
Muž se na ni udiveně otočil, podle šatů to nečekal, ale tato dívka viditelně nebyla odtud.
„Hm, nedaleko se posilňuje s mými kamarády, slečinko. A co byste potřebovala?“ zeptal se a maličko podezíravě přimhouřil oči.
„Když mne za ním zavedete, dozvíte se to…“ odvětila ostražitě a odměřeně se na něj podívala. Mlčky pokývl rameny a pak se spolu vydali naproti do malé hospůdky. Adriana raději počkala venku, neměla odvahu vejít dovnitř. Za chvíli vyšel ven zavalitý muž v uniformě námořního kapitána, s obrovskou jizvou na čele a dýmkou v ústech.
„To jste vy? Tak copak máte na srdci?“ zeptal se hrubým hlasem. Zhluboka se nadechla a pak se konečně odvážila promluvit.
„Potřebovala bych se dostat domů…do Anglie…moc vás prosím, bohatě vám za to zaplatím…“
Zvědavě ji přejel pohledem a úlisně se usmál, potáhl z dýmky a vypustil z úst mračno štiplavého kouře.
„Aha, a čímpak hodláte platit? Rupie mi asi moc platné nebudou…“
Usmála se a vytáhla maličký váček s perlami. Vysypala si je na dlaň a on hlasitě hvízdnul.
„Tak to je jiná…i když možná budete muset trochu připlatit, to je málo…“ a zadíval se na ni mlsně. Adriana zbledla, ale námořník, který ji sem přivedl, se přitočil ke kapitánovi a něco mu pošeptal. Ten se zarazil a zklamaně zabloudil pohledem k jejímu už mírně vystouplému břichu.
„Eh, vidím, že s vámi příliš zábava asi nebude, no nevadí, odpracujete si to jinak. Třeba v lodní kuchyni. Tak si pamatujte, pozítří ráno odplouváme. Pokud si to do té doby nerozmyslíte, budeme na vás čekat.“

Druhého dne večer si tajně sbalila své věci, všechny své zbývající peníze, které si tenkrát dovezla, a napsala dopis na rozloučenou, snad mu budou rozumět a pochopí ji. Smutně ještě pohlédla na hromádku šatů, které jí dala Rukminí, nechtěla je brát s sebou, zbytečně by jí vše bolestně připomínaly. Na cestu si přichystala své bývalé šaty, z pasu ale musela vytáhnout stužku, protože by jí nyní byly příliš těsné. Téměř celou poslední noc proplakala, usnula na chvíli až nad ránem, s Amarovým jménem na rtech.
Tiše se ráno proploužila z domu, když všichni ještě spali, naposledy se ohlédla a se slzami v očích se vydala směrem k přístavu.
Loď kapitána Browna již byla přichystaná k vyplutí. Na molu ji čekal ten muž, kterého poprvé požádala o pomoc.
„Tak jste přece přišla, slečinko? V těchto šatech vypadáte mnohem lépe, řekl bych, že docela vznešeně. Stejně mi nejde na rozum, kde jste se tady v Indii vůbec vzala? Ale to mi asi neprozradíte, hm?“ prohodil a zabafal z fajfky.
Rozpačitě pokývla rameny a plaše se usmála.
„No dobrá, tak pojďte, máte přichystanou kajutu, a pak vám ukážu naši kuchyň, budete k ruce našemu kuchaři, když se tak na vás koukám, vařit asi moc neumíte. A jinak, jmenuji se Jeremy, kdykoliv budete něco potřebovat, klidně se na mne obraťte, kapitán je příliš velký morous, raději se mu vyhýbejte.“
"Děkuji za vaši starost, já se jmenuji Adriana..." usmála se na něj a ihned jej následovala.

O pár minut později zvedla loď kotvy a vyplula z přístavu. Adriana stála na palubě a při pohledu na vzdalující se indické pobřeží její oči opět zalily slzy, a když pohlédla na svoji ruku, na níž se třpytil Amarův prstýnek, po chvilce se jí zmocnil usedavý pláč. Pak k ní přistoupil Jeremy a řekl.
„Měla byste jít raději dovnitř, teď to bude házet, než se dostaneme na širé moře. Ať si nějak neublížíte.“
Přikývla, otřela si rukávem slzy, ještě naposledy se ohlédla a pak s povzdechem odešla do své kajuty.
I když v té zemi byla jen pár měsíců, měla pocit, jako by tam v dálce zůstalo kus jejího života, a také srdce…